Jak se ukázalo, podobné přání měla většina přítomných rybářských publicistů a tak jsme ve vzácných chvílích volna hledali s českými i slovenskými kolegy díry v plotech ohraničujících jednotlivé hotelové areály a bránících v přístupu k vodě. Zejména náš luxusní hotelový komplex se ukázal být v tomto ohledu téměř dokonalou pevností.

 

Přesto jsme se k jezeru dostali a kromě oficiálních cest jsme přitom využili i skutečnost, že Balaton měl díky dlouhotrvajícímu suchu nízký stav vody a velkoryse vybudované oplocení se dalo obejít po obnaženém dně jezera. To tvoří téměř čistý písek, takže pohybovat se po něm nám nečinilo žádné potíže.

 

Z jezera jsme toho moc neviděli. Se svými více než pěti sty čtverečními kilometry představuje tak obrovskou vodní plochu, že jsme z ní v mlhavém oparu mohli spatřit doslova zlomeček. Nezastavěné břehy byly ploché, písčité a obvykle lemované pásem rákosí.

 

Voda byla čistá s modrozeleným nádechem a navzdory obrovské rozloze jezera byla hladina úplně klidná.

 

V místech, kde si na pobřežní pozemky někdo činil výraznější majetkový nárok, byla pobřežní linie zpevněna kamením. Největší radost z něj měli drobné vodní mlži (snad slávička mnohotvárná), kteří pokrývali vhodné kameny v obrovském množství.

 

Na kamenných valech pak místy vedly různé cestičky a promenády, zpravidla ovšem tu a tam přerušované brankou umožňující vstup jenom někomu. Občas jsem si tu nepřipadal jako vítaný turista, ale spíše jako nežádoucí osoba.

 

Nakonec jsme se ale dostali až do přístavu, který je se svými ochrannými hrázemi nejvýraznějším bodem zdejšího plochého pobřeží. Díky tomu se stal zajímavým i pro ryby a ty zase spolehlivě lákají rybáře.

 

Zatímco kolem rákosin nebylo vidět ani živáčka, v okolí přístavu se čile chytalo a cílem byli evidentně dva dravci dobře známí i u nás – bolen a candát.
Co kdo z přítomných loví, to bylo poznat na první pohled. Lovci candátů chytali na rybky ze dna, bolenáři vláčeli.

 

Obstarat si tady nástražní rybičky nebyl problém. Mezi přístavními moly proplouvala početná hejna mladších ročníků ouklejí a místní specialisté je s přehledem lapali do čeřínků. Jenom postup byl trochu netradiční. Čeřen se nenechával dopadnout na dno, ale okamžitě po dopadu ho lovec co nejrychleji vlekl k sobě. Pokud byl šikovný, nalovil na jeden zátah i dvacet ouklejí, z nichž si vybíral ty největší, zhruba deseticentimetrové.

 

Mezi pruty nastraženými na těžko sice převládaly klasické teleskopy, ale překvapivě vysoké procento rybářů používalo i feederové pruty. Koukal jsem i na oblíbené montáže, nejčastěji byly vidět paternostery s návazci 20 cm k olovu a cca 50 cm k háčku. Úlovek jsem ale u žádného lovce candátů neviděl.

Ačkoli v přístavu bylo ouklejí dost, kolem vstupu do přístavní zátoky jich bylo ještě daleko víc. Místy se jejich obrovská hejna dala pozorovat jako obrovské černé skvrny zvolna se přelévající sem a tam. Je jasné, že taková obrovská koncentrace ouklejí musela přilákat i boleny, kterých je na Balatonu poměrně dost. Když si uvědomíte tu obrovskou rozlohu, je jasné, že tento druh tu má téměř ideální podmínky a rybáři na něj jen tak nemůžou.

A stříbřití dravci o sobě opravdu dávali vědět – temná masa ouklejí se co chvíli rozletěla a hladinu zčeřila erupce boleního zálovu. Občas si přisadili do hry i různí opeřenci, zejména rackové a roháči.

 

Na březích postávali místní chlapíci, sledovali převalující se masu ouklejí a snažili se k  nim dohodit těžkými plandavkami nebo rotačkami. Abych řekl pravdu, velký dojem na mě neudělali. Používali nesmyslně silné vlasce, zbytečně těžké a nepříliš kvalitní pruty osazené navijáky běžných velikostí, často s ne zcela naplněnou cívkou. Pokud jde o nástrahy, pak jejich letové schopnosti byly evidentně jedinou preferovanou vlastností. Připadalo mi, jakoby se tím všichni pokoušeli dohnat to, co zanedbali na kvalitě ostatní výbavy. Kromě toho udělala většina lovících pro úspěch ještě to, že se nahromadila na konci jednoho z vlnolamů, odkud se dalo dohodit relativně nejdál.

Být tu někdo s kvalitním dlouhým prutem, navijákem s širokou cívkou, slabším vlascem či pletenkou a pár dalekonosnými bolenovými nástrahami (např. Salmo Thrill), asi by dokázal chytat daleko efektivněji.

 

Nicméně ryby se i s tímhle cajkem a přístupem nachytat daly. V době, kdy jsme sem dorazili, už bylo kolem deváté dopoledne, dvě obrovská ouklejí hejna  se pohybovala za hranicí „dostřelu“ a aktivita bolenů postupně upadala, takže jsme viděli ulovit jen jednoho bolena. Ráno to evidentně bylo lepší, protože někteří lovící měli u břehu přivázány jednoho až tři boleny v celkem jednotné velikosti cca 55 cm. Když píšu přivázány, myslím tím doslova – tj. ryby byly navlečené za skřele na jakémsi vodítku z provazu nebo drátu.

Při odchovu se úlovek prostě vytáhl z vody a s hroznem zavěšených plácajících se ryb kráčel úspěšný lovec, provázen závistivými pohledy méně úspěšných kolegů k domovu.

 

Co se týče vztahu lovících k rybě, byl jsem dost zklamán – aspoň obyčejnou ránu do hlavy by si ty ryby snad zasloužily.


Zajímavé bylo, že v nejbližším okolí přístavu nebylo vidět žádného rybáře lovícího z loďky. Obrysy nějakých loděk se rýsovaly až ve značné vzdálenosti od břehu. Podle mě to souvisí s velmi malou hloubkou jezera. Ten, kdo má k dispozici loď, se nebude poflakovat na mělčinách kousek od břehu, ale dojede si dál na vodu, kde se bude snažit objevit buď přímo ryby nebo nějakou členitější oblast dna.

 

Na závěr ještě uvedu pár údajů o této výjimečné vodní ploše, tak jak je nabízí server Wikipedia. Celková plocha jezera je 596 km2, největší délka 78 km a šířka 12 km (asi 14x větší než Lipno). Jedná se o velmi mělkou vodní plochu, maximální hloubka je pouhých 11 m. Protože díky materiálu přinášenému větrem by se jezero postupně zaneslo, probíhá průběžné odtěžování sedimentů.

Jezero je odvodňováno umělým kanálem Sió (ústí do jezera právě ve městě Siófok) a byl dokončen už v roce 1863. Do té doby bylo jezero bezodtokové. Po zprovoznění kanálu klesla hladina jezera o 3 m a kanál se stal jeho jediným odtokem.

Toto je zřejmě vyústění kanálu do jezera

 

Zatímco na jižním pobřeží klesá dno velmi pozvolna a hloubka 2 m je dosažena ve vzdálenosti 300 - 500 m od břehu, na severu narůstá hloubka rychleji a jsou tu prý i rozsáhlejší rákosové porosty. Tím se mi zdá být severní pobřeží rybářsky atraktivnější.

Pokud jde o zarybnění,  je zde doložen výskyt asi 50 druhů ryb a nejčastěji lovenými druhy jsou candáti, sumci, štiky, boleni a kapři.

 

Musím říct, že Balaton není voda pro mě. Mám rád menší a spíše tekoucí vody s členitým okolím a tohle je přesný opak. S dobrou znalostí jezera se tu jistě dá dosáhnout i zajímavých úlovků, ale s radostí je přenechám někomu jinému. I tak mě ale těší, že jsem mohl toto zajímavé místo alespoň na kráký okamžik navštívit a jako správný publicista jsem i těch pár krátkých chvil zúročil v tomto článku. Snad se jím někdo nechá inspirovat.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey