Ze začátku to na nějaký sukces moc nevypadalo. Rozhodně ne na můj. Měl jsem v plánu se zastavit cestou na Podskalí někde u vody ještě za tmy, ale jednak jsem pozdě vstal a jednak jsem nějak nebyl ve své kůži, takže jsem byl rád, když jsem se na místo setkání dopotácel ve čtvrt na osm za plného světla. Aspoň jsem pořádně viděl na cestu, protože jezdím bez navigace a v životě jsem na Podskalí nebyl.

Kajaky už byly rozebrané a půlka lidiček někde na vodě, takže jsem chvilku pokecal s těmi, co tu ještě zbyli a pak okukoval pohonnou jednotku šlapacího kajaku Native Watercraft.

 

Protože šlapací pohon pomocí ploutví má patentovaný firma Hobie, musejí ti ostatní pohánět své šlapací kajaky jinak. Lodní šroub si nechal patentovat nejspíš ještě Josef Ressl blahé paměti, takže nic nebránilo tomu, aby se sáhlo po tomto klasickém řešení. Šroub je jen dvojlistý, aby prošel dírou ve dně lodi a pohonná jednotka se nechala snadno demontovat. I tak to s ním ale jede podstatně rychleji, než když člověk pádluje.

Nakonec ale kolega mascha spustil i poslední loď a odfrčel do dáli, takže mi nezbylo než se vypravit na malý výlet podél břehu s tím, že se pokusím na nějakém místě, kde dno rychle klesá do hloubky, vydolovat nějakého okouna. Že to v blízkém okolí kempu, kde rybaří desítky lidí, nebude žádná legrace, to jsem věděl už předem. Nebyla.
Popocházel jsem, poskakoval gumou po dně a snažil se dostat ke konci zátoky, kde se měli pohybovat kerob s kamarádem Pécou.

 

Našel jsem je, vzájemně jsme se zpozorovali a postupně se „prochytávali“ k sobě. Těsně před tím než jsme na sebe začali halekat pozdravy, jsem uslyšel hlasité okouní srkání. Bylo to blízko, ale původce jsem nikde neviděl. Pak se to ozvalo znovu a zjistil jsem, že ryba loví přímo v keři vedle mě. Začal jsem nebohou vrbičku obhazovat, ale nic se nedělo a kamarádi na kajacích se blížili. Když už jsem víc kecal než chytal, guma najednou zaškobrtla a protože už jsem ji měl mít někde pod nohama, hodil jsem tím směrem oko a ejhle – guma tam nebyla, stál tam jen pruhovaný okyš kolem pětadvaceti čísel a cosi usilovně žmoulal v hubě.

Zasekl jsem, donutil ježatce udělat pod vodou nedobrovolný kotrmelec, pak milá gumka vystřelila z vody a okoun prchal do hlubiny. Taky dobře...
Krátce nato jsem se dozvěděl, že kdybych toho nebožáka vyndal, vyrovnal bych dosavadní výkon obou kajakářů. Jinými slovy – od rána to nejde a zatím mají jedinou rybu.


Brzy poté jsem se konečně dostal ke kajaku, jehož kapitána už svrběla záda z nezvyklého posezu a vyrazili jsme na ryby ve třech. Obraz bídy a utrpení pokračoval, sem tam někdo z nás chytil okouna v jednotné velikosti plus minus 25 cm, ale nikdy se nám nepodařilo objevit jakoukoli strategii, která by nějak výrazněji fungovala. Já se nakonec rozhodl chytat vertikální přívlač a vysloveně otloukat dno, protože zkušenosti jsou k nezaplacení, vertikálka jde ze břehu bídně a kdoví, kdy si nasyslím na vlastní kajak. Ulovil jsem tak dva okouny, což bylo zhruba to samé, co kdokoli jiný. Zdálo se, že ryby jsou tak nějak všude – u kraje i na hloubce, u dna i ve sloupci, ale zásadně hodně daleko od sebe.

 

Pak jsem vyměnil společnost. Kerob s Pécou odjeli do jakési zátoky a já se přifařil k Honzovi s maschou. Štastně jsme se placatili podél skalnatého břehu, až jsem najednou dostal ostrý klep a po záseku zvedl ode dna mrtvou tíhu. Pak mi to ale zacloumalo prutem a kajak se se mnou začal zvolna otáčet. Nevěřícně jsem koukal na ohnutý prut, přemýšlel, co mi tam visí za poleno a v té chvíli se blank dvakrát zkoupnul a zdálo se mi, že se sunu od břehu na volnou vodu. Takovýhle „klacek“ už jsem jednou na prutu měl. Nakonec se z něj vyklubal candát kolem tři čtvrtě metru a pod hladinou mi samozřejmě spadl. Tohle budilo dojem, že pokud je to candát, bude ještě větší. A o dost.
Snaživě jsem zdolával, konverzoval s Honzou a vždycky, když jsem zapochyboval, že by to mohla být ryba, přišlo několik dalších výrazných pulsů z hloubky, které nasvědčovaly tomu, že ta věc dole rozhodně nějakým způsobem žije.
Postupně jsem i s relativně slabým náčiním začínal vítězit a to něco stoupalo k hladině. Nějak divně… A pak jsem ji uviděl – čtyřmetrovou větev zkroucenou jak dvakrát zalomený hřídel. Vždycky, když jsem ji vypumpoval nahoru a potřeboval dovinout vlasec, protočila se tam a zpátky a zacloumala mi prutem. Vyháčkoval jsem ji, potvoru, ještě ve vodě a pustil zpátky ke dnu, ať si s ní zaskotačí ještě někdo další. Zájemcům upřesním po osobce i místo, byla to docela hlína a kdyby vám nebraly...


Krátce nato se k nám na lodi přiřítili hecht s Charem, oba od rána bez ryby, ale vysmátí jak sluníčka.

 

Chvíli jsme plkali a hřáli své kosti v paprscích slunce, které nakonec rozpustilo zbytky oblačnosti a pak jsme pokračovali v lovu.
Když jsme byli v nejlepším a Honza zrovna s velikou slávou chytil dalšího okouna, zazvonil mu najednou mobil.

 

Volal poslední člen rybařící tlupy, Pepa Rebroš, který s vlastním kajakem dorazil až od Aše a celý den se sám potuloval bez záběru podél břehu velkého zákrutu. Jedním dechem vychrlil, že má štiku přes metr, že se při jejím vylovování vykoupal, ale jinak že je živ a zdráv a jestli bychom nepřijeli.

Prý jestli bychom nepřijeli… Zůstaly za námi jen zpěněné čáry.

 

Jako několik torpéd vypálených současně z více míst na jediný cíl jsme se řítili po hladině a teď bylo vidět, že kajak je kajak. Za pár minut jsme urazili nějakých sedm až osm set metrů a … A dál nechám Pepu, aby svůj triumf popsal sám.

 

„Při sledování echolotu při březích nebylo po rybách ani stopy. Ukazovaly se až ve větších hloubkách  u překážek. Koukám, voda 13°C, no nic moc na koupaní to není, usoudil jsem – něco jako v Norsku.
Rozhodl jsem se vyjet výš od kluků do takové mírně závětrné zátoky, kde jsem začal prohazovat kraje. Bylo v nich  spousta keřů, které zasahovaly do vody. Doufal jsem, že by tam mohla být schovaná nějaká štička. Bez úspěchu jsem objel kraje a pak jsem se přesunul víc na vodu a k tomu jsem vyměnil barvu nástrahy. Chytám totiž na vláčecí streamery vlastní výroby. Honza říkal, jestli nechci nějakou gumu a já mu odpověděl, že ne, protože potřebuji odzkoušet ty své nástrahy i za cenu, že nic nechytím.
Po pár hodech najednou rána , duchapřítomně jsem zasekl a posečkal pár vteřin,  co se bude dít .
Ryba se trochu rozjela a já jí začal v klidu zdolávat. Najednou koukám: ,,Ty jo, no no no to je...“

Jak jsme se s rybou viděli, tak to začalo. Já se začal klepat a ona dělat silné výpady.
Vzpomněl jsem si, že nemám rozbalený podběrák a tak jsem jednou rukou zdolával rybu a druhou rukou ho rozbaloval.
„Podařilo se, paráda,“ pověděl jsem do větru.
Namočím podběrák a čekám, až rybu přitáhnu, abych ji podebral. Ta ale jak viděla podběrák, tak začaly další úniky  pod loď. Byla obrovská a buď jsem ji nemohl do podběráku dostat, protože byla natažená a nevešla se tam nebo jsem se jí dotkl a ona udělala další výpad do hloubky.
Ani nevím jak, ale najednou mi vypadl podběrák z ruky a jen jsem koukal, jak propadá sloupcem ke dnu. Rychle jsem levou rukou chytil pádlo a snažil se ho pod vodou zachytit, ale marně.
„Co teď budu dělat?“ říkal jsem si, protože v okolí  nikdo nebyl.
Po nějaké době se štika unavila a já ji přitáhl ke kajaku na hladinu.
„No to je hlava, jak ji chytím?“
Na tyhle myšlenky bylo ale ještě brzy, jak jsem na rybu sáhl, udělala výpad pod kajak a všechno začalo znovu.
Najednou jsem ucítil, že vše nějak ztěžklo. Otočím se na levou stranu na záď kajaku, kam směřovala šňůra. Na ní byl teď namotaný černý provázek.
„No to je v hajzlu, ona se zamotala do provázku od kotvičky.“ odvětil jsem si pro sebe.
Co teď? To je buď a nebo.
Začal jsem prutem pomalu zvedat štiku, abych dosáhl na provázek od kotvy.
Po pár vteřinách se to podařilo, popadl jsem provázek,  pletenku a začal rybu, kotvu i změt pletenky a provázku přitahovat ke kajaku.
Podařilo se mi vše přitáhnout jen k zadní třetině kajaku, přičemž jsem se nebezpečně nakláněl.
A aby toho nebylo málo, tak se do mě opřel vítr a zahnal mě do křoví u břehu.
„No jestli se mi ještě zamotá do těch větví, tak jsem skončil a jsem světovej smolař.“

Při všech okolnostech – lodi vražené v křoví, větru, zamotané  životní rybě a smůle, která mě celý den provázela, mi zbylo jen jediné. Převrátit se do vody a rybu vylovit rukama, protože jinak by to už stejně nešlo.
Na poslední chvíli jsem se koukl, jak je ryba seknutá – měla proseklou horní část tlamy, což bylo dobré a šel jsem do toho. Převrátil jsem se do vody, přidržel se křoví, druhou rukou jsem chytil lanko a ani nevím jak, strčil jsem štice ruku ze spodu hlavy do skřelí. S rybou v ruce jsem se doplácal nohama na kameny a vypochodoval s pár uklouznutími z vody ven. Vyběhl jsem do kopce  položil štiku na zem a až v té chvíli jsem viděl její majestátnost.
Sundal jsem kombinézu, šoupnul štiku do ní, zapnul zip a přivázal jsem ji ke kořenům stromu.
Pak jsem se otočil zpátky ke kajaku, abych zhlédl následky mého vylovovacího manévru. Docela masakr. Loď vzhůru dnem a metr a půl pod hladinou prosvítala krabice s nástrahami.
Kontroluji funkčnost mobilního telefonu a volám Honzovi:

,,Honzo, mám asi metrovou štiku a převrátil jsem kajak, potřebuju pomoct.“
V telefonu slyším nevěřící hlas: „Ty jsi převrátil kajak a byl jsi ve vodě?“
Odpovídám, že ano.
Honza jako se ještě jako správný rybář zeptal: „A tu rybu máš?“
„Jo, mám.“
„Tak my už jedem.“

Po příjezdu kolegů na kajacích se mi dostalo pomoci. I tu krabici s nástrahami jsme vylovili.

Lov krabice za pomoci Honzova podběráku

 

První pochlubení s úlovkem

 

Ve fotografování pořád vadily větve a Pepa byl mokrý, takže následoval přesun

 

Pak mě ještě odtáhli na mělčinu, protože jak ležel kajak obráceně, tak nabral vodu a byl neovladatelný. Voda se v něm při pádlování přelévala sem a tam.
Pak už následovalo jen to lepší - výstup na břeh, vylití vody z kajaku, nějaké focení a kolem jedoucí rybáři mi dokonce dali čaj (pozn. nebyli to jen tak nějací kolem jedoucí, ale hecht a Char - aby nebyli ošizeni o zásluhy).


Pak jsem se s pomocí kamarádů  zabalil a odjel na druhou stranu přehrady, kde po vyndání štiky z kombinézy započala kukajda a gratulace.
Převlékl jsem se do suchého oblečení, které vozím vždy s sebou.
Po pár rozhovorech o tom, na co vzala a jak jsem ji vyndal, jsem zabalil rybu, dal ji do auta a zavolal Honzovi, že odjíždím domů, protože cesta trvá tři hodiny a zítra mám spoustu jiné práce.
Ryba skončila celá v mrazáku, protože se bude  preparovat, aby mi připomínala tento můj životní příběh.

Druhý den jsem si stále promítal celý ten úžasný lov a řekl si: „Tohle je fakt neuvěřitelná story, takové příběhy píše opravdu snad jen život sám.“

 

Pro Pepu tím kajaksraz skončil, my ostatní jsme vydrželi až do večera.

 

Jediný, kdo ještě něco zajímavějšího nachytal, byl Péca, který nakonec navečer padl na hejno candátů a čtyři vyndal. S celodenním úlovkem 11 ryb, kterému se nikdo z nás ani nepřiblížil, se stal druhým „králem lovu“. Co do počtu kusů nás "pobil" všechny. Na dojem vyvolaný Pepovou štikou to ale nestačilo, protože to byla ryba, jaká se jen tak nevidí - nejen délkou, ale i stavbou těla. Při délce 106 cm měla určitě přes 10 kg.

V kempu nám dokonce říkali, že se o ní vědělo – pár lidem se utrhla nebo spadla. Je ironí osudu, že nakonec jim ji přivezl ukázat člověk, který sem náhodně zajel až z druhého konce republiky a trefil se do ní díky obrovskému štěstí. Ale i na to se v rybařině hraje. Pepa mi přijde jako skvělý a skromný člověk a určitě si svou životní rybu zaslouží. A to, že se k jejímu ulovení váže i dramatický příběh, to je teď, kdy už je po všem, jen dobře.


Text: Josef Rebroš a M. Horáček - Osprey
Foto: M. Horáček - Osprey

 

Epilog:

 106.jpg