Miluju pobyt v přírodě. Svíčkovou se šesti klidně vyměním za opečenýho buřta na břehu vody a jestliže je to ještě u mé řeky Jizery, není už nic, co by mi chybělo ke štěstí. Právě tak tehdy začal můj příběh. Sedím na svém obvyklém místě pod převislou skalou, už je od mých návštěv celá „očouzená“. Kolikrát já tady meditoval nad pruty, to se nedá ani spočítat. Kolikrát jsem si tady prodloužil noční lov úhořů až do rána...


Dnes jsem se tady jen zastavil při procházce s vláčákem. Úlovky nestojí za moc, je to vlastně jen jeden jelec. Upřímně řečeno, ani jsem toho víc nečekal, po hladině plave spousta listí. Vítr se točí, tak mám plné oči kouře. Nevadí mi to, naopak to vítám.
Je podzim, čas honů. Budu muset ohýnek uhasit, rány z pušek se začínají přibližovat. Je to jejich čas, tak se raději zvedám, abych nebyl jejich terčem, přeci jen poslední dobou není tolik zvěře…


Vracím se k autu, cestou volám Petrovi, jestli nezajdeme zavláčet na rybník. Souhlasí, nic jiného mu ani nezbývá. Druhý den ráno, ještě za šera, se scházíme u auta. Cestou jsme se domluvili, že budeme každý vláčet jinou nástrahu, prý se to tak dělá. Nevím, chodím většinou sám. Je to ale dobrý nápad, poznáme tak, na co reagují a co je pasé.

Já, věrný gumař, nemůžu začínat jinak, než s kopytem. Petr věří woblerům. Já vybírám zelené kopyto s černým pruhováním. Petr tahá na začátek dvoudílného. Když to vidím, uvědomuju si, že jsem ho tady ještě nezkoušel. Ostatně nejsem velký příznivec častého měnění nástrah. Podle mne je vláčení zejména o důvěře. Musím důvěřovat nástraze, kterou nabízím predátorům, jinak by to přeci nemělo smysl. Budu se opět opakovat – tolik nástrah a tak málo času!
Když jsem na tomto, pro mne nejpřitažlivějším tuzemském revíru, tahám s sebou skoro celou vláčecí výbavu. Stejně se ale do vody podívají jen dvě tři nástrahy. Když jsem se tedy rozhodoval, jakou barvou začnu, váhal jsem mezi bílou a zelenou. Podle mých zkušeností bílá barva štiky přitahuje o něco víc, ale já jsem příznivcem přirozených barev. Doufám, že štiky mě pochopí.

 

Po minulé zkušenosti v mé výbavě nechybí lanko. Stejně si neodpustím poznámku, že ho používám až od letoška pravidelně. A to jen při lovu štik, k používání lanka při lovu pstruhů mě nikdo nedonutí. (A teď do mě!)


Nechávám hosta vybrat si místo, aby neřekl, že jsem sobec. Mohl jsem se vsadit, jde tam, kde jsem nikdy nic nechytil, ale místo je to na pohled přímo rájem pro dravce. Ale abych se zbytečně nevytahoval, jsem tady skoro každý týden, tak si dovolím říct, že vodu znám. Chvíli se dívám na kamaráda a odháním jeho obavy z utržení nástrahy, voda je bez vázek. Pak už to nevydržím a jdu mrskat vodu kousek dál.

První hod – první vázka. To jsem se tedy ukázal jako znalec! Naštěstí to je jen podvodní vegetace a nyní na podzim už nemá sílu se mi bránit. Snadno se osvobodím. Myslím si ale, že jsem místo rozplašil a tak přecházím asi o dvacet metrů dál. Než položím brašnu, slyším ten krásný zvuk zalovení a ke všemu právě na tom místě, kde jsem uvíznul. Pár hodů kolem nic nepřineslo, tak zkusím něco nového – podzimní atypickou nástrahu – popa. Marně. Prostě místní strážkyně podvodního království nemá zájem. Nechám ji odpočinout a pomalu přecházím k top místu – potopené panelové cestě.

Prodírám se opatrně křovím a jen tak lehounce zhoupnu kopyto, kam mi to jeho váha dovolí. Táhnu ho bez škubání velmi pomalu. Tak a je tu první štika nad osmdesát. Zatím jen pod vodou. Pomalu následuje kopyto a mě nezbývá, než ho zastavit, nemám už prostor na manipulaci. Mohutný šplouch na rozloučenou a ryba mizí v hloubce.

Ruce se mi chvějí, každý to jistě znáte. Zkouším to znovu, ale vše je marné. Připlouvají jen malincí okouni. Bylo by to dobré rozptýlení, ale chytejte deseticentimetrové ryby, když víte, že tady jsou štiky do metru! Vracím se za kolegou, který není tak přelétavý a vytrvale bičuje vodu tam, kde bylo první zalovení. Prý chvíli vodil větší rybu, ale jinak nic.
Přejdu na protější břeh, z dálky je tam vidět nějaká aktivita. Zůstávám věrný zelenému kopytu. A je tu konečně první ryba na háčku. Slušný okoun. Druhý nához a druhý okoun, ten se ale setřepe až nad vodou. Vypadá to, že to dneska konečně půjde. Mávám na Petra, ať jde sem, tady berou. Přichází bez prutů, myslel, že mám na prutu rybu. Chvíli se dívá a tak mi snad i přinesl štěstí. Dalším hodem, trochu stranou, se trefuju do štiky. Podle tahu cítím, že to nebude žádná kudla. Bohužel se vypíná a zůstává po ní jen velký vír na hladině. Automaticky nahazuju do stejnýho místa a tentokrát to sedí. Když kolem mne proplouvá poprvé, pořádně ji nevidím, ale Petr je výše, tak jen hvízdne.

Místní zubatice mají ve zvyku se nevzdávat lacino. Netroufnu si odhadnout dobu zdolávání, ale pro mě to byla věčnost. Pak přichází to, čeho jsem se od začátku obával. Štika si asi vzpomněla, že má k dispozici ještě jeden obraný manévr – výlet za betonovou výpusť. Jestli mi za ní zapluje, je vymalováno. Nezaplula, ale dostala se do posekaného rákosí a odtud se jí za žádnou cenu nechtělo. Říkám si, že v autě mám prsačky, tak si pro ni dojdu. Dávám tedy prut Petrovi a utíkám se převléct.  Když se vracím v neoprenu, je už ryba v podběráku. Škoda. Na druhou stranu ale budu mít po dlouhé době zase fotku s rybou.


Druhý den jsem celý natěšený po včerejším lovu zase zpátky. Tentokrát sám. Ale u vody sám nejsem. Jsou tu dva vláčkaři a jeden karptým. Jeden vláčí na místě, kde jsem včera bojoval já. Nemyslím, že by mu zabrala dnes znova. Jdu si tedy stoupnout kousek stranou. Okouni nám pod nohama tlučou do rybek, že se voda přímo vaří. Nahazuju osvědčené zelené kopyto. Pomalu přitahuju, ale nástraha mi jde tak nějak šejdrem. Rybu žádnou necítím, tak čím to může být? Pak se ukáže příčina toho všeho. Vidíte sami na přiloženém obrázku, jak tu máme odvážné jedince.


Asi pátým hodem dostávám jednu z nejmenších zdejších štik. Vypadá to, že toto místo mi už žádnou rybu nedá, tak přecházím na protější břeh.


Slunce se už pomalu začíná schovávat za zelenou kulisu. Doufám, že by ještě nějaká ta zubatice mohla povečeřet. Nechci nic nenechat náhodě a trpělivě prohazuju okolí. První drbanec. Držela to jen za koneček. Na podruhé to vzala perfektně. Podběrák mám v autě – to mi proletělo hlavou, když jsem ji poprvé viděl vyskočit. Tak si zopakuju týlový hmat. Jak je na takové úvahy brzy mi ryba předvedla při nespočetných výskocích. Když ji poprvé přivedu ke břehu, je vidět, že lanko bylo zbytečné. Je podseknutá pod bradou. Po dlouhých minutách si tedy zkouším ten zmíněný týlový hmat. Není tak velká, jak jsem doufal, ale je krásná.


Za další krasavicí jsem projel celou republiku. Ale dala mi zabrat, takže se o ní musím zmínit. Je to soukromý revír, do kterého pravidelně nasazují duháky. Ti ale dnes nemají absolutně zájem o jakékoli nástrahy. Zkouším to na ně osvědčenými mikronymfami, ale bez odezvy. Každé dvě hodiny si dávám přestávku na kávu – vstával jsem před čtvrtou. Při každé návštěvě hospůdky si ve vitríně vybírám novou nástrahu. Mají tam krásný mikroplandavky. Nezkouším je, myslím, že je tady zkouší každý, tak budou okoukaný. Kolik kafí tak do večera udělám? Když jsem si dával třetí, zaujal mě pro změnu jeden streamer.
Pomalu jsem si vychutnal jedno z posledních letošních kafí na čerstvém vzduchu. Scházím k vodě, nebudu nic vymýšlet, dám tam toho nováčka. Na třetí nához tam byla. Tak to bude krátký, mám tam 0,12 mm bez lanka! Chytal jsem duháky…
Když vidím poprvé její ocasní ploutev, říkám si: „Tak ta malá nebude!“
Je mi ale divný, že když se mi ji podaří přitáhnout na dohled, vždy mi zamává ocasem a zmizí v hloubce. Ani jeden efektní výskok. Je zase podseklá! Já snad nechytnu normálně rybu. Na druhou stranu ale nehrozí, že mi to překousne. Po půl hodině ji podebírám. Přichází na řadu obligátní focení, pak gratulace. Minuta slávy. Pak zase 360 km domů.

 

Cestou domů už zase plánuju na zítra další výpravu na štiky, tentokrát beru sebou vnuka, tak uvidíme.

Uviděl jsem. Jenda mi řekl, že je už zima a na ryby nejede. Tak jsem zase u vody sám. Jen občas mě z rybářské Nirvány vytrhne banda, nevím jak je správně nazvat. Motorkáři to asi nejsou, když jezdí na čtyřkolkách. Každopádně je to příšernej řev. To ať se na mě nikdo nezlobí, ale toto do lesa nepatří. Pak je tady ještě jedna věc, která mi vadí a to jsou pejskaři. Já to nechápu, přijedou sem autem několik kilometrů, vylezou a hned začnou házet psovi aport do vody. Zima nezima, rybář nerybář. Rybám to ale očividně nevadí. Dokonce se i v tomto pozdním podzimu sem tam nějaká otočí na hladině, ale hlavně je vidět dravčí zalovení.

Nevím, čím to je, ale nikdy mi to ten lovící dravec nevezme. A to mu nabízím jen samé laskominy, i když gumové. Vím, že každý den to je jiné, ale mě to tady jde pouze na dvě nástrahy a tu jednu mi už ryby zlikvidovaly a z druhé mi zbývají už jen dva kousky. Vlastně teď, kdy to píšu, už nemám žádnou. Zůstaly na dně mezi kameny. Mezi tím, ale přivedly ke břehu a do podběráku pár krasavic a jednoho víc než slušného okouna.

 

Co dodat na závěr? Mohl jsem si ověřit, že víra v nástrahu mi přinese úspěch v podobě pěkné ryby a o tom, že je k tomu taky potřeba ta kapička štěstí, mě přesvědčila ta štika na streamer. Možná, že budu litovat, že tolik „opěvuju“ můj srdeční revír, už letos bylo vidět, že břeh má své dimenze a dokonce jsem se musel jednou vracet domů, jelikož bylo plno. Každopádně já tam zase na jaře budu sedět až do půlky června. Šestihektarová voda uprostřed panenské přírody mě magicky přitahuje už několik let. A navíc je to chyť a pusť!

 

Text i foto: Jiří Ludvík - chj.rybar