Ten jsem našel naprosto bez problémů, ale našli ho i jiní. Vzato kolem a kolem, je to vlastně jen menší vodní plocha se štikami, které už viděly víc nástrah než leckterý rybář a denně podstupují nová školení. Příběhy od této vody nejsou zajímavé ani tak tím, co tam kdo uloví, jako spíš čím ještě dokáže místní osazenstvo překvapit.

Na letošním chytejsrazu jsem se učil chytat jesetery a na štiky si vyšetřil jen chvilku. Ovšem jiní si našli času víc a o tom, co se dělo na jílovitých březích štičího brčálníku se vyprávěly kolem táborového ohně úplné zkazky. Protože se místní štičí komunitu překvapit povedlo. A fest.


Vláčkařů se na srazu sešlo dost a rybník už nebyl tak zarostlý jako před dvěma lety, takže bylo snadnější ho proházet. Ovšem obsádka za tu dobu prodělala tvrdou školu. Je pravda, že i poněkud vyhubla, alespoň pokud to mohu porovnávat na základě toho, co jsem tu sám chytil nebo chytit viděl. Takže štiky by určitě velmi ochotně žraly, ale zároveň je od atakování vláčecích nástrah odrazovaly nespočetné negativní zkušenosti.

První pokusy nedočkavých nadšenců vylovit něco z kalných vod nebyly zrovna úspěšné. Dokud se ovšem do věci nevložil David Havlíček s příšernou nástrahou, kterou by si většina rybářů nikdy nekoupila a kdyby koupila, navázali by ji na prut až jako krajní variantu.
Ta věc se jmenuje celým a úplným názvem Salmo Turbo Jack a dělá se ve dvou velikostech – velké a ještě větší. Vypadá to jako půl štiky s jednolistou vrtulí na zadku, tahá se to po hladině, dělá to neskutečný čurbes a štiky na to útočí pravděpodobně z pudu sebezáchovy nebo v náhlém pominutí smyslů vyvolaném vším tím kraválem.

 

To ovšem může být rybáři jedno. Hlavně, že útočí.
David na ten verk ulovil pár ryb při jarním natáčení v Roudnici a teď s tím vyrukoval i tady. A světe zboř se, ty tisíckrát proškolené ryby, žíhané profesorky s postrgraduálem z nástrahologie, mu po tom šly jak slepice po flusu. Prostě to bylo něco, co tu ještě nebylo a tak se děly věci...
Turbo Jack není nástraha, se kterou byste museli prohazovat flek dlouhé hodiny. To byste možná i vycákali všechnu vodu z rybníka. Stačí párkrát protáhnout nejslibnější místa s nadějí, že některé z místních zubatých povolí nervy.


David tím pádem vždycky odběhl od kuchyňských záležitostí, dorazil k vodě, kde se už nějakou dobu trápila hrstka statečných, na pár náhozů vytáhl před jejich zraky rybu a mazal zpátky. Když už jim to udělal asi potřetí, byla většina přítomných zralá na infarkt.

 

Já jsem se u jedné takové bleskové akce nachomýtnul a to mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si také došel pro vláčecí cajk. Ovšem Turbo Jacka jsem neměl a protože se mi nechtělo rozstříhat trojháčky některého z wobblerů, na které to tu nikomu stejně nebralo, použil jsem jen velkou gumu – konkrétně ripper Demon od Dragona na lehké jigové hlavě s patřičně zamačkaným protihrotem. V potu tváře a s jazykem vyplazeným ve snaze pekelně se soustředit, jsem si za dvě hodiny vykoledoval tři záběry a zdolal dvě ryby, z nichž jedna měla 84 cm. V závěru té doby už mi ale cosi napovídalo, že tím tady končím. A tak jsem skončil.


Mezitím stačil David třikrát odběhnout, obstarat kuchyni, rožnící se prase, pokecat s kdekým a když se vrátil, stačily mu asi tři hody a měl tam další zubatou 80+. Další ryby mu na nástrahu útočily a padaly, protože ostříhané trojháky, z nichž zůstal vždy jen předepsaný jednoháček bez protihrotu, prostě neměly dostatečnou chytlavost.


S vědomím, že tohle prostě nepřekonám a na rybu už jsem si zaplaťpánbůh sáhl, jsem se odebral za svými povinnostmi. Mnozí kolegové si ale na žíhaný zelenobílý trup nesáhli a rozhodně nehodlali složit zbraně. Zejména sethy s kerobem dokázali v touze po šupině doslova nemožné a protože Turbo Jacka neměli, přemýšleli, čím by ho nahradili.
Vyzkoušeli toho hodně. Z nástrah, které dokázali ve svých krabičkách vyštrachat, vzbudila jistý zájem zubatého publika gumová žába. Už jsem zapomněl, kdože ji vyrábí, ale ono je to jedno. Štiky plastový objživelník evidentně zajímal, ale žádný útok nebyl tak razantní, aby se nějaká ta kudla pověsila.


Bylo jasné, že fór je v tom, udělat na hladině pořádný rozruch. Ke slovu se tak dostala technická invence obou zúčastněných. Zkoušelo se možné i nemožné, nástrahy se tahaly popředu i pozpátku (to je hodně zajímavá záležitost, vyzkoušejte!), kombinovaly se jerky s rotačkami a rotačky s gumami a z občasných reakcí ryb bylo vidět, že nástraha, která není dostatečně šílená, prostě není dost dobrá, takže příští model byl zase o něco děsivější.

Na základě všech získaných poznatků vyrobil nakonec sethy dokonalé monstrum. Zakoupil od gomze čtrnácticentimetrový hand made wobbler, zacvakl ho do karabiny ocasem napřed a na druhý konec přidrátoval ostříhané torzo trojháku s obrovským žlutým twisterem.

 

Znaven prací opřel vynálezce „nabitý“ prut o zeď a vyrazil se někam posilnit. Opřený prut ovšem neunikl Davidově pozornosti. Očička mu zajiskřila a zahuhlal něco o tom, že to vypadá zajímavě a že chce vidět, jak to chodí. Popadl klacek a zmizel za rohem, kudy vedla nejkratší cesta ke štičímu brčálníku.

Neutekly ani dvě minuty a ozval se odtud hurónský řev. Kdo se zrovna motal poblíž, vyrazil fofrem po hlase a všichni mohli vidět, jak David na sethyho výtvor páčí z vody štiku hrubě přes devadesát. Já jsem se poblíž nemotal, takže jsem o tuhle show přišel a tím pádem nemám ani fotku.
Když se to za pár minut dozvěděl sethy, nevěděl, jestli má mít radost, že ten jeho verk funguje anebo brečet. Každopádně jeho nástraha ulovila největší štiku srazu.
Horší bylo, že když se tvůrce nového revolučního odrybňovače pokoušel Davidův úspěch zopakovat, už se to moc nedařilo. Ryby začínaly být poplašené, popíchané a záběrů ubývalo celkově. I Davidovi.

Nakonec ukončil veškeré snažení na štičím rybníčku soumrak.



Druhý den opět vyrazila armáda štikolovců k vodě. Já už si ani prut nebral, ale vyrazil jsem k rybníčku s foťákem. Spolu s námi se na břeh nahrnula i armáda zvědavců, dychtivých vidět, jestli se Davidovi podaří udělat na pažbě, respektive rukojeti, jeho prutu další pomyslný zářez a jestli sethyho výtvor opět zaboduje.
Od začátku ale bylo vidět, že dneska už to taková legrace nebude. Dostat záběr nebylo vůbec snadné a i když si nějaký nakonec vykoledoval skoro každý, jen málokterá ryba útočila naplno.
Jedna z větších štik se ale nakonec k nepředloženému útoku vyprovokovat nechala a její obětí se samozřejmě stal Davidův Turbo Jack.


Ryba se celkem snaživě bránila a to i ve chvíli, kdy se ji vrchní náčelník Chytej.cz pokusil odháčkovat. Vyplétání háčku z tlamy ji evidentně bolelo příliš na to, aby to dokázala nehybně snášet a tak sebou mrskla a utekla Davidovi i s peánem. Chvíli s ním rejdila po mělčině a snaživě unikala šátravé ruce pokoušející se ji uchopit týlním hmatem. Nakonec ale byla znovu polapena, odháčkována a šťastný lovec se s ní mohl nechat zvěčnit, načež ji vrátil zpět do revíru. Mám z toho docela pěknou sérii obrázků.

 

Krátce nato jsem odešel a už jsem se ke štičímu rybníčku nevrátil. Zůstali ale u něj sethy a kerob a dál tunili sethyho ďábelský vynález. Ve finále vyměnili gumu za bílou a ještě větší a sethy pak na svůj dokonale vytuněný výtvor ještě dokázal ulovit tři štiky. Smekám před jeho kreativitou a vytrvalostí a opravdu mu je přeju. V tom okamžiku, kdy je dokázal přemluvit k záběru, už to nebyla žádná legrace ani na privátní vodě nabité rybami.

 

Nakonec štiky nebraly nikomu a na nic, což je přirozený stav věcí na každé vodě, která je vystavena intenzivnímu prochytávání umělými nástrahami. Nejsem si jist, jestli tam v dohledné době ještě někdo takovou hladinovou hitparádu zažije. Předpokládám, že místní štičí populace už si stačila zařadit rámusící objekt divoce čeřící hladinu na seznam nebezpečných věcí a asi nebude jednoduché zopakovat Davidovu triumfální „jízdu“ – přinejmenším ne v takovém měřítku. I když na druhou stranu, hlad je hlad. Figura některých zubatic napovídala, že v potravě se tu přes léto zrovna netopily a tak kdo ví...



Samozřejmě se tu nabízí otázka, proč jsem tenhle článek sepsal. Rozhodně ne jako ódu na vláčkařské umění svého šéfa, i když David občas předvádí ve vláčce hodně odvážná a nápaditá rozhodnutí a překvapivě často mu to vychází. Stejně tak tu nechci vyzdvihovat umění lovu štik na pár stovkách čtverečních metrů vodní plochy.
Daleko víc mi imponovala sethyho "lidová tvořivost" korunovaná nakonec docela pěkným úspěchem a obecně mi jde spíš o to ukázat, že stále ještě existují nástrahy a postupy, s niž lze ryby překvapit i tam, kde byste si mysleli, že je už nic překvapit nemůže.

Popsané události jsou důkazem toho, že má smysl sledovat nové trendy ve vývoji nástrah, koupit si občas nějakou tu novinku anebo naopak sednout a vyrobit něco neokoukaného, třeba i šíleného. Ryby v našich vodách už viděly hodně, ale všechno rozhodně ne. Proto má smysl občas vyzkoušet místo přirozeně vyhlížejících smáčků a kopýtek i nějakou barevnou vlnící se a cákající potvoru, sdrátovat dvě nástrahy do hromady nebo vykoupat ve vodě něco ve velikosti XXL. Dravci zdaleka neútočí na všechny vláčecí nástrahy jen proto, že si je pletou se svou přirozenou potravou. Mohou útočit i ze zvědavosti, agresivity, na základě reflexu vyvolaného momentem překvapení, ve snaze bránit si své teritorium a kdoví proč ještě. V tomhle všem je přívlač zajímavá a proto ji mám rád. A když se povede něco zajímavého vymyslet, stojí to vždycky za vyprávění.



Text i foto: M. Horáček - Osprey