Jinak tomu nebylo ani letos, kdy volba jednoznačně padla na svazový písník, který jsme poznali teprve minulý rok.
Datum odjezdu je stanoveno na první srpnový den. Domlouvám si s kamarádem zapůjčení karavanu a od té chvíle nemám stání. Počítám dny a málem bych stříhal i metr. Konečně přichází vytoužené pondělní poledne a vyrážíme směrem k vodě.
Máme štěstí. Sice není volné místo, kde jsme strávili minulý rok krásných sedm dní, ale nesedíme od něj daleko. Po usazení karavanu už se mi nedočkavostí klepou ruce. Loni jsem tu na feeder vodil hezkou štiku, která se mi zakousla do plotičky pochutnávající si na masňácích. Co bude letos, to ví jen Svatý Petr.

První tři dny uběhly ve stejném scénáři. Ráno protáhnout okolím třpytky a wobblery, přes den pak střídala položená feeder a splávek na plotičky pro pobavení, večer opět vláčka a pak se líčilo na hady. Po celou dobu nám počasí nic moc nedávalo. Nepršelo sice, ale že by to bylo na opalování, tak to také ne.
Až ta středa. Bylo takové zvláštní dusno a na hladině po naší pravé ruce se objevovaly hřbetní ploutve ryb, které nám na sebe nic víc neprozradily.
Přijel Jarda a přivezl předsíň před karavan. Postavili jsme ji a on, že musí jet. Přiblížil se večer a soused po naší levé ruce už odjel. Stáhnul jsem pruty na položenou a připravil si vláčku. Žádná extratřída to není. Prut Shimano Alivio dva čtyřicet s gramáží deset až čtyřicet gramů, naviják Exage také od Šimiho, čtyřtisícovka s bojovkou a cívka plná pětadvacítky Raptora. Na konci vlasce půl metru wolframového lanka s karabinou a obratlíkem a planda ledvina dvaadvacet gramů.

Chvíli přemýšlím kam s tím a pak házím plech asi deset metrů doleva k rákosí. Nic se neděje, tak další hod již míří víc na volnou vodu. Po třetím otočení kličkou je tu náhle vázka. Jenže ta se pohybuje. Je to jako když mírný proud nese kládu. Už je to jasné. Je to záběr. Sice zvláštní, ale určitě to není žádná kudla.
Po prvních minutách přetahované se hladina rozvlní a je vidět hřbetní ploutev zatím neznámé ryby.


Srdce se mi rozbušilo. Ne jenom tím, že to byla stoprocentně má životní ryba, ale především proto, že jsem viděl, za co drží třpytka. Ryba ji má zaseknutou za první paprsek hřbetní ploutve.
V ten samý okamžik mi dochází, že na vylovení takhle velké ryby nejsem vybaven. Můj podběrák má ramena padesát na padesát a tu samou hloubku.
Ryby, které jsem chytal do dnešního dne, tam měly místa dost.

Volám na syna: „Luki, prosím tě. Oběhni rybáře tady okolo, jestli nemá některý z nich velký podběrák."

Uběhl další čas vyplněný zvláštním bojem. Ryba odjela přibližně dvacet, maximálně třicet metrů, pak se položila napříč a já ji tahal zpět jako kládu. Po přitažení ke břehu se natočila směrem na vodu a celá situace se opakovala.

 

Pak konečně dorazil syn s kolegou a početným doprovodem diváků. Přinesli i větší podběrák. Po dalších deseti až patnácti minutách přetahované přišla chvíle, kdy se snažíme navléknout podběrák na rybu. Už víme, že je to tolstolobik. V tom samém okamžiku udělal tolstolobik zatím nejrychlejší pohyb a z podběráku málem zůstaly jen tyčky. Nezbývá nic jiného, než si pro rybu dojít do vody. Dalších asi půl hodiny stojím po pás ve vodě a přetahuji se s tolstolobikem o metry vlasce a vystavuji cajk zatěžkávací zkoušce. Několikrát mám tolstolobika na dosah ruky, ale ten nechce spolupracovat. Možná proto, že slyší ze břehu: „Ten se ti na gril nevejde. Už roztop udírnu. To budou filety jak z prasete."
Místo krve už mám jen adrenalin a proto volám na manželku: „Mámo, nalej tam slivovici, protože dneska si dám, i když toho tolstolobika nevytáhnu. A zapal mi cigaretu."

Kolega mě napomíná: „Nekuř a věnuj se zdolávání. Nebo jestli chceš, tak to vezmu za tebe."
„Neboj,“ odpovídám. „Teď už to dotáhnu do konce."

Necítím únavu ani žádnou bolest. Jsem prostě v rybářském rauši. Přichází okamžik, který je pro vylovení zřejmě nejlepší. Rybu mám mezi sebou a břehem a jen se lehce vlní. Chytám lanko a zkouším, jestli se ryba bude vzpírat. Nic se neděje a proto podávám prut kolegovi. Pravou ruku podvlékám tolstolobikovi pod hlavou a chytám ho za prsní ploutev. Levou přehmatávám přes hřbet, uchopím jej pod řitní ploutví a zvednu z vody. Teď už je mi jasné, že mi neuteče. Vynáším úlovek na břeh a říkám synovi, ať udělá rychle pár fotek.

 

Po vyfocení rybu měřím. Váhu tady bohužel nikdo nemá a tak probíhá tipování. Nejčastější odhady se pohybují okolo třiceti kilogramů. Rybu naposledy pohladím a odnáším ji k vodě.
Za sebou slyším: „On ji snad opravdu pustí! "
Odpovídám: „Nic jiného si nezaslouží. Takhle velká ryba by v mražáku skončit nikdy neměla."
Ryby mám rád nejen na prutu, ale i na talíři. Ne však za každou cenu a ne všechny. Nejsem ortodoxním zastáncem "chyť a pusť ", ale ne všechny ryby patří na pekáč. Proto se tento mohykán vrací zpět do svého světa a já mám opět ten krásný pocit, který provází každé vypuštění ryby na svobodu.

 

Potom se umyji, obdržím několik gratulací a dám si s kolegou konečně toho panáka. Adrenalin pomalu odeznívá a já začínám pociťovat únavu.
Ptám se syna: „Luki, jak dlouho to trvalo, jak dlouho jsem ho zdolával?"
Odpověď mě docela šokuje: „Asi hodinu tati."

Pak už ani nanahazuji a oddávám se odpočinku, pivku a tomu čirému zlatu z Moravy.

Po zbytek dovolené se už všechno odvíjelo podle dávno známého scénáře. To znamená rybky střední až malé, klid a žádný stres. Strávili jsme tam deset krásných odpočinkových dní a za tu dobu jsme zabili a snědli čtyři úhoře. Všechno ostatní se dostalo bez úhony zpět do vody.
Rybu jsem přihlásil do soutěže, ale protože nebyla vážena, tak jsem váhu jenom odhadnul na osmadvacet kilo. Pokud by se však někomu zdálo, že je to moc, tak určitě nebudu oponovat a hádat se. Nechci vypadat, jako člověk, který musí zvítězit za každou cenu.
Ta hmotnost je to, co jsem chtěl uvést na pravou míru.
Omlouvám se za svůj sloh, ale byl to můj nejkrásnější zážitek a tak to také píšu.

S přáním krásných zážitků a úlovků se s Vámi loučí

Petr "Sumec.332" Mach