Mám vnuka, atakuje pátý rok. Od malička ho vedu k lásce nejen k rybařině, ale k přírodě jako celku. Zatím to bylo ale víceméně v rovině teoretické, sem tam okořeněné praxí, která spočívala v krátké minivýpravě k vodě, kde jsme se snažili o chycení ryby nebo v přerovnávání mých umělých nástrah. Jemu to stačilo a byl spokojený, že už umí pojmenovat jednotlivé umělé napodobeniny určené pro lov ryb přívlačí. Postupně jsem mu mohl dát do ruky i nástrahy s háčkem bez obav z toho, že by snad nějaký hrot ulpěl v prstu. Letos už mu to ale nestačilo a nutil mě, abych ho konečně vzal na opravdový ryby.


Jeli jsme tedy na jeden soukromák. Myslel jsem, že by ho mohla bavit plavaná, ale více ho oslovil feeder. Docela ho bavilo sledovat ohnuté špičky a měl na to i trpělivost - přiměřeně k jeho věku. Nejvíce mě ale překvapilo to, že sám rybu zdolával (páternoster dělal zásek za něj). Jednou se mu dokonce podařilo při stahování zaseklé plotice cestou ještě přibrat štiku a ani ho to nerozhodilo, jen mi řekl, že ta ryba je nějaká jiná.

Pořídil jsem si nový prut na UL vláčku a hned jsem s ním mazal k vodě ho vyzkoušet, jak se s ním pracuje. Juniora jsem měl sebou. Nevydržel se na mě jen tak dívat a poprosil mě, jestli by to nemohl taky zkusit. Po pár planých pokusech se to naučil a už mi nechtěl dát prut zpět. Věřte, nevěřte, ale i s mikronástrahou nahodí tak pět metrů daleko. Odkoukal ode mne práci se špičkou prutu, když vláčím a tak to dělá podobně. Má neuvěřitelnou trpělivost, vydrží mrskat vodu celé odpoledne a vůbec mu nevadí, že nechytí, stačí mu jen nahazovat.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se dozvěděl o chystaném dětském rybářském minitáboru. Byl to vlastně takový prodloužený víkend. Vnuk tam sice měl být jako nejmladší účastník, ale to ho od rozhodnutí jet s dědou chytat ryby neodradilo. Začínalo to v pátek, tak jsem si musel vzít dovolenou, ale dovolené na ryby nikdy nelituji. Kromě toho zase objevím nový revír. Asi už ta cesta (120 km) byla nekonečná.
Mladý se rád dívá na Shreka a tak mi dával cestou jeho oblíbenou otázku: „Kdy už tam budem?“
Je to výborný rozptýlení, když jedete trasu poprvé a bloudíte. Nervozita u mě začínala stoupat.

Nemíním se tady rozepisovat o soukromém revíru ani o stavění bivaku atd. Zmíním se o jiné věci. Provozovatel revíru nás upozornil na přemnoženého sumečka amerického. Jestliže se nám ho podaří chytit, nemáme ho vracet do vody. Na tom není nic divného, jen s tím, že rybáři, kteří tady lovili před námi, to pochopili tak, že se mají sumečky házet za sebe do křoví a tam nechat svému osudu (než jsem si vybral místo na postavení bivaku, musel jsem odklidit několik zdechlých trumenů). Dost mě to rozladilo, zvláště když si majitel na takový revír pozve rybářskou omladinu. Co když jim to pak přijde normální a budou se tak chovat? Jendovi jsem vysvětlil, že to je prasárna. Tak to jen tak na okraj.


Jen bych chtěl ještě poznamenat, že jsme sem jeli s tím, že se trochu otrká a třeba se mezi ostatními dětmi bude chtít trochu vytáhnout. Že jsem se dřív nezeptal, jaký bude věkový průměr! Skoro všechny ty děti se totiž už holily (na tvářích). Můj Jenda byl ve svých pěti letech naprostý outsider. Navíc to byli specialisti kapraři a proti nim jsme neměli šanci. Ani jsme se o kapry nesnažili a bodovali jsme se svými feedery díky sumečkům a cejnům.


Začalo to výborně, než se ryby rozplašily, dost poctivě mi braly u břehu, pak jsem musel už nahazovat o dost dál. Nahazovat s feederem Jendovi ještě nešlo, ale každou rybu poctivě přitáhnul, ovšem jen do té doby, než se objevila na scéně jediná přítomná slečna. Najednou se v něm probudilo mužství a doslova ztratil hlavu. Nestíhal přebíhat mezi mnou, zaseknutou rybou a jeho novou známostí o tři místa dál. Fotit svou rybu a její úlovek. Odcházel s ní na své první rande. Naštěstí pro mě chtěl být frajer a k tomu mu měla pomoci nasazená čelovka a to rozsvícená. Proto jsem mohl sledovat, kde se pohybuje. Nemá ještě tolik rozumu, aby ji zhasnul a byl tak neviditelný.


Spíme poprvé venku v bivaku. Ani jsem nestačil dát první pohádku a už spí. Bylo to na něho první den moc. Jsem zvědavý, jak bude reagovat na studenou snídani (zapomněl jsem vařič). Naštěstí nám pomáhá jeho nová známost a nese nám teplý čaj. Jeho oblíbené kakao to není, ale z jejích rukou mu i ten čaj bude chutnat jako to kakao.

Během dne probíhají různé přednášky od sponzorů, je to o kaprařině a to jde mimo nás. Jenda sice vše dokumentuje, ale dlouho ho to nebaví. Jdeme zpátky k prutům a pak to přichází.
„Dědo, mě se chce kakat.“
Těžko říci, jestli naštěstí, ale je tu chemické WC. Přivádím ho k němu, otvíráme dveře, první pohled dovnitř a Jenda říká: „Dědo, to nedám.“
Říkám, že tedy půjdeme támhle do křoví.
„To jsem ještě nedělal. Já to asi vydržím.“
Pomalu se vracíme k prutům a Jenda mi říká, že by zavolal mamce. Hmm, to mi ještě chybělo.

Za půl hodiny máme sbaleno a odneseno do auta. Neudržela ho ani jeho nová známost. Bylo toho na něj moc a WC to dodělalo. Téměř okamžitě usíná, tak alespoň budu ušetřený otázek, jak ještě dlouho pojedeme za maminkou.

Od té doby jsme byli u vody už mnohokrát, ale na výpravu přes noc to ještě nevypadá. Dokonce jsme už překonali obavu z vykonání „velké potřeby“ v přírodě. Tak že by snad příští rok znovu?


Chtěl bych těmito řádky sklonit velkou poklonu před všemi vedoucími rybářských kroužků i před vedoucími rybářských táborů. Obdivuju je, jistě to jsou také rybáři a asi mají rádi klid u vody a ten si v takové společnosti nemohou užít. Kloním se jim a obdivuju je!

Text i foto: Jiří Ludvík - chj.rybar