Jak se příprava blížila do cílové rovinky, pilně jsem sháněl všechny možné i nemožné informace ohledně pravidel, povolenek a dalších potřebností pro lov. Bylo jich dost, ale nakonec jsem se většiny potřebných informací dopátral, takže jsem mohl s čistou hlavou připravit svou drahou polovičku na to, že jako správný rybář musím vyzkoušet i místní vody a jejich osazenstvo.

Den před odletem jsem pečlivě zabalil naviják a krabičku nástrah pro nejhorší případy. Nakonec se ale ukázalo, že jsem tak trochu tahal dříví do lesa. Ale co, alespoň se i gumy s navijákem podívaly do světa a řekl bych, že tak dlouho ve vzduchu jako byly při nekonečném letu ze starého kontinentu na nový už nikdy nebudou.

Konečně jsme se dostali na místo činu, přesněji řečeno do města Chicaga ve státě Illinois  na severu Spojených států amerických, padlo prvních pár hodin na spánek a tím pádem i na vyrovnání časového posunu.

 

Nutno podotknout, že vše nebylo zdaleka tak jednoduché, jak píši, ale nerad bych někomu znepříjemňoval představu a kazil dojem z článku vyprávěním o tom, jak jsem trpěl při desetihodinovém letu a nutném odsouhlasení našeho vstupu na území USA imigračním úředníkem. Beru to jako součást té velké cesty, která už je za námi a na kterou se už tak trochu zapomnělo.



Hned jak to bylo možné, vyrazili jsme po svých do prvního obchodního centra prohlédnout si místní nabídku a ukázat českou poptávku. Bylo to asi poprvé a naposledy, co jsme tady někam šli pěšky. Všechno je zde na velké vzdálenosti a tak trochu chápu, proč tady vlastní automobil každý teenager.
Jenže aby to nevypadalo, že se budu psát o únavném nakupování bez bližšího smyslu k rybařině, tak vám hned vysvětlím proč jsem toto psal. Bylo totiž pro mě velkým překvapením, že skoro v každém větším obchodě měli rybářské oddělení. Takže motivace chodit na nákupy byla jasná – vždycky se dalo skončit u rybařiny. Někdo by možná čekal takovýto rybářský koutek ve smyslu třímetrového regálu s pár kousky rybářského náčiní, ale je třeba říct, že takové to nebylo. Na výběr bylo několik typů prutů od ultralehkých až po lososové speciály, nesčetné množství wobblerů, třpytek a dalších umělých nástrah, navijáků, vlasců, háčků a rybářského oblečení. Prostě všechno to, co člověk k rybolovu potřebuje.
Sám jsem byl velice spokojen už s touto nabídkou, ale v průběhu pobytu byla už dopředu plánována cesta do Cabelasu a tak jsem čekal na tento hlavní bonbónek v podobě speciálně zaměřeného obchodu pro outdoor aktivity.



Jak utíkaly dny hekticky prožívané dovolené, přišel čas i na Cabelas. Musím vám říct, že jako návštěvník několika našich veletrhů jsem zaplesal. Tento obchod bych přirovnal právě k nějakému menšího veletrhu, ale berte na vědomí, že na rozdíl od veletrhů je tento obchod otevřený po celý rok.
Protože v Americe jsou preferovány aktivnější způsoby lovu, je věnována velká pozornost vláčkařskému a muškařskému vybavení, což mi naprosto vyhovovalo.



Jak bych tento obchod jednoduše popsal? Nejspíš asi jako vláčkařský a muškařský ráj. Opravdu na takovém místě ani někdo jako já nenajde chybičku. Snad jen v tom, že peněženka není bezedná a člověk si nemůže koupit úplně všechno, co by si přál.
V obchodě jsem strávil několik hodin, i když pro mě to byla pouze krátká chvíle. Na takovém místě bych dokázal strávit klidně i několik dnů.

 

Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že už nemůže následovat nic překvapivého, přišlo krásné zakončení nákupu v podobě dvou velikánských akvárií znázorňujích nejspíše současný vodní ekosystém.

V akváriích sem viděl largemouth bassy, smallmouth bassy (okounci), walleye (místní candát), několik druhů kaprů, catfish (sumečci) a další druhy ryb, které, přiznám se, ani všechny neznám.

 

Po placení vybraných věci jsem si zašel na oddělení licencí, kde jsem zaplatil 30 dolarů za celoroční povolenky pro každého z nás a nezbývalo už nic jiného, než vyzkoušet místní vodu.

Po pravdě se musím přiznat, že času nebylo zrovna moc a tak jsem se rybolovu až tak moc nevěnoval. Byl sem vlastně rád, že jsem se s prutem vůbec k vodě dostal, protože věřte mi, opravdu je toho v Chicagu tolik co obdivovat.
Ale abych se dostal k rybolovu dřív, než všichni při čtení usnou. Lokalitu jsem měl již předem vybranou. Šlo o jeden z mnoha místních přístavů na velkém Michiganském jezeře. Jeho jméno je Belmont Harbor. Pro představu, Michiganské jezero je přibližně stejně velké jako Česká republika, takže žádný malý krcálek za domem:-)).


K vodě jsem šel s cílem chytit alespoň nějakého toho largemouth basse, ale když jsem k ní dorazil, moje představy a chtíč se úplně obrátily naruby. O možnosti, že uvidím to, co jsem tu viděl, jsem věděl už dopředu, ale nedával jsem tomu nějakou váhu, protože tento druh ryb se prý do přístavu málokdy dostává – spíše je loven na otevřené vodě. Řeč je o lososu Chinook u nás zvaném losos královský nebo čavyča. Shodou náhod jsem hlavní „období“ pro jeho lov zachytil v plném proudu.
Asi si dokážete představit můj pohled, když jsem přišel k vodě s ultralehkým proutkem, navijákem naplněným 0,16 mm monofilem a krabičkou mikronástrah a najednou koukal na úchvatné majestátní ryby defilující podle přístavního mola.
V podstatě jsem vyrazil klasicky na ryby jako v Čechách, ale bohužel to bylo úplně špatně. Zbraně jsem ale nesložil a začal nahazovat alespoň s vidinou nějakého toho jejich okouna. Poctivě jsem měnil styl vedení nástrah a doufal v nějaký úspěch, ale bohužel ne každý den je posvícení a na mě si svatý Petr nachystal překvapení v podobě apatických ryb zrovna tak daleko od domova...


Jediné co jsem vymodlil, byl jediný neproměněný záběr za 4 hodiny lovu, nejspíš asi stejně ne od okouna. Kdyby to byl nedej Bože losos, asi bych zažil rovnou i „Kolorádo“, když jsem přijel na návštěvu. I když jsem nakonec nic zvláštního nechytil, přesto mi ryby připravily takové představení, že na něj nikdy nezapomenu. Dnes už vím, o čem je řeč, když vidím na různých videích lososy královské. Jejich mohutné těla, neskutečné zbarvení a pro nás ne příliš častá velikost ryb mě ohromily. A takovéhle ryby jsem viděl jak mi v průzračné vodě projíždějí přímo pod nohama. Občas jsem viděl lososy i vyskakovat. Bylo až neuvěřitelné, jak se může takový kolos dostat nad hladinu jako delfín. Sem tam se ukázal i nějaký steelhead, na kterém bylo také vidět, že jsem na místě ve špatnou chvíli –  stejně jako lososi, ani on neměl prostě chuť na nic, co jsem mu mohl nabídnout.

 

Když už jsem vycházku ukončoval, všiml jsem si malých rybek na dně, které nebyly schopny se odprostit ode dna a přitom tak toužebně pozorovaly moji nástrahu.
Moje snaha chytit místní rybu nakonec získala uznání alespoň u těchto rybek, kterých si nejspíš nikdo z domácích ani nevšimne. Po pár hodech se podívala nad hladinu jedna z nich, přirovnal bych jí k naší vrance. Nejspíš asi taky nevlastní vzduchový měchýř a celkově sou si velmi podobní. Doma jsem se dozvěděl, že se jedná o invazivní druh šířící se na mnoha místech v Evropě i v zámoří. Jmenuje se hlaváč černoústý, vyskytuje se i u nás a ještě o něm hodně uslyšíme.


Když jsem po pár ulovených hlaváčích usoudil, že je čas jít, zabalil jsem si své náčiní a jel domů. Do přístavu jsem se dostal ještě jednou. Tentokrát se silnějším vybavením a jinými nástrahami, ale výsledek byl podobný. Rybu jsem nevytáhl žádnou.

 

Asi v půlce této druhé vycházky jsem po rozhovoru s americkým rybářem usoudil, že tento výsledek bude pro moji první zámořskou výpravu konečný. Zkušeně mi řekl, že je moc velké teplo a že se na ně chodí brzy ráno nebo před setměním. Já měl bohužel vždy možnost vyrazit jen přes poledne. Jednak to bylo dáno časovým rozvrhem naší dovolené a jednak je Chicago město s četným zastoupením různých etnických menšin jako jsou Mexičané, Portorikánci a podobně, takže tu není vždy a všude úplně bezpečno. Zkrátka nějak jsem neměl zájem pohybovat se za šera na liduprázdných osamělých místech. Dokonce ani kvůli lososům ne.



A tím moje výprava končí. Krátce po mé druhé rybářské vycházce pomalu přišel čas balení a loučení s městem sousedícím s obrovským jezerem. Řekl jsem si, že ještě jednou bych chtěl něco takového vidět a třeba i přelstít některou z těch nádherných ryb, které mi tak nenuceně proplouvaly přímo pod nohama.

 

To vše bude muset ale počkat. Příště mě určitě čeká Sever a jeho nepochybně rovněž nezapomenutelné půvaby. Přestože letos se stalo Chicago jakousi náhražkou výpravy na Skandinávský poloostrov, nijak toho nelituji. Odnesl jsem si z cesty za oceán plno zážitků, na které v životě nezapomenu. Doufám,že jsem Vám alespoň něco z toho trochu přiblížil.

Text i foto: Daniel Valko - mannice