Přemnožení boleni, kteří většinou nemají problémy s výtěrem a růstem, nejprve zdecimují obsádku bílých ryb (hlavně oukleje, perlíny a plotice), aby se záhy projevil úbytek okounů a candátů, či poměrně nízké roční přírůstky štiky.
Když k této situaci na přehradě dojde, nastává další kapitola v životě bolenů. Jako mávnutím kouzelného proutku převezmou staří a zkušení jedinci návyky těch dravců, které zatlačili do pozadí. Tito poučení veteráni věčné války s rybáři se nestydí přestěhovat třeba i do nižších pater vodního sloupce, kde se volně zdržují v blízkosti překážek či někde kolem hran původního koryta. Platí to zejména pro hlubší nádrže. Možná zde staří jedinci mají více klidu na dožití, těžko říct.
Pravdou je, že podobným móresům podlehnou po nějaké době (asi 3 – 5 sezón) také boleni na silně prolovovaných vodách. Jejich místa pak v samozřejmé tichosti převezmou mladší boleni, ale také tloušti, pakliže se v revíru vyskytují.
Uvedené chování působí dojmem, jako kdyby se zkušení přehradní boleni rozhodli, a to po seznámení s veškerým arzenálem rybářských nástrah, k výrazné změně životního stylu. Jistě, je v tom trochu nadsázky – vždyť ten důvod může být jiný: například obyčejná „stařecká” lenost, či fyzické opotřebování organismu.
Onen argument ale pořád nevylučuje možnost, že boleni–dědové na stará kolena naslouchají více svému druhému já, za které promlouvají zkušenosti a pud sebezáchovy. Pokud by to byla pravda, což asi ještě dlouho vědět nebudeme, vypovídalo by to mnohé o inteligenci a dobré paměti tohoto masožravého kaprovitého torpéda!
A nejlepsi příklad je Lipno