Pro spoustu lidí je jehlice poměrně obyčejnou snadno ulovitelnou rybou, která jim maximálně dokáže zpestřit chvíle čekání na záběr něčeho zajímavějšího, nejčastěji mořského pstruha. Někteří rybáři jimi i tak trochu pohrdají. Mě se ale jehlice líbí.

 

Já vím, mě se líbí skoro všechno, co plave ve vodě a má to šupiny, ale jehlice se mi líbí ještě o něco víc. Má styl, je osobitá, nezaměnitelná a celkově svá. Poznáte ji zblízka i z dálky. Klidně i poslepu. A když na to přijde, tak i její obrané kosti na talíři. Jsou totiž zelené. Vím to sice z doslechu, protože ke konzumaci téhle ryby jsem se zatím nedostal, ale nemám důvod o tom pochybovat.

 

V Chorvatsku jsem viděl jehlici i pod vodou. Je to ještě daleko působivější než na souši. Dlouhá štíhlá ryba  postává zavěšena ve vodním sloupci, leskne se v takovém tom zvláštním modravém světle, po těle jí přebíhají odlesky vlnek tančících na hladině a zatímco veliké oko pozoruje toho podivného vetřelce s potápěčskými brýlemi na obličeji, drobné ploutve se nervózně pohybují. Pak najednou vypálí a je pryč.

Vlastně jsem ani nevěděl, že jehlice žije v Chorvatsku. Myslel jsem si, že je to ryba spíš chladnějších vod. Nějaký ten Balt a Severní moře. K Jadranu mi moc nepasovala. A tak jsem si po návratu sedl k Internetu a začal se vzdělávat. Zjistil jsem, že jehlice je rozšířená daleko víc než jsem si myslel. Obývá skoro všechna evropská moře a najdeme ji i u severního pobřeží Afriky.

 

Někde je hojnější, jinde se s ní setkáme zřídka, ale rozhodně je to jedna z nejrozšířenějších evropských mořských ryb. Z přiložených mapek je dobře vidět, že se vyskytuje zejména podél pobřeží, i když vyplouvá i na volné moře. Tam se pohybuje spíše v horních vrstvách vody a sleduje hejna menších rybek. Mělké vody Baltského a Severního moře jsou pro jehlice v jistém smyslu ideální. Vyskytuje se tu i daleko od pevniny a když se pak zjara objeví hejna těchto ryb v blízkosti břehů, může jejich početnost rybáře opravdu překvapit.

Tahle stará mapa z roku 1883 ukazuje, že už tenkrát měli vědci ohledně rozšíření jehlice v Severním moři jasno.

 

Když už jsem byl v tom hledání, našel jsem si samozřejmě i další údaje. Jehlice dorůstá maximální délky něco přes 90 cm a může vážit až 1,3 kg. Obvyklá délka na severu Evropy je nějakých 55 – 75 cm, na jihu se zdají být jehlice v průměru o něco menší.

Modrozelený pigment, který ryba vytváří, prostupuje drobné snadno opadavé šupiny a jeho stopy jsem po lovu našel i na použitém rybářském náčiní. Že mají zelenkavou barvu dokonce i kosti, to jsem už psal. Nikdy jsem zatím neviděl rybu, která by byla takhle „probarvená“. Nevím, jestli to má nějaký význam a odpověď jsem nikde nenašel.

Jehlice je dravec. Rychlý, pohyblivý a někdy až slepě útočící na vše, co se hýbe. V mládí se živí planktonem, později hlavně rybkami. Loví je svými dlouhými ozubenými čelistmi, z nichž spodní je o něco delší – v útlého věku roste rychleji a po nějakou dobu délkový rozdíl mezi čelistmi postupně narůstá.

 

Tření probíhá podle od jara do podzimu. Už v dubnu a květnu se hejna jehlic objevují v okolí břehů. Kamarádi mi popisovali, jak už v této době vytvářejí jehlice početná svíjející se klubka, ve kterých se zjevně vytírají. Jikry ulpívají na řasách a plovoucích objektech. Je jich poměrně málo, podle velikosti jikernačky kolísá jejich počet od 10 000 do 45 000. Zato jsou ale docela velké, v průměru mají 3 – 3,5 mm.

 

Jako většina dravých ryb je jehlice poměrně chutná. Tady si, nemaje vlastní zkušenosti, dovolím citovat literaturu:

„Jehlice mají lahodné a pevné maso za cenu mírně vyššího obsahu kostí. Jsou vynikající pro přípravu polévek. Větší ryby nakrájené na kousky jsou také velmi dobré smažené a menší ryby jsou zase vhodné k dušení.“

I u nás si můžete jehlici koupit. V době psaní článku jsem bez potíží vygoogloval nabídku mražených jehlic z Norska v ceně 189 Kč za kilogram. A když už jsme u toho googlování, nejvíc odkazů asi najdete po zadání anglického názvu Garpike (někdy Garfish), německého Hornhecht anebo latinského Belone belone.

 

Lov jehlic je poměrně snadná záležitost. Jako agilní dravé ryby se dají ulovit přívlačí, muškařením anebo třeba i na plavanou. Preferují hlavně menší lesklé nástrahy rychle vedené vodním sloupcem. Divoce na ně útočí, často i opakovaně a jediným problémem je, že se háček v jejich tenkých čelistech poměrně špatně zachycuje. Pokud jsou v místě ryby menší velikosti nebo do toho prostě ten den jehlice „nejdou naplno“, bývá vysoké procento záběrů neseknutelných. I ze zaseknutých ryb velká část během zdolávání spadne, takže poměr jedna ryba na břehu z pěti záběrů není nijak tragický.

Vypozoroval jsem během krátké doby, kterou jsem měl k dispozici, že „domorodci“ lovící pragmaticky pro maso používají bytelnější náčiní (prut do 60 – 100 g, vlasec cca 0,30 mm), s nímž rybu nekompromisně „vysurfují“ a u břehu jí dají okamžitě „houpačku“. Tím mimo jiné eliminují počet spadlých ryb.

 

Ještě dál zašli Poláci, kteří s oblibou používají sestavu s volným trojhákem navíc. Většinu ryb při útoku podseknou. Je to primitivní, velmi účinné, ryby zdaleka tolik nepadají, ale rybářská etika dostává v tomto případě pěkně na frak a na pouštění ryb v takovém případě absolutně zapomeňte, protože většina úlovků má zranění jen obtížně slučitelná se životem.

Mě připadá jako zcela dostačující náčiní vláčecí prut s odhozovou hmotností do 20 až 30 g, ideálně v délce kolem 270 cm, aby se dalo házet relativně daleko. S vlascem 0,18 mm a delší štíhlou plandavkou to pak nádherně lítá. Pokud lovíte na nějakém frekventovaném místě, slabší povahy z řad místních na vás se svým předimenzovaným cajkem vrhají závistivé pohledy, protože je o dvacet metrů přehazujete.

Osmnáctka nemusí divoké zmítání většího kusu vydržet, proto nezvedám jehlice na vlasci (snažím se to nedělat se žádnou rybou), ale vylovuji je tak, že je uchopím za jejich rohovitý zobák. Obavy z pokousání jsou zbytečné, spíš je problém, že se ryba při takovémto vylovování občas vypne dřív než ji stačíte správně uchopit. Pokud je ale pouštíte, je to vlastně jedno a nijak se s tím netrápím.

 

Vedení nástrahy je jednoduché – stačí rychlé stejnoměrné tažení, asi jako když se u nás pokoušíte o bolena. Občasná změna rychlosti či směru je věci jen ku prospěchu. Kvůli dlouhým hodům jsem chytal jehlice vždycky na plandavky typu Abu Toby o váze 12 – 18 g, ale asi byste uspěli s většinou přiměřených nástrah. Muškaři je například bez problémů loví na různé streamery, napodobeniny krevet a jiné muchovosti určené primárně mořským pstruhům.

Barvu nástrah jsem nikdy moc neřešil a prostě vybral něco blýskavého, ale zdá se, že u Švédů to vyhrávají plandavky, kde se kombinuje zlatá či stříbrná barva s modravými a zelenkavými tóny.

 

Poslední důležitá věc je, kde jehlice hledat. Nejslibnější se mi jeví členité oblasti s dnem pokrytým balvany a chaluhovými porosty. Z dálky jsou vnímatelné jako „strakaté dno“ – světlý písek, tmavé balvany a rostlinstvo. Je výhodné, pokud jsou tyto lokality blízko otevřenému moři a skutečnost, že se jedná o návětrný břeh, do něhož buší vlny, bych viděl spíš jako plus. Horká místa jsou různé skalnaté výběžky, špice poloostrovů, přístavní mola a ústí zátok. Jako nejlepší doba se mi jeví pozdní odpoledne a podvečer. S  nástupem tmy záběry ustávaly.

Ta hromada kamenů v pozadí, to bylo poměrně dobré místo

 

Na závěr už mi nezbývá nic jiného, než vás pozvat na nějaký ten lov jehlic. Když jsme se vraceli z jarní výpravy za alandskými štikami, zvládli jsme zpáteční cestu přes Švédsko ve skvělém čase a v Trelleborgu jsme měli rezervu asi 4 hodiny. Celou dobu jsem v to snažně doufal a když se očekávané stalo skutkem, okamžitě jsem začal přemlouvat zbylé členy výpravy k malé vycházce za jehlicemi. Bleskově jsem omrkl situaci, objevil dlouhé molo z obrovských balvanů, do něhož v pravidelném rytmu bušily vlny a pak už jen hledal spřízněnou duši. Naštěstí kamaráda Prutose jsem dlouho přemlouvat nemusel. Přidal se k nám ještě kolega Tomáš, který ale jako všichni správní nevěřící Tomášové nechal prut zabalený v autě a šel se s námi jen tak podívat, jestli vůbec nějakou tu jehlici chytíme.

K molu to byl kus cesty a jak jsme kráčeli, pomalu jsem začal rozeznávat postavičky lidí mezi balvany. To už mi bylo jasné, že jehlice tu rozhodně jsou. Teď jen nějakou chytit.

 

Došli jsme k prvním lidičkům, kteří s poměrně humpoláckými klacky vrhali své plandavky do dáli. Když jsem tak omrkl, kdo tu stojí, rychle mi došlo, že lov jehlic nebude ve Švédsku známkou vysokého sociálního postavení, spíše naopak. Mezi lovícími bylo i dost nešvédsky vyhlížejících přistěhovalců a jejich dětí.

Jak jsme tak kráčeli, naráželi jsme postupně na úlovky jednotlivých rybářů pohozené porůznu v trávě. Někdo měl rybu, jiný dvě, minimálně třetina lidí nic. Když jsme objevili dědu, za nímž se válela čtyři stříbrná těla, na chvíli jsem zastavil. Věnovat pár minut sledování úspěšného praktika se vždycky vyplatí.

 

Děda seděl na balvanu, rozvážnými pohyby prutu posílal svou plandavku do dáli a pak ji přitahoval – rychlé točení kličkou, sem tam proložené pohybem prutu. No, s tím bychom neměli mít problém…

Popohnal jsem kluky ještě o kousek. Dno tu bylo ještě členitější a bylo to blíž k otevřenému moři. Zastavili jsme se mezi dvěma partami puberťáků. Zprava jsme měli místní dorost, který tu evidentně strávil celé odpoledne a rubal ryby jako o život, zleva pak partu nějakých arabských teenagerů, kteří zdaleka tak úspěšní nebyli.

Vydrápali jsme se na balvany, navázali plandavky a dali se do práce.

 

U jehlic jde hlavně o to proházet co největší plochu a najít v prostoru před sebou ryby anebo počkat až nějaké najedou a mezitím se stejně snažit proházet co největší plochu.

A tak jsme prohazovali. Během pěti minut měl Prutos záběr a s nadšením zdolal svůj první „prut živého stříbra“. Díval jsem se, jak zápolí s rybou, pořídil mu pár fotek na památku a pokračovali jsme.

 

Za chvíli dostal druhou, což znamenalo, že jsou ryby někde před ním. Poslal jsem plandavku víc vlevo a při stahování konečně dostal toužebně očekávanou ránu do prutu. Vlekl jsem z dálky vzpouzející se „jehlu“ a sledoval, jak její tělo kreslí po hladině úchvatné křivky. Říkal jsem si, jaké by to bylo zabrodit tady s teleobjektivem a se zapadajícím sluncem v zádech trefit některý z těch výskoků. Bohužel, na lezení po kamenech jsem si raději vzal jen kompakt a tak jsem si na podobné nápady mohl nechat zajít chuť.

 

Do západu slunce zbývala asi hodina. Ryby střídavě najížděly a mizely, chvilku byly přede mnou, chvilku je doloval Prutos a občas jsme jeden nebo druhý půjčili prut i Tomášovi, protože nám bylo jasné, jak se asi cítí rybář, když všichni kolem něj tahají ryby a on má holé ruce.

Zachytali jsme si všichni a když se slunce začalo dotýkat obzoru a ryby pomalu přestávaly brát, tak už jsme jen vnímali úžasnou atmosféru květnového večera na břehu moře, šťastni, že můžeme něco takového prožít.

 

Myslím, že mě Prutos nakonec o rybu nebo dvě přechytal, což mi nevadilo tolik, jako jedna spadlá jehlice, která byla fakt parádní a utekla mi, když jsem se ji snažil přitáhnout na dosah své šátrající ruky. To byla ta ryba, kvůli které jsem tam ten večer stál...

 

Jediné, co kalilo naši radost, byla skutečnost, že dvě ryby jsme poranili natolik, že jsme je radši zabili a rozhojnili jimi výřad našich pubertálních sousedů, který byl už tak dost impozantní.

 

Znovu mi to připomělo, jak je jehlice křehká. Pak vyprávějte někomu, že ryba je kámoš a nic než chyť a pusť neexistuje. Pendrek. Rybář loví a zraňuje, někdy i zabíjí. Třeba i nerad, ale stoprocentně se tomu vyhnout nedá. Když můžete pustit rybu zdravou a v pořádku, není nic lepšího. Občas to ale prostě nejde...

Mohl jsem tuhle fotku zatajit a neukazovat, jenže i tohle je realita lovu jehlic.

 

Být to jen trochu možné, osobně bych se ten večer o svůj neplánovaný úlovek postaral - už jen proto, že bych rád viděl ty zelené kosti. Takhle to za mě udělal někdo jiný, což je pořád ještě rozumná varianta.

Pokud hodláte někdy vyrazit na jehlice, počítejte s tím, že můžete nějakou potrhat a předem zvažte, co s ní. Pokud máte čas a možnost, je nejlepší ji začerstva sníst. Jestliže podobně jako my využíváte nějaký mikročas v totálně nabitém programu, je fajn, když lovíte v blízkosti někoho z místních. Většinou si od vás rybu někdo rád vezme. Můžete také použít nástrahu s jednoháčkem bez protihrotu, čímž možná ztratíte nějakou rybu navíc, ale riziko zranění snížíte. Pro příště o tom dost uvažuji. Zatím jsem se snažil vůbec nějaké jehlice nachytat, v budoucnu už můžu řešit, jaký způsob si vyberu. Mít na to pár dní, docela bych uvažoval o muškařině.

 

Nevím proč, ale mám na lov jehlic úžasné vzpomínky. Ne, že bych jich nachytal tolik anebo to byly nějaké extra kusy. Vybavují se mi spíš krásné podvečery, hukot vln, vlnění chaluh zmítaných příbojem i záblesky těl ryb, které vypadají jako… Jo, jasně, jako prut živého stříbra.

Jsem rád, že mi bylo dáno takové okamžiky prožít a snažně doufám, že se mi to ještě povede párkrát zopakovat.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey