Dovádění majitelů vodních skútrů rybáře nepotěší...

 

Dorážím k vodě těsně po devatenácté hodině. Ještě stále panuje vedro a dusno, jaká zvláštnost letošního léta neléta! Vybírám si místo, abych pak o něj nemusel bojovat mezi konkurencí, která se na zdejším úseku dá předpokládat. Je ještě pěkně vidět, tak si připravuji dva pruty. Jeden na těžkou přívlač, pokud se tomu v mém provedení tak dá říkat. U mě to je prut 15-30 g dlouhý 2,70 m. K němu ještě navazuji svůj oblíbený UL 2,4 m (co kdyby).

Ještě jsem si odpoledne koupil větší karabinky s obratlíkem, aby mi šlo ve ztížených světelných podmínkách snadněji měnit nástrahy. Nakonec jsem to nepotřeboval, k tomu ale později. Asi pět metrů nade mnou ústí malý potůček, tak si myslím, že by tady mohla číhat nějaká zubatá.

Jako obvykle nejprve „skenuju“ vodu. Jde mi to těžko, protože kousek vedle mě se koupají dvě slečny. Jsem v zeleném a mezi rákosím, tak mě není asi vidět, protože ta jedna se, asi na závěr koupání, začne mydlit. A to úplně všude a dost důkladně. Jak se pak můžu soustředit na ryby?

Nejsem úchyl, jsem tady na rybách! Odvracím pohled a raději sleduju, jak oukleje sbírají s hladiny. Najednou se pod nimi udělá závar… a bolen si vybírá svou večeři.

Stejně se ještě mrknu, jestli už je slečna dost namydlená. Je, už se plave spláchnout. Snad teď budu mít více prostoru na sledování vody. Bolena vystřídala štika 70+, ta útočí skoro až pod břeh. Tak dravci tu jsou, vybral jsem si dobře. Ostatně je tu i pěkné okolí a vůbec jsou tu k vidění zajímavé věci:-)

 

Teď jen co těm rybám nabídnout? U břehu to zkouším s větším smáčkem. Nikdo o něj vůbec nemá zájem. Na třpytku je to příliš malá vzdálenost, vyzkouším ještě nějakou gumu. Nejsem vůbec přívržencem takového měnění nástrah. Většinu vycházek vystačím s jednou, maximálně dvěma nástrahami.

Kopyto brázdí vodu, sem tam ťukne o dno. Nic. Nechám je chvíli odpočinout a věnuju se tedy trochu větším a těžším nástrahám. Myslel jsem, že budou létat dále. Kde se stala chyba? Už to vidím, mám přetočený vlasec mezi očky. Musím vše převázat. Nic se neděje, mám do soumraku ještě spoustu času. Zatím je na takovou úpravu dost světla. Zkouším vše možné, měním své maxinástrahy vždy po pár neúspěšných hodech. Aspoň se podívám, jak která pracuje. Na svou domovskou Jizeru si je ani neberu, tak se k vodě moc často nepodívají.

Pomalu se setmělo a teď by to mělo přijít. Nepřišlo, nikde není vidět ani zalovení, vidím jen, že nejsem na břehu sám. Pár nástrah létá do vody, ale lovících postupně ubývá. Vzdal to i jediný „rybičkář“ na pramici a nechává se unášet proudem. Míjejí mě čtyři kluci, také bezrybky. Je už tma, tak to balím. Už vím, že jsem podcenil domácí přípravu – nevzal jsem si čelovku. Svítím si mobilem, ale není to ono. Snad jsem nic nezapomněl u vody. Mám dost sražené sebevědomí, na takový propadák nejsem zvyklý. Na druhou stranu jsem ale nic neutrhnul, tak to jde.

 

Musím si trochu vylepšit bilanci, tak další den vyrážím na svou Jizeru, potrápit tečkované dravce.

 

Voda je sice ještě trochu přikalená po páteční průtrži, ale letos to jinak nejde. Vybírám si malinkého wobblera. Jak se ta řeka během roku mění! V červnu jsem tady pomalu nestačil, dnes to mám po koulena. :o)

Říkám si, že ten písek přece musí tam nahoře někde chybět, když ho voda tolik unáší.

Prodírám se kopřivami proti proudu, dál od vody, abych si zbytečně nevyplašil slibná místa. Je vidět, že jsem tady jediný lovec, nikde není vidět lidská stopa.

 

Zato stop od divočáků je zde plno. Voda dost teče, tak jsem zvědavý, jak to dopadne. Konečně jsem ve vodě! První nához – první drbanec. Netrefil se. Druhý nához - první pstruh.

 

Třetí nához druhý pstruh.

 

Co dělá reprezentační trenér, že se nedívá na mistra světa? Takové myšlenky mám vždy, když se mi takto daří. Pak přijedu na Labe a jsem zase na zemi.

Pstruzi jsou mimořádně při chuti. Jeden dokonce vydávil malou rybičku, asi se mu zvednul žaludek, když mě uviděl. :o))

 

Nemám důvod měnit nástrahu, tak posílám střídavě po a proti proudu wobblerka. Záběry mám ale pouze uprostřed proudu, to je zajímavý, čekal bych je někde u kraje, na rozhraní proudu a tišiny, jako obvykle. Tůňky a vracáky jsou dnes hluché. Tam jsem byl v minulosti dost úspěšný, tentokrát nic. Možná, kdybych dal smáčka nebo nymfu. Ale ne, dnes mají zájem o napodobeninu rybičky. Buď vítáno, mé ztracené sebevědomí!

 

Prošel jsem celý úsek, je čas na změnu místa.

 

Místo, kde jsem měl v plánu vystoupit na břeh, je ale zabráno pánem v mých letech. Přijel se sem vyráchat. Normálně bych se o něm nezmiňoval, ale ten pán měl na rukou dětské nafukovací rukávky a malou nafukovací matraci. Přemýšlím, jak ho vyfotit, aby o tom nevěděl. Nemíním se tady s ním dohadovat. Třeba to půjde až ze břehu. Pán je sdílný, během výstupu z vody už vím, kde bydlí, kdy bude prodávat auto a že je dnes voda kalná. Je velice družný a následuje mě až k mému autu. Ještě, že nás nikdo nevidí! Já v neoprénech a on s rukávkama a s matrací v ruce.

Odemykám auto, otevírám dveře a najednou se nad námi ulamuje větev, padá, láme se o dveře a kapotu. Půl metru ode mne a 20 cm od prutu. Můžu se jít převléct!

 

S pánem to ani nehnulo a hned mi vypráví, jak na něj skočila kráva, teda ona to byla jalovice, ale ono je to ve finále jedno.

Proč o tom píšu - ten pán měl neuvěřitelnou vadu řeči. Říkal kjáva, tjumpeta. Přesně, jako v mém oblíbeném Okresním přeboru.

Prožívám přesně ten smíšený pocit (jako v tom starým vtipu – smíšený pocit je, když se vám tchýně zabije ve vašem novém autě). Pocit sebeuspokojení z krásného lovu ruší jedna spadlá větev.

Jestli to ještě někoho zaujme, dostal jsem školení o výstavbě malých vodních elektráren a jejich využití pro běžný chod domácnosti, jak se dělá věnec (zednický termín) a to že pán dříve pracoval v psychiatrické léčebně. Tak to mě už vůbec nepřekvapilo, spíš to vypadalo, že má vycházky – byla středa. A k tomu ještě ten způsob vyprávění…

 

Když na to tak koukám, stačilo by napsat do rubriky Z lovu: Labe = zero, Jizera = 12 potočáků, nástraha wobbler, vlasec 0,14 mm. Tak kdo chce, může skočit rovnou až sem a nezdržovat se čtením.

 

Všechny srdečně zdraví Chj.rybar

 

Foto: autor