Jakýmsi symbolem jerkování je vláčecí multiplikátor. Ačkoli má bezesporu řadu výhod, není k lovu na jerky bezpodmínečně nutný. Zejména ne na ty malé. Už v minulém dílu jsem psal, že lehčí jerky se dají zvládat i se smekacím navijákem a odpovídajícím prutem. Jestliže jste jenom zvědaví, jak takový jerk chodí anebo máte v úmyslu věnovat této technice dvě tři vycházky ročně, pak si s ničím nelamte hlavu, on to smekací naviják také vydrží – zejména pokud se jedná o nějakou bytelnější mašinku. Pustit se do velkých jerků s kolovrátkem za pár stovek, to ale příliš nedoporučuji.

Daiwa Caldia (na snímku), Shimana Twin Power a Spheros, Ryobi Zauber, Penn Slammer - tohle všechno jsou odolné navijáky a trocha toho cukání je nestrhá

 

Psal jsem už v pasáži o prutech, že pořád zůstává otevřená otázka, čemu ještě budeme říkat jerk. Dnes se celá řada jerků dělá i v rozměrech, kdy už se o klasickém jerkování vůbec nedá mluvit. Kdysi se umělé nástrahy vyráběly převážně pro lov dravců konzumní velikosti. Dnešní přívlači ale není žádná ryba cizí – loví se rybky už od 10 – 15 cm (jeden kamarád tomu říká „lovit zooplankton na mikromrdky“). A protože UL přívlač se utěšeně rozvíjí, ani jerkování nemohlo zůstat pozadu a nástrahy se začaly miniaturizovat. Nejmenší jerky jako je Salmo Slider v 5 cm nebo Izumi Shad Alive v téže délce jsou nástrahy určené pro lehkou přívlač a dochází tu k zajímavému paradoxu. Takový Slider v délce 12 cm je jerk jak malovaný – typický glider a dokonce možná jeden z nejlepších. Tím, že ho zmenšíme, nepřestává být jerkem. Pokud s ním ale budeme lovit, dojde k něčemu, co bych přirovnal k přesednutí z Harleye na mopeda a ukáže se, že známá věta „objem ničím nenahradíš“ má obecnější platnost. Tak jako člověk na mopedu nebude nikdy považován za motorkáře, tak i lov na mrňavé jerky je prostě posunem kamsi jinam.

Jerkové miniatury „obsloužíme“ většinou proutků do 20 g a stačí k tomu poměrně jemné pohyby špičky prutu. Jejich práce během lovu je v mnohém jiná. Malá nástraha postrádá setrvačnost velkých jerků a klasický pracovní cyklus, založený na rázných škubancích prokládaných pauzami na dojezd a případné vyklesání, je tu pozměněn v jakési kreativní ťukání a popotahování nástrahy. Všechno se zjemní a zrychlí. Škála nabízených velikostí jerků je ale víceméně spojitá a fakt si netroufám hledat někde nějaké hranice.

Nechme to proto koňovi. Daleko zajímavější je chytat než teoretizovat.

Na Slidery od 5 do 7 cm celkem ochotně útočí boleni a tomu, jak se přitom s nástrahou zachází, bych rozhodně jerkování neříkal

 

Abych to tedy shrnul. Na jerky do 40 g bych použil smekací naviják bez mrknutí oka a na ty větší s rozvahou. Sám tahám malé jerkové nástrahy celkem běžně na klasickém cajku a často vodím i větší kousky s klasickým prutem Dragon Reno Killer, což je tuhý 245 cm dlouhý „wobblerák“ s deklarovanou gramáží do 42 g, reálně ale spíš do 70 g. Dělám to v případech, kdy používám širší škálu velkých nástrah a nechce se mi tahat víc prutů.

 

Teprve v okamžiku, kdy vás to opravdu chytne, nezbude než si koupit klasické jerkovací kombo složené ze speciálního prutu a nějakého toho multiplikátoru. Prut jsme řešili minule, takže se koukněme na naviják.

Každý, kdo má něco odchytáno se smekacím navijákem, ví, že jsou mezi nimi značné kvalitativní rozdíly a skutečná kvalita bývá drahá. Hodně lidí se ale při výběru multiplikátoru chová, jakoby v této kategorii navijáků podobné zákonitosti neplatily. Platí. A úplně stejně jako u těch smekacích.

I tady se používají kvalitní a méně kvalitní materiály, obrábí se nebo odlévá (to je velký rozdíl) a také přesnost opracování se pohybuje někde mezi hodinářskou prací a výrobou dílů na panenky. Koupit si multík za tisíc korun a myslet si, že vydrží všechno jen z toho titulu, že je to multík, to je optimismus.

Dál je třeba si uvědomit, že celá spousta vláčecích multiplikátorů (zejména malá lehká „vajíčka“) je určena na běžnou přívlač.

Daiwa Zillion je vysokorychlostní multík určený pro střední přívlač, při lovu s velkými jerky už je cítit, že je přetěžován

 

Jerkování ovšem klade na naviják vyšší nároky a tak bych se přinejmenším vyhnul nejmenším velikostem, zavrhl bych modely s ultrarychlými převody a koupil cokoli, co má kovovou důvěru budící konstrukci. Poslední dobou se u nás objevuje spousta všelijakých multiplikátorů, ale do tón udávají Abu, Daiwa a Shimano. Píšu to abecedně, protože srovnání produktů jmenovaných značek vede k vášnivým diskuzím. Doporučuji vybírat podle svého vkusu, protože tak velké ty rozdíly zase nejsou.

Já používám klasické Ambassadeury C3 nebo Record od Abu, které mě oslovily poměrem kvality a ceny a také snadnou údržbou. V jejich případě bych upozornil na to, že se vyrábějí v několika velikostech lišících se kapacitou cívky. Naviják jako takový se přitom nemění, soukolí i ostatní díly jsou identické, roste jen šířka.

 

Na velikosti (a hmotnosti) cívky ale závisejí odhozové vlastnosti multiplikátoru i subjektivní pocity při držení. Je proto ideální si zvolenou sestavu osahat ještě před koupí. Střední velikost (např. C3 5501) je poměrně univerzální a vyhovuje v naprosté většině případů.

 

Ostatně firma Abu právě od této velikosti odvodila aktuálně nabízený jerkový speciál (vyznačuje se bytelnější konstrukcí a místy jsou použity kvalitnější materiály).

 

Zajímavým prvkem je zařízení Twitchin bar používané u některých navijáků Daiwa (Megaforce, Viento). Na horní straně navijáků najdeme zvláštní palcem ovládanou páčku, která je propojena s hlavním převodovým soukolím. Jejím stlačením se otočí klička asi o pětinu otáčky a naviják navine cca 15 cm vlasce. Nástraze tak lze vdechnout krátký trhavý pohyb. Někdo je tím nadšen, mě osobně tohle zařízení moc nevyhovuje. Hodí se pro ovládání jen některých nástrah a neposkytuje tolik možností jako práce špičkou prutu.

 

K nákupu multiplikátorů bych uvedl jediné. Jejich ceny v zahraničí jsou výrazně nižší než u nás (začal bych hledat v Británii nebo v USA) a stojí za to se na ně alespoň podívat. Ceny v USA jsou zdánlivě nižší, ale počítejte s nutností doplatit clo a DPH i s vyšším poštovným. V Británii, jakožto zemi patřící do EU, platíte jen cenu uvedenou obchodníkem plus poštovné.

 

Na naviják je třeba navinout poměrně silný vlasec nebo šňůru, protože byste možná ani nevěřili, jak snadné je velký jerk při náhozu uprásknout. Navíc prudké škubání s nástrahami silně namáhá uzly a na silnějším materiálu to není tak markantní.

Dilema, zda je lepší vlasec nebo pletená šňůra existuje i tady. Troufám si tvrdit, že větší část jerkařů (ale rozhodně ne všichni) se přiklání k použití monofilního vlasce o větším průměru, obvykle od 0,30 do 0,40 mm. Někteří jerkaři používají pletenku (zhruba na 20 kg), ale osobně tomu nejsem příliš nakloněn. Průtažnost vlasce dovoluje zdolávat ryby s aspoň minimální dávkou citu a kromě toho, že jich tolik neztratíte, nebudete jim také tolik trhat tlamy. Dalším důvodem je i to, že stogramového (ale i podstatně lehčího)  jerka lze na pletence při nepovedeném náhozu uprásknout mnohem snáze než na vlasci. Nestává se to sice často, ale o to víc to pak naštve. Vlasec v takovém okamžiku díky své průtažnosti vzniklé přetížení pohltí.

 

Určitou specialitou jerkování jsou návazce. Na nenápadnost se tu moc nehraje – jerky jsou svým pohybem tak nápadné a vyzývavé, že dravec nemá čas okukovat, zda se kolem kličkující nástrahy motá nějaké lanko. Potíž je ale s tím, že se trojháčky nástrahy do lanka dost často zamotají. Stane se to tak, že ve fázi potažení se nástraha rozjede a pak hrne lanko před sebou. Obvykle si ho nakonec natlačí pod sebe, kde dojde k jeho zamotání do předního trojháčku. Proto se často používají speciální jerkovací dráty – jde o kus tenkého neohebného nerezového drátu v délce 20 – 30 cm. Rozjetá nástraha si ho odtlačuje a zamotání je zcela výjimečné.

 

V poslední době se používají i speciální titanové struny (velmi drahé – návazec může stát i kolem 200 Kč) nebo prostě silný fluorocarbon (0,80 – 0,90 mm). U menších jerků stačí i běžná tuhá lanka. Tuhost je dána jejich průměrem, vybírám modely s nosností 15 – 20 kg. Poměrně často používám i ocelovou strunu Bungee Steel s nosností 10 kg, i s tou se jerkuje docela dobře.

U monofilních návazců lze používat uzly nebo vytvářet očka pomocí zamačkávacích trubiček. Funkční je oboje, při práci s trubičkou vypadá výsledek o něco lépe.

 

Zajímavým specifikem jerkařské výbavy jsou karabinky. Na ty jsou kladeny tři požadavky. Jednak je to velká nosnost a celková robustnost (pod 20 kg raději vůbec nebrat). Dále kulatý oblouček v místě, kde se pohybuje očko jerku, protože jinak nebude pohyb nástrahy plynulý a konečně – nástraha si nesmí karabinu otevřít. A věřte mi, že těžký jerk, který v oku karabiny volně poletuje poháněn razantními škubanci, dokáže s přehledem otevřít naprostou většinu běžných karabin.

Otevírací mechanismus karabiny je v zadní části spony a během soustavného cukání tam očko nástrahy dříve nebo později doputuje. Pokud se tam zahákne za zavlečený drátek, držící karabinu v uzavřeném stavu, dalším trhnutím můžete karabinu otevřít. V reálu to vypadá tak, že si tak vesele cukáte a cukáte a najednou necukáte, protože nástraha je fuč. Vyndáte jen otevřenou sponu. Specialista na tahle překvápka je Salmo Slider se svým abnormálně velkým očkem.

Tahle karabina se mi při lovu otevřela několikrát, o dvě nástrahy jsem přišel

 

Když jerk tlačí návazec před sebou, může se spona dostat do této polohy. Dalším cuknutím ji pak otevřete.

 

Řešením je použití spon, jejichž zámek je umístěn tak, že se k němu očko jerku nemá šanci dostat. Jako nejlepší mi vychází spona Berkley Crosslock (zásadně bez obratlíku). Konstrukčně identický typ karabiny nabízí i Rapala. Dokonce je ve špičce o něco kulatější, což je dobře. Pokud ale seženete rapalácké karabiny jen v provedení s obratlíkem, doporučuji ho odstranit.

Použitelné jsou i velice masivní karabiny se spirálovým zámkem. Mají neuvěřitelnou nosnost a jerk se z nich v žádném případě neuvolní. Jenom bych řekl, že klasická spona dává nástraze větší volnost.

Berkley Crossslock a spirálová karabina od Cormoranu. Pravá spona Crosslock  byla dotvarována kvůli lepšímu pohyu nástrahy.

 

Asi by se vyplatilo i pár slov o výběru a vedení nástrah. Tady bude trošku problém. Jerky jsou ve svém pohybu velmi specifické. Každý má ideální pracovní hloubku a je různě náročný na způsob vedení. Je fakt, že vždycky to nějak „odcukáte“ a dokonce i ryba se chytí, ale objevit pohybová specifika jednotlivých nástrah, zafixovat si správné pohyby pro jejich vedení a umět nich „vytřískat“ maximum, to už není tak snadné. Jsou nástrahy „nasírací“, „přemlovací“, prohledavači velkých ploch i kousky pro delikátní práci na pár čtverečních metrech, ale napsáno to na nich není. Výrobce udává maximálně pracovní hloubku a to, zda je nástraha plovoucí nebo potápivá (víc užijete potápivé jerky). Ani videa na Internetu zdaleka neukazují všechno, co ta která nástraha dokáže. Mnohé nástrahy používám ve zjevném rozporu s doporučením výrobce a hlavu si s tím nelámu.

Rybář si stejně na všechno musí přijít sám a sestavit svou kolekci nástrah s péčí trenéra budujícího národní fotbalový tým. Záleží na podmínkách, kde dotyčný loví, i na jeho osobních schopnostech a preferencích. A je lepší mít menší množství dobře zvolených nástrah než nějakou všehochuť, kde u půlky těch šidítek pomalu ani nevíte, jak se ve vodě chovají. Platí to pro všechny vláčecí nástrahy a pro jerky ještě o trochu víc. Vím, není to lehké, ale konec konců, proč by mělo? I pro mě byl lov s jerky pole neorané. Ale bojuju s tím, hledám, zkouším a vím, že cesta bude ještě dlouhá. Mám rád výzvy a překonávání překážek mě baví. Napíchnout živou rybu a čekat, až ji něco sežere, to pokládám za nedostatek osobní cti a kreativity (omlouvám se každému, koho jsem se tímto výrokem dotkl).

 

Pokud si vybíráte svůj první jerk, kupte si nějaký středně velký glider – to je takové to placaté, co při cukání kličkuje do stran. Doporučuji potápivý nebo neutrální model. Pak ho vezměte k vodě a vyzkoušejte ho, jak chodí. Podívejte se také, jestli se při potápění vrtí do stran. Jestliže ano, vyplatí se tento efekt přinejmenším občas využívat, tj. dát nástraze čas, aby mohla svůdným vrtěním během klesání zapůsobit na smysly dravce. Dál zkuste nástrahu cukáním rozpohybovat a pokuste se najít optimální pracovní cyklus. Cukance mohou mít různou délku a dynamiku. Pod slovem dynamika si představte to, že cuknutí může být ostré nebo táhlejší. Každá nástraha potřebuje trochu jiný styl oživování a jsou takové, u nichž lze docílit i dvou zcela rozdílných pohybových akcí (třeba cik cak pohyb a vlnění).

Zjistíte také, že jsou snadno ovladatelné nástrahy ( již zmíněný Slider) a pak kousky, k nimž si musíte najít cestu. Mě se třeba povedlo docela se spřátelit s jerkem Savage Gear Freestyler.

 

Zato taková klasika jako legendární Hi – Lo od Abu zatím mému snažení docela vzdoruje.

 

Každopádně považuji tenhle počáteční trénink za důležitý – proč si plašit ryby nástrahou, se kterou nedokážu efektivně pracovat? Když už poberete nějaké první zkušenosti, budete ty další získávat plynule „za pochodu“.

 

Protože hlavní cílovou rybou jerkařů je štika, je vedení nástrah nejčastěji orientováno na vydráždění tohoto nervního dravce se špatně kontrolovanými reflexy. Důležitý je zde celý pracovní cyklus nástrahy, v němž musí být zastoupený výpad vpřed, dojezd, zpomalení někdy až do zastavení (často provázené klesáním nebo naopak stoupáním jerku) a pak další výpad. Část ryb vyprovokuje k záběru právě náhlé zrychlení nástrahy, mnohé ji ale dobírají při rozjezdu nebo propadání. Právě dokonalé zvládnutí pracovního cyklu různých nástrah a schopnost přecházet z jedné na druhou je vizitkou umění dobrého jerkaře.

Ostatní dravci (sumec, candát, bolen, okoun) se uloví spíše při plynulejším vedení s rytmickým cukáním, ale hodně záleží na jejich momentálním apetitu. Někdy se jerků spíš bojí, jindy reagují jako smyslů zbavení a útočí i na exempláře, které jsou zjevně nad jejich síly.

 

 

Zda má smysl vrhnout se po hlavě do světa, kde panuje „napnelismus a cukatura“, to si musí přebrat každý sám.

Je pravda, že jerky jsou u nás zatím relativně neokoukané a protože jsou to navíc spíše větší nástrahy, chytilo se na ně celkem dost pěkných ryb. Jenže každá nástraha se za pár let „proflákne“ a na našich stále promrskanějších vodách už ani jerky nikoho nespasí. Takže kvůli pár rybám navíc to asi cenu nemá. Navíc při nedávné návštěvě Skandinávie jsem zažil asi dva půldny, kdy jerkování zjevně „pobíjelo“ ostatní vláčecí techniky a minimálně pět jiných, kdy byl problém vůbec ulovit na jerky rybu, takže jsme v klidu přešli k lovu na gumy nebo jiné nástrahy. Není to tedy všespasitelná technika a je možné se bez ní obejít.

Dál je třeba říct, že jerky svými velkými háčky dost ryb zraní a také zdolávání s krátkým silným prutem není právě nejšetrnější. Proto lovit s velkými nástrahami tohoto typu tam, kde je problém potkat se se zubatou kolem 60 cm, to vlastně ani nemá cenu. Naštěstí existují i „malé“ jerky, daleko lépe odpovídající poměrům na většině našich revírů.

Pěkná menší voda - jerkuje se tu krásně, ale velikost úlovků není příliš povzbudivá

 

Něco jiného je lov štik na velkých vodních plochách anebo třeba na výletech do zahraničí. Tam je jerkování daleko zajímavěší záležitostí a to i ve své klasické podobě. Při lovu štik v brakických vodách nebo v jezerech na severu Evropy si tuhle techniku můžete užít naplno a pravděpodobně vám přinese i hmatatelné úspěchy.

Kdybych měl sám říct, proč mě tento druh přívlače zaujal, odpověděl bych jediné – prostě mě to baví. Líbí se mi, jak s ergonomicky dokonalým cajkem rozhýbávám nástrahu, která citlivě reaguje na udílené impulzy, mám radost, když dokážu „vykouzlit“ nové druhy pohybu a zaujmout rybu, zejména takovou, která dokázala přežít na silně navštěvovaném revíru. Kromě toho mám pocit, že jerkování je hodně „intenzivní“ technika. Vyžaduje větší koncentraci i fyzickou zátěž a přináší víc emocí. Pro mě je rybařina především o emocích. Jestli je jerkování dokáže vyvolat i u vás, to nevím. Ale můžete to vyzkoušet.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey