Dnes se jerkování celkem rychle šíří a zajímá se o něj stále více vláčkařů. Ať už jen chtějí vyzkoušet něco nového anebo doufají, že jim nová technika přinese více úlovků, to je nakonec jedno. Zájem o jerkování roste a i já sám jsem toho důkazem.

Nevím, jak dlouho se o jerkování výrazněji zajímám, mohou to být nějaké čtyři roky, o moc víc asi ne. Dovedlo mě k němu experimentování s vláčecími nástrahami, snaha ukázat proškoleným štikám na některých lokalitách něco nového a zřejmě i kladný vztah k vláčecím multiplikátorům.

Něco jsem za tu dobu s jerky odchytal a rád bych teď shrnul jak obecná fakta, tak své poznatky a upozornil i na to, že zdaleka ne na všech našich revírech je jerkování smysluplný způsob lovu.

 

Začněme těmi obecnými fakty. Dnes se podíváme na samotné jerky a pořešíme výběr prutu, ostatní věci si necháme na příště.

 

Jerky (jerkbaity) jsou vláčecí nástrahy podobné wobblerům, ale nejsou vybaveny nořítkem, které by jim udílelo pravidelný kmitavý pohyb. Řada z nich při plynulém tažení v podstatě nepracuje. Zato ale jsou konstruovány tak, aby při nepravidelném přitahování a pocukávání divoce vyrážely do stran nebo kličkovaly. Nejvýraznější pohyb dosahují při krátkých prudkých popotaženích a proto jsou základní technikou při jejich ovládání ostré škubance prutem. Ostatně jedním z významů slova „jerk“ je právě škubnutí nebo trhnutí.

Hranice mezi jerky a wobblery je dost neostrá, mnohé jerky mají vlastní klátivou pohybovou akci (které obvykle dosahují při vyšších rychlostech) a našly by se i jerky s lopatkou (v případě jerku Suick je ale na zadním konci nástrahy).

Naopak jsou nástrahy s lopatkou, od pohledu evidentní wobblery, které ale zdaleka nejlépe pracují při jerkovém vedení sériemi nepravidelných škubanců. Můžete s nimi s úspěchem jerkovat, ale je otázka, jak jim budete říkat. Na západě už kvůli tomu rozdělili wobblery na "crankbaits" - spíše tahací a "twitchbaits" - takové, které je třeba oživovat pohyby špičky prutu, ale jemnějšími než při jerkování. Definovat, co je jemné a co už ne, je ale v podstatě nemožné a tak hranice jednotlivých kategorií je dost nejasná. Po pravdě řečeno, trápit se nad tím má možná smysl při psaní článků jako je tento, ale u vody je to jedno. Ryby buď berou nebo neberou.

 

Dalším typickým atributem klasických jerků je jejich velikost. Jerkování vzniklo v USA a tam se pořádný rybář za něčím takovým jako je padesátka štika honit nebude. Patnácti až pětadvaceticentimetrové kousky okované obrovskými trojháky proto nejsou nic výjimečného – naopak, představují jakýsi ideál jerku. Jenže dnes seženete i téměř miniaturní jerky dlouhé pár centimetrů a vážící několik gramů, protože Evropané si tuto techniku mírně přizpůsobili svým zvyklostem a možnostem zdejších vod. A jak už to bývá, došlo k dalšímu prolnutí s ostatními způsoby přívlače, takže jak už jsem psal, definovat dnes  přesně hranice toho, co ještě je jerk a jerkování je stále těžší.

Když budu lovit s pěticentimetrovým Salmo Sliderem za použití prutu do 15 g a malého smekacího navijáku, jerkuji ještě? Já myslím, že ano, ale je to jerkování asi takové jako je použití muškařského jigu na UL vláčecím prutu přívlač. Skutková podstata je v obou případech naplněna, ale celkově to jaksi není ono.

Přesto bych ale jerkování s malými jerky do 20 g nezavrhoval, spíše naopak. Na mnoha našich revírech to bude smysluplnější počin než tam tahat stogramový kus dřeva.

Nástraha v tomto případě není velká, ale rybka docela ujde...

 

Dělení jerků

Lidé hrozně rádi věci třídí a škatulkují, takže není divu, že i u jerků se rozlišuje několik skupin, přičemž rozhodujícím kritériem při celém tom škatulkování je jejich pohybová akce.

Nejznámější a nejpočetnější skupinou jsou „glidery“. Anglicky je to něco jako „kluzáky“. Většina z nich má vyšší ploché tělo, které často vypadá jako vyřezané z kusu prkna – však se dají s úspěchem vyrábět i v domácích podmínkách a je to lehčí než vyrobit dobrý wobbler.

Pojmenování vzniklo na základě klouzavého pohybu do stran, který je velmi přitažlivý zejména pro štiky, ale i pro další dravce. V podstatě se s nimi loví většina našich ryb, jde jen o to vybrat vhodný model a velikost. Typickými zástupci jsou Salmo Slider, Zalt Z, Savage Gear Deviator nebo Rapala Glidin Rap (na obrázku shora dolů).

 

Skupina označovaná jako „divery“ (potápěči) se pro změnu pohybuje nahoru a dolů. Nástrah tohoto typu není zdaleka tolik a používají se daleko řídčeji. U nás fungují hlavně na štiky a spíš se setkáme s většími velikostmi. Klasickým zástupcem této skupiny je legendární Suick, dále Salmo Jack nebo málo známý Cormoran Blown–up Jerk (na obrázku).

 

Poslední výraznější skupinou jsou jerky dělené. Ty dnes přicházejí do módy, jejich nabídka se stále rozšiřuje a rybám díky svému realistickému provedení skutečně mají co říci. Úspěch prvních vícedílných modelů navíc motivuje výrobce nástrah k vývoji dalších typů, protože o byznys tu jde především a vláčkaři mají pro neokoukané novinky slabost (dravci do jisté míry také). V dnešní době tak není problém narazit na tří, čtyř, pěti i vícedílné jerky s nejrůznější pohybovou akcí – od plynulého vlnění až po divoké křečovité kreace, při nichž se nástraha doslova láme. Abychom tu zase měli nějakého toho zástupce, jmenujme například Cormoran Double Joint Jerk, Savage Gear 4play Herring nebo Izumi Shad Alive (na obrázku shora dolů).

 

Existují i jerky s „gliderovým“ cik cak  pohybem určené pro práci na hladině nebo v povrchových vrstvách vody. Sem by mohl patřit například Mass Marauder od Salma nebo Cormoran Doggy Jerk, který je v podstatě zvětšenou kopií nástrahy Owner Cultiva Zip n Ziggy, což je spíše klasická hladinovka a asi málokdo by ji mezi jerky zařadil. A už jsme u toho prolínání...

 

Vybava pro jerkování

Dalo by se hodně diskutovat o tom jak a s čím jerky vodit. Zájemcům o osahání si těchto nástrah a principů jejich vedení doporučuji koupit si něco „malého“ a pohrát si s tím za pomoci běžného vláčecího nádobíčka. Třeba sedmicentimetrový Slider vážící kolem 20 g je nástrahou, s níž se krásně vyblbnete i s nejobyčejnějším cajkem (prut do cca 30 g), pochopíte základy jerkování a dokonce si i docela zachytáte – prostě proto, že nástrahu této velikosti je ochotna akceptovat kdejaká ryba, zatímco okruh zájemců o velké plnokrevné jerky je výrazně užší a na mnoha revírech vhodné oběti vlastně ani nejsou.

 

Nakonec možná zjistíte, že po věších nástrahách ani netoužíte, což potěší zejména vaši peněženku, která nezhubne o peníze vydané za nákup speciálního náčiní.

 

K rozpohybování větších jerků už je zapotřebí kratší tuhý prut, s nímž je možno udílet těmto nástrahám dostatečně razantní pohyb. Zhruba do hmotnosti 40 – 50 g (raději ale méně) si ještě lze vystačit s běžným kratším vláčecím prutem a smekacím navijákem. Jakmile si ale něco začnete s monstry vážícími kolem 100 g, velice rychle zjistíte, že smekacímu navijáku byste brzy doslova „umlátili“ překlápěč a ani jeho soukolí nemá pro tento druh zatížení zrovna pochopení.

Daleko rozumnější cestou, která se v horizontu let ukáže i jako levnější, je koupě vláčecího multiplikátoru a speciálního jerkovacího prutu. Jeho speciálnost spočívá v tom, že se jedná o krátký tuhý klacek s délkou 180 – 205 cm a gramáží buď cca do 80 g (verze pro jerky střední velikosti) anebo i dost přes 100 g. S takovým prutem nejen že rozpohybujete nástrahu, ale navíc budete mít reálnou šanci, že do ní vydržíte mlátit celé hodiny, aniž byste si zničili zápěstí.

 

Jerkovací prut nemusí být drahý. Blank by měl být spíš humpolácký než nějaký tenkostěnný zázrak z hi-tech materiálu. Při délce do 2 m nehraje hmotnost té grafitové tyčky až tak zásadní roli. Daleko víc je třeba ohlídat výkon a trvanlivost blanku, kvalitu oček, délku rukojeti a ergonomii celkového úchopu. Dál není od věci, když blank při zdolávání ryby alespoň trochu pracuje. Najít opravdu dobrý kompromis všech těchto vlastností není snadné a co je horší, u nás prakticky nenajdete místo, kde byste si mohli osahat větší počet jerkovacích prutů najednou. Ani na velkých výstavách jako je For Fishing nebo Rybaření v Brně letos moc jerkovacích prutů k vidění nebylo. Exkurze do toho, co trh nabízí, znamenala zmatené běhání mezi stánky a prohledávání nejodlehlejších částí stojanů s pruty. Výsledky přitom byly slabší než při návštěvě běžného rybářského krámku kdesi ve Švédsku.

 

Osobně bych to s výběrem jerkovacího náčiní viděl takto. Zájemci o lov s malými jerky do 30 g si vystačí s krátkým vláčecím proutkem do 30 – 40 g a smekacím navijákem anebo si koupí bassový castingový jednouncový (česky prut určený na okounky pstruhové, pod multík, do 28 g) prut s nějakým elegantním nízkoprofilovým multiplikátorem (vajíčkem). Pravověrné jerkaře tahle kategorie náčiní spíš uráží, ale na mnoha našich vodách se štikami kolem 50 – 60 cm vlastně ani nepotřebujete víc.

Shánění náčiní nebude představovat větší problém, je to spíš otázka osobního vkusu a schopnosti odhadnout, jak se bude ten který proutek po vystavení „cukatuře“ chovat. Rozhodně by měl už v obchodě působit neohebným klackovitým dojmem, což zároveň ale nevylučuje přítomnost určité dávky citu a ohebnosti při zdolávání ryby.

Ve střední kategorii do 80 g má u nás zdaleka největší nabídku použitelných prutů firma Dragon (to není reklama, to je fakt). Sahá od levných kousků s cenou kolem tisícovky až po drahé modely za několik tisíc. Potíž je, že je jen málo míst, kde si je můžete osahat a vybrat si ten svůj. Sehnat se dají i pruty od Cormoranu a Daiwy, špičkové jsou Sportexy, něco nabízí Greys nebo Prologic a poměrně povedený je i jerkový prut XT Pro od Jaxonu.

Protože jsou jerkové pruty krátké, není problém spokojeně chytat i s prutem v ceně lehce přes tisícovku. Pokud bych ale kupoval levný prut, ohlídal bych si, aby byla nižší kvalita materiálu nahrazena kvantitou. V praxi to znamená, že stěna blanku bude dostatečně silná a prut následně poněkud těžší. Občas mám totiž pocit, že soudruzi v Číně s klidem postaví jerkový prut na horním dílu z nějakého "kapráku", který není na nějaké mlácení do těžkých jerků vůbec dimenzovaný. Zlomit takový prut při náhozu nebo běžné práci s nástrahou pak nedá ani moc práce. Silnostěnný blank bude sice vážit víc, ale těch pár gramů navíc tu nebudete cítit zdaleka tolik, jako u třímetrového prutu. Skutečně je mnohem víc třeba se vyvarovat modelů s hodně tenkou stěnou blanku. Viděl jsem, jak se jeden takový proutek za pár stovek při náhozu doslova rozletěl na kusy a slyšel o pár dalších případech. Na to, jak málo se u nás jerkuje, je to až podezřele častý jev.

Při koupi kvalitního prutu od renomované firmy můžete obavy hodit za hlavu, ale za tisícovku se taková věc koupit nedá – tam si vždy musíte klást otázku, na čem se ušetřilo. Záleží tedy, jak dalece to s jerkováním myslíte vážně.

 

Pokud jde o kategorii těžkých jerkových prutů, tady se už vůbec nevyplatí šetřit. Koupí něčeho levného byste nejspíš jen při reklamačním řízení absolvovali debatu o tom, zda jste prut používali v souladu s pokyny výrobce. A nevsadil bych si na vaše vítězství ani pětikorunu, protože běžná zlomenina jerkového prutu vypadá  jako byste ho přerazili o něčí záda.

Prut z kategorie „heavy jerk“musí být opravdu bytelný a navíc perfektně postavený, abyste s ním vydrželi chytat dostatečně dlouho. Kdyby šlo jen o bytelnost, vyzdvihl bych pruty Penn Millenium. Humpoláčtější „sukovici“ asi hned tak nenajdete, bohužel pocitově to není úplně ono. Materiálově se mi nejvíc líbí řada Opal Jerk od Sportexu (do 130 g), jejíž blank si kromě nezbytné dávky tuhosti uchovává i patřičnou míru elasticity potřebnou pro zdolávání ryby. Od bližšího zájmu o tento jinak velmi povedený prut mě ale odrazuje pro mě neúnosně krátká rukojeť. Škoda. Naopak pocitově a esteticky mi velmi sedí jerkáč Team Daiwa do 120 g, což je nádherný dokonale zpracovaný, ale pro mě až příliš ostrý prut s poněkud vyšší cenou. Není to snadné vybírání, ale teoreticky je tu ještě možnost nechat si prut na základě svých požadavků postavit a hodně specialistů volí právě tuto možnost.

Sestavy pro lehké, střední a těžké jerkování (bráno zdola): prut Jaxon XT Pro 180 cm/35 g osazený Daiwou Zillion, Dragon Millenium 195 cm/ 30 - 80 g a na něm Abu C3 5501 a Team Daiwa Jerk 195 cm/40-120 g s navijákem Abu Record 61

 

Jerkové pruty bývají nejčastěji dvoudílné, ale setkáme se i s jednodílnými a také s řešením někdy označovaným jako „jedenapůldílný prut“. Tam je celá část blanku osazená očky kvůli co nejlepší akci v jednom kuse a zasouvá se do rukojeti nebo se spojuje trnovým spojem s krátkou spodní částí prutu. Zajímavé řešení nabízí pruty Penn Millenium, u nichž je dlouhá část prutu zasunuta do rukojeti a prostým povytažením ji stejně jako u teleskopických prutů usadíte do pracovní polohy. Prut je při transportu kratší jen asi o 35 cm, ale zůstává mu zachována téměř „jednodílná“ akce.

Nemyslím si ale, že způsob dělení blanku je zásadní faktor rozhodující při výběru prutu. Pokud nejste specialista, který každoročně stráví desítky vycházek naháněním krokodýlů kolem 120 cm, může být jednodušší upřednostnit kratší transportní délku. No a specialista, ten bude vědět co chce a nepotřebuje radit od někoho, jako jsem já:-))

U prutů bych ještě zmínil problematiku zdolávání. Protože jsem zvyklý na pruty, které „pod rybou“ pracují, zdolávání s výkonnějšími jerkovými pruty mi není moc příjemné. Menší ryby mají problémy je vůbec ohnout a dokonce i se štikami kolem 80 – 100 cm moc nebojujete - spíš je jen přivlečete k sobě, často za vydatného šplouchání.

 

Mám dojem, že procento spadlých ryb je s těmito krátkými a tvrdými pruty dost vysoké. Kompenzuje se to sice masivními trojháky, jimiž jsou nástrahy osazeny, ale celkově je to prostě silové řešení dost odlišné od toho, na co je většina našich vláčkařů zvyklá.

Tady se dostáváme k etice lovu na jerky. Klasické jerkování s velkými „plnohodnotnými“ jerky podle mého názoru dost výrazně poškozuje menší ryby. Divoký pohyb těchto nástrah vyprovokuje k útoku i podměrečné štiky, ale masivní trojháky i silové zdolávání si pak vybírají svou daň. Když připočteme fakt, že zejména nevypočitatelné kličkování gliderů často skončí zásekem mimo tlamu (třeba i v blízkosti očí), je otázkou, kdy a kde má smysl jerky používat. Na vodách plných podměrečných "kudel" rozhodně ne.

Podle mého názoru se jerkování vyplatí hlavně na rozlehlých mělkých vodách, kde nejde přesně odhadnout stanoviště ryby a je potřeba poctivě proházet patřičný počet hektarů. Zároveň by se ale mělo jednat o vodu, kde není problém narazit na štiky minimálně kolem 70 – 80 cm. Takových revírů u nás není mnoho, popsané požadavky dokonale splňují hlavně jezera nebo brakické vody ve Skandinávii. Však se tam také na jerky chytá "o sto šest".

 

Další možností využití jerků v našich vodách je okamžik, kdy jdeme po konkrétní velké rybě. Tu je třeba něčím překvapit a jerky představují skvělou možnost jak se o něco takového pokusit. No a konečně na některých místech se dá využít neokoukanosti těchto nástrah a použít je k lovu sumců nebo velkých candátů (i když často po nich vystartují i candáti docela malí).

 

Jestli si ale nejste jisti šancí na záběr pořádné ryby a přesto vás jerkování baví, v klidu přejděte na menší nástrahy kolem 20 g. Ty víceméně odpovídají běžně užívaným wobblerům a jsou dny, kdy na ně startují nejen štiky téměř všech velikostí, ale často i další druhy vodních predátorů. Kromě toho se tolik nenadřete a dík menším trojháčkům a jemnějšímu náčiní nepoškodíte tolik ryb.

Berte to tak, že právě citlivý přístup k mladším ročníkům dravců je jeden ze způsobů, jak se dočkat záběru pořádného torpéda. A až budete o nějakém vědět nebo jeho přítomnost alespoň tušit, pak přijde čas přejít na těžší kalibr.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey