Zvláště mě dráždí místní štičí královna, která bohužel brázdí podvodní zákoutí s mým woblerem. A navíc zdejší prostředí prostě miluju.

 

Part první - Rosa na kolejích

S blížícím se cílem mé cesty ve mně stoupá lovecká horečka. Mlha se dá krájet a tak jedu skoro krokem, ne kvůli tomu, že bych sjel z cesty, ale spíš kvůli tomu, abych neporazil nějakou zvěř, kterou místní lesy oplývají.

Konečně jsem na místě. Kupodivu ale ještě nevystupuju. V rádiu totiž hrají mou oblíbenou Rosu na kolejích. Wabi dozpívá a já jdu stírat rosu na příbřežních travinách. Ne bos, ale v gumákách. Tulácká hymna mi neustále zní v uších a i ta rosa, tedy spíš sražená mlha, mi tu píseň stále evokuje.

 

Těším se, jak si dnešek užiju, sám uprostřed vlhkého ticha. Uprostřed rybníku se ale ozve divný zvuk a šplouchání. Když uslyším notoricky známé pípnutí, je mi jasné, že tady nebudu sám. Příznivec extrémního rybolovu si zaváží člunem k bójce. Tak to ho hodnotím! Vlhkost leze až do morku kostí a tohle už chce velký zápal pro věc. Přemýšlím, jestli bych byl něčeho podobného schopen. Možná, že jo, ale rodina by byla proti. Onemocněl by jim živitel!

Měním původní směr a mířím k rybáři. Nejsem z těch, kteří vyhledávají společnost u vody, ale tento otužilec mne přímo láká k hovoru. Je ale asi stejně založený, jako já. Na pozdrav odpoví pozdravem a dál se věnuje čtení nějakého časopisu. Jen mne ještě zaujalo jeho vytápění bivaku. Ve vchodu má postavená plynová kamna Pohoda a tak si vyhřívá svůj dočasný příbytek. Už je mi jasné, proč má za autem tak velký přívěs. Proti gustu…

Tak jsem se nedozvěděl ani odpověď na obvyklou otázku, kterou já sám tak nesnáším : „BEROU?“  Není to poznat ani na podběráku – je mokrý od rosy, stejně tak i podložka pod ryby.

 

Pokračuju dál a pravidelně prolovuju vodní prostor přede mnou. Zatím mám jen jednu štiku, které do metru chybí rovných osmdesát centimetrů. Kvůli ní jsem ale nepřijel! Blížím se k místu, kde se možná pohybuje pod vodou i ten můj zmiňovaný wobler. Štika není cestovatel, tak by mohla být na stejném místě. Jen se jí trefit do chuti. Lanko nepoužívám, věřím, že zaseknu brzo. Vážu zelené větší kopyto s lákavě červenou hlavou. Na druhý hod mám kontakt s větší rybou. Chvíli ji vodím, ale je znát, že není dobře zaseklá. Dalším hodem ji opět vydráždím, ale vodím ji ještě kratší dobu. Měním nástrahu za menší a to už zásek sedí dobře a štika se mi poprvé ukazuje efektivním výskokem nad hladinu. Je mi jasné, že je zle. Přede mnou není dobrý terén na bezpečné zdolávání. Hladina je totiž asi o 15 cm výš, než obvykle. Není to žádná povodeň, ale znamená to, že voda zaplavila někde i 10 m břehu. Mám sice gumáky (stíral jsem jimi rosu), ale někde to nestačí.

Tady je právě to místo, kde by byly potřeba „prsačky“. A navíc jsem obklopen po stranách nebezpečným křovím. Za dobu co chytám, jsem zdolal nespočet štik, ale dovoluji si tvrdit, že tato bojovala ze všech nejdéle. Vždy, když jsem si myslel, že už je moje (jen na dobu vyfocení), ožívá a bere si zpět pracně vybojované metry vlasce. Už sice tak nevyskakuje, ale o to víc kličkuje. Odhaduju ji kolem devadesátky. Konečně to vypadá na rybářovo vítězství. Udělám raději ještě jeden krok, abych jí lépe podebral. Je to vždy o tom jednom osudném kroku! Zahučel jsem tam až po koulena:-))

Když už jsem ve vodě, nenechám ji vyhrát a beru ji bezpečně namočenou rukou až po loket. Je o něco menší, než vypadala ve vodě, přesto je pěkně stavěná.

 

Až doma u PC jsem si všiml, že to je bezzubá babička. Zajímalo by mne, jak o zuby přišla? Foto a plavej dál!

 

 

Pajda dobře hlídá

Co dál? Mám riskovat nachlazení a pokračovat v lovu, nebo to mám zbaběle vzdát a jet domů? Vítězí první varianta a já zůstávám, když se pohybuju, tak mě to nestudí, ale když se zastavím a házím, tak mi je docela kosa. Proto raději déle chodím a přecházím na protější břeh. Tam za mnou přichází kolega z práce a je svědkem neuvěřitelného útoku další metrovky na wobler, který už mám nad hladinou. Najednou se z hlubiny vynoří ohromná, dokořán otevřená štičí tlama a vyskočí po wobleru! Oba jsme na infarkt, já víc, protože už mám jeden za sebou. Naštěstí trojháček mine.

 

Po zkušenostech vím, že nebude daleko. Dávám místo woblera větší kopyto a postupně vějířovitě prohazuju okolí. Zabere na úplně jiné straně, než jsem ji čekal. Chvíli ji vodím, ale nakonec to pustí. To se opakuje ještě dvakrát. Pak už definitivně přestává spolupracovat. Ať jí nabízím cokoliv. Zklamaně přecházím o kousek dál, abych se po nějaké době sem vrátil a pokusil se o ni znovu. Úplně jsem zapomněl, že mi je zima. Lovecká horečka mě zahřívá. Kolega dříve také chytal, tak mne chápe. Probíráme, na co by mohla skočit, jsme natolik zabráni do hovoru, že úplně přehlížím kořen, který nebezpečně vyčnívá ze břehu. Padám přes něj a to je můj dnešní definitivní konec lovu. To jak kulhám, mi znovu evokuje mou oblíbenou píseň, kterou jsem si na začátku dne notoval – Rosu na kolejích. Můžu si teď broukat – Pajda dobře hlídá:-))

 

Part druhý

Štika obřích rozměrů mi nedá spát. A vzhledem k tomu, že se na Jizeře nedá pořádně vláčet, musím zahnat mou touhu po ulovení nějaké ryby tím, že se vrátím už po kdovíkolikáté na můj oblíbený lesní revír. Jen by to chtělo vybrat vhodný termín. Jedním by mohl být svátek v říjnu, je to v týdnu, tak by zde nemuselo být tolik kaprařů. Bylo. A ještě pár vláčkařů. Vydávám se k nim, prý už mají jednu menší štičku. Míří jiným směrem, než mám v plánu já a to mi vyhovuje. Budu u mé štičí lokality dřív. Jenže kolegové se najednou obrací a jdou na sluncem ozářenou stranu, aby jim prý nebyla zima. Nechci jim nic prozrazovat, tak se zklamaně vydávám opačným směrem.

Z protějšího břehu sleduju, jak se pomalu přibližují k mému místu. Naštěstí zde jsou bez kontaktu, tak přecházejí dál. Sláva! Jistě čeká až na mé nástrahy. Máme zhruba stejné tempo a v půlce rybníku se setkáváme. Mají na kontě jen jednu štiku a o jednu přišli. Jsme právě na docela slibném místě, tak se mezi řečí snažím prolovit místo kolem potopeného keře. Znáte to. Musel jsem jí to hodit přímo před nos! Okamžitě po dopadu na hladinu mám záběr! Žádám je o foto s rybou, protože to sice není žádný obr, ale je fantasticky vybarvená. Do té doby jsem takové viděl jen na fotkách ze severských zemí. Bohužel je to foceno v protisvětle, tak foto za moc nestojí.

Loučím se a spěchám k místu, které se mí rivalové ani příliš nesnažili prolovovat. Je to přece jen otevřená voda, bez úkrytů. Na první pohled pro dravce nezajímavá. Jenže na dně je položena panelová cesta, z dob kdy zdejší lesy dočasně užívala spřátelená armáda. Tudíž je na dně dost velký terénní zlom. Ani mě není přáno a odcházím od vody s chabým úlovkem dvou štik. Musím sem ještě jednou. To mne moc mrzí!:-)

 

Part třetí

Dvacetistupňové podzimní teploty najednou vystřídaly konečně teploty kolem nuly. To přeci je ta pravá doba pro dravce! Už je pár dnů pod nulou, tak si beru dovolenou a jedu na ně. Mám sice trochu obavu, že by mohla být voda u břehu zamrzlá, ale co když ještě ne. Volám hajnému, který vydává povolenky. Mohu přijet, ale trochu mne zrazuje jeho šťastná novina – včera tam někdo vytáhnul štiku 110 cm! Snad to nebyla ta moje. Mám se u něj zastavit pro povolenku, bude prý dělat uzávěrku, tak určitě bude doma.

Ráno jsem u něj, nedočkavý. Ideální počasí, mírně pod nulou, ale snad se to ohřeje a nebudou mi očka zamrzat. Mávne na mne rukou, že prý mám jít chytat a odpoledne se mám zastavit, nemá na mne čas. Spíš si myslím, že jsem ho právě vzbudil. Kdyby něco, mám mu zavolat. No nic, jedu chytat bez povolenky, hlavně že o mně ví. U vody jsem letos poprvé sám! Ani se nezdržuju lovem hned z kraje, ale pospíchám k horkému místu. Během hodiny vyměním všechny možné nástrahy od woblerů až ke třpytkám. Poctivě prohazuju celý prostor před sebou. Nic, nic, nic. Trochu se snažím uchlácholit, že ji třeba včera píchli a tak je netečná. Konečně záběr! Hned mi je ale jasný, že to není ona. Sice je slušná, ale ani ji neměřím, jen foto a už je zpátky.

Zklamaný odcházím na další slibné místo. Vzhledem k tomu, že zde nejsou kapraři, mohu chytat i na jejich „profláknutých“ místech. Tahám další pěkně vybarvenou krásku, ale i kdybych dnes překonal svůj místní rekord – 12 ks štik, nebudu spokojený, jel jsem si sem pro NI.

Holt mi není Petr nakloněn. Házím už skoro čtyři hodiny a mé rameno to cítí. Chvíli tedy odpočívám a kochám se. Hladina se čeří jen od vodního ptactva, kterého je zde celkem dost. Hlavně volavky a sem tam zde přelétne i majestátní král nebes – orel. Může si vybírat – buď kachny, nebo kousek vedle je bažantnice a bažanti se zde procházejí, jakoby ani neuměli létat.

Nejsem zde jako ornitolog, ale jsem zde s prutem. První hod končí v křoví. Naštěstí jen na kraji a snadno se uvolní. Druhý hod už je v křoví dostatečně a gumová napodobenina okouna se houpe nad vodou. Naštěstí mám ještě jednoho. Konečně se mi hod povede tam, kam jsem chtěl. Cítil jsem, že by tam měla být. Jenže nebyla, i když… Když už chci špičku prutu zvednout a nahodit znovu, najednou se z hloubky objevuje malý krokodýl a vrhá se na gumového okouna. Palcem automaticky sahám po bojovce, naštěstí včas! Opět se kochám, tentokrát na to, jak štika skáče, jaké dělá výpady, jak srdnatě bojuje! Tak, už je dobojováno a mohu ji podebrat. Jenže by byla pěkná jedna fotka zdolané velké štiky ještě ve vodě u břehu. Tak lovím foťák, abych ji zvěčnil v digitální formě. To by mne zajímalo, kde se v ní vzalo ještě tolik energie. Mrskla sebou a byla tatam. Zplihlý vlasec je jediné, co mi po ni zbylo. Smutně ho navíjím, není však přetržený, ale zklamal asi lidský faktor – já. Karabinka je otevřená. Buď jsem ji nezavřel, nebo se otevřela sama.

 

Snažím se ještě pár náhozy prolovit okolí, jestli nebude mít snad ještě chuť. Neměla. Končím, prohrál jsem. Když se vracím k autu, padne mi do oka ještě rákosí u protějšího břehu. Pár hodů mne nezabije a co když tam nějaká bude? Nebyla. Mou duši jen potěšil pohled na kopec Ralsko, který se přede mnou najednou vynořil z mlhy. Fotím ho a definitivně balím.

 

Místní štiky mne porazily na body. Ještě jsem ale neřekl poslední slovo!

 

Part čtvrtý – Pomáhat a chránit

Když se prodírám rákosím na hráz, vidím, jak se ke mně po hrázi blíží Octavia combi se známým nápisem na boku – Pomáhat a chránit. Co tady chtějí? Uprostřed lesů… Na úzké cestě se otáčí a krokem se vracejí. Když se mi podařilo vydrápat se na cestu, najednou dávají zpátečku a couvají ke mně.

„Dobrý den! Máte povolenku?“

Nemám – výborný!!! Poprvé nemám povolenku a chytí mně policie. Vymlouvám se, že si ji budu kupovat, až se budu vracet. Podle mne chabá výmluva, ale kupodivu funguje. Prý jim někdo volal, že je v lese auto a nějaká osoba se pohybuje kolem vody. Ani si mně nezapsali a odjíždějí. Spadl mi kámen ze srdce. Ještě raději volám hajnému, co se mi přihodilo. Prý mám být v klidu, jsme jasně domluveni. Za chvíli mi volá, že jsou u něj, přijeli na kafe.

Kdybyste někdy chtěli něco nezákonného provést, neberte si mne jako parťáka. Mě vždycky chytnou. :-))

 

Text: Jiří Ludvík - chj.rybar

Foto: autor a Osprey