Pozvání od kamaráda mi připadá jako dobré řešení pro den volna navíc a tak odpisuji: „Proč ne, rád se přidám, vyzvedneš mě jako obvykle?”

Po chvíli čtu stručnou odpověď: „Naberu tě v pět“.

Chci namítat, že to je na mě trochu brzy, ale kamarád je už offline a mé námitky by si zřejmě nepřečetl. Nezbývá než se prostě smířit s menší ospalostí. Touha vyrazit k vodě ale veškeré nepříjemné představy zahání a v podstatě se i na to ranní vstávání začínám těšit.

 

Večer před odjezdem si balím věci na druhý den, vše pečlivě rovnám v chodbě, abych ráno moc nešramotil a nevzbudil zbytek rodiny. Moc toho s sebou neberu, do krabiček u vesty si připravím pár prověřených nástrah a pečlivě zamačkávám protihroty. Do rohu vedle tašky s brodícími kalhotami přidávám podběrák a svůj téměř nový proutek s téměř novým navijákem. Obojí už bylo pokřtěno lepší rybou a já doufám, že zítřejší lov na řece mi přinese dalšího podobného pstruha okolo padesáti centimetrů. Zkontroluji, zda drží na 0,14 mm monofilu můj oblíbený smáček a vydávám se do peřin. Na mobilu ještě nastavuji budík a zanedlouho usínám.

Z hlubokého spánku mě vytrhává prozatím slabé vyzvánění mobilu. Bleskurychle ho vypínám a tiše se vyplížím z ložnice. Téměř ve spánku a po tmě se oblékám, poberu vše, co jsem si připravil a sjíždím výtahem tichým domem. Venku je poměrně zima, při představě brodění se v chladné vodě mým tělem projíždí intenzivnější vlna chladu, ale to už vidím přijíždět kamarádovo auto, které zastavuje na smluveném místě. Naložím své věci do kufru a pozdravíme se.

V teple auta ospale zívám a z okna pozoruji zamračenou oblohu. Předchozí dny krapet pršelo a i na dnešek jsou hlášeny přeháňky.

 

S kolegou přemýšlíme, kde dnešní lov zahájíme. Vybíráme notoricky známé místo, kde by podle informací od známých snad měly být nějaké ryby. Cestou se stavíme ještě na čerpací stanici, abychom si koupili nezbytnou bagetu pro pozdější ukojení hladu.  Jedeme pomalu, takže když jsme na místě, slunce už celé vykukuje nad obzorem. Necháváme auto na parkovišti a převlékáme se do prsaček. Kolega si s převlékáním dává trochu na čas, ale já klidně čekám a nikam se neženu. Máme na lov takřka celý den a tak není proč chvátat.

Sluneční paprsky se zvolna rozlévají mezi stromy, voda se mi jeví malinko zvednutá a mírně zakalená. Kam až oko dohlédne, nevidím jediné sebrání, ale nechává mě to naprosto klidným, je krásné ráno a po dešti doposud ani stopy. Zatímco kamarád vybaluje svůj mušák z pouzdra a osazuje jej kolovrátkem z leteckého hliníku, já už chvíli stojím s rozloženým vláčákem a ujídám z bagety, která nejspíš nevydrží moc dlouho.

 

Konečně klapne zámek auta, vyměníme si s kolegou pohledy, které značí, že jsme připraveni k lovu. V ruce už žmoulám jen prázdný obal od bagety a tak jej zastrkám do kapsy ve vestě. Vyrážíme proti proudu, odbočujeme stranou a suneme se lesní pěšinou ze stráně dolů k vodě. Ve stínu je stále poměrně chladno, vysoké stromy sem sluneční paprsky hned tak nepustí, přesto se stoupající mlhou těch pár zatoulaných paprsků vytváří zajímavou scenérii a celá ta atmosféra připomíná dokonalý záběr z přírodopisného filmu.

První opatrné kroky vodou dávají tušit, že proud je o něco silnější, než při naší poslední návštěvě. Našlapujeme opatrně a začínáme prochytávat vodu směrem k protějšímu břehu. Pohybujeme se pomalu a v prochytávání každého místa jsme důslední, ale zatím žádný záběr nepřichází.

Řeka po rozplynutí ranního oparu

 

Kolega systematicky řádkuje svou nymfou vždy o kousek do hlubší vody, náhle po krátkém přibrzdění o kámen následuje nesmělý záběr a na proutku se mu zmítá menší potočák. Váhám, zda zůstat věrný smáčku, když v tom ucítím v prutu jemné zaklepání, následuje zásek do prázdna, gumová nástraha je po vytažení malinko stažena z háčku. Smáčka rovnám a posílám jej znovu do proudící vody. Znovu přibližně ve stejných místech cítím nesmělý záběr, sklopím špičku a dám tak rybě o chvilku více času dobrat nástrahu. Kontakt s rybou vnímám stále, přisekávám a na malý moment cítím rybu na udici, ta se však ve zlomcích vteřiny vypíná.

Další hody nenesou mně ani kolegovi žádné valné úspěchy. Popocházíme s proudem a i mně se daří k nohám dotáhnout menšího pstruha potočního, zatímco kolega má už na svém kontě tři podobné kousky. Na rybu ani nesahám, povolím vlasec a sama vyklepává gumovou nástrahu z tlamky. Už bezmála hodinu jdeme vodou a kromě pár menších rybek nepotkáváme nic zajímavého, ve větší rybu v tomto úseku už moc nevěřím.

 

Znenadání se kolem nás začínají zvedat ohromná mračna hmyzu, nejspíš chrostíků. Je to až hororový pohled, všude kolem se pohybuje vzduchem i na vodě ohromná masa hmyzu, v životě jsem zažil rojení hmyzu mockrát, ale takové množství snad nikdy. A hle, začíná ožívat i hladina řeky, každá rybka v okolí je vydrážděna tou nečekanou hostinou a zobe o sto šest.

Kolega hbitě reaguje přehozením cívky s potápivou šňůrou na cívku s plovoucí šňůrou a hledá v krabičce vhodnou suchou mušku. Já jsem nenadálou situací trošku zaskočen a tak zkouším to nejmenší, co mám v krabičce, fluorescenčně zelený smáček cca 5 cm velký. Napichuji jej na jednogramovou hlavičku a s přizvednutým prutem jej vodím těsně pod hladinou ve snaze přimět sbírající ryby k ochutnávce. Světe div se, metoda je velice úspěšná, během krátké chvilky odhaluji vhodný pohyb nástrahy, kterou ryby bez ostychu přijímají a vytahuji sivena za sivenem. Nejsou to žádní obři, vše tak okolo třiceti centimetrů, ale konečně se daří ryby přimět k záběru.

Zajímavé je, že kolega, dle mého soudu s dokonalou napodobeninou rojícího se hmyzu, pochytal jen zlomek množství ryb, co já na malého zeleného smáčka. Po určité době se intenzita rojení snižuje a s klesajícím množstvím hmyzu na vodě ustávají i záběry od sivenů. Chvíli ještě paběrkujeme v místech, kde rybky dojídají koberec z těl chrostíků v úplavech kolem břehů a v tišinách, ale je vidět, že tady toho už moc nevymyslíme. Jdeme ještě chvilku vodou, ale poté vylézáme na břeh a s funěním šplháme do kopce zpět k autu, abychom se přesunuli na další lokalitu.

Podobných sivenů jsme nachytali více jak 20 kusů

 

Stojíme před autem a přemýšlíme, kam se vypravit teď. Pojedeme po proudu či někam výš? Rozhodnutí nechávám na kolegovi, jelikož on je řidič a já netuším, kde by se tu dalo zachytat na mouchu a na přívlač stejně dobře.

„Kam vyrazíme teď?“, ptám se.

Kamarád je malinko rozladěn tím, že se mu přeci jen dařilo o poznání méně než mně na vláčku a tak dává najevo, že lov už nechce moc natahovat: „Vidím to už jen na chvíli, je to dneska nějaké slabší a chci dnes ještě něco dodělat“, říká nakonec.

Ale tak jako já, i on na druhou stranu jistě doufá, že se mu ještě povede zachytat.

„Mrkneme nahoru do města“, pronese klidně a věcně.

Tak se tedy domlouváme na úseku „chyť a pusť“, kde by přeci jen měly nějaké pěkné ryby zůstat, když je lidé během zahájení nesměli odnášet.

 

Brodící kalhoty ani nesvlékáme, stáhneme je jen tak, abychom nenamočili sedačku auta, a takto vymóděni vyrážíme na úsek výše proti proudu řeky.

Cestou míjíme policejní hlídku a hlavou mi probleskne myšlenka, jak by se asi strážci zákona tvářili na naše ustrojení. Po chvíli si uvědomím, že se asi hloupě usmívám při vzpomínce na film „Vrchní prchni“ a scénku, kdy Josef Abrhám vylézá ze svého „hadráku“ a příslušníci SNB, v domnění, že je postižený, jej nechávají jet bez kontroly dál.

Pohled na lovné místo z mostu přes řeku

 

Po chvíli jsme na místě, zaparkujeme mezi turisty a další běžné návštěvníky městečka a vylézáme z auta jako astronauti z vesmírného modulu. Celé to má výhodu, že jsme rychle ustrojeni a připraveni k lovu.

Sbíháme stráň k vodě a rozhlížíme se po hladině. Začíná lehce poprchávat a kolem vody se začínají ochomýtat spíš vodáci. Provádím pár hodů ze břehu, ale po chvíli se pomalu nořím do proudné vody.

Kolega laboruje, co za vzor vůbec zvolit, po rojení hmyzu nikde ani známky a tak opět mění celou sestavu a nejspíš zkusí nějakou nymfu. Prohazuji proud napříč a vtom cítím těsně po dopadu zbrklé ochutnání nástrahy. Směřuji tedy i další hody do stejného místa. Kontakt s rybou mám opakovaně, ale opravdový záběr to není, nejspíš se jedná o menšího pstruha potočního.

Popocházím tedy o pár metrů proudem, své hody rozmisťuju vějířovitě v celé ploše toku, až tak dva metry od břehu pod sebou, na konci malé tišiny pod křovím další pstroužek kouše do smáčku. Přisekávám, ale ryba na háčku není, to samé se děje ještě dvakrát, ztrácím ale zájem o nejspíš malou rybku a posouvám se níže. Vtom však zakopávám o větší kámen a v proudu zavrávorám, rychlejším krokem nečekaně zapadám do hlubší tůňky, naštěstí se mé prsačky vodou neplní a proto opatrně brodím kolem křoví do mělčí vody. V duchu si nadávám, že tu dupu jako slon, nedávám tedy tomuto úseku moc šanci a nejsem ani tak důsledný ve svých hodech.

 

Brzy se opět posouvám po proudu, voda zde začíná být už poměrně rychlá a mělká, žádný další záběr stále nepřichází. Očkem mrknu po kolegovi, který vlezl do vody v proudu pode mnou, po chvíli se mu na proutku zmítá malinkatý potočák. Vzpomenu si na zbrklé záběry pstroužka u křoví a jen tak nazdařbůh pošlu nástrahu proti proudu do tůně, kterou jsem před chvíli tak neobratně proběhl. Na jejím konci nástraha uvázne, nejspíš je proudem zatlačena pod nějaký kámen. Snažím se jí tedy třepáním uvolnit, ale mám pocit, jako by visela spíš za větev.

Udělám dva tři kroky zpět proti proudu a snažím se nataženou rukou nástrahu znovu uvolnit. Najednou cítím pomalé zesilující pnutí vlasce, jako by se vázka dala do pohybu, ale nějak divně, směrem proti proudu.

Mé zmatení netrvá dlouho, domnělé uváznutí je nejspíš ryba, přisekám spíš instinktivně jako důkaz toho, že si uvědomuji, že cosi těžkého se dalo do pomalého pohybu proti vodě. Zkusím se trochu více opřít do prutu, ale tah proti proudu jen zesiluje, vlasec začíná zvonit ve větru a tah ryby stále směřuje pryč ode mě. Sune se klidně a rozvážně, mé snažení o změnu směru jejího pohybu nemá zatím žádný vliv. Cívka se pomalu protáčí v souvislém a silném tahu, prut se ohýbá a já vnímám, jak mi srdce do těla pumpuje stále více adrenalinu.

Jemně se chvěji a v duchu přemítám, co za rybu vlastně mohu mít na prutu. Podle souvislého silného tahu uvažuji nad parmou, pár pěkných parem jsem už na dolnějším toku zdolal, ale jestli jsou i tady nahoře, to netuším. Z mé úvahy mě vyruší nervózní těžké a dlouhé zhoupnutí na konci prutu, ryba si začíná asi uvědomovat, že cosi není v pořádku. Rychlost pohybu se malinko zrychlí, cívka navijáku se už plynule točí, další opakované zhoupnutí a poté tah polevuje, protože ryba se dala do pohybu směrem ke mně.

 

Rychle dotáčím metry vlasce, abych byl stále v těsném kontaktu s tvorem na druhém konci udice. Opět cítím pevný souvislý tah u dna, špička ohnutého prutu mi signalizuje, že co nevidět bude ryba proplouvat v mé blízkosti. Zrakem zkoumám kamenité dno a najednou vidím temný ohromný stín, jak se sune vodou v místě, kde mizí můj vlasec ve vodě. Je to dlouhé, nějak moc dlouhé. Opřu se ještě více do prutu ve snaze přizvednout rybu, ale ta to rozhodně nehodlá připustit a její odpor ještě zesílí. Ve vodě se najednou zaleskne žlutavý válec, prut se znovu začne zmítat v dlouhých houpavých pohybech a ryba předvádí pod vodou charakteristické „ne, ne, ne.“

Je to štika, říkám si ve své mysli a možná to pronáším i nahlas, protože ke mně přichází kamarád a zkoumá svým pohledem nebezpečně ohnutý prut a nejspíš i křečovitý výraz mé tváře.

Ryba opět mění směr a v mělčí vodě se dostává blíže k hladině. Charakteristická silueta štiky mě již nenechává na pochybách.

„Je to štika, aspoň devadesát centimetrů“, hlesnu na kolegu. „Můžeš mi, prosím, udělat pár fotek?“

Jednou rukou beru fotoaparát, který mám zavěšený přes krk a strčený do brodících kalhot. Kamarád se pro něj natáhne a já se opět věnuji naplno zdolávání.

 

Štika několikrát projíždí kousek od břehu, u kterého stojím částečně zabrozen. V polarizačních brýlích ji teď vidím naprosto zřetelně a je mi jasné, že bude mít přes metr.

„Je to metrovka!”, oznamuji vzrušeně.

Štika opět mění směr a tlačí se napříč řekou do silného proudu, moje snaha ji vrátit zpět do hlubší a klidnější vody při břehu je marná.

Štika směřuje do středu řeky nad peřejí

 

Hlavou mi běží otázky, zda vydrží vůbec vlasec o průměru 0,14 mm tento tah, zda odolá štičím zubům a jak asi drží malý háček zbavený protihrotu ve štičí tlamě. Srdce mám skoro v krku. Celé to zatím trvá jen pár minut a já cítím, že ruka, ve které svírám prut, už začíná být unavená.

V proudu se štice moc nelíbí, ale přitáhnout zpět se nenechává. Opět pocítím silné zhoupnutí, jak se snaží zbavit nástrahy. V momentu, kdy otevírá v silném proudu tlamu, je strhávána vodou a blíží se ke krátké peřeji před mostem pro pěší. Snažím se ji přimět k poslušnosti tahem na hranici pevnosti vlasce, ale nejspíš je už pozdě a proud je v místě, kde se štika nachází, příliš silný.

Snaha dostat štiku ze silného proudu je zatím marná

 

Štika se otáčí směrem po proudu a splouvá s vodou, musím se rychle rozhodnout, co teď. Metry vlasce mizí a proud nese těžkou rybu stále pryč ode mě.

Štika je strhávána proudem a je třeba rychle jednat

 

Odtud bitvu nevybojuji, musím za rybou. Couvám na břeh, kam se rychle vydrápu, abych mohl rybu rychleji následovat. Snažím se s ní být stále v kontaktu a cítím, jak se vlasec odírá o kameny a trsy řas. Pomalu přestávám věřit, že se mi ji podaří zdolat.

Štika se odírá o kameny a trsy řas a šance na zdolání se snižují

 

V silném proudu ryba nevydrží a pokračuje ve svém pohybu. Proplouvá pod mostem a převaluje se po kamenech, stále však drží na háčku, stále nepřekousla vlasec. Jsem jako v transu, váben rybou se vrhám do pro mě neznámé hloubky a v mžiku jsem unášen nelítostným proudem. Nevnímám kolegovo varování, že mi nejspíš nebudou stačit prsačky a že si naberu. V zápalu boje klopýtám po kamenech pod mostem za svou životní rybou.

Nezbývá než se vydat za štikou

 

Bez bázně a hany se brodím silným proudem, balancuji na kluzkých balvanech a doslova plavu vodou na hranici nabrání si do svých brodících kalhot. Na druhé straně mostku se voda při pravém břehu naštěstí zklidňuje a tvoří poměrně hlubokou tůň, která je lemována stále silným proudem.

Štika už znatelně unavená si to zamíří z proudu právě do této klidné vody. Stojím na pomezí proudu a nechávám rybu točit se v hlubokém „vracáku“ u břehu. Opisuje velké oblouky a její výpady slábnou, pokouším se ji tedy odlepit ode dna a dostat k hladině. Jsem však limitován nosností vlasce a tak to jde velice pomalu.

Štika se rozhodně ještě nevzdává a podniká několik nervy drásajících výpadů.

První neúspěšný pokus o vylovení ryby

 

Po chvíli se už zdá, že je klidná a poddajná, pokouším se ji tedy přitáhnout k hladině na délku prutu. Uvažuji, jak vlastně tak velkou rybu podeberu. Myšlenku na nevelký pstruhový podběrák zapuzuji a rozhoduji se pro hmat za spodní čelist.

Ryba se nechává konečně přizvednout a nastává rozhodující moment. Dotýkám se ryby pod hlavou, ale ta znervózňuje a otáčí se směrem dolů a následuje silný výpad. Vlasec najednou zplihne, hlavou mi probleskne, že to štika překousla, zhošťuje se mě pocit beznaděje a zklamání, když v tom pocítím opět váhu ryby na prutu.

Následuje druhý pokus. Rybu si otáčím levou rukou, sleduji háček s nástrahou zabodnutý v horní čelisti, který se během boje obalil všudypřítomnou řasou. Rybu pozvedávám, ale je opět neklidná a padá zpět do vody.

Naštěstí prutem držím vlasec napjatý a celá sestava stále drží. Nervozitou a chladnou vodou se mi klepou ruce, nevnímám ani déšť, ani přihlížející lidi na silnici nad řekou. Připravuji se znovu rybu zvednout. Zasouvám prsty pod spodní čelist, pomalu a stále silněji rybu svírám a pak rychle zvedám. Štika sebou zamele, ale držím ji pevně, nehodlám ji již znovu upustit. Váha ryby a i její délka mi při zvedání působí nemalé problémy, přesto se mi ji daří udržet.

Ohromná radost a pocity štěstí, je dobojováno

 

Teprve nyní si uvědomuji, co se stalo, že držím ve své ruce svou životní rybu a zhošťuje se mě pocit nesmírné radosti, srdce mi buší, v uších šumí a chce se mi křičet. Pospíchám s rybou na břeh, kde ji pokládám do trávy, klekám si vedle ní a oddechuji.

Pozoruji to zlatavé torpédo v trávě a snažím si vrýt každý detail předcházejícího dění do své paměti. Teprve nyní se začínám vracet zpět do reality z vesmíru, kde se ocitá nejspíš každý lovec, každý rybář při zdolávání velké ryby. Slyším kolegu, který mi uznale gratuluje i potlesk náhodných kolemjdoucích, kteří se zastavili, aby pozorovali to rybářské divadlo. Někdo nahoře si to natáčí na kameru, ostatní fotí.

Ptám se kolegy: „Fotil jsi to?”

Přikývne a na displeji fotoaparátu mi ukazuje poslední foto. Póza, kdy držím rybu v ruce, je jak z nějakého rybářského žurnálu, bude to parádní památka na tento báječný lov.

„Díky, vážně ti moc děkuju, ta poslední fotka je úžasná“, vyhrknu ze sebe slova, které zdaleka nemohou vyjádřit můj vděk za to, že tu byl se mnou a že zvěčnil můj vrcholný zážitek tak skvěle.

Zlatavý obr z proudů je na břehu

 

Vyndávám z kapsy metr a přikládám ho k rybě, nevěřícně čtu cifru u štičí tlamy, proto celý proces měření několikrát opakuji, poté ještě za pomoci kolegy, od nejdelšího ocasního paprsku po špičku tlamy. Zubatá měří pro mě neuvěřitelných 108 centimetrů.

Je to tady, poprvé v životě jsem ulovil štiku přes jeden metr délky. Nebylo to ale v místě, kde bych ji čekal. Nebylo ani na náčiní, které bych si na lov štiky vzal a o to větší zážitek to pro mě je.

Lovím ryby od dětství a rybářskou povolenku si pořizuji rok co rok takřka 25 let. V posledních letech se věnuji téměř výhradně lovu dravých ryb na umělé nástrahy a štika je jedním z mých nejoblíbenějších rybích druhů. Často vyrážím se „štikovým“ prutem opatřeným ocelovým lankem a velkými nástrahami škádlit tyto dravce, ale metrovou hranici jsem doposud nepřekonal a najednou se tak stalo při lovu na jemné náčiní a s použitím nejmenších nástrah.

Toto je zřejmě to pravé, co každého z nás k vodě láká, ten moment překvapení, jaká ryba nám zabere a zda ji pak vůbec zdoláme. Je to stále stejné už od útlého dětství, kdy jsem poprvé vzal rybářský prut do ruky a chytil svou první rybu v životě, už tenkrát jsem věděl, že chci být rybářem a zažívat to stále znovu a znovu, nějaký malý kousek mne samotného zůstal oním dítětem, které prožívá nesmírnou radost z každé ulovené rybky.

To je to skutečné potěšení z lovu, které jen těžko vysvětlíme lidem, kteří nikdy nerybařili a kteří nevědí to, co věděl například už i Jan Werich - že čas strávený na rybách se nepočítá do života a proto na rybách člověk nestárne.

 

Poznámka autora: Článek vyšel v časopisu Rybolov v červnovém čísle 2011.

 

Text a foto: Petr Štefka - Scanix