Když se nám ale s kolegy v roce 2009 nedařilo na rozlehlých pláních Baltu chytit byť i jediného dravce, ve snaze něco změnit jsme si koupili povolenku na revír místního rybářského spolku, což byla malá říčka široká asi 6 m a dvě rašelinná jezírka, každé o rozloze několika hektarů, utopená hluboko v lesích.

Vycházka na tento revír byla velmi zajímavá a poučná (převedeno do češtiny - z pohledu většiny rybářů stála naprosto za prd), ale nějaké ryby se chytily. No a protože zajímavé a poučné věci padají v mém případě na poměrně úrodnou půdu, tak jsem si z onoho dne odnesl víc než jen pokousané prsty a mohu se o nějaké dojmy podělit.

 

V první řadě si člověk musí uvědomit, že v okolí moře je velká řeka vzácnost. Ty, co přitekly z dalekých hor, už pobraly vodu z širokého a dalekého okolí a vlily se jedna do druhé, takže do moře jich vtéká opravdu jen pár. Zato různých potůčků, potoků a říček se do místních zálivů vlévá celkem dost. Ta naše byla jednou z největších v okolí a platila zárověň za druhou nejlepší řeku k lovu mořského pstruha široko daleko, přičemž tou úplně nejlepší nebyla žádná jiná než několik desítek kilometrů vzdálená slavná (a daleko větší) řeka Mörrum.

To je ona. Na nějaký TOP revír to nevypadá, co?

 

Celé to znělo lákavě, ale velmi rychle jsem prozřel při nákupu povolenky u správce našeho kempu, který byl zároveň statkář, majitel okolních lesů a také něco jako jednatel již zmíněného rybářského spolku. Zajímavá totiž byla cena povolenky. Ta se velmi pružně měnila v průběhu roku, přičemž někdy v září byla snad za 600 švédských korun, zatímco v době našeho pobytu stála pouhou stovku, což bylo celoroční minimum. To o něčem vypovídalo – podle mě zhruba o tom, že lov v řece má smysl hlavně v době tahu mořských pstruhů na trdliště a mimo toto období bude jakýkoli pokus o ulovení zajímavé ryby spíše symbolickým gestem. Nicméně jsme byli ujištění, že „pike“ i „perch“ se v řece vyskytují a navíc povolenka se vztahovala i na dvě lesní jezírka, která nám byla ukázána na mapě s tím, že tam poslední dobou prakticky nikdo nechytá.

Správce nebyl žádná slibotechna, celkem reálně nás připravil na to, že se žádné rybářské orgie konat nebudou a ponechal nás osudu.

Rozhodli jsme se začít na řece, hlavně proto, že to bylo blíž a tekla prakticky podél silnice. Zastavili jsme na parkovišti určeném pro rybáře (úžasná to věc, u nás jen řídce vídaná) a mohli si hned prohlédnout další věc, u nás naprosto nevídanou – totiž švédskou samoobslužnou prodejnu povolenek.

 

Funguje to jednoduše a geniálně – přijdete, z torza plastové lahve přibité na desce vylovíte plastový pytlík, kde je tužka a bloček s povolenkami, jednu si vytrhnete, vyplníte obě její poloviny a jednu si necháte, zatímco druhou i s patřičnou sumou hodíte do schránky. Ta je zamčená, takže i švédská poctivost má zřejmě své meze anebo časy se už i tady pozvolna mění. Fakt je, že zklamáni demografickým vývojem vlastní populace (prostě nejsou lidi), povolili Švédové vstup spoustě přistěhovalců a místy už se nestačí divit.

 

My jsme nic nevyplňovali, povolenky jsme už měli, a raději jsme se vydali k vodě. Koukali jsme do ní všelijak, protože říčka sice meandrovala v přirozeném klikatém korytě a vypadala nesmírně idylicky, ale tekla v ní rudohnědá rašelinná voda a zdálo se, že tu není ani šupina.

 

Jako už mnohokrát mě hned napadlo, že ony ty naše české vody vůbec nejsou špatně zarybněné a umět se o ně trochu postarat, mohla by nám je závidět celá Evropa.

Teď ale nebyl čas lamentovat nad tím, co doma máme a co bychom mít mohli. Bylo třeba dostat záběr. Strategii jsme zvolili různou. Jeden z kolegů zůstal víceméně na místě a prochytával peřejnatý úsek s několika jámami, my dva zbylí jsme nasadili univerzální nástrahy, na které si troufne kdejaká havěť (např. dvojka rotačka, wobbler 7 cm apod.) a vyrazili po proudu.

 

Asi po hodině jsme se opět setkali. My dva pohybliví jsme nezaznamenali ani drb, ale já byl ochoten připustit, že jsem asi dvě ryby nevalné velikosti viděl. Kamarád, který pojal misi spíše staticky, během lovu zjemňoval a zjemnil natolik, že dostal do malých gumek rázné ostré klepy miniaturní dravčíků – zřejmě odrůstajícího potomstva mořských pstruhů, protože záběry přišly v peřejnatých místech.

 

Pokusili jsme se ještě přejet blíže k ústí řeky do moře, kde byla klidnější, hlubší a snad ještě rezavější. Celé okolí byl jeden velký močál a evidentně sem nikdo nechodil. Jen asi dva místní si tu zřídili malé kotviště s dvěma loďkami. Při pohledu na to všechno jsme rezignovali během pár minut a vyrazili hledat některé z lesních jezírek.

 

Musím říct, že to byla docela anabáze. Silnice se klikatila v lesích, naše mapa nebyla ani zdaleka tak podrobná jak by člověk potřeboval, osídlení bylo řídké a protože byl pracovní den, potkávali jsme v okolí stavení jen samé důchodce, kteří sice byli velmi snaživí, ale cizí řeči jim mnoho neříkaly. Nakonec jsme to ale našli. Jenže pokud si někdo myslel, že se tu budeme procházet pod korunami lesních velikánů a prohazovat křišťálově čistou vodní plochu pokrytou tu a tam listy stulíků, šeredně se mýlil. Mělo nám dojít, že ta zrzavá voda v řece se odněkud bere. Jezero bylo obklopeno rašeliništěm. Nefalšovaným porostem mechu rašeliníku prorostlého větvičkami klikvy a keříky rojovníku.

Celý okraj jezera lemovaly porosty vachty trojlisté a dalších rostlin typických pro podobná stanoviště a listů na hladině tu plavalo tolik, že místy nebylo ani kam nahodit.

 

Být tahle vodní plocha někde v Čechách, vymlátili by nás od ní ochranáři v cukuletu.

Tady to asi žádná zvláštnost hodná ochrany nebyla, ale jezero chránilo své obyvatele samo. Při pokusu dostat se k vodě jste záhy zjistili, že celý terén kolem vás se houpe, z mechu prýští pramínky vody a to vám stále ještě zbývá několik metrů k místům, kde rostlinstvo přechází ve vodní hladinu, ovšem hustě zarostlou dalším rostlinstvem.

 

Dodnes mám před očima, jak tenkrát Petr Filip prohlásil, že si „nebude hrát na Krále Šumavy“. Se svými téměř dvěma metry a adekvátním počtem kilogramů na to měl plné právo a tak zůstali s Petrem Vejdovcem na jediném místě, kde se dalo na břehu jakž takž stát a nahazovat. Nedaleko byla vidět utopená loďka, takže flek zřejmě donedávna sloužil místním jako improvizované přístaviště, ale soudě dle jeho stavu, i oni už to vzdali.  Já se tedy vydal hledat si své štěstí jinde. Přelezl jsem malý skalnatý hřeben s výhledem na jezero, ale ani z ptačí perspektivy jsem neviděl místo, kde by se dalo chytat s jistotou, že se člověk nepropadne a neskončí jako zajímavá složka fosilního záznamu, kterou si jednou někdo s potěšením vyhrabe.

 

Pokračoval jsem tedy dál a nakonec našel u paty hřebene místo, kde skála spadala přímo do vody a odkud se dalo jakž takž házet. Dokonce tu za mou nástrahou vyjela menší štička, ale pak si to rozmyslela. Víc ryb tu ale nebylo, hádal jsem, že je to i tím, že dávají přednost stanovištím mezi vodním rostlinstvem před anonymní rezavočernou vodou u paty skály. Musel jsem hledat dál.

 

Na jednom místě jezera trčel z vody pár metrů od břehu balvan. Terén se kolem moc nehoupal, protože měl skalnaté podloží a tak jsem si dovolil svléct se do trenek a pokusit se na ten šutr vylézt. Dalo se to. Voda byla sice studená a mezi trsy rostlin byly díry plné řídkého bahna, ale nebořil jsem se nikde natolik, abych měl strach o svou existenci. Jenom místní ostřice činila čest svému jménu a zřídila mi nohy asi jako půlhodinová procházka šípkovým trním. Ale dorazil jsem na místo a hrdě se postavil nad panenskými vodami, kam určitě už dlouho nikdo nenahodil. Přinejmenším od té doby, co jim tu shnila ta loď.

Teď přišlo na to něco chytit. Charakter vody vylučoval použití většiny nástrah a tak jsem si celkem logicky už na břehu navázal klasického popa a jako kmen nechal 0,17 mm Fireline, která si dokáže v případě nutnosti prořezat ve vodní vegetaci cestu. Mohl jsem házet asi dvacet metrů na obě strany a tak jsem se snažil poctivě prochytat všechna dostupná nezarostlá místa.

 

Dlouho to vypadalo, že moje námaha přijde vniveč, ale ve chvíli, kdy už jsem si začínal zoufat, mi přišel nejkrásnější štičí záběr, jaký jsem v životě viděl. Asi čtyři metry ode mě vystřelilo z porostu vachty štičí tělo, vylétlo celé do vzduchu a tam se zubatá zlomila a s otevřenou tlamou se vrhla střemhlav na mého popa. Byl to neskutečný pohled a jediné, co mě dodnes mrzí, je to, že to netrvalo aspoň deset minut. Takhle se za štikou ve vteřině zavřela voda a protože pop v následujícím okamžiku nevyplaval, tvrdě jsem zasekl.

Tady někde stála...

 

Byla tam a začal parádní ceres, protože štika nebyla úplně malá (plus minus sedmdesátka), bojovala jako čert a já ji nechtěl pustit moc hluboko do té zelené džungle, protože jsem se bál , že už bych ji odtud nevymotal. Dopadlo to tak, že jsme za pomoci pletenky vyřezali ve stulících parádní okno, ale nakonec jsem vyhrál. Šťastně jsem si svou první švédskou štiku zdokumentoval několika snímky a vrátil ji do jejího domova.

 

Dalšího záběru už jsem se ze svého balvanu nedočkal a tak jsem se za cenu dalšího přídělu šrámů prodral ostřicí zpátky na břeh s tím, že mám odchytáno.

Vrátil jsem se ke kamarádům a ti se překvapivě tvářili docela optimisticky. Petr Filip hlásil několik záběrů na popa a jednu zdolanou sedmasedmdesátku, Petr Vejdovec měl také jednu zubatou a jak se zdálo, ryby tu byly – jen se k nim dostat.

Je zvláštní, co všechno je člověk ochoten podstoupit, když jde o šupinu. Za chvíli jsem se přistihl u dalšího pokusu proniknout k vodě – tentokrát jsem se rozhodl dobýt malý poloostrov, na němž stromy zasahovaly až k vodě a pokud by se tam člověk dostal, otevřely by se mu dvě oblasti s tak řídkým porostem stulíků, že by se tam dalo nahodit.

 

A tak jsem se tam nakonec dostal. Bos, široce rozkročen na houpající se půdě jsem začal opět tahat popa mezi stulíkovými listy a vykoledoval si další tři záběry. Ne od štik, ale od okounů. Nikdy bych nevěřil, s jakou vervou a rozhodností budou takoví mrňavci opakovaně útočit na sedmicentimetrového popa, dokud se nepověsí na jeho háčky.

 

Byli to nejzvláštnější okouni, jaké jsem kdy ulovil. Malí, mimořádně tmaví a s nepřirozeně obrovskýma očima. Tehdy mi došlo, že to jezero, navzdory své kráse, je mimořádně hladová voda s velmi tvrdými podmínkami pro celou rybí obsádku. Téměř každá ryba tu zabere, protože si nemůže dovolit nechat si utéct potenciálně zajímavé sousto. Ale těch ryb je tu po čertech málo a dávají si jedna na druhou zatracený pozor. Nikde, kde byly štiky, nepřišel záběr od okouna a tam, kde okouni byli, nezabrala jediná kudla.

Říkal jsem si, že objevit někde u nás čtyři hektary takhle panenské vody, byl by to rybářský ráj. Tady jsem viděl nádhernou, osobitou a nepřístupnou vodu s mimořádně tvrdými podmínkami pro ryby i rybáře. Když jsme pak popisovali své úlovky správci kempu, docela se divil, takže bylo vidět, že ani místní nebyli na téhle vodě zvyklí na nějaké rybářské žně – spíš si jen raz za čas pochytali těch pár štik, co jim tu narostly.

 

V úvodu článku jsem psal, že i tenhle kratičký lov na malých revírech na jihu Švédska pro mě byl zajímavý a poučný. Byl. V tom, že jsem viděl rozdíl mezi skutečně divokými revíry a vodami, které jsou součástí toho, čemu říkáme kulturní krajina. Viděl jsem, jak relativně nízkou početnost obsádky vykazují malé severské revíry odkázané na přirozenou reprodukci a produkující biomasu dle neúprosných pravidel potravní pyramidy.

A zase jsem si jednou uvědomil cenu přírodních ryb, které vyrostly v dané vodě od jikry a svými pohlavními produkty budou muset zabezpečit zrození další generace. Lovit a případně i zabíjet takovéhle ryby vyžaduje hodně rozumný a zodpovědný přístup, protože zdevastovat ryze přírodní populaci závislou pouze na produkci revíru, kde žije, nedá moc velkou práci. A pokud se nedá ten rozum a zodpovědnost očekávat od každého jednotlivého rybáře (jako že nedá – u nás ani omylem), nezbývá než chránit přírodní populace ryb velmi tvrdými a přísně kontrolovanými předpisy, které na základě informací o každé konkrétní vodě stanoví někdo, kdo věci skutečně rozumí. Švédsko má proti nám obrovskou výhodu – je téměř pětkrát větší než Česká republika, má zhruba poloviční počet obyvatel a neuvěřitelnou spoustu vody všude, kam se člověk podívá. I ono se ale potýká s ochranou svého přírodního bohatství a v mnoha oblastech se zejména pod tlakem stále většího počtu turistů rybářské předpisy zpřísňují.

Ale lidé je tu dodržují, protože vědí, že to dělají pro sebe. Nejsou krátkozrací ani nenažraní. Prostě chytají tak, aby mohli stejně chytat i za rok. Určitě nejsou svatí, ryby zcela nepochybně berou, ale nikdy nedopustí, aby je ve svých revírech neměli. Je to fajn přístup a je zajímavé, že u nás to tak nějak nejde. Proč vlastně?

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey