V průběhu let lidé s rybí obsádkou dost experimentovali a tak se druhy jednotlivých povodí dost promíchaly. Dnes se už spoustě rybářů nechce věřit, že například kapr je v Čechách (tedy v západní polovině našeho státu) nepůvodním druhem. Mnohokrát byla do českých vod vysazena i hlavatka a také ostroretka.

 

U posledního jmenovaného druhu se jeho introdukce do povodí Labe obešla bez výraznějších problémů. Ostroretky se na mnoha místech uchytily a zatím na ně nejsou výraznější stížnosti. Je to dáno do značné míry specifickým způsobem jejich obživy. Hlavní potravou ostroretky jsou totiž řasové nárosty na dně, které tato ryba seškrabuje z kamenů ostrými zrohovatělými hranami svých úst. Právě nezaměnitelná ústa jsou typickým určovacím znakem tohoto druhu a jediný pohled na ně rozptýlí všechny případné pochybnosti o tom, s kým právě máme tu čest.

Ústa ostroretky ve dvou různých polohách

 

Ostroretka ovšem není výhradní vegetarián. Je schopna se živit i menšími organismy a starší kusy občas loví i potěr, o čemž svědčí sice ojedinělé, ale pravidelné úlovky těchto ryb na přívlač. Velice snadno si zvyká i na krmení ze strany rybářů, snadno najíždí do provnaděných míst a je ochotna zabírat na všechny běžné nástrahy jako jsou kroupy, rohlík, bílí červi nebo kukuřice z plechovky.

Tím, že ostroretka využívá potravní zdroj, o který ostatní druhy nejeví zájem, napomáhá nárůstu ichtyomasy daného toku (prostě voda uživí větší množství ryb) a to je možné vnímat celkem pozitivně. Přesto může výskyt tohoto druhu mírně ovlivnit populace těch ostatních a bylo by dobré sledovat, jak se vyvíjí obsádka revírů, kde se ostroretka masověji uchytila.

 

Ačkoli je ostroretka rybou zejména podhorských řek lipanového a parmového pásma, najdeme ji i hluboko v nížinách, kde se obvykle vyskytuje v proudnějších částech toku pod jezy nebo na mělčích rozlitinách. Největší české ostroretky proto dnes pocházejí z dolního toku Labe, Ohře a Vltavy. Protože druh zatím není nijak extrémně hojný a obsádka většiny našich řek je probrána kormorány, mají ostroretky dostatek potravy a rychle rostou. Kusy mezi 45 – 50 cm jsou na úživných revírech naprosto běžné, za trofejní bych považoval rybu minimálně přes 50, spíš ale přes 55 cm. Najdou se i větší – několikrát už byli na výše jmenovaných řekách uloveni jedinci přes 60 cm.

 

Jako jihočech se s ostroretkou setkávám hlavně na místních řekách, v nichž se vyskytuje už nějakých 15 – 20 let. Během tohoto období je patrné šíření tohoto druhu i početní vzestup, který ovšem naráží na predační tlak kormorána v zimním období a také četné povodně poškozují prozatím slabé populace v některých lokalitách.

Jednoznačně nejlepší „ostroretkové“ úseky jsou proto dnes v osídlených oblastech, často přímo uprostřed měst. Bohužel to platí i pro celou řadu dalších říčních ryb.

Největší hejna ostroretek na jihu Čech dnes naleznete na Vltavě a to v dlouhém úseku od Českého Krumlova až po přítokovou oblast ÚN Hněvkovice.

 

Místy tu lze ulovit za vycházku i 20 – 30 kusů střední velikosti, tj. mezi 30 – 40 cm. Cíleně na ně chodím jen výjimečně, ale když najedou na provnaděné místo při lovu jiných ryb, které mě zajímají víc, tak se někdy chytají jedna za druhou. Nikdy jsem ale takhle nechytil velkou rybu kolem 50 cm. Ačkoli se tu rovněž vyskytují, nejdou s davem a chovají se trochu jinak, přinejmenším po větší část roku.

Jedna z těch velkých

 

Zajímavé je, že s ostroretkou se na Vltavě setkáme jak v proudnějších úsecích, tak i v klidné vodě některých nadjezí. Tam ale není tak hojná a loví se společně s řadou dalších druhů ryb.

 

Pro úspěšný lov je třeba výraznější zakrmení a následné prochytávání zakrmeného místa buď plavanou nebo feederem. Feeder je jednodušší, stačí mít krmení s větším obsahem červů, paternoster s delším návazcem (50 – 80 cm) a házet soustavně do jednoho místa.

Větší výskyt ostroretky v některých partiích Vltavy vede ke vzniku tvrzení, že ostroretka tu do značné míry vytlačuje podoustev. Nedovedu to posoudit. Na mnoha místech chytám oba druhy v přibližně stejném počtu a velikosti, jen na několika poměrně ostře vyhraněných úsecích ostroretka silně převládá. Samozřejmě vymizením tohoto druhu by se asi nějaký prostor pro ostatní „bílé ryby“, včetně podoustve, otevřel.

 

Kromě Vltavy najdeme větší nebo menší hejna ostroretek i v mnoha dalších řekách – Lužnici, Otavě, Malši nebo Blanici.

V místě, kde se Otava stává součástí ÚN Orlík, se ostroretky vyskytují už léta, ale vůbec není snadné tu nějakou chytit.

 

Je pravda, že s výjimkou Vltavy je tato ryba v ostatních tocích stále ještě dost vzácná. Často narážím jen na skupiny několika exemplářů a to i v době, kdy se ryby shlukují před výtěrem. Malý počet jedinců má jednu výhodu – ryby nemají nouzi o potravu a rychle rostou. I na malých říčkách snadno překračují půlmetrovou hranici.

 

Ulovit takovou rybu tu ale není vůbec snadné a naprosto se mi neosvědčilo masivní krmení. To totiž přitáhne menší ryby a půlmetrové ostroretky jsou zřejmě na rozruch na zakrmeném místě dost háklivé. I když mají snahu do zakrmených zón najíždět, při jakémkoli rozruchu místo opouštějí. Téměř všechny své velké ostroretky z malých vod (asi 10 ryb mezi 48 – 51 cm) jsem chytil buď jako první rybu ze zakrmeného místa nebo při lovu na plavanou bez předchozího zakrmení a to zejména v zimních měsících anebo technikou, kterou se pokusím popsat:

Fór je v tom, že ryby do krmení najedou, ale potřebují klid a ten jim musíte poskytnout. Střídám proto dvě místa vzdálená minimálně 15 – 20 m a zatímco na jednom lovím, druhé „odpočívá“. Přemisťuji se několikrát v průběhu vycházky a téměř vždy po ulovení větší ryby. Není to žádná velká „bagrovačka“, pokud se chytí víc než jedna ryba nad 45 cm, je to už krásný výsledek. Ale jednou dvakrát do roka mi to za ten pohled na velkou stříbrnou rybu s podivně tvarovanými ústa stojí a většinou ji i ulovím.

 

Najít ostroretky na místech, kde se vyskytují v tak malém počtu, to nebývá snadné. Jsou dva relativně účinné způsoby. První je ten, že hledáte záblesky krmících se ryb. Půlmetrová „ostrá“ se umí u dna pěkně blýsknout a menší mě nezajímají. Jiná možnost je průzkum dna, při němž hledáte kameny poznamenané rohovinovými ústy ostroretek.

 

Pokud se ryby v daném místě vyskytují, najdete tyto výmluvné stopy jejich činnosti snadno. Dokonce si můžete ze šíře stopy odhadnout, jak velká ostroretka je autorkou tohoto „přírodního graffitti“. Počítám zhruba 0,5 – 0,6 cm šíře stopy na 10 cm délky ryby, takže škrábance užší než 2 cm mě nezajímají a naopak se pídím po škrábancích širokých jako můj palec. Viděl jsem už dvakrát stopu širokou hodně přes 3 cm a jednou jsem se asi s autorkou i setkal. Stojí to za krátké vyprávění.

 

To se mi tak jednou v květnu zase vkradla do hlavy vzpomínka na stříbrné krásky malující do řas na kamenech své obdélníky a tak jsem vyrazil k vodě. Bylo mi jasné, že ryby teď musí být  krátce po výtěru a doufal jsem, že se mi je podaří najít vytažené v nějakém mělčím proudném úseku. Vyzkoušel jsem jich několik. Chytil jsem zbloudilého kapra a pár bílých ryb, na jednom fleku jsem ostrouhal úplně a nakonec zbylo už jen jediné místečko, na němž jsem hodlal lov ukončit Když jsem usedl s lehkým feederovým prutem na vytipovaný post, z něhož se dala udržet na místě sestava s lehoučkým krmítkem a jednouncovou špičkou, nic nenasvědčovalo tomu, že právě tady dopadnu líp než jinde. I první záběry obligátních bílých ryb tu byly stejné jako na všech předchozích místech. Pak se nějakou dobu nic nedělo, ale potom přišel záběr, který byl úplně jiný než dosavadní sbírka pohybových kreací mé feederšpice. Několik rychlých ostrých pinknutí a jemné zavibrování špičky vzbudilo moji pozornost. Záhy se celá produkce zopakovala a mě bylo jasné, že mám u nástrahy nějakou vzácnější návštěvu.

S rukou nalepenou na prutu jsem čekal na další pohyb špičky a dočkal jsem se. Pink… pink, pink,… a rozechvěný červený koneček se na vteřinku zapomněl v malém předklonu. Prsty nad rukojetí sklaply jak péro pasti a prut vyrazil do protisměru pohybu ryby.Trefa! Okamžitě je jasné, že do černého, protože ve vodě se kroutí pořádné šupinaté cosi, vlasec řeže proud a prut péruje v nádherné parabole. Na návazci je desítka, takže si ryba dokonce vymotá pár metrů a pak souboj přechází do tradiční přetahované. Za normálních podmínek bych si rybu za dvě minutky prohlédl, jenže tahle se zdá nějaká velká. Pořád nemá dost, jezdí si, kde ji napadne a podivně třepe hlavou. Po chvíli ji mám přeci jen trochu pod kontrolou, motá se tu po jakési elipse, ale pořád si nejsem jistý, co je to vlastně zač. Je to vážně ostroretka? Sem tam se sice ve vodě něco stříbrně blýskne, ale přijde mi to na „ostrou“ moc velké. Není to podseklý cejn nebo bolen?

Zmožen půldenním pobytem na slunci a zmítán zvědavostí udělám tu největší hloupost, která se dá udělat. Při jednom z obratů rybu trochu nadzvednu, abych viděl, co to vlastně vodím. Stačím ji vyšroubovat do takové hloubky, že zahlédnu záblesk dlouhého stříbrného boku, z jehož rozměrů mě až zamrazí, vlasec evidentně míří k hlavě ryby, ta se prohýbá a tlačí se ke dnu a najednou… je pryč. Vypnula se. Do háje!

 

S chutí bych nakopal sám sebe za školáckou chybu, ale mechanicky nahazuji znovu a světe zboř se, dostávám téměř okamžitě další záběr – dokonalou kopii předchozího. Ryba se chová úplně stejně, nechybí ani to podivné škubání hlavou, ale co chybí, jsou rozměry předchozího exempláře. Za chvíli se mi pod nohama vyvalí solidní „ostrá“. Jak tak na ni koukám, uvědomuji si, že to vůbec není malý kousek, určitě má půl metru, ale až teď mi naplno dochází, o co jsem před chvílí přišel. Předchozí ryba byla mnohem větší, vůbec bych se nedivil, kdyby měla přes šedesát centimetrů a je mi jasné, že na podobnou si budu muset počkat celá léta. Mechanicky se věnuji aktuálnímu úlovku – naměřím jedenapadesát čísel, pořídím pár fotek, stačím si uvědomit, jak je nedávno vytřená ryba hubená a nechám ji na mělčině trochu vzpamatovat. Před očima mám ale úplně něco jiného – krátký záblesk pod hladinou, po němž následovalo narovnání prutu.

Navzdory několika dalším návštěvám onoho místa jsem tu už žádný záběr podobně velké ryby nedostal. Dnes už od té doby uplynulo už několik let, ostroretky tu pořád nějaké jsou, některé se velikostí pohybují i kolem půlmetrové hranice, ale trofejní ryba se pozná podle toho, že se chytí jen párkrát za život.

 

Moje povídání o jihočeských ostroretkách se chýlí k závěru. Jak nejsem zrovna přítelem nepůvodních druhů ryb, tak „ostrá“ mi ani moc nevadí. Celkem tu na jihu zapadla a představuje spíš jakési zpestření obsádky než nějaký problém. Dokonce mě těší, že si tu zejména v zimě můžu povodit na jemném cajku krásné ryby blížící se půlmetrové hranici.

Fotky živých ryb na sněhu bytostně nesnáším, to dole je tající led zalitý vodou (teplotní rozdíl oproti vodě je do 4°C). Bylo mimořádně dobré světlo, proto jsem tu fotku risknul.

 

Pokud jde o zacházení s chycenými ostroretkami, platí pro mě to, co u jiných říčních ryb - striktní chyť a pusť, přičemž v zimě je ani nezvedám z vody. I při focení v té době cvakám u každé ryby jen pár snímků a okamžitě ji ve vodě vypínám.

 

Důvody jsou celkem pochopitelné. Na malé vodě (pořád píšu o jihu Čech), kde spočítáte ostroretky v jednom hejnu často i na prstech jedné ruky, si v případě, že budete brát úlovky domů, dokážete úspěšné místo v průběhu několika vycházek zcela pohřbít a to na dobu i několika let. Ostatně moje nejoblíbenější lokalita, která na vrcholu slávy někdy kolem roku 2000 hostila nějakých 7 – 12 ryb, z nichž třetina překračovala půlmetrovou hranici, téměř zanikla po povodni 2002. Ryby se sem po čase vrátily, ale už nikdy v takovém počtu a navíc se místo stalo oblíbeným lovištěm vyder a objevili ho i další rybáři a ne každý z nich pouští. V současnosti se tu s ostroretkami setkávám pravidelně, ale jejich počet je velice nízký, pravděpodobně nebude v celém úseku víc než 5 kusů. Je to vidět třeba na tom, že při prvních návštěvách v sezóně snadno chytnete pár pěkných „ostrých“ a za zbytek roku už žádnou.

 

Jestli někoho fascinuje to, že chytám na místech, kde mám ryby téměř spočítané, zatímco on nakrmí a sjíždějí se mu po desítkách, mohu na to říct jediné. Chytat můžete jen ty ryby, které ve vodě před vámi jsou. Mám svoje řeky rád a ke spokojenosti mi stačí pár pěkných ryb. A čím je jich míň, tím víc si jich musíte vážit. Kus masa si snadno koupíte někde v supermarketu, ale chodit na ryby k vodě, kde nic není, to by mě nebavilo. I těch pár pěkných ryb, které v řece plavou, lhostejno jakého druhu, jsou důvodem, aby se člověk na vycházku těšil.

 

Mrzí mě jedno - říční ryby nejsou kapři, kteří se dvakrát do roka sypou v lovné velikosti po stovkách nebo tisících do vody, takže mě doslova uráží, že si jich můžete napytlovat v rámci stávajících předpisů sedm kilo a všechno je OK.

Přitom je jedno, zda se jedná o ostroretku, parmu, tlouště, jesena nebo podoustev. Stav obsádky našich řek, zejména co se týče původních druhů, je dnes místy zoufalý a pokud nejsme schopni udržet silné populace reofilních ryb vysazováním, měli bychom změnit alespoň svůj přístup k těmto rybám jako takovým.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey