Když jsem se nedávno díval na své fotky z poslední zahraniční výpravy,  napadlo mě, že bych mohl udělat takovou malou virtuální projížďku rostockým přístavem od brány trajektového terminálu až po vyplutí na volné moře a třeba i kousek dál. Jednak pro ty, jimž je tahle trasa důvěrně známá, abych jim připomněl ony chvíle plné naděje a očekávání, s nimiž se vydávají přes vlny Baltu směrem ke vzdálené pevnině kdesi na severu a jednak pro ty, kteří si tu podívanou zatím nemohli dopřát.

Musím říct, že na mě moře a přístavy docela "zabírají". Je z nich příchuť dálek a neznáma, která našinci lpějícímu na rodné hroudě občas chybí, trocha toho snění a já nevím, co ještě.

Takže se nebudeme zdržovat, pokud jste stejná krevní skupina jako já, pojďte se nalodit, hejbněte kostrou ať jste v cukuletu na horní palubě a vyplouváme.

 

 

Pro rybáře putující na sever začíná pouť přístavem u brány trajektového terminálu.

 

Překonat ji není žádný problém (zvláště pokud máte lístek) a vzápětí už si to šinete po jedné z očíslovaných drah ke kocábce, která vás přepraví na druhou stranu Baltu.

 

Fakt je, že kocábka to není právě malá. Do dvou set metrů délky jí asi moc nechybí a zatímco čekáte na pokyn k nalodění, do jednoho ze spodních pater se nakládá  na několik částí rozpojený nákladní vlak. Vejde se tam jako nic.

 

Osobní auta mají vyhrazené jedno z vyšších pater, do něhož je třeba vyjet po nájezdu.

 

Když auto šťastně zaparkujete v útrobách lodi, musíte ho opustit. Zvědavé existence jako například já se okamžitě vydrápou na horní palubu, odkud se jim naskytne pohled na již známý vjezd do areálu. Akorát je teď nějaký menší...

 

Pohled do dáli ukazuje obrovské plochy betonu, skladiště a rozlehlé kolejiště nákladního nádraží...

 

...zatímco z druhého boku lodě se můžete kochat výhledem na obrovské budovy doků.

 

A jak se tak kocháte, parta chlapů odváže lana, vrátky je vtáhnou dovnitř lodi, motory zahučí a trajekt se vydává na cestu.

 

Jako první mine stanoviště dalšího trajektu, který právě dorazil a z jeho útrob proudí řady aut.

 

Je třeba říct, že nakládka i vykládka je dobře zorganizovaná a zatímco jedni vyrážejí vstříc prvním kilometrům na německé pevnině, další vzorně čekají, až se uvolní místo a oni budou vpuštěni dovnitř. Každý, kdo to zažil, potvrdí, že je to fofr.

 

Za trajektem se otevírá pohled na nákladní přístav, jemuž dominují siluety jeřábů.

 

Trajekt v celé své kráse.

 

Přístavní jeřáby jsou bizarní monstra a na mě působí trochu surrealistickým dojmem.

 

Jak se vzdalujeme, stává se betonová pláň s dopravním terminálem jen malým kouskem plochy v obrovské rozloze celého přístavu.

 

Postupně míjíme další části přístavu - tohle je nějaké překladiště velkých strojírenských celků.

 

Na mnoha místech jsou tu vidět komponenty větrných elektráren - části tubusů a zejména obrovské listy vrtulí dlouhé určitě přes 30 m. Jestli ale Německo hodlá zavřít svoje jaderné elektrárny, bude jich potřebovat mnohem víc...

 

Každopádně to Němci s využitím větrné energie myslí fakt vážně a některé větrníky vyrůstají i přímo z vodní plochy.

 

Letmý pohled na druhou stranu ukazuje, že projíždíme kolem budov doků.

 

A honem mrknout zpátky - v relativně odlehlém koutě přístavu se krčí šedé trupy lodí německého válečného námořnictva. Je sice těžké odhadnout, jaké bojové úkoly by mohla německá Kriegsmarine na Baltu plnit, ale snad to tamní vláda dokázala daňovým poplatníkům uspokojivě vysvětlit.

 

Přístav pokračuje poměrně idylickou částí, v níž je velký podíl obytné zástavby...

 

...zatímco na druhé straně dál míjíme doky a nákladní loď, jejíž vysko vynořený trup svědčí o tom, že je kompletně vyložená a zřejmě nová nebo čerstvě opravená.

 

I tady vytvářejí ramena jeřábů úžasné kompozice. Fotograf by si to tu jistě užil, jen kdyby neuháněl na plné pecky směrem k otevřenému moři.

 

Jen o kousíček dál je roh, kde si dávají dostaveníčko místní rybáři. Nikdo zrovna nic netahá, možná čekají na chvíli, kdy se v dosahu objeví hejna jehlic nebo by rádi vyseděli nějakou tresku či platýse. Kdoví.

Zeptal bych se, možná bych si taky nahodil, ale nějak to nestíhám.

 

O kousíček dál je vidět civilnější archtektura. Přemýšlím, jestli jsou to historické budovy v moderním hávu nebo moderní budovy v lehkém retrostylu připomínajícím hanzovní minulost města. Než se mi to ale rozleží v hlavě, už jsme zase o kus dál.

 

I na druhé straně se scéna zase změnila, objevují se nějaké administrativní budovy a obrovské kotviště soukromých jachet.

 

V těchto místech přístav končí. Na kamenných molech po obou stranách zátoky stojí majáky - po levé straně zelený...

 

...a po pravé červený.

 

Projedeme mezi nimi a za chvíli nám začne německý břeh mizet z očí. Po nějaké době už je za námi jen nekonečná vodní pláň, po níž se táhne jen brázda zpěněné vody za naší lodí.

 

Kolem nás v uctivé vzdálenosti defilují nejrůznější plavidla a jednu chvíli se na obzoru rýsují i obrysy dánských břehů.

 

Děláme, co můžeme, abychom přečkali šest hodin plavby a nakonec se dočkáme. S nastupujícím večerem se přiblížujeme ke švédskému pobřeží...

 

...kde po chvilce manévrování vplouváme do přístavu v Trelleborgu. Proti Rostocku není ani desetinový, ale pro nás je branou do země, v níž, jak pevně doufáme, se splní naše rybářské sny - ať už jsou jakékoli.

 

Ostatní rybáři to vidí podobně - jsou jedni z prvních, kdo opouštějí horní paluby a hrnou se ke svým autům. Za chvíli se otevřou vrata a všichni vyrazíme z útrob lodi ke vzdáleným vodám, kde na nás čekají štiky, tresky, mořští pstruzi, mníci nebo halibuti.

Je to povznášející pocit, vědět, že další kus cesty je za námi, i když cesta tím ani zdaleka nekončí.  Každopádně bych ten poslední obraz viděl hrozně rád ještě mockrát. Uvidíme, kdy se mi to opět podaří.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey