Chytej.cz
Zavrtávací hlavy REDBASS

Poprvé ve Švédsku necteno

29.5.2011 | Rybaření v zahraničí | 8.946 čtenářů | hodnocení: vynikající | komentáře: 23

Poprvé ve ŠvédskuŠvédsko je země rybářům zaslíbená a článků o lovu v tamních vodách už byly napsány kvanta. Tenhle bude trochu jiný. Vzhledem k tomu, že jsem při své první návštěvě severského rybářského ráje zas tak moc ryb neulovil, nebudu nikoho omračovat výčtem svých úlovků a hrdinských skutků. Spíš bych chtěl napsat pár slov o tom, jak jsem strávil týden v zemi, která, i když jsem toho o ní přečetl spousty, mě dokázala okouzlit, nespočetněkrát překvapit a každou chvíli se zamýšlet nad věcmi, které mi kdysi připadaly samozřejmé. Přitom jsem z ní viděl jen malý kousek, byť i na švédské poměry jeden z těch opravdu pěkných.

 

Začalo to plánováním výpravy s kamarády někdy v průběhu podzimu 2008. Někdy tou dobou jsem se konečně finančně zotavil po přestavbě domu a získal dojem, že bych mohl konečně vyrazit na zahraniční rybářskou dovolenou. Oznámil jsem tedy kolegům, že se mnou mohou počítat a jako absolutní neznalec poměrů jen sledoval přípravy, platil zálohy a těšil se. Strašně.

Volba padla na nejmenovanou lokalitu na jižním pobřeží, která měla tu výhodu, že nebyla příliš daleko a cesta tím pádem nebyla tak náročná jako kdyby se jelo někam do Laponska.

Kolegové vybrali nesmírně členitou oblast zahrnující všechny myslitelné typy lovišť, jakými může pobřeží Baltu disponovat. Byly tu rozlehlé mělké zátoky, rákosová pole, strmé skály padající do moře, ostrůvky, kamenité pláže i bludiště úzkých průplavů a kanálů mezi jednotlivými kousky pevniny.

005.jpg

019.jpg

021.jpg

 

Strávil jsem celé večery nad leteckou mapou této oblasti a přemýšlel, kdeže tu asi plavou vysněné metrovky. O tom, že tu jsou, jsem nepochyboval. Prospekt kempu, kde jsme byli ubytováni, hovořil o tom, že v sezóně tu není problém ulovit štiku přes 10 kg a já byl přesvědčen, že druhý květnový týden je téměř ideální termín a že nejsem takové dřevo, abych tu desetikilovou zubatici za šest dnů pobytu nedokázal zapřáhnout. V duchu jsem si maloval ten žíhaný válec, kudy jsem chodil a nebýt líný, snad bych i stříhal metr.

Termín se blížil a potenciální účastníci odpadali. Když došlo na lámání chleba, zůstali jsme nakonec tři. Já a dva Petrové. Byli jsme dost nesourodá trojka. Každý z nás měl jiné představy a jediný já jsem byl zatím severem nepolíbený. Projevovalo se to v mnoha ohledech a nejvíc asi v jednom. Kolegové jeli na rybářskou dovolenou, aby si odpočinuli a přišli na jiné myšlenky, já si jel splnit své sny. Byly to velké sny a nešlo jen o těch deset kilo ztělesněné zubatosti. Vlastně už ani nevím, o čem všem jsem snil, ale vím, že jsem nakoupil hromadu nástrah, nový objektiv, polarizační filtry a hromadu dalších nesmírně důležitých věcí. Kompletoval jsem svou výzbroj s takovým zaujetím, že jsem v předvečer akce zapomněl zabalit polovinu potravin a ručník.

Doufal jsem, že se ještě stavíme někde v supermarketu, kde tyto chyby napravím, ale kamarádi nakoupili den předtím, takže mě jen naložili do auta a už jsme upalovali na sever.

 

Říká se, že popisovat cestu do Skandinávie už dnes nemá smysl, ale není to pravda. Všichni, kdo o ní psali, popisovali nudné kilometry německých dálnic, utrousili pár slov o trajektu nebo o tom, kde zastavit a kde odbočit. Nikde jsem ale nečetl nic o tom, jak zoufale je bývalé východní Německo placaté (i když pohled na mapu mluví za vše) a ani slovo o stovkách vrtulí větrných elektráren krájejících vzduch proudící od moře do vnitrozemí.

004.jpg

 

Věděl jsem, že tam jsou, ale nenapadlo mě, že je jich tolik. Rychle jsem pochopil, proč měli onehdy Germáni takové potíže se stabilitou své elektrické sítě, když na několik dní přestalo foukat a taky jsem přemýšlel, kolik takových větrníků v příštích letech vyroste u nás. Mimochodem - od té doby utekly dva roky a za tu kratičkou dobu se místo větrníků objevila pole vyplněná hranatými obrysy solárních panelů a já se musel naučit podivné cizí slovo "fotovoltaika". Svět se mění a často dost nečekaně…

 

Taky nikdy nikdo nepsal nic o tom, že po německých loukách chodí jeřábi popelaví nebo jak vypadají lesy na Rujaně. Vlastně se ale nedivím, že o tom nikdo nepsal. Myslím, že ani kamarádi, s niž jsem sdílel těsný prostor uvnitř osobního vozu nacpaného zavazadly, neviděli jeřáby a nedokázali by říct, v čem jsou lesy na Rujaně jiné než naše.

 

Na trajekt jsme se nalodili za hluboké noci. Pro nováčka také zážitek. Veliká loď plná lidí vyrazila na několikahodinovou cestu do švédského Trelleborgu a já nasával další a další dojmy. Stísněné chodby, místnosti plné lidí, postavy zachumlané ve spacácích, bary, „duty free“ obchody, zadní paluba skrápěná slanou tříští, východ slunce na moři…

Potkali jsme několik českých výprav rovněž cestujících za rybím bohatstvím severu. Parta putující na Soroyu, rodinka razící k jakémusi švédskému jezeru ve vnitrozemí i parta známých hodlající strávit podobně jako my týden na jižním pobřeží země tří korunek.

Z útrob trajektu jsme vyjeli v zářivém květnovém ránu. Den byl jako malovaný a nám zbývalo jen několik hodin jízdy. Asi kolem poledne jsme byli na místě a odbývali nezbytné formality.

Kamarádi, kteří se celou cestu střídali za volantem, si šli odpočinout, já vyrazil do terénu nadšen okolní krajinou a s tichým komentářem, že odpočívat můžu klidně v hrobě.

014.jpg

První pohled z kopce nad kempem

 

Domluvili jsme si sraz ve čtyři odpoledne u mola, načež jsem popadl prut a foťák a už jsem byl v trapu.

Vyrazil jsem k asi kilometr vzdálené zátoce. Slunce svítilo, tráva se zelenala, na stromech rašilo listí a po modré obloze pluly bělavé mraky. Míjel jsem červené dřevem pobité domky, jejichž bílé okenní rámy svítily do daleka a všechno to na mě působilo neskutečně idylickým dojmem. Pak se přede mnou objevila voda. Konec zátoky. Obrovské balvany z lišejníkem pokryté žuly vystupovaly z lesa kypícího svěží zelení  a propadaly se do křišťálově čisté vody plné chaluh. Viditelnost ve vodě byla několik metrů, ale zátoka byla mnohem hlubší. Kdekoli jsem viděl dno, bylo neuvěřitelně členité. Samé balvany a trsy chaluh.

013.jpg

 

Naprosto ideální prostředí pro dravce. Na kolikátý hod asi dostanu záběr?

Nahodil jsem. Už ani nevím co, ale ono je to jedno. Časem jsem nahodil něco jiného a pak zas. Vystřídal jsem spoustu věcí a postupně se mě začala zmocňovat nervozita. Nic nebralo. Okolí vypadalo jako neskutečný sen, jedno krásné zákoutí střídalo druhé a nad některými zůstával člověk v němém úžasu stát. Ale pokud šlo o ryby, byla to voda naprosto bez života. Připomínala mi prvohorní moře z obrazů Zdeňka Buriana – kameny, trsy podivných rostlin a možná, že dole na dně by se našel nějaký ten trilobit. Ale ani rybička.

Pokud se podíváte do moře v Chorvatsku, uvidíte během chvilky alespoň nějakou rybu. Na některých místech i stovky. Tady jsem prošel už nejmíň dva kilometry pobřeží a nic. Copak tu nic nežije?

Postupoval jsem směrem k moři, zátoka se rozevírala, pobřeží bylo stále divočejší, ale zarybnění zůstávalo beze změny. Ani šupina.

010.jpg

 

Čas se nachýlil a bylo třeba myslet na setkání s kamarády. Po kamenitém břehu bych asi nedokázal dorazit včas a tak jsem to vzal přes les. Lesy jsou na baltické pobřeží úžasné. Listnaté, prosluněné a často sahají prakticky až k moři.

022.jpg

 

V danou chvíli jsem ale moc času na nějaké to kochání se okolím neměl, takže jsem nasadil docela ostré tempo a nekoukal nalevo ani napravo, což byla chyba.

Jak si to tak rázuji sluncem prozářeným hájem a vyhýbám se obrovským kamenům, najednou vidím před sebou siluety obrovských rezavých zvířat. Krávy. Ale proboha jaké? Obrovské vzhůru trčící rohy, zvlněná srst visící až na zem… to je nějaký jerseyský skot anebo se tady zpětným křížením pokoušejí obnovit populaci pratura?

036.jpg

 

Normálně s dobytkem nemám problémy, ale tyhle krávy měly do české stračeny zatraceně daleko, každá druhá vodila tele a stádu šéfoval býk, který vypadal jako monstrum z dob, kdy lidé ještě běhali po lese s kamennou palicí…

Koukám na hodinky, čas mě tlačí a stádo mě začíná obklopovat. Ujišťuji sám sebe, že jsou to přece jenom krávy a s mírně staženým zadkem procházím mezi nimi. Býk se na mě dlouze zadívá a zatřepe hlavou, aby si odehnal chlupy z očí. Tři čtvrtě metru dlouhé rohy projedou vzduchem tam a zpátky a vůbec to nevypadá dobře. Snažím se zachovat klid a nepřiblížit se k žádné krávě vodící tele. Uffff… Mám to za sebou.

Později jsme zjistili, že i tenhle divoce vyhlížející dobytek je ve své podstatě dobromyslný a neškodný. Ostatně proč by nebyl, když si tu vede naprosto bezstarostný život. No řekněte sami - které krávy se mohou svobodně toulat po lesích i pastvinách a třeba se i koupat v moři?

035.jpg

 

K molu přicházím s malým zpožděním, které zdůvodňuji nebezpečností předchozího zážitku. Kolegové už mají loď připravenou, čekají na mě a hlásí záběr menší štiky na gumu. Tak to je dobré, něco tu žije. To jen já jsem dřevo.

Koukáme do mapy, kterou jsme dostali. Je pěkně podrobná a jsou na ní zakreslena místa výskytu nejatraktivnějších druhů ryb. Jak se zdá, loví se tu štika, treska, sleď, mořský pstruh a losos. Ostatní druhy asi nejsou pro místní rybáře dost zajímavé. Vybíráme nejbližší „štičí“ zátoku a vyrážíme.

Destikoňový motor Tohatsu dokáže lodi udělit celkem slušnou rychlost, takže za chvilku jsme na místě. Zátoku tvoří mělké plato, které se láme do 4 – 5 m. Je tu několik ostrůvků (spíš obrovských balvanů) a dno je porostlé chaluhami. Snad na druhý hod přichází záběr (na můj prut ne, buďte bez obav) a ve vodě se kroutí poměrně solidní štika, baj voko osmdesátka. Kroutí se asi patnáct vteřin, pak se vypne a je fuč. Následují asi dvě hodiny zuřivého bičování vody bez sebemenšího výsledku.

037.jpg

 

Následuje krátká debata, po níž se naše síly rozdělí. Zatímco s Petrem Vejdovcem zůstáváme v lodi, rybářský guru naší výpravy Petr Filip vystupuje na břeh. Asi ví co dělá, protože do večera na malé pomalu tažené gumy uloví čtyři hubené, ale krásně zbarvené štiky od 45 do 60 cm. My na lodi nemáme ani drb.

 

Druhý den je opět jako malovaný. Od časného rána brázdíme mořskou hladinu a snažíme se něco ulovit. Marně. Projíždíme nádherná místa – přesně taková jako známe z časopisů. Tam na nich pózují šťastní lovci s nádhernými rybami. Taky bychom pózovali, ale jaksi není s čím. Večer nakonec milosrdně ukončí naši marnou snahu.

Další den je jak přes kopírák. Všechno je krásné, ale rybu jsme ještě ani neviděli. Projíždíme naprosto tutovými fleky, na některých bych přísahal a do krve se hádal, že tu ryba prostě být musí, ale v křišťálově čisté vodě není vidět ani šupina a libovolá nástraha se tu pohybuje bez jakéhokoli kontaktu s čelistmi dravce.

044.jpg

049.jpg

050.jpg

 

Ale nejde jen o štiky. Není tu prostě nic. Začíná mi být jasné, že tady štiky ani být nemůžou – pomřely by tu hlady. Přesouváme tedy navečer svou aktivitu k otevřenému moři a tam nad hloubkou u skal z ničeho nic vezme Petrovi Vejdovcovi jeho plandavku ještě během propadání po náhozu veliká štika. Vlna je to parádní, odpor obrovský, ale ryba po chvilce opět padá. Je to k vzteku. Dva dny lovu a dva z nás jsou stále ještě bez úlovku, já dokonce bez záběru. Tohle že je ten vysněný rybářský ráj?

 

Voláme kolegům, kteří chytají asi 20 km východně od nás. Ti si nestěžují, nějaké štiky nachytali a prý jim zabírají desítky jehlic a některé jsou prý parádní. Zvlášť teď k večeru prý berou jak divé.

To už je na mě moc. Beru prut a beze slova odcházím k moři provázen nechápavými pohledy přátel. Asi dvě hodiny házím do příboje. Snáší se nádherná noc, nebe je průzračně čiré, vlny Baltu se tříští u mých nohou a z trhlin pod mýma nohama vystřikují gejzíry pěny. Je to nádherné, za normálních okolností bych si to neskutečně užíval, ale pocit zoufalství je silnější.

028.jpg

 

Stojím v daleké cizině na skále nad mořem a nevím, co dál. Mohl jsem teď někde na Šumavě vláčet pstruhy nebo sedět s feederem na Orlíku. Nachytal bych spoustu ryb, spal doma ve své posteli a ušetřil hromadu peněz.

„Ale co tvoje sny?“ říkám si.

Sny se jen tiše krčí v koutku a pomalu se rozplývají…

 

Vracím se na chatu, kde kolegové mezitím překopali plány na další den. Když nejdou štiky, půjdeme na tresky.

Hrbíme se na mapou a vybíráme ideální místo. Rozhodnuto, dějištěm naší příští bitvy bude okolí dvou malých ostrůvků, kde se dno na jedné straně prudce a na druhé pozvolna propadá do asi 18 m. Naprosto nevím, na co tam budu chytat, s tímhle jsem vůbec nepočítal.

 

Východ slunce nás zastihne na moři v závětří za větším z ostrovů. Hnízdí na něm asi dva páry racků a byli jsme varováni, že v době hnízdění je na všechny ostrůvky v okolí zákaz vstupu. My po vstupu ani nijak netoužíme, celý ostrůvek je jen hromada kamení.

052.jpg

 

Problém s nástrahou jsem už vyřešil – spouštím do hlubin modrou plandavku Rapire Inkoo. Pocukávám s ní jako s pilkerem a přemýšlím, jestli je to tak dobře. Nakonec je to asi jedno. Stejně nikomu z nás nic nebere…

Buch! Ostrý záběr po bezmála třech dnech jalového lovu mě překvapí. Vytáhnu vykulenou asi kilovou tresku, první v životě. Je nádherná. Hnědočervená, hubatá, ploutvatá, jednofousatá… Snaživě ji fotím a nálada mi vykočí o pěkný kus nahoru.

041.jpg

 

Brzy chytáme další podobné ryby. Daří se mi, mám jich nejvíc, tj. asi pět a dvě už se pohybují kolem 55 cm. Někde v Norsku by možná byly k smíchu, tady jsem šťastný jak blecha za každou z nich, mimo jiné i proto, že na svou velikost jsou překvapivě bojovné.

Jedna z mých tresek má nádherně červenou barvu. To je opět důvod vytáhnout fotoaparát. Konečně se mi tu začíná líbit.

040.jpg

 

I kolegové výrazně ožili a začínáme se bavit o tom, zda by se tu nenašlo i něco většího.

Našlo! Najednou dostává Petr Filip záběr jak od tarpona – prut je ve vteřině špičkou ve vodě, brzda zakvílí a dvaadvacítka vlasec rupne jako niť. Tak to tedy bylo něco…

Nasazujeme cívky se silnějším návinem a snažíme se ze všech sil zapřáhnout další podobné torpédo. Driftujeme nad svahem spadajícím od temene ostrůvku do hlubiny, mezi ostrůvky i nad hlubinou a konečně dostávají oba kamarádi na prut každý po pěkné rybě. Ta větší má jistě osmdesát centimetrů a bojuje tak, že by se za to nemusela stydět ani metrová štika. Taky bych chtěl takovou, ale asi jsem si vystřílel všechen prach při lovu těch malých.

Vracíme se na chatu s třemi rybami k obědu a odpoledne se pak zase pokusíme o štiky. Samozřejmě marně.

048.jpg

 

Následující ráno se proto koná další pokus o tresku. Ryba jako ryba, hlavně když se prut pořádně ohne. Jenže ani s treskami to není žádná sláva. Chytneme každý jednu malou, Petr Filip přjde o dvě velké (předřou mu šňůru o kameny) a to je vše.

Po návratu na chatu jdou kolegové odpočívat a já vyrážím do terénu. Možná tu neberou ryby, ale tahle země je nádherná. Chodím po pobřeží, lezu po skalách, pozoruji kajky mořské a bernešky jak vyvádějí mladé, prohlížím chaty, domky, statky i hromady kamenů, které předchozí generace obyvatel pobřeží vysbíraly ze svých polí a získávám bezmezný obdiv k této zemi i lidem, kteří jí dokázali uchovat její tvář. Určitě tomu napomohly stabilní podmínky bez válek a neustálých změn režimů. Každý tu ví, co je jeho a o své věci se dokáže postarat.

006.jpg

Jednoduchá malá chatka krásně usazená v okolní přírodě

 

023.jpg

Dva kilometry jsem kráčel po tomto břehu. Nepotkal jsem živou duši... a nedostal ani drb

 

053.jpg

Pobřeží je nesmírně členité a obcházení některých zátok mi zabralo hodiny času

 

002.jpg

Kajky mořské s mláďaty hodují v porostech chaluh

 

024.jpg

Labutě jsou ve Švédsku stejně "oprsklé" jako u nás

 

027.jpg

Dávní obyvatelé pobřeží bojovali o každý kousek země a zbyly tu po nich hromady vysbíraných kamenů

 

011.jpg

Dnešní potomci Vikingů rezignovali na boj s přírodou a využívají skalnaté pobřeží k rekreaci

 

025.jpg

Kameny už nikdo nesbírá, některé se ale stávají terčem lidové tvořivosti

 

Nachodil jsem desítky kilometrů po silnicích, lesem i po pobřežních skalách. Za těch pár dní jsem viděl Švédsko takové, jak ho neviděli mnozí, kteří ho navštívili třeba i desetkrát. Zdaleka ne všechno se dá sdělit, ale rozhodně to bude důvod abych se sem znovu a znovu vracel.

 

Na všech svých výletech do okolí se pokouším i chytat ryby – stovky a stovky hodů, ale je to marné. Snažím se pochopit, jak vlastně funguje ekosystém zdejšího moře. Je to tak trochu hádanka.

Koukám do lodi z břehů i lodě, při výpravách s kamarády využíváme i magické oko echolotu a přes to všechno mi díly skládanky zatím nechtějí moc zapadat do sebe. Co vlastně vím? U břehů jsou jen chaluhy, mezi nimi nespočetná hejna asi dvoucentimetrových krevet a mraky koljušek tříostných. Jinak nic.

046.jpg

Chaluhové porosty se táhnou od pobřežních mělčin až do hloubky několika metrů

 

045.jpg

Obrovská hejna krevet lákají v časném jaru ke břehům hejna mořských pstruhů. A později? Nevím...

 

Zdá se, že hlavní rybou celého Baltu je zřejmě sleď, jehož hejna v tomto jasném počasí opustila pobřežní oblasti a dravci se stáhli za nimi. Štiky, které jsme ulovili na začátku pobytu byly zřejmě poslední kusy odplouvající z mělčích oblastí na volné moře za potravou. V křišťálově čisté vodě zátok, kde vidíte i pěticentimetrovou koljušku metr pod hladinou, není problém se přesvědčit, že už tu větší ryba opravdu není. Na otevřené vodě pak nezbývá než věřit echolotu. Ten ukazuje nějaké ryby jednak ve sloupci asi metr dva pod hladinou (ale většinou jen kolem ostrůvků vzdálených od pobřeží) a pak nade dnem. Ve velkých zátokách s hloubkou kolem 6 m je to vysloveně v jejich nejhlubších partiích – na jakémsi pomyslném „korytě“, na moři se nejvíc ryb ukazuje v hloubkách kolem 15 m nebo i větších. A nikde neberou – nikomu a na nic.

Dokonce ani oblasti volného moře nejsou moc štědré. Po půldenní výpravě s Petrem Filipem ulovíme jen další dvě tresky a ani daleko lépe vybavená parta Poláků, kteří mezitím dorazili, nevozí lepší úlovky.

 

Uteče další den. Vracím se ze svých výprav utahaný jako kotě, se spoustou fotek a bez záběru jakékoli ryby. Kamarádi už marný lov podstatně omezili a tráví dost času na chatě. Je mi jasné, že svým chováním trhám partu a stavím neviditelnou hráz mezi sebe a zbylé dva účastníky výpravy, ale nemůžu jinak. Tam venku je naprosto úžasný svět a je úplně jedno, zda je časné ráno, poledne nebo soumrak. Pořád je na co se dívat. Když už nohy nezvládají, vyrazím na člunu na úžasnou cestu bludištěm ostrůvků. Úlovky sice čistá nula, ale tím, co jsem viděl, jsem nadšen. Dokonce jsem díky echolotu objevil i další hejna ryb. Jsou hluboko a na volné vodě. A nežerou - přinejmenším ne to, co jsem jim schopen nabídnout.

009.jpg

042.jpg

008.jpg

007.jpg

043.jpg

 

S novým ránem už poněkolikáté vyrážím do chatové osady, za níž se táhne poloostrov zasahující daleko do moře a tvořící přirozenou hráz u vstupu do jedné z největších zátok. Poslední dobou mu stále víc věřím.

Míjí mě Švéd v nablýskaném Volvu. Nejenže dodržuje předepsanou třicítku, ale ještě kvůli mně na úzké cestě skoro zastaví a zamává mi. Tak to se mi v Čechách ještě nestalo.

Na louce za naším kempem se pase hejno divokých hus. Pustí mě k sobě snad na třicet metrů. Klidně si je fotím a přemýšlím, jestli je tu vůbec někdo loví. U nás doma prchají na pětkrát větší vzdálenost.

051.jpg

 

Pomalu přestávám být nervózní kvůli vrtošivým rybám a snažím se užít si atmosféru nádherného jarního dne v pro mě exotické zemi. Kochám se krásou jednotlivých domků, obdivuji minimalistickou údržbu jejich skalnatých zahrádek, v níž se snoubí přírodní a umělé prvky, prohlížím si malované dopisní schránky podél cesty a pokouším se „ulovit“ fotoaparátem některého ze zdejších divokých králíků, pro které je chatová kolonie úplným eldorádem. Jsou tu prostě všude, ale jsou rychlí jako střely.

012.jpg

030.jpg

 

Konečně jsem u cíle své cesty. Násep z obrovských bloků načervenalé skandinávské žuly tu chrání vstup do zátoky. Z jedné strany do něj buší vlny a je tu členité dno plné velkých balvanů prorostlých chaluhami, ze druhé se táhnou obrovské chaluhové lesy a dno tu postupně klesá do velké hloubky, o čemž svědčí temná barva vody dále od břehu. Znám už celé okolí a nevím tu o lepším fleku. Tady budou určitě některé z ryb, které se nám ukazují na echu v horní části vodního sloupce. Nejspíš jehlice a možná i mořští pstruzi. Dnes navíc fouká vítr přímo do zátoky a nějak mi přijde, že je to tak dobře.

Pokusím se o jehlici, pstruzi prý v květnu  připlouvají ke břehům až za šera. Jehlice nebo pstruh, ani jednu z těch ryb jsem doposud živou neviděl a doufám, že až odsud budu odcházet, tento stav už nebude platit.

 

Navazuji na osmnáctku vlasec menší štíhlou plandavku a posílám ji do dáli. Jehlice prý mají rády rychlé vedení a tak točím kličkou jako o život. Dost dlouho to dělám zcela zbytečně, ale pak dostanu v dálce ostrý klep. Jsou tu!

Další a další hody. Konečně ostrý záběr a zdálky vleču ke břehu prut živého stříbra. Ryba je rychlá, svíjí se, ale nemá žádnou extra sílu. Táhnu ji k sobě a pozoruji hadovité kreace, kterými se pokouší o únik. Kupodivu se jí to najednou  povede.

Překonám chuť praštit prutem a házím dál. Najednou vidím, jak moji třpytku blížící se ke břehu napadne další ryba. Je to pohled pro bohy. Jak blýskající se nástraha přejíždí nad lesem chaluh, náhle se za ní zhmotní dlouhé stříbřité cigáro, ve vteřince ji dožene, praští mi do ní a utíká se schovat do přítmí chaluhového porostu.

Petr mi říkal, že jehlice rády padají a tak se snažím moc nenadávat a trpělivě házím dál. A protože trpělivost přináší trní, nakonec se dočkám. Ryba zabere, nespadne a mám ji u břehu.

017.jpg

018.jpg

001.jpg

 

Foťák má hody a i když kloužu po mokrých kamenech a hladina se soustavně houpe, doufám, že něco mi na čipu uvízlo.

Pouštím exotické stvoření a koukám, jak se jehlice elegantně vlní až se nakonec zavrtá někam mezi chaluhy.

 

Nejsem si jist, že jsou nafocené snímky bůhvíjaké a tak se pokouším chytit další exemplář. Házím co nejdál nad mělčinu, kde se obrovské balvany střídají s trsy chaluh a vykoleduju si další záběr. Prda do prutu a ten se vzápětí ohne jako luk. Než mi dojde, že tohle asi není jehla, vyrve si ryba pár metrů vlasce přes brzdu a vyletí v dálce přede mnou z vody. Do jehly má daleko - je to nádherné stříbrné vřeteno s hnědavým hřbetem a já na něj koukám s nechápavým výrazem v tváři. Že by to byl… Pstruh?

Hopláááá. Další skok potvrzuje mou teorii. Mořák jako kráva! Ryba je třicet metrů přede mnou, vlasec na tu dálku musí dost pružit, ale rány do prutu připomínají živou sbíječku. Nemám strach, že bych nedokázal tohle stvoření uvodit, ale dynamika jeho pohybu je taková, že se bojím, že mi to prostě urazí. Nezbývá mi než jen držet prut a čekat, až soupeři dojdou síly. Ale ty mu nedocházejí a co je horší, razance pohybů nabývá na síle. Snad jen dvakrát se pstruh pokusí o delší únik, jinak je to jen nekonečná série ran do prutu, závary a kotrmelce. Vypadá to jako bolestivý zásek někde v oblasti žaber – znám to od štik.

Konečně se zdá, že můžu převzít iniciativu. Každou chvíli navinu dvě tři otočení kličkou a nakonec vidím, co jsem to vlastně zapřáhl. Veliká stříbrná ryba projíží nad chaluhami a každý prudký pohyb ocasní ploutve ji doslova vystřelí dopředu. A s těmi žábrami jsem měl pravdu. Jako pás kouře za zasaženým letounem se za pstruhem rozvíjí narudlá stužka unikající krve.

026.jpg

 

Je mi jasné, že v tomhle souboji buď zvítězím já nebo prohrajeme oba. Na druhou stranu, pokud dokážu rybu udržet ještě pár minut na prutu, nejspíš prostě vykrvácí. Nevím, jestli mám cítit radost nebo smutek, ale udělám to tak. Protivník postupně uvadá a já jen udržuji kontakt a čekám až mu dojdou síly. Když ho konečně dokážu uchopit za ocasní násadec a zvednout z vody, připadám si totálně vyčerpaný.

Strašně rád bych tu měl někoho, kdo by mi pomohl vyfotit jednu z nejkrásnějších ryb, jaké jsem kdy viděl a pak ji vrátil vodě, ale nikdo tu není a zvadlé tělo v mé ruce začíná pozvolna ztrácet barvy. Jsou to podivné pocity z vítězství. Ale taková už je rybařina. Je to lov a přestože je do jisté míry ritualizovaný, vždycky tu budou lovci a oběti. Mě už teď nezbývá než pořídit nějaké snímky a pak se postarat, aby můj úlovek nepřišel nazmar. Ronit slzy nad nešťastným zásekem nemá cenu.

Rychle se snažím zachytit na kartu ve svém fotoaparátu co nejvíc té mizející nádhery a pak vytahuju metr. Rovných 70 cm je něco, s čím jsem ani ve snu nepočítal.

047.jpg

020.jpg

 

Dnes jsem u vody skončil. Možná tu těch pstruhů plave víc, třeba bych dostal další záběr, ale nepotřebuju ho. Na dojmu z dnešního dne by to už nic nezměnilo.

Cítím, že právě uplynulými okamžiky byl smysl mé cesty naplněn. Tohle byl zážitek, jaký mi naše vody nemohou nabídnout – a nemyslím tím jen velikost nebo bojovnost ryby. Jde o celé prostředí, atmosféru situace a intenzitu pocitů, které jako jediné si člověk nakonec odnese s sebou.

Sbírám si svou hromádku cajku a odcházím s rybou, která se mezitím stala ztělesněním vadnoucí krásy a pomíjivosti všeho živého, směrem k našemu kempu. Vím, že se sem ještě vrátím. Možná hned zítra (což se také stalo) a určitě i někdy v budoucnu.

015.jpg

Úspěšné místo si následující den vyzkoušel i kamarád Petr. Jehly nějaké ulovil, pstruh mu prý spadl.

 

Nakonec naše výprava na sever neskončila až takovým fiaskem. Jeli jsme sice na štiky, ale vyzkoušeli jsme si lov mnoha dalších druhů a i když počet úlovků nebyl oslnivý, přece jen jsme si zachytali. Extrémně teplé a jasné počasí se tenkrát ukázalo jako ne příliš přející a na zpáteční cestě jsme na trajektu potkávali i výpravy, které dopadly ještě hůř. Jenže o tom se obvykle moc nemluví. Velké vody jsou obtížné a ryby se na nich často chovají podle jiných pravidel než u nás. Je třeba s tím počítat a být schopen se přizpůsobit.

Švédskou štiku jsem si na své první výpravě nakonec chytil, i když nebyla z moře, ale ze sladké vody. Ale o tom až někdy příště.

 


 

Myslím, že pokud budu živ a zdráv a našetřím na to, budu se do země tří korunek vracet znovu a znovu. I na ten jih, který ke mě rybářsky nebyl právě štědrý. Možná se podívám i do obou sousedních států, protože příroda lidmi vytyčené hranice neuznává.

Samozřejmě mě požene naděje na další záběr desetikilové štiky nebo nějakého stříbrného torpéda, ale jsem si vědom, jak prchavý je to sen. Možná se splní a možná ne, ale ono je nakonec jedno kolika a jak velkým rybám roztrháte tlamu. Rád bych ale zase viděl východ slunce nad mořem, červené domky s bílými okenicemi, nad nimiž vlaje modrožlutá vlajka, slyšel křik racků a zvuk příboje nebo projížděl na člunu mezi ostrůvky, z nichž každý připomíná malou japonskou zahradu. To jsou věci, které by mi nikdo vzít neměl, připravit mě o ně může jen skutečně mizerné počasí. A kdyby se to snad stalo, pořád se můžu těšit, že se vrátím někdy příště. Ta zem za to stojí. S rybami i bez nich.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey

 

 

 

Jak se Vám tento článek líbil?

  • bezvýznamný
  • nic nepřinášející
  • dobrý
  • velmi dobrý
  • vynikající

27 hodnocení, v průměru 4.6 hvězdiček

Komentáře prostřednictvím CHYTEJ.cz

I vy můžete přidat svůj názor!

Přidání příspěvku
Přihlášení

Momentálně nejste přihlášeni. Pokud jste zaregistrováni do Klubu Chytej.cz, vyplňte prosím své přihlašovací jméno (přezdívku) a heslo (do levé části formuláře). Pokud ještě registrováni nejste, můžete se zaregistrovat zde.
Pakliže chcete přispět anonymně, vyplňte do pravé části formuláře svou emailovou adresu a zvolte libovolnou přezdívku, pod kterou chcete vystupovat (nesmí však již být rezervována jiným registrovaným uživatelem).

Jsem registrovánPřispívám anonymně
Váš komentář

Fotografie
K příspěvku můžete přiložit až 4 obrázky (akceptujeme formát JPEG, GIF a PNG). Obrázky automaticky zmenšujeme ještě před odesláním na server, takže neplatí již žádné velikostní omezení. Musíte však mít ve svém prohlížeči povolen Adobe Flash Player 10+. Popisky fotografií vložíte editací již vloženého příspěvku.

Foto vložíte kliknutím na následující ikonku. Pokud máte s nahráváním fotografií problém, můžete použít klasický způsob.

odeslat

Diskuze k článku

Čtvrtek 8. listopadu ve 13:43@ Krtisko

Moc pěkně napsaný článek. Dovolená začíná plánováním a končí vzpomínkami

Pátek 20. června 2014 v 18:56® Gudaska

Děkuji za parádní článek! Je to přesně moje krevní skupina: i cesta patří „k zájezdu“, ne vždy je to absolutně o rybách, a tak trávím také na severu (Norsko) čas nejen rybařením, ale i touláním po okolí. Je to moje dobíjení baterek nejen nádhernou přírodou, přístupem k ní, ale i chováním lidí k sobě navzájem. Nevozím s sebou domů balíky filet, ale přání se ještě znovu vrátit.

Sobota 12. dubna 2014 ve 22:02® Bořík

to bědování nad umírajícím pstruhem, když byl toho rybář příčinou je vcelku neupřímné

Neděle 11. září 2011 ve 21:40@ Karel.83

Zdravim, nevim ani jak jsem se dostal na ten clanek ale je fakt ze je uzasni i presto ze tady bydlim us nekolika let a mam vlastni lode na sladkou i na slanou vodu, a to jezdim na ryby hned jak se cas najde, v zimne tady chytam na lede vecinou stiky a okouny, ale posledni leta nebyl tak silni a tak cek sedel doma u ohnicku… Kdyby ste chtely priject na lov tak mne klidne muzete kontaktovat na starek@spray.se, moznosti jsou vselijake…

Zdravi vas Ceskosvedsky rybar Karel

Středa 8. června 2011 v 17:30® ULPA
ULPA

Tak ti pěkně děkuji,v dobrém smyslu.Manželka si článek přečetla a hned objednala trajekt.Takže dovolená bude na severu.

Čtvrtek 2. června 2011 ve 13:10® Tutan
Tutan

Jeden z nejlepších rybářských článků, co jsem kdy četl. Máš to v sobě, chlape! A navíc si frčíme na podobné vlně :-)

Středa 1. června 2011 ve 20:34® ZN
ZN

moc pěkný článe. K mořákovi gratuluji, moc pěkná ryba.

Středa 1. června 2011 v 7:41@ Timber Jack

Za chvíli začnu balit krámy na další švédské tažení. Jakou znáte nejspolehlivější webovou stránku o počasí ve Švédsku (nejlíp v AJ, švédsky rozumím 10–20 slov).

Úterý 31. května 2011 v 16:27® hering
hering

Míro perfektní článek a je dobře,že jsi si to dokázal užít i když to s rybou bylo slabší.Vždyť už cesta je cíl :-)

Pondělí 30. května 2011 v 18:30® angler

Parádní článek. Moc hezky se čte. Skutečný balzám na duši po dnu stráveném v práci :)

Pondělí 30. května 2011 ve 12:25® kerob
kerob

Jen co jsem to docet, mel jsem chut si jit zabalit veci… jel bych hned!

Pondělí 30. května 2011 v 10:16® osprey
osprey

drozďák> Díky, od tebe mě ta pochvala těší dvojnásob.

A máš naprostou pravdu.

Pondělí 30. května 2011 v 10:09® drozďák

Díky za pěkný článek a vyznání, gratulace k pěknému mořákovi. Stačí jeden takový úlovek, aby i jinak neúspěšná výprava dostala úplně jiný rozměr specielně pro ty z nás, pro které není množství úlovků alfou a omegou rybařiny.

Neděle 29. května 2011 v 19:43® skwor
skwor

Švédsko je krásný. Kamarád co tam se mnou byl loni tím už nakazil svého tátu a začínají přemýšlet o výpravě příští rok. Tak bych se k nim asi přidal :-) A pokud jde o cestu Německem, tak to skutečně moc zážitek pro oko není. Na druhou stranu jih Švédska je taky rovina, ale atmosféra tam už je úplně jiná.

Neděle 29. května 2011 v 19:05® match-oun
match-oun

osprey> Je to živý, je to čtivý, je to osobní a tudíž upřímný. Mi se to moc líbilo. Díky

Neděle 29. května 2011 v 18:37® osprey
osprey

Pike007> Jo a taky je všechno nějak větší, čistší, jsi tam víc sám, věci mají svůj řád…

Zkrátka jiná dimenze. Prostě i když se chytne ve Švédsku hovno, není stejné jako to naše.

Ale musím říct, že poprvé jsem tam jel s představami kdoví co nevytáhnu. Trochu mě to srovnalo a bylo to jen dobře.

Horší asi bude, až jednou chytím týden fakt hnusného počasí. Sice bych se aspoň dobře vyspal, ale asi by mi to bylo málo:-)

Neděle 29. května 2011 v 18:20® Pike007

osprey> No ona hlavně ta příroda, všechno tak nějak klidnější a bez spěchu, možnost nechat přes noc pruty venku atd, prostě je to takový balzám a relax.

Neděle 29. května 2011 v 17:53® osprey
osprey

Tino> Tebe tam s tvým autem rádi uvidí:-))

Bohužel, já se tam zatím pomalu ani neohřál a stává se z toho pro mě droga. A jak psal dole Pike 007, někdy to jde a někdy nejde, ale to hlavní je někde jinde.

Neděle 29. května 2011 v 17:27® bowman

Moc hezký Mirku.

Neděle 29. května 2011 v 16:45® Piranha
Piranha

Co dodat, opět článek hodný diplomové práci.

Neděle 29. května 2011 v 16:21® Prasek_2007
Prasek_2007

Pěkný článek. Za 3 týdny vyrážím na Vanern,doufám že se štikama to tam bude lepší, než v tvém případě. Petrův Zdar

Neděle 29. května 2011 ve 12:54® Pike007

Tohle je na chytání na moři krásné. Někdy to nebere, jindy jo, není to rybník s násaďáci. Nemusíš chytit nic, ale jindy může zabrat pěkná ryba. Jinak mořák 70cm je moc hezká ryba.

Jinak k těm štikám, někdy je to loterie. Opravdu záleží na tom, kde je potrava. My jsme jednou chytli moc pěkné braní, kdy se z fleku 10×10m chytlo nějaký 40 štik a byl to taky květen.

Neděle 29. května 2011 v 8:42® Tino
Tino

ve Švédsku jsem byl jen jednou, prut jsem si taky vzal, ale Vanern nebyl rybám nakloněn, tak jsem ani vlasec nesmočil. Ale dojmy ve mě tato země zanechala velké… Článek mě zase dostal do stavu „naházet cajky do kufru, nabít baterky do foťáku, naplnit nádrž a jet“. Tohle mi nedělej, pane… ;)