Moc se nám nechtělo, ale vidina tučného žoldu a návštěva exotického kraje, jakým Libye bezesporu je, nás nakonec zviklaly.

Stařičký iljušin nás bezpečně převezl přes moře do Afriky. Při pohledu z okna na vibrující křídla letounu tomu sice nikdo nechtěl věřit, ale podařilo se a šťastně jsme o půlnoci přistáli v Benghází. Afrika nás přivítala třicetistupňovým vlhkým vedrem. Všude kolem rostly citroníky, mandarinky, datle a jiné nám neznámé poživatiny. Osvětlené mešity, štíhlé minarety, ze kterých se nad městem nesl řev muezinů svolávajících věrné muslimy k modlitbě a jiné prvky orientálního světa, nás středoevropany úplně uchvátily. Připadal jsem si jak v pohádkách Tisíce a jedné noci.

Po strastiplné cestě vojenským autobusem jsme dorazili na místo určení. Ubytování nebylo nic moc, ale šumění blízkého moře a hukot příboje nám napovídaly, že jsme na tom správném místě. Naše malá skupinka vyznavačů rybařiny a dobrodružství okamžitě vyrazila na obhlídku pobřeží. Nádherné rozeklané skály omývané neustálým příbojem se střídaly s písečnými plážemi. A to hlavní - nikde ani živé duše.

 

Ve městě jsme se bleskově vybavili potřebným nářadím jako byly např. ploutve, šnorchly na dýchání, potápěčské brýle, harpuny a další harampádí a už jsme byli zpátky u moře, v naší zátoce.

 

Při prvním ponoru se mi před očima objevil úplně jiný svět. Zpočátku jsem z toho měl pěknou hrůzu, myslel jsem si, že jsem skočil do akvária. V křišťálově čisté vodě se proháněly spousty ryb různých barev a velikostí a další různé mořské chlupaté a nohaté potvůrky.

Snad z každé díry na dně na nás zírala muréna s otevřenou tlamou plnou ostrých zubů, pod převisy skal stáli velcí kanici a na dně v písku byli schováni kulatí rejnoci. Velké podmořské lesy vodních travin a chaluh se v proudu vlnily jako nepokosená louka ve větru a když nám nad hlavami zaplachtily obří manty, tak to už bylo opravdu na kolaps. Na pláži měli svá doupata píseční krabi, kteří vylézali jen v noci. Jednou dokonce k pláži připluly velké mořské želvy, snad to byly karety, nevím.

Když jsme viděli tu nádhernou zátoku, tak nám, pěti kamarádům, bylo jasné že Kaddáfí s námi tu vojnu nevyhraje a rozhodli jsme se, že si z afrického pobytu uděláme hezkou dovolenou. Samozřejmě jsme měli v kasárnách nějaké povinnosti, ale každý volný čas jsme trávili na rybách a na pláži. Toulali jsme se kolem pobřeží, objevovali nové lokality na potápění a lovili jsme ryby pro naši kuchyni.

 

Při jedné takové výpravě jsme vyplavali daleko na moře, asi tak tří sta metrů. Pod námi končila pobřežní mělčina a dno padalo strmě dolů do černomodré hlubiny. Odněkud z hloubek moře vyplouvali velcí rejnoci. Manty doprovázeli štítovci a plno malých rybek, kolem útesů stáli ohromní kanici a velká hejna různých ryb. Byli jsme tak upoutáni úchvatnou podívanou, že jsme se vzdálili od břehu tak daleko, až se nám málem ztratila pobřežní linie. S panikou v patách jsme plavali, co nám sily stačily, ke spásnému břehu.

Kolem nás na moři i na břehu číhalo hodně nebezpečí. Byla tu stará minová pole z druhé světové války i plno zrezavělé munice naházené v dírách a jeskyních. Dali se tu potkat jedovatí hadi, štíři, velcí pavouci a všelijaká další havěť. V moři byli rejnoci trnuchy se svým jedovatým bodcem, velké murény, spousta medúz nebo mořských ježků a nemusím nikomu vykládat, že takový osten od ježka v patě, to je věc.

Jednou o volném pátku jsme si nabalili proviant a vyrazili po pobřeží vstříc vycházejícímu slunci. Asi po deseti kilometrech se před námi otevřela velká zátoka a v ní se otevřel úchvatný pohled na stará časem pobořená antická města, která se postupně nořila do moře.

 

Potápěli jsme se mezi zbytky jónských, dórských a nevím jakých ještě sloupů. Pod hladinou se po starých cestách proháněly ryby, ve štěrbinách pobořených staveb bylo plno mořských ježků, z děr na nás vykukovaly zubící se murény. Nalovili jsme si ryby na večeři, utábořili se ve starém amfiteátru a v záři zapadajícího slunce odpočívali a připravovali se na noc.

 

Nešlo mi do hlavy, jaké tady musely působit síly, že cele město zmizelo pod hladinou moře. Celou noc jsme proleželi u ohně a pozorovali miliony hvězd, vedli rozhovor o gladiátorech, kteří možná v této aréně zápasili na život a na smrt i o obyčejných lidech, co tu kdysi dávno žili. Ráno jsme doplavali na blízký ostrov, kde nás čekalo další překvapení. Mořské dno kolem ostrova bylo doslova poseto antickými amforami, různými střepy a pozůstatky nějakých vraků starých lodí. Na ostrově byly taktéž pozůstatky starého osídlení. Ve skalách hnízdili divocí holubi a na pobřeží ostrova racci a rybáci, kteří se nás vůbec nebáli. Vody kolem ostrova doslova kypěly životem, u útesů stáli největší kanici, jaké jsem kdy viděl, troufám si tvrdit, že ti největší měli kolem osmdesáti kilo. Kolem plavaly mořské želvy, krunýře měly porostlé různými cizopasníky. Všechna ta zvířata vypadala jako z pravěku. V dáli nás minul asi dvoumetrový žralok, ale měl z nás větší hrůzu než my z něho. Pamatuji si, že měl dlouhé prsní ploutve a na jejich konci  bílé špičky. Potápění u ostrova mi utkvělo v paměti na celý život. Pláže ostrova byly posety tisíci a tisíci lasturami a mušlemi všeho druhu a tvaru, byl to doslova pro nás ráj.

Za celý pobyt na libyjském pobřeží jsme zažili spousty zážitků a dobrodružství. Bylo by to na dlouhé povídaní. Jenom návštěvy velkých měst jako byl Tobruk, Benghází nebo Tripolis, starobylá antická města Leptis Magna, Sahá Ratha nebo překrásná Syrenaika, velké oázy Cufra na Sahaře, karavany velbloudů a další a další. Pevně věřím, že při režimu, který v Libyi panuje a při prakticky nulovém turistickém ruchu, který v Libyi panuje, tam ty krásy pořád ještě jsou.

 

No a potom věřte tomu, že vojna je nudná a nezáživná. Je taková, jakou si ji vojáci udělají a já na tu svou  do smrti nezapomenu.

 

Text i foto: Josef Piecuch - rybař13