Takže nápad už byl na světě a teď už jen zbývalo jak jej zrealizovat. Protože jsem hlava otevřená a nápadů plná, hned jsem měl vymyšleno minimálně pět způsobů, jak se dostat hned teď k vodě. Ale z důvodu toho, že jsem nejenom hlava otevřená, ale i velmi empatický člověk, musel sem je zavrhnout. Mě sice nevadí vyrazit s plnou polní a v jakémkoliv počasí na ryby, ale mému chlebodárci a mým kolegům by mohlo být líto, že jsem je opustil uprostřed pracovní doby. Takže jsem se rozhodl velkoryse potlačit své potřeby ve prospěch svého okolí a vydat se na ryby až po skončení pracovní doby.

To že jsem zbytek dne strávil úvahami nad závažnými tématy, jako například správný poměr počtu bílých červů k velikosti háčku č. 14, vezmeme li v úvahu denní dobu, teplotu vody a síly proudu, netřeba připomínat.

 

Po odbytí půl čtvrté na místním kostele jsem ukončil svou dnešní pracovní činnost, vypnul počítač, rozloučil se s kolegy a šéfovi popřál hezké odpoledne, tak jako každý jiný pracovní den. To vše ve snaze nezadat svému okolí jakékoli tušení o mých odpoledních plánech. Bohužel jak jsem již několikrát zjistil, můj šéf své místo nejspíš opravdu nezískal z přízně svého tchána, ale asi pro svou intuici, protože těsně před tím, než jsem mohl opustit kancelář, mi položil, pro nezasvěcené pozorovatele banální otázku:

„Dnes je krásně, že…?“.

Mé kroky v ten okamžik ztěžkly, hrdlo se mi stáhlo, že jsem sotva zvládal dýchat a přesto jsem někde uvnitř musel sebrat poslední zbytky odvahy a síly se otočit a čelit vševědoucímu oku mého nadřízeného.

Možná bych měl vysvětlit, proč mě tak nevinná otázka natolik vyvedla z míry. On je totiž fakt, že pokaždé, když jsem za poslední tři roky tuto větu pronesl na konci své pracovní doby, mě pak minimálně tři dny nikdo neviděl. Můj stále více podezřívavý šéf proto doplnil svou otázku, po té co jsem nejspíš dost pohotově neodpověděl, o další: „Dnes je krásně, ale vy dnes na ryby nejdete, že…?“.

To už jsem pochopil, že je zle, a že má snaha zamaskovat odpolední plán byla k ničemu.

Abyste rozuměli, můj šéf není uzurpátor nebo despota, ve své podstatě je to normální a inteligentní člověk, ale vzal si do hlavy, že jsem strůjcem všeho zlého, co se mu kdy stalo, a že spouštěčem toho jeho „prokletí“ je moje rybaření. Nevím, jak na to přišel, že za vše můžu já, ale je pravda, že se mi občas stávají takové neškodné náhody, ne vždy, to opravdu ne… A krom toho se dá říct, že mám v životě štěstí. Ve Sportce už jsem několikrát vyhrál pátou, ženy se mi nevyhýbají a většinou to nejsou ani žádné fúrie, v práci mi to také jde, no prostě podle mého je v mém životě vše v rovnováze. Jen když vyrazím na ryby, tak se občas stane něco, co by se moc často stávat nemělo a už vůbec ne jen jednomu člověku. Lidé, kteří mě nějaký ten čas znají a mají už nějaké zkušenosti, s tím nebojují a přijímají můj úděl s úsměvem, jako takový přírodní úkaz. Ti otrlejší si na mě dokonce uzavírají sázky.

Jen můj šéf pro můj koníček nemá pochopení a zazlívá mi občasnou předem nenahlášenou absenci. Vždy ji sice doložím lékařsky potvrzenou neschopenkou a zameškanou práci pak rychle dohoním, ale jemu to nestačí. Možná proto, že od té doby, co vystřídal svého předchůdce u nás v kanceláři a stal se mým šéfem, se mu stalo pár drobností, které dřív potkávaly mě.

Jako onehda, když jsem si vyrazil jeden pozdní květnový podvečer na místní říčku na hady. Byl krásný zamračený podvečer, prostě to správné bouřkové dusno na úhoře, ze západu pomalu přicházely tmavé mraky, ale nic nenaznačovalo, že by z toho mráčku mohlo krom pár kapek přijít něco horšího. Sedím si tak v tišině pod mostem, sleduju špičky prutů a kochám se krásou přicházejícího večera. Najednou za mnou na cyklostezce zastaví můj šéf, v módním křiklavém dresu a na kole, které silně připomínalo závodní speciály s váhou nula nula nic. Bez pozdravu a bez známky nějaké radosti z toho, že mě potkal, se mě ptá, jak jsem tu dlouho. Popravdě říkám, že už dobré dvě hodiny, a že se mi dnes docela i daří, že už v drátěném vezírku mám dva hady tlusté jak moje pěst, a že tu ještě chvilku zůstanu, než mě vyžene ten májový deštík, který se sem valí támhle od lesa.

 

Šéf slezl z kola, vyndal mobil a volal domů ženě, ať se podívá na Internet, zda meteorologové nehlásí nějaké změny v počasí a ať hlavně zjistí, jestli nebude bouřka. Žena mu po chviličce zavolala zpět, že je vše v pořádku a že Meteopress hlásí jen slabé přeháňky a skoro žádný vítr, a ptala se ho proč se najednou tak stará o počasí a z čeho má obavy. Šéf, což mu do dnes zazlívám, bez skrupulí a bez sebemenší snahy, abych ho neslyšel, pronesl, že mě potkal na rybách a ať pro jistotu oběhne celý dům a zkontroluje, zda jsou zavřená všechna okna. To že se pak z toho májového deštíku vyklubalo krupobití s přívalovým deštěm, který šéfovi rozbil fungl nový skleník i prosklenou zimní zahradu a zatopil sklep až po okýnko, to mě nikdo přeci nemůže dávat za vinu...

 

Šéf si před nějakým časem koupil od města krásný pozemek - z jedné strany les a z druhé malý potůček, na kterém si nechal postavit opravdu nádherný baráček a jak se v něm pomaličku zabydloval, zveleboval i své okolí. Nechal si udělat terasu z exotického dřeva ve východním stylu, nemohl chybět rybníček, kde se proháněli koi kapři, no prostě paráda. Ale přesto ho stíhala jedna pohroma za druhou. Za většinu z nich připisoval vinu mě.

Jednou mě už i chtěl vyhodit z práce. Ne proto, že bych zanedbával své pracovní povinnosti, to ne, ale měl obavy, že pokud se mě jednou pro vždy nezbaví, přijde den, kdy se mu stane něco opravdu strašného. Když mi dával podepsat výpověď, nejspíš jen ze zdvořilosti se mě zeptal, zda mám představu, co budu dělat dál. Jak jsem už říkal, jsem duše čistá a na nikoho se dlouho neumím zlobit. I když mi výpověď připadala nespravedlivá, nabídl mi slušné odstupné a tak co bych mu zazlíval. Po pravdě jsem mu řekl, že ještě nevím, že se nejspíš zapíšu na nějakou chvíli na úřad práce a pár týdnů budu jen rybařit a přemýšlet co dál.

Nevím, co ho to po mé odpovědi popadlo, ale z čista jasna změnil názor a vzal výpověď zpět. Nabídl mi dokonce lepší místo, s vysvětlením, že to celé je jen nějaké nedorozumění. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se nemá čeho bát, že vše je jen nešťastná souhra náhod, a že já ani moje rybaření nemá nic společného s jeho nehodami. Slíbil jsem mu, že teď nějakou dobu na ryby nepůjdu, když mu to udělá takovou radost. Poté mi šéf dokonce dal na čas k dispozici služební vůz a telefon. Ještě týž den mě ale zasypal takovou spoustou práce, že jsem stejně na ryby jet dlouho nemohl.

Uplynul nějaký čas a šéf se oklepal z prožitých traumat. Znovu si nechal postavit skleník a opravit zimní zahradu i s altánem, no prostě to vypadalo, že vše se vrací do svých kolejí. Dokonce se dá říct, že si mě šéf oblíbil, protože v práci se mnou byl velmi spokojený. Jednou nás dokonce pozval k sobě domů na zahradní grilování. Tím nás, myslím celou kancelář, asi se chtěl pochlubit, že mají s paní krásný nový dům a ještě hezčí zahradu. Jak jsem již řekl, jsem duše čistá a přející, takže jsem nabídku s díky přijal a slíbil účast.

Přesně v půl páté jsem stál u branky jejich domku s kytkou pro paní domu v jedné ruce a s lahví mé domácí slivovice v ruce druhé. Paní „šéfová“ mi přišla otevřít v kraťoučkých pidišatech a já musel uznat, že s vyšší ročního příjmu rostou i nároky na reprezentaci, co se týče ženského protějšku. Tato paní „šéfová“ byla už třetí a byla to velmi sličná třicátnice.

Po malé porci zdvořilostních frází na přivítanou začali přicházet i ostatní pozvaní. Pán domu nás všechny provedl po domě a jako správný kastelán nám ukázal své království. Nezapomněl se pochlubit velkou vířivkou v koupelně, která spíš připomínala malý bazén, nad kterou byla ve zdi a za sklem zabudována 42´´ LCD televize a pak celou společnost vyvedl na terasu, kde bylo připraveno pohoštění.

Během večera se šéf asi z nějakého pohnutí mysli zaměřil jen na mě. Snažil se být dobrým hostitelem a vynahradit mi můj vynucený slib nerybaření. Neustále mě oblažoval svou přítomností, což jsem mu oplácel stálým doplňováním panáka mou pětapadesátiprocentní slivovicí. Takže se není čemu divit, že tohoto odpoledne se mezi námi zrodilo velké a pevné přátelství. Po dopití mé slivovice jsem už mohl šéfovi tykat, což se nejen nelíbilo mým závistivým kolegům, ale ani paní domu se na to netvářila moc šťastně.

S Pepčou, jak jsem mu dle jeho přání měl říkat, jsme si toho odpoledne náramně rozuměli, a když jsme už dopíjeli nějakou další flašku, stali jsme se nekorunovanými králi dnešní „garden party”. Jako zlatý hřeb večera jsme s Pepčou navrhli půlnoční koupání „na Adama“ v jezírku se zlatými rybami, ale když se blížila 23. hodina, začali se hosté pomalu vytrácet, čehož jsme si všimli, až když jsme zůstali stát sami v trenýrkách na kraji jezírka s doutníkem v puse. Neochotu kolegů zapojit se do našeho zábavného programu jsem komentoval jen zkomoleninou slova „SRABI“. Pepča mě podpořil a okomentoval celou situaci, tím že se musí šetřit, takže jim škrtne prémie „srábkům“ a škodolibě se začal řechtat.

Poté, co jsme dokouřili havana a dopili nějakou příšerně drahou flašku, co Pepča dostal jako svatební dar, jsme uspořádali soukromé závody v lovu koi kaprů, což nelibě nesla paní domů a s hlasitým hartusením, že tohle nemá zapotřebí a že si to s ním vyřídí, až vystřízlivíme, práskla dveřmi a zmizela někde v domě. Co se dělo dál, to už si moc nepamatuju, protože po soutěži v lovu ryb jsme začali soutěžit, kdo déle vydrží pod vodou a já nejspíš usnul vysílením.

 

Probudil mě až ranní chlad a rosa. Jak jsem tak ležel na zahradním lehátku přikryt jen částí strženého slunečníku, mohl jsem ve světle nově se probouzejícího dne vidět stopy včerejší party, podle kterých šlo vytušit, že Pepču bude stát vykoupení z jeho hříchů minimálně nový norkový kožich nebo nové auto, než ho žena vezme na milost. Začal jsem se pomalu sbírat a chystat k odchodu, oblečení jsem naštěstí našel docela snadno. Když jsem odcházel, našel jsem Pepču ležet v zimní zahradě, jak blaženě spí v proutěném křesle. Připadalo mi neslušné odejít bez rozloučení a tak jsem se rozhodl ho probudit. Mluvení ani jemné třesení nepomohly, zabrala až facka, která Pepču donutila otevřít jedno z jeho krvavých a podlitých oček. Pepča asi moc nevnímal a jediné co z něj vypadlo, byla mě nesrozumitelná věta „Zítra ráno to platí…“. Nevěděl jsem, co tím bylo myšleno, takže jsem to rychle zapomněl a dal se na dalekou cestu k domovu.

Zbytek dne nebyl ničím výjimečný, cesta domů sice trvala o trochu déle než by měla, protože jsem se tam dostal z druhé strany kopce než bydlíme. Moje žena mě sice také nepřivítala s otevřenou náručí, ale rozhodně měla víc empatie než ta Pepčova, protože si nechala láteření až na dobu, kdy budu střízliv a budu si to moci náležitě užít. Místo toho mi uvařila česnečku, kterou mi naservírovala do hlubokého talíře a k tomu mi dala malou dětskou polévkovou lžíci, protože si dokázala představit, jak těžké je pro mě otevřít dokořán pusu. Po polévce, která mi srovnala žaludek a po sprše, která se mě smyla důkazy včerejšího řádění, jsem odešel středem směr ložnice, abych se vyspal z ukázkové opice.

Druhý den mě v půl sedmé budí žena, že mi volá šéf. Přiložím si k uchu podávaný mobil a koktám ze sebe: „Dobrý den, šéfe, co se děje…?“

Na druhé straně se ozve sprosté nadávání, něco ve smyslu: „Ty vole, my si přeci tykáme, ne…“.

Polil mě studený pot a přešel jsem pomalu na tykání. Než jsem ze sebe dokázal něco srozumitelného dostat, Pepča na mě do telefonu začal hulákat, že už půlhodiny stojí připravenej před domem a čeká na mě, a že má i ty žížaly, jak slíbil. Studený pot se změnil v horký. „Ží…ží…žaly, šéfe, teda Pe…Pepčo?“

„Nedělej si ze mě srandu, přeci jsme se domluvili, že mě naučíš chytat ryby a pojedeme spolu na sumce!“

Chvilku jsem mlčel a ve sluchátku se ozvalo: „Haló, jsi tam? Tak co je?“

Probral jsem se z mrákot, které se o mě pokoušely a dostal se sebe jen „Dej mi ještě pár minut“.

Na tázavý pohled mé milované ženy, která mi vždy byla oporou, jsem odpověděl, že jedu s šéfem na ryby. Podezřívavě si mě změřila pohledem jak malého uličníka a řekla „Cože???“

„Na sumce.“ dodal jsem a beze slova odešel z ložnice se obléknout, zabalit věci a posléze sešel do garáže pro auto a pruty.  V osm jsem projížděl poslední křižovatku před Pepčovým domem a už z dálky jsem ho viděl na mě mávat. Stáhl jsem okénko a s tázavým pohledem se ho zeptal, zda si to nerozmyslel.

„Ale prosím tě, co blbneš, jednou jsme se domluvili a moje slovo platí. Stejně teď nebude s mojí paní k vydržení.“ A vyčítavě se podíval směrem ke svému domu.

„Klidně můžu na chvíli vyrazit do přírody. Raději mi řekni, jestli mám všechno, nevím co vše je potřeba mít s sebou,“ řekl a začal se otáčet jak devítiletý kluk, když mu nějaká teta navlékne rozpletený svetr a zkouší délku rukávu.

No, kdybych měl popsat Pepovo oblečení, šlo vidět, že o peníze u něj jde až na prvním místě. Dlouhý kožený pískově hnědý kabát z klokaní kůže, klobouk jak do australského buše, americké vojenské kalhoty s nanovlákny stříbra a goretexové pohorky.

„Jo, dobrý,“ řekl jsem. „Tohle by ti mohlo stačit,“ a v duchu přepočítával hodnotu celé mé rybářské výbavy v autě vůči jeho pár svrškům.

„Tady jsou ty žížaly,“ ukázal Pepča na osmilitrový kýbl plný hlíny.

Pomalu jsem už získal trochu jistoty a jako zkušenější lovec z nás dvou dávám Pepčovi první cenné rady. Žížaly příště stačí tát do nějaký malý plastový dózy s víkem s dírkami, tohle je zbytečný, s tou hlínou se přeci nebudeme tahat až k vodě. Vystoupil jsem z auta a chtěl vysypat kýbl na zem a vybrat těch pár žížal. Když jsem kýbl vysypal, se zděšením jsem zjistil, že není plný hlíny, ale ze dvou třetin jen samotných žížal.

„Kde jsi vzal tolik žížal?“

Když jsem mu pokládal tuhle otázku, snažil jsem se nakouknout přes vysoký dřevěný plot k němu na zahradu, abych viděl ten přeoraný trávník. Ale Pepča mě jen odbyl „To víš, kdo umí, ten umí… Říkal jsi, že na sumce nám pro začátek budou stačit žížaly a že jsou lepší ty větší než ty z kompostu, a že kdyby jich bylo trochu víc, aby se s nima dalo zakrmit, tak by to taky nebylo špatný, nebo ne? Tak jsem chtěl být užitečnej a šel je nalovit.“

„Jak nalovit?“ ptám se ho.

„No, víš, nejdřív jsem myslel, že prohlídnu skalku, převrátím pár kamenů a bude. Jenže tam byly jen ty malý a bylo jich strašně málo. Když jsem prolezl celou skalku, měl jsem jich jen pár a hlavně jsem před tebou nechtěl být za blbce, tak jsem se zamyslel a vzpomněl si na elektřinu. Vzal jsem vidle, napojil na ně jednu fázi a ráno, když byla rosa, jsem šel na žížaly.“

Brada mi spadla skoro až na zem a jediný co se mě vypadlo, bylo: „Ty jsi blázen, Pepíku, dyť tě to mohlo zabít“.

Pepča se jen usmál a celý povyrostl ze svého loveckého úspěchu. Teprve až po nějakém čase jsem zjistil, že vše nebylo tak idylické, jak mi tvrdil. Opravdu se mu podařilo nalovit hodně žížal, ale taky vyzkratovat místní trafostanici a zničit v celém okolí polovinu elektrospotřebičů, co byly zapojeny v síti, a že ČEZ doteď pátrá po příčinách toho zkratu.

 

Naložili jsme věci do auta a vydali se ne cestu k jednomu slepému ramenu Labe, které je stále ještě částečně průtočné. Tam jsem chtěl Pepu zasvětit do lovu sumců a do rybařiny vůbec.

 

Auto jsme museli nechat až u náspu trati a vydat se pěšky k vodě, která byla vzdálena asi jeden kilometr. Když jsme dorazili lužním lesem na místo, bylo už něco po poledni a sluníčko pěkně peklo. Pepa si, krom svého kýble žížal nesl kempinkové křesílko a docela velký batoh, mě dosud neznámého obsahu. Než jsem stačil rozdělat pruty, Pepa batoh rozevřel a každému z nás nalil velkou sklenku skotské, kterou si prý šetřil pro zvláštní příležitosti.

Docela mě jeho počínání potěšilo a já pomalu dostával dojem, že Pepa není takový vůl, jak jsem si dosud o něm myslel. Že je možná trochu zkažený pohodlným životem, ale v podstatě je „dobrej“. Nutno dodat, že jsme tu whisky nepili z kelímků nebo plecháčku, ale že Pepa sebou táhl ve speciální vypolstrované krabici křišťálové broušené sklínky, které bych měl strach dát na stůl i o vánocích, aby se jim nic nestalo.

Pepa se dal na průzkum blízkého okolí, a samozřejmě jak tak poskakoval po lužním lese, zavadil o nějakou větev a do té doby bez komáří odpoledne se změnilo rázem v pobyt na transfúzním oddělení.

 

 

Nechal jsem Pepu jeho osudu a začal konečně připravovat cajk. Po chvíli už jsem měl nahozeny pruty s podvodním splávkem a velkým svazkem žížal. Abych Pepu nějak zaměstnal a abych ho pomalu zasvětil, šli jsme o kousek výš zakrmit asi jednou třetinou našich žížal.

„Pepo, jdeme krmit, vezmi si nůž, odsyp třetinu žížal a pojď se mnou.“

Chtěl jsem, aby ty žížaly rozřezal na menší kousky. Pepa se tvářil, že vše chápe a jal se zodpovědně plnit svěřený úkol. Rychle jsem zjistil, že ačkoli má Pepa titul před i za jménem, je praktickým životem zcela nepostižen. Po chvilce, kdy každou žížalu vzal zvlášť do ruky a přesně je dělil na třetinky či čtvrtinky, to podle jejich velikosti a průměru, jsem ho upozornil, že tímto tempem nezakrmíme ani za týden.

"Prostě do toho kýble vraž nůž a posekej je nožem o stěnu."

Pepa se zamračil, pak přikývl, když mu došlo, co vlastně po něm chci. Pak už mu to šlo a bylo vidět, že má radost s dobře odvedené práce. Bohužel jen do té doby, než do kýble strčil i druhou ruku a svůj vlastní prst si spletl s nějakou ještě nepokrájenou žížalou. Načež při pohledu na svou ruku obalenou od hlíny, slizu a krve omdlel.

Možná, že někomu může připadat mé další počínání jako hyenismus a neúcta k bližnímu svému, ale já jsem praktik a hlavně rybář. Takže jsem Pepu zkontroloval, jak moc se říznul a jestli může dýchat a šel konečně provnadit. Když jsem se k němu po chvilce vrátil, už vypadal líp, pomalu dostával svou původní barvu a začal se znova stavět na nohy.

Teď už jsem se mohl plně zhostit role ošetřujícího, protože pruty byly nahozeny a vše bylo hotovo. Tentokrát jsem já nalil panáka jemu se slovy: „Pořádně si v tom ten prst vymáchej, aby se ti to nezanítilo nebo abys nedostal otravu a já dojdu do auta pro lékárničku…“

Než jsem stačil doříct, že to bude trochu pálit, strčil Pepa prst do sklenky a jal se plnit, jako vzorný pacient, přání svého ošetřujícího. Když se sklínka zbarvila jeho krví, Pepovi ztuhly rysy, pootevřel v němém úžasu ústa a podruhé během chvilky omdlel. Opět jsem ho jen zkontroloval, pořezanou ruku mu položil na břicho, aby si ji zas v něčem nevyválel, a šel pro tu lékárničku do auta. Při zpáteční cestě jsem přemítal, zda všichni Ing. jsou takhle nepoužitelní v reálném životě nebo mám štěstí na takový unikát.

 

Mé úvahy nad mužností mého společníka, vzaly za své, když jsem se vrátil na místo, kde jsem Pepu v kopřivách nechal odpočívat. Za těch třicet minut, co jsem byl pryč, se Pepa zmátožil a skoro na ex vypil půl láhve své dvanáctileté skotské, načež na pět hodin tvrdě usnul v campingovém křesle.

Zatímco Pepa spal a zaplať pán bůh, že alespoň nechrápal, já se kochal krásou lužní přírody a poslouchal zpěv ptáků. Asi hodinu po tom, co parťák usnul a břeh se uklidnil po tom zmatku, se rolnička na prutu poprvé rozezvučela pod záběrem asi metrového sumíka.

 

Pohladil jsem mramorovaného krasavce po hlavě a pustil jej zpět do vody s přáním, ať není dnes poslední. Opět jsem nahodil svazek žížal a šel se projít do blízkých břízek, zda už rostou kozáci. Po půl hodince jsem přinesl do našeho tábora plný klobouk hub a vysypal je na igelitovou tašku k patě stromu, u kterého jsme měli složenou veškerou batožinu.

 

 

Když se začalo smrákat a Pepa se už trochu vyspal z „šoku“ a hlavně z té skotské, dalo se s ním zase docela normálně mluvit. Otevřel jsem nám oběma plechovku piva, mě za odměnu a jemu, že je můj šéf a aby se trochu spravil. Se soumrakem byl už Pepa zas provozuschopný, ale ne zas tak moc, protože pořád blábolil, že takovýhle chlapský hobby je to pravý pro něj, a že by si na to hned zvykl. Vykřikoval hesla jako: „Bojovat s přírodou o své místo na slunci…“ a další přiopilé chlapské nesmysly.

Když už bylo jeho žvatlání k nesnesení, zachránila mě rolnička na jednom z prutů. Vyskočil jsem z křesla a šel přiseknout rybu. Pepa si zatím ještě nespojoval zvuk rolničky s rybou, takže se jen hlasitě divil mému počínání, ale když jsem sekl a prut se ohnul do toho správného oblouku, vyskočil z křesla a vydal se jen po zvuku brzdy za mnou. Ani si nezapnul čelovku, kterou jsem mu předtím prozíravě nasadil na hlavu. A jak tak tápal potmě směrem ke mně, samozřejmě zakopl o klacek zaklíněný na zemi, který sem přinesla velká voda a říznul sebou obličejem přímo do ostružiní. Až bolestivý pád mu připomněl, že na hlavě má něco jako světlo a mohl by si posvítit na cestu.

Když jsem ve světle čelovky viděl jeho poškrábaný obličej, zas mě přemohla má dobrácká povaha. Abych mu zvedl náladu a odvedl jeho myšlenky od bolesti, jsem se zeptal: „Chceš si to zkusit?“I v té tmě jsem viděl, jak se mu rozzářily oči a jak během chvilky úplně vystřízlivěl.

„Tak Pepo, tady máš prut, pevně ho drž a dělej přesně, to co ti řeknu, jasný?“

„Jasný,“ odpověděl co nejrychleji a už se sápal po prutu.

„Zapři si prut do slabin a pravou ruku si dej nad naviják a levou navíjej.“

Pepa poslechl a pomalu se začal seznamovat s prutem, navijákem a hlavně s rybou na druhém konci. Sumec ho ze začátku šetřil a jezdil v pravidelných kruzích v jedné jámě. Pepa si začal pomalu věřit a pozvolna navíjel a pumpoval prutem, jak to nejspíš někde viděl v televizi. To se sumci nelíbilo a rozhodl se, že kroužit už ho nebaví a vydal se podél protějšího břehu k potopenému stromu. Vybavení bylo pevné, takže Pepa dostal jen jeden jediný úkol.

„Zastav ho!“

Zapřel se nohama, oběma rukama chytil prut a s utaženou brzdou se snažil sumíka zastavit, což se mu na konec podařilo. Po nějaké době se mu povedlo dostat rybu až k nám. Sumce jsem vylovil, pro Pepu neznámým a nepochopitelným hmatem za spodní čelist. To že to vidí poprvé, jsem poznal hned, když jsem viděl ty vykulené oči, jak zírají na moji ruku v sumčích kartáčích. Pepa trval na tom, že se s rybou vyfotí, protože by mu tohle jeho Julča nevěřila a běžel k batohu pro svůj Canon v hodnotě mého auta, kterým jsme sem přijeli. Samozřejmě i při téhle cestě tam a zpět několikrát sebou řízl o zem, jak pospíchal a pořádně se nedíval na zem, takže když se vrátil, byl ještě víc potlučený a poškrábaný od ostružin.

 

Myslel jsem si, že nic horšího už se stát nemůže, jenže Pepovi nestačilo focení na břehu s uslintaným kamarádem v náručí. Vymyslel si, že ta fotka musí být něco víc, že musí zaznamenat jeho mužnost a útrapy spojené s lovem téhle ryby, že chce podobnou fotku, jakou viděl někde časopisu. Když mi vylíčil svou vizi, zmohl jsem se jen na tiché zaklení: „Čert nám byl dlužnej toho bláznivýho blonďáka…“.

Pepa se bez varování dal do realizace své vize. Začal se svlékat a zouvat, takže během chvilky stál vedle mě jen v triku a slipech se sumcem v náručí. Nic, co jsem mu říkal, ho nemohlo zastavit nebo přibrzdit. Neodradil ho ani noční chlad ani moje strašení, že voda je tu plná pijavic a bahno tu opravdu hodně smrdí. Pepa byl rozhodnut udělat si fotku svého života a už hledal, kudy se dostat do vody. Marně jsem se ho snažil odradit a varovat, že tohle není dobrý nápad, že tohle je slepé rameno, že tady na dně bude hodně hluboké naplavené bahno a že tam může klidně zapadnout až po pás, nic na mě nedal.

„Ale prosím tě…“ odvětil mi, „já nechci jít daleko od břehu do hloubky, já budu jen tady metr od břehu, abys mě mohl vyfotit s bleskem. Přeci nejsem blázen.“

Protože jsme byli na místě, kde je vodní hladina asi metr pod úrovní okolního břehu, rozhodl se Pepa k husarskému kousku. Než jsem stačil cokoli udělat nebo říct, udělal rychlé dva kroky a skočil po nohách do místa, které si předtím vybral a tvrdil, že tam je hloubka sotva metr. Bohužel už nepočítal s tím bahnem, před kterým jsem ho varoval. Místo toho, aby měl vodu po pás a mohl začít pózovat s rybou svého života, zabořil po pás do bahna na dně a ten necelý metr vodního sloupce teď obklopoval jeho tělo od pasu k bradě. Kromě toho, jak tam předtím hopl, uděl slušnou vlnku, která se mu teď odrazem od břehu vracela. Voda se okamžitě smíchala s bahnem a milá malá vlnka šplíchla Pepovi do obličeje, když se snažil nadechnout, takže začal zmatkovat a topit se.

Následovalo jediné možné. Focení bylo odloženo na neurčito, protože Pepa samozřejmě po prvním doušku bahnité vody sumce pustil ze svého objetí. Foťák jsem tedy položil někam za sebe na zem a jal se zachraňovat svého chlebodárce, který mezitím mával rukama a počítal andělíčky. Naštěstí hned vedle ležela silná větev, kterou se mi podařilo Pepu vytáhnout. I tak byl ale ve vodě dost dlouho na to, aby se stal vítanou změnou v jídelníčku místních pijavic a vypil tolik zkalené vody, aby to stačilo na pořádný průjem.

Když už jsem měl Pepu na břehu a začal mu pomocí zapalovače sundávat s těla pijavice, skončilo naše přátelství a po tykání nebylo ani památky. Už to nebyl Pepča, ale jen můj nadřízený zvyklý jen poroučet, takže zavelel k odchodu.

 

Rychle jsem zabalil své věci a vydal se po stopách svého nadřízeného směrem k autu. Po naložení všech věcí do auta, jsem si dovolil v očích mého šéfa strašnou drzost a to dát na jeho sedačku igelit, aby mi nezašpinil potahy v mém deset let starém voze. Celou cestu bylo ticho, nikomu z nás se nechtělo mluvit. Mě z pocitu znechucení nad arogancí a blbostí mého nadřízeného a jemu z pocitu křivdy spáchané celým světem na jeho osobě.

V pondělí ráno do práce šéf nedorazil. Jediné, co jsem se o něm za celý týden dozvěděl, bylo to, že nahlásil své sekretářce nemoc a že bude nepřítomen minimálně 14 dní. Po nějaké době se šéf zas v práci objevil a dělal přede všemi, že se nic a nikdy nestalo, že vlastně nikdy žádný večírek u něj na zahradě nebyl, že si se mnou nikdy netykal, ani se mnou nikdy nebyl na rybách a že mě vlastně vůbec nezná.

Jen si mě hned druhý den zavolal do své kanceláře, aby mi oznámil, že mě nevyhodí jen z toho důvodu, aby ze mě dostal finanční kompenzaci za rozbitý skleník, nový altán, ztracený fotoaparát a čtrnáctidení pobyt na infekčním oddělení, samozřejmě formou mých odměn, o které od příštího měsíce přicházím.

 

Takže pozitivum celého příběhu je fakt, že mám v dnešní nejisté době jistotu práce minimálně na dalších 20 let, než šéfovi „splatím“ vše, co se mu díky mě stalo nebo ještě stane, když já budu na rybách. Onen ztracený fotoaparát v hodnotě mého vozu jsem sice jel hledat ještě ten den, ale žel bez úspěchu. Bez potíží jsem našel naše místo, dokonce i ty nasbírané houby, a místo, kde se můj šéf málem utopil, ale foťák nikde. Buď si ho vzal nějaký šťastný vláčkař nebo se místní veverky dohodly, že se naučí fotografovat.

 

Text: Michal Špánek - SpanyS

Foto: autor a Osprey