Rychle jsem se nasnídal a vydal se na můj oblíbený krchlebský rybník. Vzal jsem si s sebou krátký dvoudílný prut na dravce a čeřínek. Byl to prut, který jsem kdysi dostal od známého na Sázavě. Když jsem dorazil k rybníku, rozložil jsem nejprve čeřen uvázaný na dlouhém provaze a nahodil ho kus od břehu. Po náhozu jsem sestavil prut, zapíchnul vidličky a čekal, co se chytí do čeřenu. Měl jsem štěstí hned na poprvé, protože jsem vylovil plný čeřen malých plotiček. Právě ty jsem potřeboval na nějakého pěkného dravce.
Na prutu jsem měl dvojnávazec a tak jsem na každý háček nastražil jednu rybičku. Tady bych měl zdůraznit, že milovaná voda mého dětství nebyla svazovým revírem a nelovilo se tu podle klasických rybářských předpisů.
Mezi druhé a třetí očko prutu jsem pověsil čihátko a čekal, co se bude dít. Věděl jsem, že budu mít klid a nikdo z kluků sem nepřijde, protože se dole na hřišti dohrával poslední fotbalový zápas v tomto roce.
Seděl jsem a stále se díval na pohupujícího se „policajta“, ale nic se nedělo. Hodinky ukazovaly jedenáct hodin a mě začínala být zima. Smotal jsem prut a naposledy nahodil. Tentokrát jsem dal na háčky všechny zbylé rybičky, což znamenalo, že na každém háčku jich bylo asi šest. Nahodil jsem naproti pod břeh, kde jsem tušil nějakého dravce. Nečekal jsem ani deset minut, když se vlasec dvakrát prudce napnul. Na nic jsem nečekal a rychle zasekl. Zprvu jsem si myslel, že na prutu nic nemám, ale pak se prut prudce ohnul a začal boj. Ryba se zmítala a já věděl, že mám něco velkého. Pomalu jsem ji přitahoval blíž a blíž. Najednou se objevila u hladiny. Byl to obrovský candát. Prut jsem držel v pravé ruce a levou sahal pro podběrák.
„Kde je?“, ptal jsem se sám sebe.
„Panebože, vždyť já jsem ho nechal doma v Nymburce!“
Srdce mi bušilo a já nevěděl, co mám dělat. Ještě chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem se rozhodl. Položil jsem prut do vidliček a povolil cívku, jak jen to šlo. Rychle jsem se rozběhl k babičce. Vběhl jsem na dvůr a utíkal do garáže pro kolo. Tátovi jsem řekl, ať jde rychle k rybníku a pohlídá mi prut, že jsem zasekl velkého candáta. Moc mi sice s tou velikostí nevěřil, ale šel. Já jsem mezi tím zajel k příteli, který bydlel nedaleko od nás. Zazvonil jsem a když vylezl, udýchaně jsem na něj vyhrkl: „Rychle, vezmi podběrák a pojď se mnou.“
U rybníka jsme byli hned. Otec tam stál a na mou otázku, jestli tam ryba ještě je, odpověděl: „Ani se to nehnulo“.
Nevěřil jsem svým uším. Po takové námaze mi utekla? To snad ne! Rychle jsem vzal prut a začal navíjet. Byla tam. Unavená a bez sil. Dotáhl jsem ji ke břehu a kamarád Lukáš ji podebral.
Byla ještě větší než ve vodě. Otec se zhrozil a nevěřil svým očím: „Panebože, to je kus, to se ti zas něco povedlo!“
Rychle jsem vše sbalil a šel s rybou pyšně domů. Hned jsem přinesl metr a změřil ji. Měla přesně osmdesát centimetrů. Potom jsme s Lukášem vzali kola a dojeli na hřiště pro mého bratra. Ten když to slyšel, myslel si, že si z něj děláme srandu, ale brzy pochopil, že tomu tak není. Rychle sedl na kolo a jel se podívat na candáta. Nakonec jsme se s ním všichni vyfotili.
Ještě několik dní se mi o tom zdálo a stále jsem přemýšlel, co by se stalo, kdyby Lukáš nebyl doma. Od té doby se stále snažím chytit alespoň takového candáta jako tenkrát, ale myslím, že už se mi to nikdy nepovede.
Text: Jakub Kemr - JKemr
Foto: autor a Osprey