Čtyřicítka

Jenže mi nějak nebyla souzena. Na řece to v průběhu let šlo s rybami od desíti k pěti a velcí okouni téměř vymizeli. No a během svých občasných výprav na přehradu jsem se vyšplhal… to byste si netipli, na rovných 39 cm.

Pak mě jednou vzali kamarádi na flek, kde jsem si chytil napřed sice tradiční „devětatřicítku“, ale nakonec i krásnou „dvaačtyřicítku“ a prokletí bylo prolomeno. Zčásti.

Něco ukrytého ve mně mě totiž nutí, abych si své boje bojoval sám. Pokud jde o toho okouna, potřeboval jsem prostě vytáhnout tu rybu nejlépe někdy za mlhavého rána na přehradě, ztracen v suťových polích a cárech mlhy valících se nad temnou hladinou. Pak by to bylo ono.

Možnost naplnit tuhle představu mi dalo vlastní auto. Dlouhá léta jsem utrácel peníze za důležitější věci, ale teď mám k dispozici motorizovanou budku na čtyřech kolech schopnou dopravit mě k vodě bez ohledu na počasí a denní dobu. A tak jsem se loni začal dopravovat na různá místa, z nichž mnohá jsem deset i více let neviděl a znovu objevovat svět skalisek trčících z ranní mlhy, strmých strání porostlých mechem a vody odkapávající z větví borovic.

Nějaké ryby jsem pochytal a nebylo jich málo, ale stromy zlátly až zezlátly, pak se zlátnoucí listí pomalu přestěhovalo z větví na zem a já pořád ne a ne padnout na nějaký lepší kousek. Celkem mě to nepřekvapovalo – když lítáte kolem velké a téměř neznámé vody, aniž byste věděli co a jak, musíte mít buď nehorázné štěstí anebo si musíte úspěchy tvrdě zasloužit.

Pak jsem jednou ráno vyjel dál než obvykle. Cestu jsem si večer před akcí prohlédl na internetových mapách a za ranního šera vyrazil vstříc osudu. Už za vesnicí jsem si všiml, že dnešní ráno je mimořádně mlhavé, ale nelámal jsem si s tím hlavu. Ostatně nebyl důvod - dokud jsem nedorazil do cílové oblasti. Tam jsem zjistil, že viditelnost klesla na nějakých třicet metrů já a nemám sebemenší představu, která z cest a silniček, které jsem tu porůznu přejížděl, by mě měla dovést k vodě. Ne snad, že bych se ztratil nebo zabloudil, ale něco jiného je když se někam chcete dostat po svých  anebo se tam pokoušíte dostat i čtrnáct metráků železa disponujících omezenou terénní prostupností, o nichž víte, že je ještě budete potřebovat pro cestu zpátky domů.

Vystoupil jsem, zamkl auto na cípu udusaného pole u lesa a vnořil se s prutem a batohem do bílé tmy. Orientace v krajině mi problémy nedělá. Našel jsem údolí s potokem a podle něj dorazil až k zátoce přehrady. Docela se mi tu líbilo. Břehy byly strmé, ale chodit se po nich dalo, i ryby jsem nějaké chytil. Hlavně mě potěšil půlmetrový bolen na popa, protože záběry na hladinové nástrahy jsou vždycky něco fascinujícího. To kolo, které se udělalo na temné hladině zátoky, provázené silným úderem do prutu, už samo o sobě za ten výlet stálo.

Pomalu jsem postupoval podél břehu, podlézal keře, šplhal po skalách, kličkoval mezi padlými stromy a užíval si pocity člověka ztraceného v divočině. Sice mi bylo jasné, že každý majitel lodi si tady zachytá bez toho, aby dvě třetiny času strávil pohybem po strmých svazích, ale mám tenhle způsob lovu rád. Ticho, samota, krajina s podivně redukovanou paletou barev a temně průzračná voda ukrývající úplně jiný svět…

Po dlouhé době bez záběru jsem najednou objevil hejno okounů. Vlastně se objevili sami. Lovili přímo u hladiny, rybky před nimi prchaly, v patách několik hlasitě srkajících tlam. Ulovit prvního byla záležitost několika sekund. Nebyl to žádný obr. Když jsem ho přitáhl až k sobě, následovali ho asi čtyři kolegové z hejna, ale sotva jsem se sehnul, abych lapeného ježatce odháčkoval, ztratili se v hloubce a už se neukázali.

Lovení ustalo jak na povel a dalšího záběru už jsem se nedočkal. Bylo vidět, že ryby už jsou vycepované jinak než před patnácti lety, kdy jsem si odbýval své první lovy v suťových polích.

Musel jsem jít dál. Břeh byl stále divočejší a nepřístupnější, ale o to víc zajímavých míst se nabízelo k prochytání. Pohrával jsem si s nástrahou, spouštěl ji do hloubek, proklepával dno v okolí břehů a nahlížel do průzračných hlubin, jestli se za gumou stoupající k hladině neobjeví tmavé stíny. Při jednom z hodů směrovaných podél břehu jsem prakticky po dopadu nástrahy dostal ostrý klep a už jsem vlekl ježatého třicátníka. Co mě nadchlo, nebyla ani tak samotná ryba, jako procesí jejích soukmenovců, které ji následovalo. Dobře dvacítka barevných pruhatců, z nichž dva tři vypadali opravdu pěkně, to byl pohled, který už se mi dlouho nenaskytl.

Opatrně jsem se zdolávanou rybou kličkoval, abych ji odvlekl mezi kameny po své levici a nenápadně odháčkoval. Hned jak se mi to povedlo, hodil jsem nástrahu směrem, kterým zmizelo projíždějící hejno, ale další záběr už jsem zase nedostal. Strávil jsem sice v tomto členitém úseku asi hodinu, došlo i na „oblíbené“ lezení po skalách s prutem v zubech, ale další okouni se už nekonali.

Tečku za celodenním výřadem přinesl divoký útok candátího dorostence, který si vyšlápl na gumu propadající se sloupcem, ale to bylo všechno.

Okamžitě mi bylo jasné, že se sem musím vrátit. A ne se na ta nejlepší místa dopotácet na konci vycházky, téměř před polednem. Bude třeba dorazit s rozedněním, kdy možná budou  u břehu k zastižení daleko zajímavější ryby.

Volno jsem si dokázal najít asi o pět dní později. Bloudění se nekonalo, protože jsem jednak věděl, kam jedu a krom toho nebyla mlha. Poměrně ostrý vítr rozehnal i opar stoupající z hladiny přehrady. Bylo podivné šedavé světlo, po obloze rychle pluly řídké roztrhané mraky a všude kolem se honilo šustící listí. Nějak jsem cítil, že tohle nebude ono. A taky nebylo. Dvě a půl hodiny lovu mi nepřinesly jediný kontakt s rybou, zato v krabičce s nástrahami začalo místy prosvítat dno.

Nakonec jsem to vzdal a rozhodl se věnovat raději nějaký čas mapování terénu. Vydrápal jsem se vzhůru na vrchol svahu a kličkoval řídkým borovým lesem mezi balvany. Občas jsem překročil mělké rokle, z nichž se o kus dál stávaly strmé strže spadající až dolů k vodě, kde tvořily zajímavé miniaturní zátoky. Některé vypadaly dost zajímavě, ale když jsem si představil sestup po strmém svahu pokrytém navátým listím, rychle jsem ztratil chuť na nějakou tu horolezeckou vložku. Raději jsem dál kopíroval břeh přehrady s tím, že kus přede mnou je jedna větší zátoka, kterou si ještě omrknu a ukončím tam svůj dnešní lov.

Jenže pak přišla poslední příčná roklina, větší než ty předchozí. Strmě se řítila dolů k vodě, plná balvanů, napadaných kmenů a šustícího listí. Dvakrát se její směr zalomil, jak se voda, která ji v minulosti vymlela, odrážela od skalních stěn. Dole končila malou zátokou, jejíž proporce doslova lahodily mému oku a navíc tu z vody trčela pata padlého stromu.

Neodolal jsem a začal klouzat dolů. Místy mi ujížděly nohy, protože pod silnou vrstvou navátého listí se skrývaly uvolněné kameny, sem tam byl sklon svahu podstatně větší než to shora vypadalo a finální pasáž těsně před samotným sestupem k vodě, to byla jedna velká past na mamuty. Hromady listí tu zakrývaly kameny velké jak stůl s bezednými trhlinami, kam člověku zajela noha až po zadek, dřív než stačil mrknout a do toho spousta větví bránících v pohybu a představujících permanentní nebezpečí pro drahocenný půjčený prut, který jsem dnes vzal k vodě s tím, že ho vyfotím s pěknou rybou. Vynadal jsem si do pitomých zvířat, vyjádřil nepochopení nad tím, proč ještě v tomhle věku vyvádím takovéhle věci a zřejmě za podpory několika strážných andělů se nakonec dostal na jeden ze dvou kamenů, na nichž se tu dalo stát. Vlevo ode mě mizel ve vodě kmen stromu, který jsem viděl už shora, kousek přede mnou prosvítalo z hlubin torzo pařezu pocházejícího z lesního velikána až nepravděpodobných rozměrů. Jinak se pod mýma nohama rozprostírala jen černá prázdnota. Okna vesmíru dokořán hadr.

Skalní břit, který tu vystupoval z vody, končil někde vysoko nad mojí hlavou a větrné turbulence tvořící se v jeho stínu neustále roztáčely vír plný poletujícího listí. Do sutě pod mýma nohama nepravidelně narážely vlny, občas z nějaké díry vystříkl proud vody a já se vrtěl na svém kousku pevné země a zjišťoval, že tohle místo má neopakovatelnou atmosféru. Napadlo mě v tu chvíli, že když se odtud dokážu vyhrabat celý a bez ztrát na majetku, bude mi celé to bláznovství stát za to, i kdybych nic nechytil.

Rozhodl jsem se proházet okolí toho obrovského pařezu, jehož vrcholek na mě prosvítal z hloubky v pauzách mezi údery vln. Jako nástrahu jsem si vybral průsvitného realistického smáčka. Nahodil jsem a spustil ten kousek plastu na jigové hlavičce kousek za pařez. Propadl se do nějakých tří čtyř metrů a zůstal ležet na dně. To bylo zajímavé. Musela tam být nějaká menší plošina nebo lavice, protože podle barvy vody a reliéfu břehu tady dno klesalo téměř svisle možná do dvaceti metrů.

Rozpohyboval jsem smáčka a pokusil se proskotačit s ním prostor kolem pařezu. Dva rychlé klepy ale moje hrátky v mžiku ukončily. Zasekl jsem a prut se ohnul. Ryba. Slušná. S dlouhým pružícím blankem v ruce jsem se ji pokusil odvést z blízkosti pařezu a přemýšlel, jestli to není některá ze zdejších půlmetrových kudel. Protože pokud ano, měl bych ji vodit pěkně opatrně, aby mi to neukousla. Ryba mi ale nedala příležitost k dlouhým úvahám. Nabrala kurs přímo do potopeného stromu a tak jsem ji musel otočit. V té obrátce jsem ucítil pohyb těla a nezdálo se mi, že by to byla dlouhá hubená zubatice. Dokonce ani na candáta to nevypadalo. Ze všeho nejvíc to vypadalo jako okoun, ale nějaký… velký. Že by konečně?

A taky že jo! V hloubce se mihnulo pruhované tělo. Ještě minutka, pár koleček kolem pařezu a pod hladinou se obracel krásný hrbáč, o jehož „čtyřicítkovosti“ nemohlo být pochyb. Ohnul jsem se k tašce zaklíněné mezi balvany a vylovil foťák. Nacvakal jsem pár snímků ryby rejdící u mých nohou a pak ji vylovil.

Krásný pěkně rostlý kousek. A co teď s ním? Položit ho není kam, všude jsou tu jen kameny a hromady listí… Taky bych ho mohl zamordovat, vyfotit někde jinde a ještě bych měl večeři. Dobrou večeři…

Zatímco mozek přemýšlí, zda sežrat či nesežrat, ručičky samy od sebe cvaknou pár fotek. Pak se tělo tak nějak mechanicky ohne, jak je zvyklé, aby mohla ryba sklouznout do vody. Ale mé horší já se brání, je to přece jen kus masa a já letos okouna ještě ani neměl. Vtom mi oko padne na svah za zády. Když si toho okyše vezmu, budu po cestě nahoru o kilo těžší…

Přikládám rybu k prutu. Je vodsaď až pocaď. Pak se ruka dotkne vody a prsty se otevřou. Pruhované tělo se postaví a široká tlama zalape po dechu. Ploutve začnou pracovat a potenciální večeře se noří do hloubky. Teď už ho nesežeru ani kdybych…

Ale, čert to vzal, bylo to super. A třeba jsou tu další, možná ještě větší. Pokračuji tedy v lovu. Prochytávám znovu okolí pařezu, potom padlý strom a nakonec spouštím nástrahy dolů podél skalní stěny a pokouším se s nimi pracovat v různých hloubkách. Nic. Jenom v krabičce je zas o čtyři gumy míň.

Je to jakoby tu ta ryba čekala na mě. Sama jediná. Něco jako prémie za mou odvahu nebo bláznovství. Občas se mi to opravdu stává. Když udělám něco šíleného nebo někdy i záslužného, přichází odměna. Většinou v podobě jediné ryby a zpravidla velké. Jakoby mi Svatý Petr chtěl sem tam naznačit, že mě viděl a mojí snahy si cení. Možná je dnes ten den.

Připomínám patronovi všech rybářů, že jsem tu darovanou rybu pustil a že by na mě za to mohl hodit oko, až se teď podrápu nahoru. Nerad bych se skoulel dolů v kotrmelcích a skoro stejně nerad bych někde zlomil tu snobskou hůlku, která sice právě zdolala krásný úlovek, ale přesto domů pojede bez fotky.

Vyrážím. Hrabu se v listí, nohama hledám ukryté kameny, zkouším, zda se na ně můžu postavit a rozplétám hradbu větví před sebou. Na zádech batoh, v jedné ruce tašku s dvěma zrcadlovkami, v druhé prut. Opět padají hlášky ve smyslu, jaký jsem to kus vola. Ale to už patří k věci. Příště vlezu na nějaké podobné místo zas. Dokud si někde nezlámu nohu...

Konečně jsem pod stromy. Nejsou tu větve, takže už můžu stát rovně, ale listí se hrne pod nohama, kameny se vydrolují a na tři kroky vpřed sjíždím o dva zpátky. Dělám, co jen můžu, aby se některý z těch nevinných sjezdů nezměnil v nekontrolovaný pád. Připadám si jak mravenec v pasti mravkolva. Dolů to šlo, ale ten výstup, to ještě bude zážitek. Rozhoduji se zkusit to víc bokem, kde je svah prudší, ale vrstva listí minimální. Akorát bych tu potřeboval obě ruce. Jenže ty jsou plné. Z výstupu se tak stává groteska. Popondávám svoje krámy výš a výš, krok za krokem nabírám výšku a doufám, že se se mnou něco neurve. I když je to nějakých padesát metrů, trvá mi to dobrou čtvrthodinu.

Chvílemi mám pěkně stažený zadek, ale nakonec stojím nahoře a trochu lapu po dechu. Přibývající věk a permanentní vysedávání u počítače si vybírají svou daň. Nicméně cítím hrdost, že jsem to dokázal a trocha reálného strachu, s nímž se dá normálně lidsky bojovat a nějaký ten adrenalin kolující v žilách, to už mi dlouho chybělo. Ještě pořád kroutím hlavou nad tím, kudy jsem se to vydrápal nahoru, i nohy se mi pořád ještě klepou, ale už jsem zase morálně na výši a dávno nenadávám, vždyť to bylo fajn. Víc než fajn.

Pro pořádek ještě vytahuju metr a měřím na prutu, kolik vlastně měl můj jediný dnešní úlovek. Vychází mi, že čtyřicet s přehledem, jednačtyřicet možná. Takže splněno - chytil jsem si „svou vlastní čtyřicítku“ a chytil jsem ji tak, jak jsem si přál. Možná i líp, protože tuhle story si budu ještě dlouho pamatovat.

Foto je ilustrační, takovýchhle krpálů je na Orlíku plno

Co říct na závěr? Nechytil jsem výjimečnou rybu, z níž by lidi padali na zadek. A doufám, že si někdo nemyslí, že jsem to celé psal jen proto, abych se s ní pochlubil. Jsou rybáři, kteří mají podobných okounů desítky anebo chytili daleko větší. Proč ne, budiž jim to přáno. Já si žiju svůj skromný  život se svými malými radostmi a starostmi a těší mě, když ho můžu žít naplno a podle svého. Umělý svět, který všude kolem nás vyrůstá, přeplněný spoustou povinností, různých omezení a problémů, kterým se jednotlivec často ani nemůže postavit, je v příkrém kontrastu s tím, když najednou stojíte u vody a je tu jen příroda, vy a ryby.

Myslím, že čím dál víc nás bude k vodě utíkat prostě jen proto, abychom byli na chvíli sami sebou, takoví jaké nás příroda stvořila. Pak se budeme zase vracet do reality všedních dnů a v koutku duše plánovat další a další vycházky, na nichž si možná  splníme své sny. Není důležité jaké, důležité je, že nějaké máme, protože bez nich by byl náš život daleko chudší.

Text i foto: M. Horáček - Osprey