I tak jsem ale měl jako kluk z města ve vsi postavení více než dobré. Od dob, kdy jsem začal chodit do rybářského kroužku, podařilo se mi dokonce mezi stejně starými kluky zavést zřejmě první "rybářský řád".

Pamatuji si, jak jsme vždycky brzy ráno odcházeli na ryby, často za poklusu, abychom si na rybníku našli to nejlepší místo a byli u vody jako první. Bylo to asi kouzlem letního prázdninového rána, ale když jsem náhodou k vodě dorazil až druhý, hned se mi rybařilo o něco hůř, přesto že jsme si všichni vždy sedli téměř vedle sebe a nahazovali skoro do stejných míst. Častokrát se zadařilo a naší nástrahou se nechali zlákat krásní šedostříbrní karasi, zlatozelení líni, stříbrnomodré plotice nebo perlíni, kteří už z dálky svítili svými rudými ploutvemi. Když se povedlo ulovit nástražní rybky, často se na prut pověsila menší štika či candát. Až do teď se ale nikomu nepodařilo ulovit byť jen jediného kapra, kapříka, ale ani kapříčka. Proto jsme byli všichni přesvědčeni, že v našem rybníku žádní kapři nejsou.

Od vody jsme po vydatném obědě povinně absolvovaném v rodinném kruhu jezdívali rovnou na místní koupaliště zchladit se před sluncem, které naplno předvádělo svou polední sílu a žár. Toho dne bylo skutečně parno a snad i proto jsem svůj pobyt na koupališti, který jsme si zpříjemňovali hraním fotbalu, protáhl až do večerních hodin. Když jsem dorazil domů, babička už na mě dávno čekala s večeří. Samozřejmě jsem si nutně vyslechl své a když jsem k tomu oznámil, že se ještě chystám na ryby, trvala přednáška o dost déle, než tomu bývalo zvykem.

U rybníka jsem byl hned, protože ležel jen pár desítek metrů od babiččina domu. Hodinky tenkrát ukazovaly kolem 21. hodiny a tak moc času do setmění, které znamenalo bezodkladný odchod domů, nezbývalo. Rychle jsem rozbalil svůj nový teleskopický proutek koupený za zaručeně výhodnou cenu v nedalekém Polsku, rozložil podběrák z podobně vzdáleného dovozu a z kapsy vytáhl ještě vlažné těsto, které bylo tenkrát velkým hitem mezi místními rybářskými legendami. Pamatuji si, že jsme se ho každý pokoušeli vylepšit nějakou námi pečlivě vybranou a přísně utajovanou ingrediencí, kterou jsme svěřovali jen nejlepšímu kamarádovi, přesněji řečeno tomu, se kterým jsme se ten den nejlépe shodli.

Ve finále jsme všichni nosili k vodě těsto z hladké mouky nebo dětské krupičky, občas obarvené vaječným žloutkem a ve výjimečných případech dochucené vanilkovým cukrem, který jsme si potajmu vypůjčili z pečlivě střežených rodinných zásob. Taková to byla tenkrát alchymie. Ale onen den se to mělo konečně vyplatit.

 

Rybník není široký a tak jsem musel dávat pozor, abych ho nepřehodil. Naštěstí se tak nestalo a moje žlutavé těsto, pečlivě a pracně namotané na háčku, dopadlo těsně pod převislý keř sahající do vody z protějšího břehu. Ten zde rostl již dlouhá léta.

Mezi očka prutu jsem zavěsil „policajta“, tiše se usadil a začal vnímat ticho a klid usínajícího dne. Tyhle chvíle, kdy slunce zapadá a krajina se pozvolna noří do tmy, jen proto, aby na druhém konci Země mohl začít nový den, dodnes miluji. Snad i z toho důvodu, že jich je v dnešní tolik uspěchané době, čím dál méně a každá taková chvíle je mnohem vzácnější, než se tehdy zdála být.

Z onoho posvátného klidu mě tehdy vyrušila drnčící cívka navijáku. Dost dobře jsem nechápal, co se vlastně děje. Do té doby jsem takový záběr nezažil. Přesto jsem prudce zasekl a ucítil dosud nepoznaný tah. Začal souboj, o kterém ještě dnes vyprávím legendy. Ryba se prudce rozjela a namířila si to vlevo od křoví, kde z vody trčela suchá větev, už léta vyprávějící smutný příběh starého stromu, dávno pokáceného, aby neohrožoval místní omladinu. Větev zpívala svou píseň jen tehdy, když se do ní opřel letní vánek. Toho večera ale mlčela, jako by s němým úžasem přihlížela nastalým událostem. Snažil jsem se navíjet, ale nebylo to téměř možné. Snad proto, že ryba svou vodu dobře znala, zajela právě do oné větve, kde se zastavila a vyděšena nabírala síly k dalšímu boji.

V tu chvíli jsem pochopil, že prohrávám. Ať jsem se snažil sebevíc, ryba byla někde na dně, zřejmě omotaná kolem větve a já ztrácel poslední zbytky naděje. Pak se ale něco stalo. Ten suchý ztrouchnivělý kus dřeva se podlomil v kolenou a vydal mi na milost rybu v něm doteď zaklíněnou. Snad proto, že chtěl vyhovět mým snům a přáním, snad proto, že byl tolik starý a i on musel skončit svoji životní pouť...

Souboj se protahoval a na mých hodinkách už bylo tři čtvrtě na deset. Pomalu jsem začínal cítit, že ryba ztrácí na síle. I ona pochopila, že prohrává. Konečně jsem ji zahlédl u hladiny. Nevěřil jsem svým očím, možná proto, že byla téměř tma. Viděl jsem ale dobře. Byl to skutečně kapr. Rychle jsem ho podebral a vytáhl na břeh. Byl tak těžký a ohromný, že jsem tomu nechtěl uvěřit.

Jeho tělo bylo mohutné a vysoké. Mohl by jím s přehledem konkurovat dnešním násadovým kaprům, kteří jsou častokrát téměř stejně vysocí jako dlouzí. Z posledních sil jsem rybu donesl domů a rychle jí na dvoře napustil starou vaničku. Dodnes nevím jak a kým, ale zpráva se po vsi šířila rychlostí blesku a během pár chvil bylo na dvoře na třicet přihlížejících a obdivujících.

 

Kapr měřil krásných šestašedesát centimetrů a vážil neuvěřitelných osm a půl kila.

 

Vím, že na dnešní kaprařské poměry se jedná vlastně o dorostence, ale mě tenkrát připadal jako ten největší kapr na světě a v mém rybářském srdci takovým i nadále zůstane. Jistě i proto že, právě díky němu jsem se konečně stal uznávaným rybářem a od té doby si nejednou i starší rybáři přišli pro mou radu.

 

Text i foto: Jakub Kemr - JKemr