Nebudu se snažit popisovat jednotlivá základní kola, ale spíš podtrhnou to, co mně přišlo od normálního chytání odlišné nebo aspoň pro mne něčím zajímavé.

Nevím, zda termín 17. listopad 2010 byl zvolen v duchu vzpomínkové akce na lidi, kteří údajně měli před 20 roky hole v ruce. Ale nezpochybnitelným faktem je, že v 8:00 zde měl odstartovat tzv. Podzimní pohár v přívlači a mušce. Takové soutěže mají většinou otevřený charakter  a pokud už mají vybudovaný nějaký kredit, tak si musíte hlídat termín podání přihlášky i 2 měsíce dopředu, abyste se v seznamu přihlášených našli. Každopádně pro Jestřabice to tedy určitě platí.

Výhodou těchto akcí je, že se vše dělá pro spokojenost platících zákazníků - závodníků, takže je den i více před závody revír uzavřen a nasazena čerstvá ryba, která se stihne po 6 hektarovém revíru rozjet. V tomto případě se jednalo o 10 metráků pstruhů + něco štik, nemluvě o rybách, které už v revíru byly.

Jako specialita byli vysazeni i "zlatí duháci"

 

Co bude před závodem vysazeno, je navíc deklarováno v propozicích závodu, takže máte jakousi jistotu, že se s vámi za vaše peníze jedná férově. Prostě to není soutěž typu “Auto na udici”, kde po zaplacení horentního startovného zjistíte, že pro malý počet zájemců se první cena smrskla v angličák a v rybníku je 1 kapr na 50 rybářů.

U jestřabických závodů je startovné 650 Kč, v čemž je obsaženo vlídné zacházení se závodníky, ponechání 3 ryb a možnost vyhrát nějakou cenu od pořadatele, případně hlavního sponzora závodu. V tomto případě Rybářské speciálky Zábranský. Ze své zkušenosti vím, že tak polovina závodníků si na nějakou výhru, byť drobnou, sáhne. A třeba si vás tu všimne i někdo z reprezentace ČR v lovu přívlačí, neboť  členové repre mají zdejší revír v oblibě.

Jak už napovídá název akce, je povoleným způsobem lovu jakákoliv přívlač a muškaření, a to výhradně na bezprotihroté nástrahy. V případě nástrah opatřených trojháčkem, je povolen jen jeden.  Bezprotihroté háčky si můžete koupit nebo je vyrobíte prostým zamáčknutím protihrotů peanem.  Dokonce zjistíte, že s takovými nástrahami dokážete chytat i na svazových vodách, takže zbytečně neporaníte podměrečné ryby.

Když jedete na takovou soutěž poprvé, tak samozřejmě začnete v duchu analyzovat, co vás vlastně čeká. Horečně přerovnáváte nástrahy, doplňujete cívky navijáků apod. Protože se už demokraticky řadím k pokročilým soutěžícím, tak jsem si dokonce pořídil krabičku s přivlačovou bižuterii, na kterou jsem hrdě napsal ZÁVODNÍ. Prakticky od té doby dělám jen horší a horší výsledky, ale pocit že mám něco „závodního“ to mnohonásobně převyšuje.

Ne, jde hlavně o praktickou výhodu spočívající v tom, že příprava před závodem pak není tak hektická, že aspoň část věcí je nějak roztříděná a na jednom místě. Ale i tak je největší problém si nachystat věci tak, aby člověk nezakopnul o psa, který mne pronásleduje na každém kroku v předtuše senzačního výletu.

 

Vyhodnotím předpověď počasí, nachystám přiměřeného kulicha, nějaké náhradní oblečení. Ještě jednou mrknu do krabky, podívám se na vedle položená sbirulina a rozhoduji se, že na asi svůj šestý závod je nepovezu, protože jejich podíl na mých předchozích výsledcích nebyl nijak markantní.

Pak už jen nachystat svačinku, natáhnout budík na 6:00 a hajdy na kutě. Noc probíhá dost divoce, protože ještě před tím dostávám od kamaráda zprávu: Docela se těším, pokud to bude aspoň trochu (normálně) brát, tak to bude dobrá chytačka. Ryb je tam totiž fakt tři prdele. Na Norstream cupu se toho moc nepochytalo. V noci před závodem se silně pohl tlak a ryba šla naprosto mizerně. Bude to dost o gumách, ale připrav si i něco na delší hody (plandy), může to být a nejspíš i místy bude potřeba.

 

Ráno už mne čeká rozborka sborka předem nachystaných věcí, rychlá navštěva koupelny, kde si říkám, hele nějaká nová mast na obličej, nějaká speciální, vyvoněná a s obsahem rašeliny. To se hodí. S namazanou hubou se bude lépe čelit povětrnostním vlivům. V pološeru sáhnu ještě do šuplíku pro indulonu, kterou nanáším na ruce. Po chvilce si říkám, že ta nová rašelinová mast nějak svírá. Ale proč mám ten divný pocit na rukách, když jsem si mazal hlavně obličej. Dívám se na ruce, čuchám a už vím, kde je zakopán pes. Do šuplíku s kosmetikou  u nás přibyla i zubní pasta velikosti indulony, takže můj pocit neměkké nehedvábnosti je napraven.

Kdo maže, ten jede...

 

Nakládám sebe, souseda, věci, vykládám smutného psa a odjíždíme. Na 8:00 je plánován start, takže je třeba být na místě aspoň půl hodiny před začátkem.

Půlhodinku i víc zabere přivítání se známými, pozdravení se s pořadateli, welcome drink a rozlosování postů, kde musíte ve vlastním zájmu v 8:00 stát.

Wellcome drink

 

V Jestřabicích je cca 90 startovních devítimetrových úseků po celém obvodu přehrady s výjimkou chráněného úseku. Já si losuji čísla 42, 60,  78, 24 a 6. Je tak zaručeno, že každé závodní kolo budu stejně jako ostatní soutěžící chytat v jiné pětině přehrady. Osmá hodina se blíží. Cirkus se rozbíhá na startovní místa, do toho se pletou rozhodčí ve žlutých vestičkách. Závodníci nedočkavě obhlížejí vodu. Hledají aktivitu ryb a v duchu po stopadesáté řeší: Budou brát? Nebudou? Budou. Ale na co?

 

V 7:50 stojím na stanovišti 42 na hrázi, rozestavuji si udice, otvírám krabičky  a ještě navštívím asi 10 sousedních sektorů, kde obhlížím, na co sázejí jiní. Čekám.

V 8:00 se ozve  zvon a hlas majitele revíru Miloše Šlesingera: “Ke strojům!“

„SVC, SST, ŠŠ“ ozve se svist máchnutí cca 88 prutů  a prakticky ihned se ozve první cákání nešťastných ryb visících na prutech šťastných rybářů, kterým nějaký pstruh zabral hned po dopadu nástrahy na hladinu. Ryby se mrskají, ozývají se nadávky těch, kterým se ryba z bezprotihroté nástrahy setřepává a radostné “Juchuchu!” nebo “Čivava!” těch, co už mají rybu v podběráku.

 

V mezifázi se volá i „Rozhodčí!“, aby pretěkár upozornil, že potřebuje změřit a  zdokumentovat zdolanou rybu.

 

Většina závodníků aktivně střídá více prutů s různými nástrahami, takže je buď bere z různých přívlačových tripodů, kvartopodů, země či samostatných vidliček.

 

A jak jsem si vedl já? Po 5 minutách dostávám první drbanec, rybu mám však na prutě asi 2 vteřiny a padá. Sousedovi mezitím štika ukusuje plandavku.  Druhý soused boduje dvěma pstruhy přes 40 cm. Já opět zasekávám a hrana hráze drží a nástrahu nepouští. Po chvilce napodobuji souseda, i já mám kontakt se štičkou a převazuji podruhé. Začíná foukat vítr proti hrázi, ale ryba se pro mne chová naprosto nevyzpytatelně. Kolo končím nulou a jediné, co jsem ještě zaznamenal, bylo otočení pstruha za smáčkem. Ale je to závod - někdo chytá hodně, někdo trochu a někdo paběrkuje.

 

V 9:00 se ozve opět zvon a celé startovní pole začne rotovat. Následuje posbírání krabiček, prutů a pochodem vchod. Za dopoledne se takhle rotuje 3x, prakticky stíháte jen odskočení do křoví, prohození několik vět s míjenými rybáři ve stylu: “Jak to jde? Dobře, špatně. Šlo to na to a to.” BIM, BAM a jede se dál.

Mezi soutěžícími jsou i ženy

 

Druhé kolo začíná v 9:15, už nestojím čelem proti větru, ale vymrzlé tělo se těžce rozehřívá. Když se ale na břeh podívá pstruh 37 cm, tak to začíná být veselejší. Přidávám ještě dalších 36 cm a s odhodláním jdu do 3. kola. To bude v mém případě zlomové.

Hodnocení závodu spočívá v tom, že se průměrují výsledky jednotlivých kol. Pokud jste nulař, tak se vám v tomto závodě počítá, že jste 88., což je počet všech závodníků na trati. U sebe jednu nulu neřeším, ale pro ty, co chtějí stát na bedně, je mít aspoň jednu rybu za kolo otázka bytí a nebytí. Kousek ode mne švihají vodu dva členové reprezentace a i na nich je s přibývajícím časem vidět lehká nervozita, protože vytoužená ryba nepřichází. U jednoho se začíná objevovat i samomluva, ozývají se komentáře: „Sakra minul! Pojď, pojď… JOOOOOOOO!!!!!! ČIVAVA!!!”

Nakonec oba rybu vymodlili a jeden z nich pět minut před koncem kola přidává ještě druhou a pak i třetí. Kdo umí, umí.

 

Po 3. kole je jasné, že peloton se začíná dělit na ty úspěšné, kteří opravdu bojují a ty, co se jim daří méně a mění závod v čím dál větší společenskou zábavu. Mně nulové třetí kolo zpestřil pohled na kolegův úlovek zlatého pstruha duhového 56 cm, za kterého šťastný lovec uvidí od majitele revíru litr slivovice.

 

K obědu pořadatel servíruje guláš, a pro ty, co nemají ryb dost, přidává možnost si zachytat na přilehlém štikovém rybníčku.

V polední pauze už všichni vědí, že ryba se drží dál od břehu, kde však vyžaduje pomalé vedení nástrahy. Přesně na to jsou vhodná sbirulina, která zaujímají čestné místo na poličce 50 km daleko.

Jeden z prutů v popředí je osazen sbirulinem, které si jeho majitel, narozdíl ode mě, nezapomněl doma

 

Vezměte si z toho poučení, že štěstí opravdu přeje připraveným. Auto by ty sbirulina bez problémů odvezlo, ale to by je do toho auta musel někdo dát.

U guláše potkávám souseda a závodního parťáka Milana, který se na rozdíl ode mne závod od závodu zlepšuje a po 3 kolech je na průběžném 10. místě.  Asi mu budu muset dát též nějakou závodní krabičku. Moje maličkost je 66.

 

Po hodině a půl pauzy jsme opět vyhnání ke strojům. Prakticky nemám co ztratit. Rozhoduji se, že získám aspoň nějaké dovednosti.  Pošilhávám na sousední špičkové závodníky Jožku Foltýna a  Františka Cafourka. Chytám jen na plandy a malé gumy. Zkouším dělat s udicí totéž co oni, třepu, zastavuji, pomalu navíjím, zrychluji. Ale marná sláva, když dva dělají totéž, není to totéž. Já končím 4. kolo s 1 rybou a nasírači (jak v duchu říkám těm úspěšným) jich mají každý kolem 5, možná i více.

Třeba si řeknete, že jsem rybář, co závidí. Ano, nemám s tím problém, ale závist je to, co mne pohání vpřed. Chci být tak dobří jako oni. Důležité ale je dohánět soupeře v rámci nastavených mantinelů.

Při debatách mezi koly jsem dokonce padl i na takové rybáře, kteří si dávají ještě mantinely vlastní. Provozují jakoby ortodoxní přívlač, tudíž jsem zaznamenal i názor.: „Chytám málo, ale jsem spokojen, mít sbiro či nadlehčení, tak chytám třeba víc, ale už by to nebylo ono. Takhle vím, že je to jen o mém vlastním umu vodit nástrahu.“  A pravdou je, že tito rybáři třeba svoje zkušenosti zúročí na závodech, kde nebude nadlehčování a sbirulino povoleno. Osobně se ale řadím do kategorie „lovec“, tedy chytej tak jak to jen legálně jde, jen nesmíš být tak blbej, že si ty pomůcky nevezmeš k vodě…

 

Konec pátého kola je pro mne psychickým vysvobozením. Dvě hodiny jsem soustředěně bičoval vodu, ale úspěch se nedostavil, i v pětce jsem nulař.

 

Výsledky:

Závodu se zúčastnilo celkem 88 závodníků z celé České republiky i ze Slovenska. Během závodu se ulovilo 920 kusů ryb z toho bylo 19 kusů štik. Největší ulovené štiky měřily 55 cm a chytily se takové celkem tři. Největší rybou závodu se nakonec stal 56 cm dlouhý pstruh duhový - ZLAŤÁK, kterého ulovil Marian Michalka.

Nejvíce ryb - tj. 24 kusů ulovil Aleš Divácký.  Za lepší konstalace hvězd se prý chytne i kolem 1200 kusů ryb.

 

Pořadí na prvních třech místech bylo následující:

1. místo Michal Kříž

2. místo Jakub Vach

3. místo Aleš Divácký

 

Stupně vítězů

 

Ač jsou moje postřehy ze závodu takové, že ryby se chytaly hlavně dál od břehu, tak na prvních třech místech jsou kolegové muškaři.

 

Já končím 80., paradoxně před kamarádem, který chytl více ryb, ale v nesprávných kolech, takže pravidlo nulovat co nejméně hraje v můj prospěch.

Vyhodnotit takovéhle závody dá práci...

 

Dokonce dochází i k paradoxům, že  např. 1 ryba např. ve 4. kole vám přinese 40. místo, protože hodně závodníků skončilo s nulou a naopak 2 ryby v kole prvním, kdy ale zachytal každý, vám stačí sotva na místo 60. Pro upřesnění můj soused  ve 4. kole chytl 2 ryby a propadl se na 14. místo. V pátém kole nepotkal rybu a celkově byl 31. Pro názornost vkládám tabulku s ukázkou první tří závodníků a pak mé maličkosti s kolegy, kteří přes větší počet ryb skončili za mnou.

 

Postřehy:

Jsem myšlenkově celkem analytický tvor, proto nabídnu  amatérské devatero postřehů člověka, který nakoukl o level výše:

1/ Nebojte se toho, když padnete na slušnou partu či pořadatele, tak se na vás nebude nikdo dívat skrz prsty, dokonce se najdou lidé, kteří vám poradí.

2/ Je dobré mít minimálně dvě udice, když utrhnete nebo se rozhodnete změnit styl, nepřijdete o čas určený k chytání. Na udice pozor, sem tam hrozí nebezpečí, že vám na ně kolemjdoucí, rozhodčí nebo i vy sám šlápnete. Existují na to různé forichtungy nebo jen 3 vidličky umístěné lehce bokem. Pruty jsou po ruce a přitom nepřekáží.

3/ Nástrahy - pokud hledáte zábavu, postačí vám pro slušný pocit i 10 rotaček, 10 plandavek a padesátka gum přiměřených velikosti. Samozřejmě se stane, že pořizování nástrah se může změnit ve sběratelskou závislost. Přivlačový závod na soukromácích taky není o nějakém velkém trhání. A já vám popisuji spíše rekreační možnost zúčastnit se závodu.

4/ Nepodceňujte oblečení, náhradní boty se někomu taky občas hodí. Kolikrát vám při podebírání do vody zajede noha, ani nevíte jak. Fleky jsou před vámi vychozené, tráva mokrá od podběráků.

5/ Je dobré si vzít peníze, závody mívají své sponzory. Je tam také velká možnost koupit věci bez různých obchodních přirážek, také uvidíte i různé samodomo výrobce.

6/ Pokud si vás nikdo z repre pro vaše výkony nevšiml, upoutáte pozornost i tím, že si vytipujete rybáře s odznakem vlajky či státního znaku a „nešťastnou“ náhodou mu přišlápnete odložený prut. Zaručeně si vás zapamatuje.

7/ Vyplatí se tyto závody navštěvovat ve dvojici, cesta domů je obohacena o spoustu dalších postřehů, která vašim očím unikly.

8/ Ač se to nezdá, závodění je slušná dřina. Řidičům doporučuji na zpáteční cestu energy drink. Mirkospánek můžete mít  jen jednou za život.

9/ Vteřinové lepidlo, kterým přilepuji smáčky na jigovou hlavu, aby déle vydrželi, nenechávejte před cestou domů v kapse - pokud tedy nezamýšlíte přes látku kalhot přilepit k tělu mentolový bonbon, jako se to podařilo mně.

 

Závěrem si odnáším dobrý pocit, slušnou dávku únavy a příště: NU POGODI, JESTŘABICE!

 

 

Vysvětlivky a dodatky:

Sbirulino je něco na způsob bubliny, akorát že většina z nich je vyvážená tak, že s nástrahou zůstává ve vodním sloupci. Tvar a hmotnost sbirulina pak umožňuje daleké hody s lehoučkou nástrahou.

“Čivava!“ volají někteří lovci na znamení obzvláště velké radosti, většinou v okamžiku, kdy už je ryba na 100% v podběráku.

Při psaní tohohle článku jsem udělal roztomilý lingvistický postřeh. Ve větě “ukousla mi to štika”, jsem měl překlep „šitka“, což mně ale připadá jako velmi vhodné označení takové bezcharakterní ryby.

 

Text: Robert Válek – Robur

Foto: autor a jeho přátelé