Osobně si myslím, že selektivní lov velkých ryb na nástrahy jako jsou boilies a pelety se dá s feederovým prutem praktikovat velmi úspěšně a kdo má raději klasický feeder zahrnující časté přehazování krmítka a aktivní lov menších ryb na jemné návazce, může si v klidu dál chytat po svém. Díky variabilitě feederu si každý může vybrat tu jeho podobu, která mu nejvíc vyhovuje anebo se jako já bavit zkoušením všech jeho variant.

A pokud jde o boilies, to se dá nastražit na téměř jakýkoli prut a já osobně jsem svého prvního „uboiliesovaného“ kapra chytil někdy před sedmnácti lety na plavanou.

Hodně rybářů používající feeder k lovu na klasické kaprařské nástrahy ale skončí jako kapraři – uzpůsobí si montáž i celý komplet tak, aby záběry končily „jízdou“ a pak je opravdu otázkou, zda je ten feeder vůbec nutný a jestli nabízí alespoň nějakou zásadní výhodu. Jednu určitě – sestavy mohou být o něco jemnější a pokud jde o lov ryb mezi 3 – 10 kg, stále není se zdoláním úlovku žádný velký problém.

Druhou výhodou je možnost reagovat i na záběry, které kapraři v podstatě ignorují. Znají je jen jako krátké pínutí hlásiče nebo jemné záchvěvy špičky prutu. Protože lovím ryby s feederem hodně nakrátko, vím, že bez ohledu na použitou montáž dokáže kapr nástrahu nasávat a vyplivovat s takovou precizností, že se sám chytit prostě nemusí. Navzdory tomu, jak vypiplanou montáž kaprař (a často i feedrař) používá, zkušenější ryba zůstane stát na místě a zachycený háček z tlamy vyklepe. Párkrát jsem si s takhle chytrou rybou při feederování pohrával a občas je to zoufalé i při použití velmi jemného náčiní.

Hlavní rozdíl mezi feederem a kaprovým prutem při lovu na boilies a pelety tedy vidím v tom, že při použití feederového prutu někdy dokážete navíc sekat i záběry, které jízdou neskončí. Není to ale úplně jednoduché. Jak jsem se přesvědčil, jednoznačná pravidla neexistují a na záběry na boilies se občas dost dlouho čeká...

Následující příběh je příběhem hledání. Nemá závěr ani pointu, prostě mě jen posunul o kousek dál.

 

 

Jako feedrující vláčkař, kterého zajímají technické aspekty rybařiny, jsem se už několikrát pokusil dokázat sám sobě, že s citlivou detekcí záběrů pomocí chvějivé špičky bych mohl chytat velké kapry efektivněji než lidé sedící (ležící, spící,…) za baterií prutů a pípáků. Hned při prvním pokusu jsem už před dvěma lety zjistil, že to nebude jednoduché. Následoval další pokus a protože i ten jenom odhalil další problémy, plánoval jsem si na loňský rok, že dám kaprům a barevným kuličkám celý týden. To je ode mě téměř stejná oběť, jako kdyby se přední kaprař rozhodl dobrovolně věnovat týden své dovolené lovu tloušťů na suchou mušku.

Všechno to ale dopadlo úplně jinak. V době, kdy jsem si udělal čas a pokoušel se na řece rozkrmit nějaké to místo, dvakrát pořádně zapršelo, voda opakovaně vyletěla o půl metru nahoru a protože s oblibou lovím v proudnějších úsecích, nedělal jsem si o osudu svého krmení žádné iluze.

Nakonec přišlo září a s ním poslední dny, kdy jsem byl ochotný vysedávat u vody a koukat na barevné špičky prutů. Tou dobou už se ryby z mých oblíbených míst stahují a jít dřepět do nadjezí mezi důchodce se mi nechtělo. A tak jsem nakonec skončil na soukromém kaprodromu. Má to přece jen několik výhod. Víte, že ryby tu jsou a nemusíte si lámat hlavu s tím, že sotva vytáhnete kapříka, začnou vás sousední rybáři přehazovat nebo se stahovat k vašemu místu.

S nástrahami jsem to nepřeháněl. Koupil jsem pytlík halibutích pelet a kilovku boilies. Výběr těch zatracených kuliček mi dal dost zabrat. Na obalech se toho totiž zas tak moc nedočtete a tak jsem obíhal regály, kritickým okem zkoumal obsah pytlíků i nápisy psané drobným písmem a dával si to do kupy s podmínkami panujícími u vody. Nakonec jsem si odnesl sáček červených kuliček s příchutí brusinka a průměrem 18 mm. Dal bych sice přednost něčemu menšímu, ale tohle byl takový kompromis mezi tím, co jsem chtěl a co bylo k dispozici. Rozhodl jsem se pro dotyčné koule na základě mnoha logických (i když možná zcela zvrácených) úvah. Mohl bych je tu složitě rozvést, ale jak jsem zjistil podrobným studiem kaprařských článků, kapraři to nedělají. Obvykle se jen ohánějí jmény firem a názvy příchutí. Na to si zas nepotrpím já…

Byly červené :-)

 

Správný kaprař prý nemůže před výpravou ani dospat. Když jsem se ráno kolem šesté objevil zívající na břehu revíru a sháněl se po správci, opět jsem se ujistil, že správný kaprař nejsem.

Zaplatil jsem, co jsem zaplatit měl, vymámil z toho dobrého muže několik rad a vybral si flek na břehu, který nabízel šanci, že při dalším podrobném průzkumu najdu ve vodě rozumné místo pro zakrmení v přiměřené vzdálenosti.

Pak jsem nabil na jeden z prutů olovo a osahal si dno před sebou. Bylo rovné, ploché, blíž u břehu tvrdší a v dálce bahnitější. Moc hluboko tu nebylo. Rozhodl jsem se zakrmit si oblast nějakých 35 m před sebou, kde začínal tvrdý podklad přecházet do bahnitého dna. Na feeder je to ještě rozumná vzdálenost a dokázal jsem na tu dálku vnadit i rukou - sice jen po jedné kouli či peletě, ale ta dvě kila materiálu jsem si tam v průběhu dne troufal naházet jako nic. Obsádka by měla být početná, takže pokud budou ryby v pohybu, najdou si to.

Zakrmil jsem a navázal pruty. Vzal jsem si skoro čtyřmetrové semiparabolické (tedy spíš „zdolávací“ než „házecí“) Speedmastery Heavy a po předchozích zkušenostech na nich nechal špičky 3 oz, abych náležitě vypnul vlasce. Ty jsem použil o průměru 0,22 mm s tím, že ryba mi tu nemá v podstatě kam ujet a v případě prvního náznaku, že je to snad málo, mám v záloze i cívky se silnějším návinem.

Montáže jsem zvolil klasické průběžné s návazcem z pletenky dlouhým jen asi 15 – 18 cm, abych viděl co nejvíc kontaktů ryby s nástrahou. Háčky jsem měl Hayabusa H.BIL 288 ve velikosti 6 (je to spíš menší šestka) – polooblé, zahnuté, velmi ostré a dostatečně silné. Olova 60 g (zavěšená na lomených trubičkách) mi přišla dostatečně těžká, ale v zásobě jsem měl i další gramáže. Doufal jsem, že na základě toho, co uvidím, si montáže budu moci postupně odladit.

Měl jsem i malé, ale velmi pozorné publikum

 

Jeden prut jsem nahodil s peletou a další s koulí, přičemž jsem k němu přidal PVA sáček s pěti celými a pěti půlenými kuličkami. Vypnul jsem vlasce, srovnal špičky, abych je obsáhl jedním pohledem, usadil se v křesílku a show mohla začít. Uteklo asi dvacet minut a na prut s koulí to začalo brát. Špička se jemně zachvívala a pak se pomalu začala ohýbat. Zasekl jsem a… nic.

V průběhu další hodiny se mi to stalo třikrát a pokaždé na kouli, takže jsem peletu nahradil boiliesem a přemýšlel, kde je zakopaný pes.

Celou tu dobu seděl asi třicet metrů po mé levici další rybář a ten náhle zasekl a vytáhl z vody kapříka kolem 30 cm. Vzorně ho pustil, ale následně proklel tuhle „chamraď“ až za hrob. Pochopil jsem, že velcí kapři se v rybníku zdárně vytřeli a jejich potomstvo teď trápí svými záběry klientelu toužící po pořádném úlovku. Zároveň mi došlo, že to, co sekám, jsou právě tito malí kapříci, kteří mají v tlamě kouli, ale už ne háček. Tak to si tady se svou jemnou detekcí záběrů můžu hodit mašli…

 

Smotal jsem jeden z prutů, navázal na něj klasický paternoster, namíchal trochu krmení, otevřel plechovku Bonduelky a během hodiny vytáhl dva nadějné dorostence, čímž jsem se utvrdil v tom, že si opravdu jen hraju s malými rybami.

Kolega vedle se mezitím rozpovídal. Dozvěděl jsem se, že velké ryby tu obvykle aktivují spíše v pozdním odpoledni a večer a že pokud je slunečný den jako dneska a ráno nejsou záběry, zpravidla není naděje na změnu, dokud slunce nezačne klesat k obzoru. S těmito slovy sbalil a odešel. Musím říct, že mě fakt potěšil…

Bohužel, jak se ukázalo, měl pravdu. Nebudu popisovat, co jsem celý den dělal, i když jsem se docela snažil, ale výsledem byl ten, že jsem pouze viděl spustu zajímavých pohybů špiček zjevně vyvolaných malými rybami (o tom ani tak nevypovídá jemnost pohybu jako amplituda mezi jednotlivými kmity – pohyby velké ryby bývají pomalejší). Pokud jde o úlovky, měl jsem v kategorii 40+ na kontě čistou nulu.

Správci má činorodá činnost neunikla, stavil se za mnou a upozornil mě na aktivitu ryb v jednom cípu rybníka, kde bylo zrovna volno. Usoudil jsem, že malí kapři stejně sežrali vše, co jsem od rána do vody naházel, takže není žádný důvod se svého dosavadního místa držet.

Správce mě doprovodil na nový flek a aby náležitě demonstroval, že tu ryby jsou, mocně dupl. Několik monstrózních vln vyrazilo směrem na volnou vodu. Na můj vyčítavý pohled správce jen utrousil, že oni se brzy vrátí a ponechal mě osudu.

Je možné, že se ty velké ryby brzy vrátily, ale rozhodně ne proto, aby se začaly cpát mými nástrahami. Krmil jsem teď asi na dvacetimetrovu vzdálenost a občasné pohyby špičky naznačovaly, že sem tam některý můj vlasec překáží kaprovi  v cestě a ten se o něj otře. Záběry na boilie skoro ustaly, ale o to víc se chvěla špička prutu s nastraženou peletou – evidentně se ale jednalo o drbance nějakých bílých ryb. Ocitl jsem se v patové situaci. Po osmi hodinách zírání na špičky už jsem nebyl schopen udržet koncentraci a nebavilo mě to, takže jsem udělal to, co v takové chvíli obvykle dělám – namířil jsem pruty špičkami na nástrahu, vypnul vlasce jak jen to hmotnost zátěží dovolila a povolil brzdy navijáků. Pak jsem vybalil igelitku se zásobami a začal obědvat.

Během mého oběda přišel nějaký kaprař a uhnízdil se kus vedle mě. Nahodil oba pruty do dálky, ke každému nastřílel hrst koulí, usadil se a čekal. Bylo vidět, že to tu zná a že evidentně očekává nástup rybí aktivity s příchodem večera. Seděli jsme tedy u svých prutů, slunce se zvolna stěhovalo po obloze, já si užíval jeho paprsků a šťastný, že nemusím sledovat pohyby špiček, jsem si dával zaslouženou pauzu. Pak nově příchozí vedle mě zasekl a cosi zdolával. Podle křivky prutu se to zdálo být slušné a tak jsem si pověsil na krk zrcadlovku s teleobjektivem, ujistil se, že mám brzdy opravdu povolené a šel se podívat, jak vypadá ryba.

 

Kapr sice kladl odpor, ale spíš pasivní a brzy se objevil u břehu. V jednu chvíli se vyvalil na hladině a uprostřed závaru jsem viděl bok velikého lysce. Jenom barvy nějak haprovaly. Je možné, aby ta ryba byla oranžovo bílá s šedomodrým melírem?

Nejenže to bylo možné, bylo to prostě tak.

 

Požádal jsem o souhlas a jakmile to bylo možné, obšťasnil jsem rybu několika cvaknutími spouště.

 

Rybář mezitím dohnal kapříka nad podběrák, vylovil, vyháčkoval a prostě ho vyklopil zpátky.

Docela jsem zalapal po dechu – tou dobou prošel zprávami údajný „světový rekord“ koi kapra, oranžovo červená ryba dlouhá 87 cm a vážící 14 kg. Tenhle kapr byl větší. Musel mít kolem devadesátky a patnáct kilo jako nic. A jeho přemožitel nestál ani o snímek…

Dali jsme se o tom do řeči. Z kapraře se vyklubal velmi příjemný člověk, který věděl spoustu věcí nejen o této vodě, ale i okolních revírech. Vysvětlil mi, že sem chodí na krátké vycházky jen tak si povodit rybu a protože rybník není velký a zarybněn je slušně, nemá potřebu se úlovky z této vody chlubit. Rád si tu zachytá, vyhovuje mu, že během několika hodin si s velkou pravděpodobností zdolá pěknou rybu, ale výzvu pro něj představují jiné vody a jiné ryby. Tomu jsem rozuměl a vnímal bych to velice podobně, kdybych ovšem na tomto revíru vůbec kdy vytáhl něco, co by stálo za zmínku.

Vrátil jsem se k prutům a zjistil, že za dobu mé nepřítomnosti místo ožilo. Tam, kde ležely mé montáže, bylo vidět pohyb i občasné projevy potravní aktivity ryb, občas jsem zaznamenal nějaký ten přejezd a jednou dokonce brzda jednoho z navijáků krátce ostře vrzla, jak si ryba vzala kousek vlasce, ale vzápětí spadla.

Začal jsem přemýšlet, jestli zase neobrátím feedery bokem k vodě, ale břeh tu byl tvrdý, špatně se do něj zapichovaly vidličky a předchozí lenošení mě morálně rozložilo natolik, že jsem se jen díval na sloupeček bublinek zvedaný ryjící rybou v místě, kde jsem měl nahozený levý prut a bylo mi dobře…

Do toho ticha a pohody se ale najednou ozval divný a nepatřičný zvuk, který tu idylu celou zbortil – jekot brzdy na mém levém prutu. Zároveň se v místě, kam jsem tak zasněně hleděl, vzdula vlna. Asi dvě vteřiny můj sluncem omámený mozek vrávoral zahlcen náhlým přívalem informací a pak mu došlo, že ta ryba, která ještě před chvilkou zdvihala poetický slupec bublin a kalu právě visí na mém háčku a upaluje někam ke druhému břehu rybníka.

Hrábl jsem tedy po prutu, přidržel prsty roztočenou cívku a přiměřeně stavu věcí zasekl. Pak jsem dotáhl brzdu a začal zdolávat. Konečně akce!

 

Škoda jen, že ryby ze soukromých rybníků nebojují jako moji oblíbenci z tažných úseků řeky. Tam by mi během zápasu s takovouhle rybou lezly oči z důlků a běhal mráz po zádech a určitě by to dalo na půl stránky barvitého líčení. Tady to jenom shrnu, že po několika minutách zdolávání, kdy jsem si alespoň mohl vychutnat ohybovou křivku svého Speeda, jsem podebral pěkného zdravého kapra dlouhého 73 cm.

 

Kolega za chvíli zdolal dalšího kapra a já během půl hodiny dva záběry neproměnil. Opět tam bylo to krátké ostré potažení, kdy ryba urazila s nástrahou asi metr a byla dole. Evidentně špatná montáž. Vytáhl jsem oba pruty s tím, že sestavy převážu, protože si nemůžu dovolit ten luxus ztrácet velké ryby kvůli takovým prkotinám jako je špatný háček nebo délka návazce. Mezitím kolega vytáhl třetího kapra. Jelikož proměnil tři záběry ze tří a měl právě oba pruty venku, vydal jsem se na průzkum.

Vysvětli jsem mu, oč mi běží a rozdíl jsem uviděl hned. Kolega měl olovo napevno, o hodně delší návazce a při bližším pohledu i vlasový přívěs. Byl to tak skvělý člověk, že když zjistil, že mě tyhle detaily zajímají, neváhal, vyrobil kompletní montáž, s jakou chytal a doslova mi ji zadarmo vnutil.

To je ona, ještě ji mám schovanou...

 

Zavrhl jsem tedy původní myšlenku, že se vrátím ke klasickému lovu na feeder a zůstal jsem u kaprařského uspořádání s vypnutými vlasci s tím, že na jednom prutu zůstala stará průběžná montáž s kratším návazcem kolem 18 cm a na druhém nová s metrem olověné šňůry, olovem v klipu a  návazcem dlouhým přes 30 cm. Zdál se mi dost dlouhý, ale třeba kolega ví, co dělá - rozhodně ryby se mu na to věší spolehlivě.

První výsledek vzájemného souboje montáží byl zajímavý. Na svou starou jsem neproměnil záběr a na novou darovanou dva. Tam jsem si ale jednou stačil rybu i „potěžkat“.

Přišlo mi, jako by mi tu braly nějaké jiné ryby než kolegovi. Přesto se ale zdálo, že delší návazec je opravdu o něco úspěšnější. Vzápětí se mi to potvrdilo, protože během čtvrthodiny jsem na kaprařskou montáž zasekl a zdolal dalšího kapra – pro změnu zase 73 cm. Moje montáž na druhém prutu se poté zjevně zastyděla a snad aby ukázala, že není navázaná úplně blbě, visela náhle na pysku dalšího šupináče a uháněla za veselého bzukotu brzdy napříč rybníkem.

Tenhle kapr byl dost vzpurný a ačkoli ke břehu jsem ho přitáhl snadno, hodně divočil. Svěřil jsem proto prut do rukou kolegovi, který se na to přišel podívat a jal se pořizovat záběry kapra v protisvětle. Dost si těch fotek cením, jsou o dost jiné než jaké běžně uvidíte a zvlášť ta tlama trčící v zoufalém gestu z vody je záběr, který mi přijde velmi působivý – až je mi toho kapra líto.

 

Asi po půdruhé minutě fotografování kapřik vyměkl a bez protestů se nechal podebrat, vyfotit na souši a pak už se vrátil zpátky do rybníka. Měřil sice „jen“ 72 cm, ale byl daleko vyšší a měl nejméně o kilo víc než jeho předchůdci.

 

Opět jsem nahodil oba pruty a kolega, jemuž to nějak přestalo brát, přišel na kus řeči ke mně. Mohl přitom se zájmem přihlížet, jak se jeho montáž stala osudnou dalšímu kaprovi. Zdolávání velkých ryb mě pomalu začínalo bavit. Konečně jsem letos pořádně ohnul oba své „heavyklacky“. Nebyl to sice takový adrenalin jako na řece, kde si člověk nemůže být nikdy a ničím jistý a některé tamní ryby se chovají jako nadopované anaboliky, ale jak říkají motorkáři – objem ničím nenahradíš. Tady ten objem prostě byl.

Když zdolaná ryba vklouzla do podběráku a já se ho pokusil zvednout, bylo mi jasné, že desetikilová hranice padla. Opatrně jsem položil úlovek na měkký trávník, cvakl dvě fotky a pak přiložil metr podél šupinatého těla. Ukázal 85 cm. Osobák. Ze soukromáku. Hm…

 

Škoda, kdysi jsem měl možná dvě podobné ryby na prutu i na řece, ale prohrál jsem. V jednom případě velmi rychle. Tady to bylo až moc snadné.

Ryba se pohnula. Snažil jsem se ji zklidnit, ale nedařilo se. Mlátila sebou jako šílená a mě ve vteřině došlo, k čemu mají kapraři polstrovanou podložku a taky to, že jestli budu chtít i v budoucnu chytat takhle velké ryby, musím si ji nutně pořídit také. Něco jiného je když váží ryba tři čtyři kila a něco jiného, když má přes jedenáct jako v tomto případě.

Rychle jsem zvedl podběrák, na němž kapr stále ležel, bleskově překonal pár metrů dělících mě od vody a vyklopil šupináče do jeho domova. Nemám tím pádem společné foto se svým největším kaprem, ale musím říct, že mi nechybí.

Voda splašená předchozím bojem se pomalu uklidňovala. Když chytáte na krátkou vzdálenost, vždycky to má tu nevýhodu, že si snáz rozplašíte ryby. Proto jsem teď nahodil jeden prut do dálky a druhý do míst, kde jsem až doposud krmil. Kolega už zůstal bez záběru a tak se začal pomalu sbírat k odchodu. Já doufal ještě v nějakou tu šupinatou tečku za dnešním dnem, sledoval západ slunce a přemýšlel, jak to vlastně je s tím feederem a boiliem.

Pak mě napadlo udělat si pár fotek feederové špičky proti barevnému večernímu nebi zrcadlícímu se na vodní hladině. Vytáhl jsem rezervní prut, chvilku jsem si ze záběrem hrál a protože se automatika nemohla chytit tenké tmavé čárky, přepnul jsem ostření na manuál a konečně pořídil kýžený záběr. Nakonec nebyl takový, jak jsem si představoval, ale to člověk nikdy dopředu neví.

 

Čas ubíhal a pomalu jsem začal balit. Světlo na vyfocení ryby už v podstatě nebylo, něco jsem nachytat dokázal a u prutů jsem seděl už od rána, což je u mě skutečně pozoruhodný výkon. Postupně jsem tedy sbíral porůznu roztahané „krámy“, balil je a stěhoval do futrálů, když se náhle ozval zvuk brzdy. Byla už taková tma, že jsem neviděl, která cívka se točí, takže jsem očima skákal asi vteřinu z jednoho prutu na druhý, než jsem zjistil, kterého se mám chopit.

Zasekl jsem a zjistil, že konečně tam mám rybu, která je rozhodnutá se o svou svobodu trochu poprat. Brzda totiž neumlkla a kvílela dál, jenom její tón postupně ztrácel na výšce, jak jsem otáčel maticí a nutil kapra vydávat stále víc síly k překonání tření mezi sadou brzdných podložek. Dlouho nevydržel. Zlomil jsem jeho odpor a vlekl ho k  obě. Bránil se statečně, ale proti pružnému prutu neměl moc šancí. Když jsem ho přitáhl ke břehu, posvítil jsem si a s údivem zjistil, že mám na prutě rybu, která je sytě oranžová jako pomeranč.

 

Nasypal jsem do ní ve vodě asi dvacet fotek a přitom se divil, proč mi foťák nechce pořádně ostřit. Přičítal jsem to mizernému osvětlení, cvakl jsem tři fotky ještě na rybu ležící na podběráku, rychle ji změřil (80 cm) a než se stačila probrat a začít vyvádět, přestěhoval jsem ji zpátky do rybníka.

Věděl jsem, že už nenahodím, protože lepší tečku než zlatou ten dnešní den prostě mít nemohl. Vyházel jsem rybám poslední zbytky koulí a pelet, popřál jim dobrou chuť a pokračoval v balení.

Doma jsem nad fotkami svého "zlaťáka" jen zavyl hrůzou. Na foťáku totiž zůstala manuálně nastavená ostřicí vzdálenost asi 180 cm, kterou jsem tam zapomněl při focení feederové špičky proti večenímu nebi. Ze všech fotek byla proto jakž takž ostrá jediná – ta, kterou jsem shodou okolností cvaknul zrovna z té nastavené vzdálenosti. Zbytek je tragický - jen mi připomíná mou prozatím třetí a každopádně zatím největší "zlatou rybku".

 

 

Vzato kolem a kolem, moc jsem s tím lovem na boilies v kombinaci s feederovým prutem nepohnul. Nakonec jsem skončil přesně tam, kde mnozí jiní – udělal jsem si z feederů prachobyčejné kapráky. Ale ono je důležité vědět, že i to jde a nemá smysl se tomu ze zásady vyhýbat. Nikdo se nedokáže koncentrovat na hlídání špiček celý den a já teď vím, že pro mě jsou nějaké 4 – 5 hodin jakýmsi rozumným maximem, které jsem si na této výpravě bohužel vybral v době, kdy ryby nebraly.

V podstatě to znamená, že je třeba střídat aktivní lov se špičkami v akci s pasivními pauzami, kdy se z feederů stanou kapráky. Výhodou feederu je zkrátka to, že můžete dělat oboje a využívat přednosti obou variant. V době aktivního braní můžete hlídat špičky a když se nic neděje, budete jen čekat na zvuk brzdy nebo třeba i hlásiče.

Dnes už jsem morálně připravený na to, že vždycky, když bude potřeba, přetočím pruty špičkami k nástraze, dopnu vlasce a povolím brzdy. Na druhou stranu, stále jsem přesvědčen, že s feederem je možné víc než jen čekat na jízdu. I na těch napnutých vlascích jsem během večera viděl potahy, které jízdou neskončily a které bych si troufal s klasickým feederem seknout. Je tu ale jedno riziko – nepovedenými záseky si plašíte ryby. To, že ryba vyklepe z tlamy kouli s háčkem, ji neodradí od dalšího sbírání dobrot a šance na záběr tak zůstává zachována. Přinejmenší nesplaší své kolegy, kteří obvykle nebývají daleko.

Proto je třeba pořádně vychytat všechny detaily, aby si byl člověk při záseku opravdu jist.

Pokud jde o montáže, mám pár nápadů, jak se posunout dál, abych si nemusel půjčovat sestavy od kolegů kaprařů. Bude to všechno sice chtít další vycházky k vodě, ale aspoň mám motivaci. Pro mě není tak důležité nachytat ryby, když to jde skoro samo, daleko víc si cením schopnosti dokázat ulovit rybu za jakýchkoli podmímek. Umět využít přednosti feederového prutu k efektivnímu lovu ryb ve chvíli, kdy je to s klasickou kaprařskou výbavou obtížné, to je meta, k níž bych se rád dopracoval.

Tento rok proto budu se svými pokusy s boiliem na feederu pokračovat. Docela se na to těším, protože pokud budu mít jen trochu štěstí, věřím tomu, že se potkám s mnoha pěknými rybami. A nejen na soukromých revírech.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey