Začínáme u jezu ve Spytihněvi, tam nám Jíra ukazuje místa, kde údajně ve vymletých jamách leží sumci jak klády v lese, proudy, kde jsou kapitální parmy a vracáky plné bolenů. Při těchto slovech se Karlovi začínají chvět ruce počínající rybářskou horečkou. Informace beru s rezervou, protože zrovna na takových místech obvykle kulové chytíme. Další místo je kus proti proudu řeky. Je to klidný hluboký tok, který se mi zamlouvá nejvíc. Poslední flek je pak ústí říčky Dřevnice s výskytem velkých sumců. V říčce si prý máme nachytat jelce jako nástrahu na dravce. Berou údajně na žluté švestky mirabelky.

Necháváme jelce na pokoji a stěhujeme se nad jez ve Spytihněvi. Ve dvoumetrových kopřivách vysekáváme ležení a začínáme s přípravou na lov. Po hodině příprav nahazuji první prut a snažím se ulovit nějakou nástražní rybu. Karel fouká Zodiaka a odplouvá na obhlídku řeky. Když mizí za vzdáleným ohybem, mám obavu, aby se do setmění vrátil.

 

Ladik s Gejzou už mají také nahozeno a pochutnávají si na dobrém cigárku.

Začínají brát baculatí karasi a podoustve. Necháváme si pár ryb jako nástrahu na sumce a netrpělivě vyčkáváme na návrat Karla, abychom mohli zavést montáže a řádně je ukotvit. Za soumraku připlouvá znatelně znavený Kája a zavážíme montáže.

Své zpoždění zdůvodňuje velkou žízní, takže se musel zastavit v hospodě u jezu na jedno. Na druhý prut nastražuji velký chomáč žížal a nahazuji ho k padlému stromu. Nestačím se pořádně usadit a už je tu záběr. Není to sumec, ale pořádný cejn kolem šedesáti centimetrů. Divím se, jak do sebe nasoukal tak rychle velký hák a několik rousnic na něm. Další razantní záběr následuje za malou chvíli. Tentokrát je to sumec, jehož délka ale nepřesahuje délku chyceného cejna. Hodil by se tak akorát do akvária. Malý sumec je také sumec, tak jsem pasován na lovce těchto obrů a pokračujeme v lovu.

 

Karel pořád dělá něco kolem tábora, tu přijde pro kus silonu, tu zas pro náhradní hlásič záběrů. Na mou otázku, cože to dělá, zabručí mezi vousy něco o zabezpečení ležení. Beru to s rezervou a už si ho nevšímám, až daleko později si uvědomuji, že to byla chyba.

S nastávající tmou ubývá záběrů od cejnů a na žížalách si pochutnávají jen sumčí dorostenci. Zapaluji propanbutanový vařič a na jeho ohýnku si opékáme buřty. Ohýnek vesele plápolá podporován odkapávajícím tukem.

 

Po dobrém jídle mne přemáhá únava a lezu do spacáku. Pozoruji řeku, nad kterou se nese dunivé chrápaní mých rybářských druhů. Snažím se usnout, ale chrápaní mi definitivně zahání zbytky únavy. Opřu se o strom a pozoruji noční oblohu. Tlak v močovém měchýři mne donutí nazout si pantofle a opustit naše ležení.

„Pííípííí pííí“, zuřivé pípání se ozývá zprava. Otáčím se směrem k červenému světýlku....

„Pipipipipi“, bliká pro změnu zelené světýlko od kopřiv.

Kolem nohou se mi motá nějaký silon a ve snaze se vyprostit padám a ztrácím pantofle. Když se pohnu, tak se rozbliká skoro celý břeh. Ze spacáku vyskakuje ospalý Kája a místo, aby mi pomohl, uhání k udicím.

„Pojď sem, Karle, to pípám já a ne tvoje pruty.“

Rozespalý rybář se nemůže zorientovat.

„Tady jsem, ty pako, cos to tady udělal za pasti, jsem celý poškrábaný a popálený od kopřiv!“

Karel se nechápavě dívá a když mu to dojde, co se stalo, tak se začne smát: „Říkal jsem ti, že zabezpečuju břeh proti místním lapkům, ale ty sis hleděl ryb a neposlouchal jsi a to jsou ty důsledky.“

„Běž se vycpat s tvým zabezpečením,“ říkám si pro sebe a belhám se zpátky do tábora. I čurat se mi přestalo chtít.

Ráno přichází do tábora s čerstvým pečivem a denním tiskem náš průvodce. Když mne vidí celého podrápaného a bugr kolem ležení, tak si myslí, že se táborem prohnala horda divokých sviní. Vyprávím mu celou tu noční story  - smíchy se láme v kolenou a jsem si jist, že si dodnes vyprávějí místní sumcobijci na zahnání dlouhé chvíle o šílených rybářích z Těšína.

 

Ale abych se vrátil k rybám. Velkého sumce jsme nechytili, zato jsme pochytali spousty jiných krásných ryb. Byli to hlavně velcí cejni, někteří dosahovali až 60 centimetrů, baculatí karasi, jeseni, podoustve a boleni.

 

Cejní řeka Morava nás nezklamala a Kája? Ten nezklame nikdy.

 

Text i foto: Josef Piecuch – rybař13