Přijíždím na svůj oblíbený úsek řeky, právě když první denní paprsky prorážejí hustou ranní mlhu. Navazuji vláčecí proutek a vydávám se na milost a nemilost kopřivám a netýkavkám - v tomto období velmi nebezpečným rostlinám, jež vystřelují svoje semínka s úžasnou přesností přímo do obličeje a jsou navíc vyšší než já.

Konečně jsem u první tůňky a snažím se prochytávat oblast pod břehem. Bez výsledku. Měním nástrahu a nahazuji k druhému břehu říčky. Tam dostávám záběr a po chvilce boje se pod mýma nohama ukazuje hezky stavěný tloušť kolem 40 cm.

 

Rybu pouštím a odcházím z rozplašeného fleku proti proudu. Zastavuji u další tůně, kde mě čeká překvapení v podobě několika vypasených okounů, z nichž jeden atakuje hranici 30 cm. Dalším náhozem váznu a jsem nucen jít do vody, která je už celkem studená. Na břeh se už nevracím, cesta řekou je rychlejší a v některých místech dobrodružnější. Při procházení proudy dostanu na prut několik menších tlouštů a konečně první štičku, žádný obr to není, ale potěšila.

 

Zastavuji se až pod jezem, kde strávím zbytek dopoledne na prostoru 20 x 20 m. Mraky okounů dlaňových veikostí prokládám občasnými záběry menších štik a doufám, že se v okysličené vodě potulují nějací pstruzi. Povedl se mi ale pouze jeden kolem 25 cm.

 

Po úderu 12 hodiny na nedalekém kostele opouštím jez a vracím se zpět dolu po proudu s velice dobrou náladou, že ryby jsou dost při chuti. I já jsem při chuti a tak poobědvám  a nechávám odpočinout rukám, aniž bych věděl, že je dneska budu ještě hodně potřebovat...

Po vydatné svačince převazuji lanko, které jeví známky opotřebování a vyrážím do tůní po proudu s nadějí na ulovení nějaké štiky. Překvapením pro mě je, když na první nához dostávám razantní záběr, ale ryba nástrahu po chvíli pustí. Opakovanými náhozy dostávám rybu zpět na háček a po chvíli zápolení mám pod rukama štiku lehce pod 60 cm. Jednu fotku a jde zpátky do svého živlu.

 

V té samé tůni dostávám po chvíli další záběr, z něhož se vyklube o něco menší štika, odhadem kolem 50 cm. Tůň opouštím a brodím se dál nekonečnými kopřivami k mému nejslibnějšímu místu. To kupodivu zklame a na třiceti metrech klidného úseku řeky tu dostávám jenom jednoho tlouště nikterak velkých rozměrů. Říkám si, že to zde zkusím ještě při zpáteční cestě a pokračuji dále.

V jedné nepatrné tůňce dostávám čtyři záběry, z nichž jdou ke břehu čtyři druhy ryb: okoun, tloušť, štička a bolen asi 45 cm.

Dostávám se na svůj konečný bod, dál je řeka mělká a šance na štiku je zde téměř nulová. V poslední tůni dostávám tři záběry, které proměnuji ve tři hezky rostlé štiky, všechny od 50 do 58 cm. Tu největší si ponechávám, když vidím, že jí z tlamy trčí kus cizího ocelového lanka a háček má někde hluboko v sobě.

Vracím se zpátky do tůně, kde jsem předtím doufal v lepší rybu, ale bohužel jsem při prvním pokusu nedostal záběr. V její spodní části dávám možnost twisteru, který na třetí nához sebere ihned po dopadu pod protější břeh ryba, kterou ani nevidím a ujíždí mi s proudem i přes to, že mám na navijáku vlasec 0,28 mm. Snažím se rybu stíhat po břehu, ale nestihnu ji včas zabrzdit a ryba mi za zatáčkou přetrhává vlasec a odporoučí se pryč.

Vracím se na místo záběru, navazuji wobler a prochytávám místo znovu až do doby, kdy se slunce začne klonit k západu. Po jednom dlouhém náhozu proti proudu dostávám nečekaný záběr přímo pod nohama. Ryba opět jde po proudu, ale neklade takový odpor jako předtím. Po chvíli dostávám do podběráku zatím svoji největší štiku ze Sázavy. Měří 71 cm a i přes handicap ukouslé zadní ploutve je to nádherně stvavěná ryba.

 

Říkám si, že tohle je ta správná tečka za dnešní výpravou a tak balím náčiní a odcházím pryč.

Po několika dnech se vracím do těchto míst, ale dostávám jenom minimum záběrů od tloušťů,  po štikách ani památky. Zřejmě nebyl jejich den.

Spoustu krásných zážitků nejen u vody Vám přeje

 

Jaroslav Blažek- Blažík