Hrdina a zbabělec jsou dvě krajní polohy, k nimž může člověk sklouznout tváří v tvář nebezpečí. Pak je ještě široké spektrum poloh někde mezi, ale to je celkem jedno. Proč se v tom pitvat, když je těžké určit dokonce i to, co je hrdinství a co zbabělost. Daleko těžší než by se zdálo…

I já si nesu svůj pocit viny, že jsem občas v životě mohl být statečnější. Říct nevyřčené, přiznat nepřiznané anebo udělat to, co se druzí udělat báli - a já nakonec s nimi. Jeden z těchle zážitků souvisí s rybařinou a zkusím se o něj podělit.

 

Jak už jsem říkal, stalo se to začátkem dubna 2009. Bylo krásné jaro, ale já si připadal totálně odrovnaný. Po zimě, během níž jsem dík přemíře aktivit a povinností prakticky zapomněl, co je to chvilka odpočinku, jsem se cítil tak trochu jako živá mrtvola. Měl jsem jediný sen, v němž mi k absolutnímu pocitu štěstí stačilo ležet v trávě, poslouchat řeku a sledovat mraky plující po modrém nebi nade mnou. Vytrvale se mi vracel, aby mi připomínal, že bych se měl na některé věci vykašlat a pokusit se být znovu sám sebou…

Ale moc to nešlo. Proplácal jsem se týdnem až k sobotě, kterou jsem měl jakž takž volnou a zbylo mi volné odpoledne na malý výlet k vodě. Chtěl jsem jet podél řeky až do míst, kde se vlévá do přehrady, abych se podíval, jestli už sem začínají najíždět první bílé ryby. Krom toho jsem se děsně těšil na údolí plné kvetoucích jaterníků. Nebudu vysvětlovat, proč mám k těm drobným fialovým kvítkům poměrně zvláštní vztah. Prostě mám a kdybych neviděl kvetoucí podléšky, snad bych ani neměl pocit, že bylo nějaké jaro.

 

Sedl jsem na kolo, hodil na záda batoh, vzal do ruky matchku a jel. Vždycky jsem měl tyhle výpravy rád. Jenže dnes to bylo nějaké divné. Ujel jsem pár kilometrů a cítil se hrozně. Je sice fakt, že blížící se čtyřicítka člověku na elánu nepřidá, ale já tu štreku celé roky opravdu jezdil. Když to šlo, tak i s průměrem kolem třiceti za hodinu s prutem v ruce a batohem na zádech.

Dnes jsem se ploužil jak zpráskaný pes a v každém ostřejším stoupání lapal po dechu. Sluníčko svítilo, krajina se začínala zelenat, ale nálada na palubě mého jednomístného dopravního prostředku byla pod bodem mrazu.

Naštěstí do města klesá cesta z kopce. To mě trochu vzpružilo, takže jsem se rychle prokličkoval k řece a uháněl přes lávku a po nábřeží, kde korzovaly rodinky s dětmi, pár důchodců a vyletněné dívky ve vypasovaných kalhotách. Snažil jsem se svůj zanedbaný zevnějšek z městského korza uklidit co nejrychleji a ani jsem se po těch vnadných tvarech plujících kolem moc neohlížel. Zato jsem věnoval letmý pohled jezu. Tentokrát ale můj zrak nesklouzl po temném tělese zalomeném do véčka, s vrcholem tvořeným vorovou propustí, od nábřeží až k elektrárně a zase zpátky jako vždycky. Zarazil se hned na začátku, protože na břehu vedle jezu stál dav a všichni ti lidé upřeně hleděli někam do vývařiště.

 

První, co mě napadlo, bylo, že tam řádí nějaký šílenec na kajaku a baví svými kousky kolemjdoucí. Napovídala by tomu i přítomnost kohosi v červené záchranné vestě mezi čumily na břehu. Jenže kola pode mnou se točila docela rychle a během pár vteřin jsem viděl, že dav se nebaví, ale zírá. A ten člověk ve vestě má ve tváři strach a něco křičí na někoho ve vodě.

Zabrzdil jsem, smýknul kolem do trávy a nahlédl pod jez. Ve vývařišti se plácal druhý člověk v červené vestě.

V první chvíli jsem se na to díval se zájmem. Vždyť to tam dobře znám. Za horkých letních dnů občas brodím přímo v podjezí a chytám v pěně barevné okouny. Zrovna tam, co se plácá ten chlapík, jsem prostál pěkných pár minut.

 

Jenže za horkých letních dnů neteče tolik vody, co dnes. Nahoře ještě taje Šumava. Průtok je několikanásobně vyšší než v červenci a voda studená. Je jí tolik, že se pod jezem stačil udělat zpětný proud a vzdutý válec plný bublin. Dneska to nebude taková sranda…

Asi opravdu ne, ten kluk má docela problémy. Vidím, že už ani nevnímá slova kolegy, který na něj něco řve a má co dělat, aby udržel hlavu nad vodou. A všichni ostatní na to jenom čumí…

Tedy, všichni ne. Na tom kamarádovi, co má taky vestu, není nit suchá. Možná se udělali spolu, možná už se ho pokoušel vyndat a zjistil, že to nedokáže. Navíc podle oblečení je to nějaký hasič nebo záchranář. Tím pádem ten druhý ve vodě asi taky. Dívám se na něj. Světlovlasý, vysoký mladý kluk, tak pětadvacet let. Občas se ve vodě mihnou ramena. Široká. Ten mladík je kus chlapa, nejmíň o půl hlavy vyšší než já. Tomu by stačilo, kdyby se tam normálně postavil!

Je sice pěkně nad stav a voda sahá skoro do půlky jezu. Ale pod ním je v celé jeho šířce pět metrů holé rovné betonové plochy. Normálně je tam po kolena. Kolik teď? Metr? Metr dvacet?Zahodím batoh a prut a scházím až k jezu. Je tu vysoká zeď, z té je třeba spustit se na hromadu kamení a pak těsně podle paty zdi proklouznout přímo do podjezí. A tam už má člověk pět metrů solidní betonové dálnice. Jestli to bude k tomu, já tam snad pro něj normálně dojdu…

Ale kdyby to bylo tak jednoduché, tak by se tam ten kluk, sakra, netopil jak kotě. A on se fakt topí, do pr…

Pohled zblízka mě definitivně zchladí. Hromada kamení pod zdí sotva kouká a slovo „proklouznout“ dnes nebude na místě. Možná tak se prodrat. Ale bojím se, že bych se na úzkém betonovém nálitku u paty zdi neudržel. Najednou znovu cítím tu únavu z kola, malátné nohy a lapání po dechu pod vrcholem každého kopce. Pod jezem se točí masa bublin, v níž poletují kusy dřeva, z nichž některé mají desítky kilo.

Dostávám strach. Taky už vím, proč se dotyčný nemůže postavit. V místě, kde se nachází, jde proud vody z jezu spodem a horní polovinou sloupce ve voda vrací, takže mu to táhne nohy od jezu a hlavu k jezu. Chudák je natažen v pomyslném skřipci a co je horší, voda plná bublin nemá dost velký vztlak na to, aby mu záchranná vesta, navíc poněkud volně oblečená, dokázala držet hlavou nad vodou. Naopak, možná právě ta vesta ho spolehlivě drží v téhle blbé poloze. Takhle se nepostaví, i kdyby věděl, že může a chtěl.

Pokud tam vlezu a neudržím se na nohou, nejspíš dopadnu jako on. I když já nemám tu vestu… Ale bude to nějaká výhoda? Nebo mě to jen semele o to dřív?

 

Napadá mě, jestli tu někde půjde sehnat lano. S deseti metry provazu by nebyl problém ho vyndat, i když bych musel do vody. Ale voda mi nevadí, jen ten vířící kotel v podjezí. Všude jinde bych si tady věřil. Musel bych zůstat mimo vývařiště a s provazem by to šlo. Ten jeho kámoš by mi snad pomohl. Mám kolo, kousek odtud je železářství a další obchody…

Jenže průšvih. Je sobota odpoledne. Všude mají zavřeno. Co dál?

Koukám po autech zaparkovaných na nedalekém parkovišti. Dost lidí s sebou vozí lano. Ale auta tam stojí prázná a opuštěná. Silnice je daleko. Co dalšího? Pes na vodítku? Některá svinovací bývají docela dlouhá. Nikde žádného čokla nevidím. Větev? Přelétnu očima nejbližší zeleň. Musela by to být opravdu dlouhá štíhlá větev – tak pět šest metrů. A musel bych ji uříznout nožem do minuty. Hmm, tak nic…

Kabely, dráty – nikde nic, k čemu bych se dostal.

Z rybařiny mám matchku a naviják se čtrnáctkou vlascem. S tím je problém v takovém proudu zdolávat kilovou rybu a ne dospělého chlapa.

 

Drtím v zubech slova nadávek. Jsem tu bezmocný se svým staženým žaludkem i prdelí a před sebou vidím dvě cesty. Blbou a ještě horší.

Buď tomu člověku nepomůžu a mém životě se objeví další černá skvrna, kterou si ponesu s sebou možná až do smrti anebo tam pro něj vlezu. Ale pak ten čas kvantifikovaný výrokem „až do smrti“ může získat velice reálnou podobu několika minut bezmocného boje s řekou, kterou mám tak rád, i když jí je to asi úplně jedno. A bude jí to jedno i ve chvíli, kdy se budu točit v tom válci plném bublin a plácat kolem sebe rukama, které bude pomalu svazovat chlad.

Takhle ale uvažovat nesmím, tím nikomu nepomůžu…

 

Rozhlížím se, jestli na obzoru není nějaká pomoc, ale vidím jen zástup lidí. Všichni stojí jak zařezaní a prostě a normálně čumí. Nebo zírají. Ale jinak se to říct nedá. Mobil už asi někdo zvedl, o to bych strach neměl, ale teď se čeká na pomoc shůry. Až se něco stane, někdo přijede, něco se bude dít.

Kdosi vyzývá přítomného policistu, aby tam pro toho chudáka došel. Muž zákona argumentuje tím, že není vybaven, navíc není blázen a pomoc je na cestě. Vidím mu na očích, že je ještě podělanější než já.

Jakýsi důchodce vede řeči o tom, co je to za hlupáka, proč tam vůbec lezli a že on hned říkal, že z toho nic dobrého nebude. Já sice nevím, proč tam lezli, ale je mi to jedno. Hlava se mi škvaří tím, jak horečně hledám nějaký spásný nápad, srdce mi buší a ten pocit kolem žaludku je k nevydržení. Celý můj vnitřek vybuchuje v záplavách nadávek, které stěží držím za zaťatými zuby. Musím o pár kroků dál, protože ještě větu a…

Radši nic. Jsem zbabělec, ubohá zbabělá krysa, která se bojí trošky vody…

...kde ovšem může dost reálně zdechnout. Právě jako ta krysa. Dokážu ale, až se ten člověk utopí, žít s tou hanbou, že jsem u toho byl a nic neudělal?

 

Motám se nad jámou, ve které hučí voda a chvíli mám chuť do ní skočit, ať už to dopadne, jak chce a chvíli bych zase nejradši utekl někam hodně daleko.

Nejhorší je myšlenka, že teoreticky jsem jediný, kdo má šanci tomu člověku pomoct. Vím, do čeho bych šel. Znám řeku i tohle místo, mám toho odbrozeno a naplaváno kvanta. Jako dítě jsem se i dvakrát topil, takže dokonce i v tomto ohledu vím své. Ti kolem nejspíš vědí prd, mají větší právo se bát. Já dokonce vím i to, jak se z toho podělaného vodního válce dostat. Teoreticky.

Proud opouší podjezí spodem. Musel bych se potopit a nechat sebou smýknout přes hranu toho potopeného betonu. Dál je pak jáma, kterou právě tento spodní proud vytvořil a každoročně ji prohlubuje. Ale po pár metrech dno jámy stoupá a tam by na mě čekala zubatá hradba potopených balvanů. V létě si z nich místní mládež staví kamenné sloupy a pyramidy.

 

Ve finále do toho poslepu vletím – a jakou mám záruku, že odtud vyplavu? Při představě, že mě to otluče o tyhle šutry a pak vtáhne zpátky pod jez, se mi sevře žaludek. Pocit fyzického strachu je něco strašného… Do hajzlu! Takhle se tam nikdy neodvážím.

Jenže co se stane, když se tam odvážím? Je tady dobře šedesát, možná osmdesát lidí a nikdo pro toho tonoucího nehne ani prstem. Nehnou prstem ani pro mě. Nechají mě tam, jen budou tupě civět, jak se tam místo jednoho člověka plácají dva. Nikdo mi nebude nic vyčítat, když tam nepůjdu. Nikdo. Jen… já.

 

Znovu si prohlížím cestu, kudy bych musel pod jez. Podle té zdi to asi nedokážu, neudržím se tam a první místo, kam bych se dostal, pokud by se mi to vůbec podařilo, je vzdutý hřeben plný bublin, v němž jako dětská hračka poletuje dobře padesátikilový špalek. Pokud to ustojím, musel bych pak postupovat podle jezu v místě, kde se horní tah vody láme dolů. Tím bych eliminoval jeho účinky a mohl bych se udržet na nohou…

Mohl. Ale jestli se neudržím, je to konečná. Vidím, co to dělá s tím klukem. Ustát tohle a ujít v tom patnáct metrů. Ta šance je hodně malá a svěřit jí svůj život? Ne, nechce se mi. Celé tělo se kroutí, jak se mu do toho kypícího kotle nechce. A mozek, blázen, vymýšlí jednu pitomost za druhou.

Taky bych mohl dobrodit po jezu až nad toho tonoucího a skočit…Dost!

Proč vymýšlet něco, co stejně nemám odvahu uskutečnit?

Napadá mě kacířská myšlenka, kdo by se tam musel topit, abych tam pro něj bez váhání šel. No, dívat se na prázdné místo u rodinného stolu a do smrti si vyčítat svou zbabělost, to bych nedokázal. Radši bych tam zůstal.

Ale tohle je úplně cizí člověk a moje svobodné rozhodnutí. Mám vůbec na to, abych ho zachránil? A nebude pak žena s dětmi koukat na prázdné místo u rodinného stolu a říkat si, co byl ten táta za vola, když věděl, do čeho leze a přesto tam vlezl? K čemu jsou mrtví hrdinové?

Marně hledám jakoukoli radu nebo pomoc. Řekněte mi, že to přežiju a já tám vletím… Nebude mi vadit, když vylezu potlučený, odřený a podchlazený. Děsí mě jen, že skončím stejně jako ten člověk, co tam přede mnou umírá. Ano, umírá. Protože za tu minutu nebo dvě, co jsem tady zamateně pobíhal a vymýšlel nesmysly, už se ta hlava přestává držet nad vodou. Pohyby jsou pomalejší, sem tam světlé vlasy úplně zmizí, a na hladině zůstává jen červená vesta jako bóje tančící ve vlnách.

Neslyším sirény, nevidím žádnou pomoc. Je tu jen dav, který bezmocně čumí a já… který jsem selhal…

 

Pak uvidím v dálce ženu, která vede na vodítku psa. Neřeším, k čemu mi bude vodítko, ale je to provaz a provaz je naděje. Běžím té dvojici naproti, vysvětluju a za chvíli mám vodítko v rukou. Dáma a psík klušou za mnou.

Rvu ze samonavíjecího bubnu metry provázku. Provázek, nic víc to není. Pudlíkovi to možná stačilo, ale mě? Udrží mě to? A kolik tam toho vůbec je? Jeden metr, druhý, třetí, čtvrtý, pát… konec. Příliš málo na cokoli. Možná kdyby ten člověk ještě byl při síle, pokusil bych se dostat po jezu nad něj, hodit mu ten plastový buben, na kterém je madlo a přetraverzovat to s ním ke břehu. Možná. Jenže to by šlo před dvěma minutami. Teď…

Teď už je všechno v háji. Blonďatá hlava leží ve vodě a nezvedá se. Nafouklá vesta stoupá a klesá, občas se objeví zplihlá ramena. Ale už ani náznak pohybu. Mladík svůj boj o život prohrál. Ještě je naděje, voda je chladná, nervové buňky budou vyhasínat pomalu, ale to by ho musel někdo dostat ven. Ale kdo proboha?

 

Obraz zmaru, na který strnule koukám, mě skoro srazí do kolen. Poslední zbytky mé odvahy jsou v háji. Stojím tu živý, dívám se, dýchám a vnímám to skoro jako nespravedlnost.

Kdyby mě někdo řekl, že ten proud je opravdu tak silný, že bych to neustál (a on nejspíš je), že bych nikdy k tomu tonoucímu nedošel a po pár krocích skončil jako on, možná bych mu uvěřil a neměl ten pocit viny. Ale místo toho se naposledy dívám na jez a snažím se odhadnout, jak hluboko pod vířící pěnou se ukrývá betonová deska. Kam až by mi sahala ta voda? Opravdu bych se tam neudržel na nohou? Neměl jsem to aspoň zkusit? Pro klid svého svědomí, které mi to nikdy neodpustí?

 

Proud pohazuje nehybným tělem a dav pořád jen… čumí. Pouze některé slečny už začínají odvracet zrak.

Já tady ale nebudu zírat a čekat až nakonec někdo vytáhne z vody tělo člověka, kterému jsem nepomohl. Byl jsem tu zbytečný celou dobu a budu zbytečný i pak. Raději se seberu a odtáhnu někam, kde budu sám a budu se tam užírat ve své bezmoci a studu. Co jiného mi zbývá…

Večer se vrátím domů a uvidím svou rodinu. A oni uvidí mě. To je povzbudivá myšlenka. Jediná, co mě napadá.

 

Sbírám kolo, házím si na záda batoh, zdvihnu matchku a obracím se zády ke všem, co tu stojí. Všechny je nenávidím. Za to, jak tu celou dobu čuměli a nehnuli prstem. Ale to není nic proti tomu, jak v tuhle chvíli nenávidím sebe…

Panebože, do čeho jsi mě to namočil! To jsem tudy nemohl projet o pět minut dříve nebo později? Nebo mít víc rozhodnosti, sehnat ten pitomý provaz… Prostě cokoli. Cokoli, jen ne tohle.

 

Udělám pár kroků a všechno nechávám za zády. A najednou cítím, jak davem projela vlna něčeho. Vzrušení, překvapení… nevím. Ale je to jak závan jarního větru. Cítím to.

Otočím se. Pár lidí ukazuje někam do vody. Slyším něco jako: „…vyplaval…“

A opravdu, pod jezem v pěně lítá prázdná vesta. Kde je majitel? V proudu se na okamžik vyhoupne šedé triko. A je venku z toho podělaného válce. Proud ho unáší dolů a tam…

To je dávačka. Řeka se své oběti dobrovolně vzdala. Tam už toho chudáka vyloví každý, kdo má dvě ruce a ze zadku mu rostou nohy. Tedy, ne snad, že by se k tomu někdo chystal…

 

Nechápu. Má mě rád ten nahoře, nebo se nad tím nebožákem řeka opravdu slitovala?

Zahazuju věci a rvu ze sebe boty a kalhoty, protože vím, že mám čas to udělat a až vylezu, bude mít každý suchý hadr cenu zlata, nikdo mi ho nepodá a domů je daleko.

Do vody skáčou dva lidi. Ten ve vestě a kluk, který stál celou dobu vedle něj. Asi kamarádi tonoucího. Stojí blíž a budou tam dřív. Budu tam zbytečný, ale to je jedno.

Skopnu z nohy vzdorující botu. Cítím jediné – že do té řeky prostě musím. Pro všechno, co jsem tu vytrpěl. Pro ten pocit, že jsem nakonec aspoň něco udělal, i když teď už k tomu žádná odvaha potřeba není. Je tu rovný mělký proud, vody po zadek, maximálně po pás. Bude to možná s křížkem po funuse, ale až budu někde za chvíli řešit se svým svědomím, co jsem to za sráče, aspoň budu mokrý a budu mít otlučené nohy.

Ale počkat… Světe zboř se, od autobusu stojícího na parkovišti přiběhl asi šofér a nese lano. Krásné dlouhé silné lano. Mít ho před pár minutami…Tohle je normálně výsměch.

Ale jak jsem po něm celou tu dobu toužil, přitahuje mě ten kus provazu jak magnet. Pár slov, chytám konec lana a spouštím se ze zdi za těmi dvěma. Ani nevím jak. Dopad bosýma nohama mezi kamení asi bolí, nevím, nemyslím na to. Vleču svůj drahocenný špagát, o které nevím, jestli ještě k něčemu bude a snažím se dohnat ty dva. Jsem pár metrů od nich, když zachycují bezvládné tělo a najednou vidím promodralou tvář. Vypadá hrozně.

Lano mě dál nepustí, pár vteřin čekám. Pak se připojím ke skupince a omotám pravačkou studenou bezvládnou paži. Připadám si strašně slabý. Stojím ve studené vodě a není mi zima, proběhl jsem bos dvacet metrů kamením a nic mě nebolí, ale připadám si slabý jako čaj. To je jediný pocit, který vnímám. Anebo je ten kluk opravdu hodně těžký…

Řvu na břeh, ať táhnou. Několik chlapů, kteří se celou dobu možná taky styděli sami za sebe, se chápe lana. Omotávám si ho kolem levé ruky. Moc síly v ní nemám, ale ať mi ji třeba urvou. Tah lana dává naší podivné hromádce těl potřebnou stabilitu. Nemusíme bojovat s proudem, ti na břehu nás rvou ven jak hadr. Ani nestačím pokládat nohy mezi kameny. Ale lano je napnuté a naše parta má šest nohou, takže neupadnu, ani když zakopnu o nějaký ten šutr. Během chviličky jsme pod zdí.

Pouštím provaz a snažím se spolu s ostatními zvednout naše břemeno co nejvýš. Zeď se hemží lidmi a zeshora se natahují pomocné ruce. Ještě nedosáhnou, je třeba víc zabrat. Dělám, co můžu, kolegové asi taky, i když žádného nevidím, protože koukám z pár centimetrů do kamene. Pak je váha nade mnou z ničeho nic lehčí, těžké mokré a studené tělo stoupá, snažím se ho zvedat, dokud můžu, aby se netlouklo o zeď a najednou nedržím nic. Hotovo. Teď jsou na řadě jiní a je jich tam nahoře dost.

 

Začínám pomalu cítit, že pokud šlo o to být prochladlý, mokrý a omlácený, tak v tomhle ohledu asi budu spokojen.

Brodím se někam, kde se dá vylézt na zeď a ani nevím jak, ale jsem zase nahoře. Pohled po proudu – chumel postav kolem nehybného těla, cosi se tam pohybuje v rytmu, za nímž tuším masáž srdce. Teď už mě nebudou potřebovat…

V batohu je foťák, tak cvakám dvě fotky, aby mi to doma věřili.

 

Navlékám na sebe odhozené svršky, klepu se a cítím se všelijak. Pohledná tmavovláska stojící pár metrů ode mě se na mě povzbudivě usměje. Trochu. Ale je to odměna. Za to málo, vlastně skoro nic, co jsem udělal.

Děkuju ti děvče, je to už rok, ale ten malý pohyb koutky úst si pořád ještě pamatuju.

Kousek ode mě leží vodítko. Je zaseknuté, jak jsem rval ven těch pár bídných metrů návinu a po pár rozpaženích narazil na konec. Nedaří se mi ho smotat, ruce mám nějaké chromé a tak ho vracím majitelce s omluvou tak, jak je.

Z dálky konečně slyším sirénu.

 

Posbírám si svoje krámy a zbývá mi poslední věc. Dojdu ke skupince sklánějící se nad bezvládným tělem a ptám se, jestli ten člověk žije. Musím svůj dotaz opakovat a když se otočí jeden z těch, s nimiž jsem byl v řece, střetnou se mé oči s tvrdým pohledem člověka, který rozhodně netouží odpovídat na dotazy čumilů z davu. Ale pak ten pohled trochu vyměkne, když vidí, jak ze mě kape voda. Dozvídám, se, že mladík na tom je dost špatně, ale měl by snad přežít. Víc nikdo neví.

Spadne ze mě kus tíhy. Sedám na kolo a odjížím. Za sebou nechávám jez a dav čumilů, míjím hasičské auto i sanitku s blikající sirénou. O pár kilometrů dál si vylezu do svahu nad řekou a posadím se na kámen mezi lány modrých podléšek.

 

Tohle je jiný svět. Mám tu svůj malý soukromý vesmír, kde můžu zírat do prázdna a nechat myšlenky, aby se honily sem a tam.

Dole pode mnou jezdí lidi na horských kolech, baví se a smějou, na nebi svítí slunce a kolem kvetou tisíce květů.

 

A přece jen kousek odtud dneska málem umřel člověk a já… Co vám budu povídat. Už jste to četli.

 

Asi po hodině slezu a nakonec dojedu, kam jsem chtěl. Ryby ještě nedorazily, chytám pouze jediného cejnka, který tu zřejmě přezimoval a když se slunce dotkne vrcholků stromů, vyrazím k domovu.

 

Cestou zpátky míjím onen nešťastný jez. Vesta ve vývařišti se obrací jako v bubnu pračky a jediná připomíná, že se tu něco stalo. Pořád cítím ten pocit bezmoci a mám strašnou chuť slézt tam dolů a vyzkoušet, jestli bych to v tom proudu ustál. Hrozně rád bych to věděl.

Ale strach, který mi v tom bránil ve chvíli, kdy šlo o lidský život, mi nedovolí, abych takovou pitomost udělal teď, když už nejde o nic.

 

 

Během příštích čtrnácti dnů se snažím dozvědět, jestli ten člověk, kterému řeka na poslední chvíli darovala šanci na přežití, opravdu žije a také to, jak se tam vlastně dostal.

Nakonec se dozvídám, že přežil, snad dokonce bez velkých následků, byť to bylo o fous.

Jednalo se prý o jednoho z hasičů, kteří byli přivoláni, protože ve válci pod jezem se obracelo něco, co komusi připadalo jako lidské tělo. Po příjezdu sice zjistili, že se jedná o tělo utopeného divočáka, ale když už tu byli, rozhodli se spustit pramici a onen nevábný kadávr odstranit a poslat do kafilerie, aby se pak neválel někde u řeky. Možná za tím vězela i chuť po nějaké akci. To, že se loď na vybouleném vodním válci pod jezem převrátí, asi nečekali. Jednoho z dvojice pak nasál zpětný proud a vtáhl ho pod jez, odkud se nedokázal dostat. Zbytek už jsem viděl.

A ten zázrak s vestou? Její majitel si ji prý při vstupu na loď nezapnul – ať už z nedbalosti nebo z frajeřiny. Proto mu také pod jezem nebyla moc platná. Když ale ztratil vládu nad svým tělem, proud z něho rozepnutou vestu strhl a tak mohl konečně vycestovat z vývařiště spodem. Je dobře, že ho nakonec zachránili kamarádi, protože proto člověk kamarády má, věří jim a doufá, že ho v podobných chvílích nenechají ve štychu. Já jsem si už v té finální fázi jen léčil svůj komplex a fakt je, že v tomhle směru mi to trošku pomohlo, i když zdaleka ne tak, jako relativně šťastný konec celé té události.

 

Ať už jsem zbabělý byl nebo nebyl, nikoho to nestálo život. A proč to celé píšu? Důvodů je dost. Vyzdvihnu ale ten hlavní. Rybář, který tráví u vody mraky času, se může ocitnout v situacích, kdy je ohrožen život jeho vlastní anebo život někoho jiného. V těchhle chvílích je třeba se rozhodovat rychle a dobře, protože každá minuta má neuvěřitelnou cenu. Nemá smysl se koukat, jak se někdo topí – je třeba jednat. Jít a sehnat cokoli – provaz, větev, loďku. I když byste sami nevěděli, co s tím, on už to třeba někdo vědět bude. Pohled na desítky lidí bez hnutí sledující, jak se topí člověk, mi přišel jako neskutečný sen.

Pokud ale v té chvíli prokážete rozhodnost a budete schopni podniknout něco smysluplného, řada  těch lidí se k vám přidá. Rozhodně v případě, že je požádáte o pomoc. Oni jen nevědí, co mají dělat.

Na druhou stranu nesmyslné hrdinství opravdu může vést k tomu, že místo jednoho člověka bude třeba zachraňovat dva a hranice mezi hrdinstvím a bláznovstvím může být hodně tenká. Možná jsem se kolem ní pár minut pohyboval, ale stejně jsem ji nenašel. Obvykle rozhoduje výsledek - zachránce je hrdina, ten kdo jen nesmyslně ztratí svůj život, je pro většinu lidí šílenec, který tam neměl lézt.

Mě tenhle zážitek hodně změnil. Ani k lepšímu ani k horšímu, prostě změnil. Nemyslím si, že budu příště odvážnější nebo rozhodnější, ale realističtější a pragmatičtější určitě. Jenže po pravdě řečeno, přál bych si raději, aby mě žádné podobné "příště" už nikdy nepotkalo.

 

Text i foto: M. Horáček - Osprey