Se zájmem jsem četl tyto reportáže, ale bohužel počáteční vysoké ceny zájezdů se neshodovaly s mými finančními možnostmi, a tak se návštěva Norska stále odsouvala. Až se přiblížily mé 60-té narozeniny. Ač jsem leccos naznačoval a tajně doufal, nikdo mi zájezd nekoupil.
Koncem léta mi zbýval ještě týden dovolené, když jsem v časopise zahlédl inzerát nově utvořené CA Averoya nabízející zaváděcí ceny za týdenní zájezd na ostrov Averoy ve středním Norsku. Cestovku jsme navštívil a byl jsem ujištěn o volných místech na září, skvělém servisu a mracích ryb. Navíc jsem zde potkal jednoho spolupracovníka cestovky, který mi sdělil, že na Averoyu vzal svého 73-letého otce, a ten to problémů zvládl a moc dobře si zachytal. To byla hozená rukavice! Přece se ve svých šedesáti letech nenechám zahanbit. Když to vydržel „dědek“ o třináct let starší, tak to musím vydržet také.
Do odjezdu zbývalo asi deset dní, a tak jsem se rozhodl pro cestu na sever. Největší strach jsem měl z dlouhé cesty, jestli vydržím tak dlouho sedět. Jeli jsme mikrobusem značky Mercedes s malým přívěsem na zavazadla, pruty a chladící bedny. Bylo nás, včetně řidiče, osm. Cesta až do Rostocku k trajektu probíhala poměrně dobře, na samotném trajektu jsme se všichni trochu zrelaxovali. Jenže, pak nás čekal ještě celý den a celá noc cestování, a to už jsem chvílemi nevěděl, jak si sednout. Jeli jsme jen s jedním řidičem, na kterém bylo vidět, že s přibývajícími kilometry ztrácí bdělost. Malé přestávky sice dělal asi po 4 -5 hodinách, ale i tak jeho nedostatečný odpočinek byl zcela v rozporu s dopravními předpisy.
Nicméně přes strašnou únavu řidiče jsme nakonec druhého dne ráno asi v osm hodin dorazili bez nehody do kempu na Averoyi. Bylo mlhavo, vlhko a foukal studený vítr od moře. Sluníčko jen nesměle vykukovalo z mraků.
CA Averoya si s předepsanou legislativou zřejmě nedělala těžkou hlavu. Na zpáteční cestu pro nás přijel z Prahy jiný řidič, který po krátkém, asi 4 hodinovém odpočinku, opět vyrazil na zpáteční cestu hned ten samý den. Večer ještě v Norsku zkolaboval, naštěstí si toho byl sám vědom a sám od sebe zastavil, s tím, že není schopen jet dál a musí se dospat. Na trajekt jsme dorazili včas jen díky tomu, že jeden z kolegů rybářů sedl sám za volant firemního mikrobusu. To, že CA Averoya dnes neexistuje, mě nakonec nemohlo ani překvapit…
Zpět k mému pobytu. Konečně jsem byl u vysněného moře. Strach z cesty byl rázem zapomenut a trpělivě jsme čekali až předchozí parta opustí ubikaci. Mezitím obhlížíme moře. Parta, kterou jsem střídali, nás „obšťastnila“ nepříjemnou zprávou: Až do předvčerejška bylo moře silně rozbouřené a nedalo se vůbec vyjet na ryby. V podstatě tak rybáři chytali jenom jeden den, a ten za moc nestál, protože po delších bouřkách ryby začnou brát, až když se moře úplně uklidní. Tak nakládali do mikrobusu jen poloprázdné polystyrenky chrastící jak krabičky s několika sirkami. Bylo to velmi mizerné povzbuzení pro začátek mé premiérové mořské rybařiny. Než se odjíždějící parta vystěhovala z baráku a naložila bagáž do mikrobusu, čekali jsme na převzetí lodí. Pak zase na dokončení úklidu v ubikaci, a tudíž bylo dost času omrknout moře a okolí kempu. To dá rozum, že jsme všichni byli natěšení na chytání, a tak jsme už při čekání vybalili pruty a šli zkusit, jak se loví z mola.
Upřímně řečeno nedělalo to vůbec nic! Já s horečnatým napětím nahazoval 7 cm dlouhý chrastící wobler zn. Black White. Zvolená nástraha se moc nelišila od povrchových popů, protože se začala nořit až po dvoumetrovém rychlém tažení po hladině. Kdysi jsem ho u nás používal na vylákání štik z rákosin podle břehu. Že se na moři ryby vyskytují převážně u dna, to jsem ještě v té chvíli netušil. Tak jsem ho teď z neznalosti pral asi 20 metrů od mola. Dřevěné molo se se mnou po odhozu pokaždé zakymácelo, a tak jsem místo sledování woblera spíše koukal pod sebe, abych náhodou při záběru nesletěl do moře. Prudký záběr přišel dřív, než jsem stačil zvednout hlavu! Takovou šupu do prutu a nekompromisní tah ihned po nahození jsem zažil jen jednou, když jsem trefil většího bolena. V úleku jsem přidal pojišťovací zásek a pak se nestačil divit…
To, co jsem uzřel po zvednutí hlavy, mě vyrazilo dech. Wobler visel v zobáku velkého mořského racka a ten ho usilovně bránil před nálety dalších tří racků, kteří se mu ho snažili vyrvat. Přepnul jsem rychle na volnoběžku, v očekávání, že když povolím, racek se nástrahy sám nějak zbaví. Jenže to se nestalo a rámus ptačí hádky pokračoval dál. Když jsem viděl, že se racek woblera nezbaví, přitáhl jsem ho natvrdo asi na 10 metrů k molu. Tehdy ostatní rackové pochopili, že tady jde o kejhák a vrátili se za velkého nadávání na pobřežní skálu vedle ubikace.
Zaháknutý racek se zatím bránil přitažení ze všech sil. Už neměl energii na létání, tak si vyčerpaně sedl na hladinu a snažil se mě zastrašit máváním křídel. Rozpětí křídel měl odhadem metr a půl, takže působil docela zlověstně. Přestože jsem získal převahu, mé obavy ze setkání z očí do očí se postupně zvyšovaly. Za pár chvil byl zdivočelý a naříkající opeřenec u mola. Zaklekl jsem, zkrátil volný vlasec a rychle jsem chňapl po rackovi. Uchopil jsem ho levou rukou za zobák. Pak jsem přiklekl prut, abych pravou ruku mohl uvolnit wobler ze zobáku. Všichni účastnící zájezdu stáli v bezpečné vzdálenosti za mnou a slovně mě povzbuzovali. Vilda pohotově zapnul kameru, a tak mi z finální fáze souboje vytvořil dodatečně pěkné video – a je docela dlouhé, protože ptačí zobák není měkká rybí tlama a trojháček ho pevně sešil k sobě. Racek navíc nechápal, že mu chci pomoci a vší silou opakovaně pumpoval křídly do protipohybu, přičemž mi pěkně nafackoval.
S očima plnýma prachového peří jsem mu kroutil hlavou ze strany na stranu a snažil se mu násilím co nejvíce rozevřít zobák. Konečně jsem vyprostil jeden hrot a za chvíli i druhý. Konec zápasu!
Racek odplaval asi dva metry od mola, hlavu měl nakroucenou na stranu a koukal při tom jako čerstvě vyoraná myš. Nechápal, co se to s ním dělo. Chvíli mu trvalo, než si narovnal hlavu a teprve po další době protřepal křídla a odletěl ke svým druhům na pozorovatelnu. Já utíkal k vodovodu vymýt si prachové peří z očí a nosu.
Tak takový byl můj první úlovek v Norsku! Něco podobného jsem si opravdu nepředstavoval ani v nejbujnějších snech...
Děda Eda
ilustrace: Chytej.cz