První příhoda je takový malý „propadák“. Ten den svítilo sluníčko a nefoukal vítr, tak jsem si řekl, že se dojedu podívat na Bělu na ryby. Cestou jsem se zastavil v obchodě a koupil si plechovku kukuřice. Když jsem po cca 20 minutách dorazil na svůj oblíbený flíček, řeka byla krásně průhledná a plná života.

 

 

Na břehu jsem vyplašil vyhřívající se užovku obojkovou, ale než jsem stačil vyndat mobil na focení, tak byla ta tam. Pomalu a potichu jsem se přiblížil k vodě, nahlédl pod hladinu a uviděl tu nádheru - kapři jako polena jezdili v proudu nahoru a dolů.

V duchu jsem si jenom řekl:  „To bude rybačka!“ A taky že jo.

Vyndal jsem svoji tvrdou udici s navázaným splávkem a pětigramovým olůvkem, jak říkáme po rybářsku „na houpačku“, prohodil pár zrníček od kukuřice a potichu nahodil podél břehu, abych kapry nevyplašil.

 

 

Čekám zhruba půl hodinky, když vtom najednou vidím, jak zespodu plavou proti proudu tři kapři a dva karasi. Sedím, ani nedutám a jen se modlím, ať najedou blíž ke břehu. Kapři jsou to pěkní, určitě okolo 50-60cm. Jak je tak posunuju očima, najednou se jeden ten kapr rozhodl připlout až pode mne. Namířil si to přímo k mému zrníčku kukuřice, ale  než to stačil nasát, vidím, že karas, co plaval s nimi, ho předeběhl a už mi visí na háčku. Samozřejmě, že všechno vyplašil. Kapři odjeli pryč proti proudu a mně zůstal na udici jen malý karas, co na mně udiveně koukal jako vyjevený.

Říkám si: „Nevadí, však oni se vrátí.“ Po půl hodině čekání na kapry jsem si všimnul nutrie, která ožírala řasy a pak si čistila tlamu. Pohled to byl hezký, ale měl jsem se dívat jinam. Vůbec jsem si totiž nevšiml, že zatímco koukám proti proudu na nutrii, jak si dělá hygienu a zároveň sleduji, jestli se náhodou nevracejí kapři zpět dolů, najeli mi dva nádherní noví kapři (šupináč a lysec) opět zespoda. Než jsem si stačil uvědomit, že ten šupináč už má kukuřici s háčkem dávno v tlamě a uhání pryč, letěl mi prut do vody. Naštěstí jsem ho stačil chytit, i když už jen za konec. Jenže dlouho jsem se neradoval. Kapr se vyhákl a byl ten tam. V duchu jsem si vynadal, jaký sem babral, zabalil nádobíčko a naštvaný sám na sebe jel domů na oběd.

Odpoledne mi to ale nedalo a vyrazil jsem opět na svůj flíček, ale byl jsem zklamán. Seděl tam už nějaký rybář a chytal. Tak jsem se ho jen tak smutně a v duchu naštvaně zeptal , „co to dělá“ a on odpověděl, že už má kapra ve vezírku a dva vyhákl. No nic, popošel jsem asi o 400m výš proti proudu, kde vím, že jsou točáky a voda proudí pomaleji. Zasedl jsem pod takový pěkný pařez, prokrmil zbytkem kukuřice z rána a nahodil. Stejně jako dopoledne jsem se díval do vody a pod sebou jsem si v řasách všimnul nějakého stínu. Zpočátku jsem na něj moc dobře neviděl, ale po dvou minutách vyjel ven nádherný kapr odhadem kolem 60cm a plaval rovnou k mé kukuřici, kterou jsem nakrmil. Bez rozpaků do sebe šluknul první zrnko a hledal dál.

Je to paráda. Mám ho pod sebou krásně jako na dlani. Prohlížím si ho při sbírání dalších zrníček a najednou vidím, jak nasává to moje s háčkem. Rychle zasekávám a v momentě se dějou věci. Kapr si to namíří rovnou s proudem dolů, a než se naděju, mám vymotáno nejmíň 70m vlasce. Tak si jen říkám:

„A je to v čoudu, ten mi to utrhne.“

Chci ho dostat zpět k sobě, ale proti proudu se ryby špatně tahají. No nic, svlékám se do slipů a trička, vlezu přes kopřivy do vody a pomalu si jdu pro něj. Kapr se mezitím se stačil zamotat kdesi dole ve vrbě a tak počítám s tím, že šance, že ho dostanu na břeh, je tak 50 na 50. Konečně se k němu začínám přibližovat. Jenže čím jsem k němu blíž, tím víc začíná vyvádět. Nakonec mi to utrhne a pádí si to s proudem pryč. A co víc, celý kus řeky je beznadějně splašený. Naštvaný, mokrý, spálený od kopřiv a bez kapra jsem se vydrápal zpátky na břeh, obléknul jsem se, zabalil opět cajk a jel domů. Na závěr se dá říct jen jediné: „Když se daří, tak se prostě daří“.

 

Druhá příhoda se mi stala loni v létě. S kamarádem Karlem jsem se toho dne dohodl, že pojedeme na Bělu na ryby, což se nestává moc často. Dorazili jsme okolo páté hodiny odpoledne na naše místečko - jedno z mála opravdu pěkných, která na naší říčce máme a usedli jsme každý na jedné straně řeky. Karel sedí vedle těch stromů nahoře vpravo maskovaný před kapry jako já, aby nás nezpozorovali.

 

 

Po rozbalení udic a jemném zakrmení jsme se potichu oba dva usadili a sledovali vodu. Byla krásně průhledná a tak jsme se koukali, jestli pod vodou nezpozorujeme plovoucí kapry, kteří tam touto dobou jezdí jako zběsilí. Začátek rybačky byl dost vlažný. Karel během hodiny promrhal dva záběry a já se mezitím mohl jen kochat přírodou a občas nějakým kapříkem, co proplaval proti proudu bez zájmu o nastražené kukuřičky. Zanedlouho vidím, jak Karel volá: „Je tam!“ a vidím, jak bojuje s kapříkem, který mu samozřejmě zajel do proudu a snažil se využít jeho sílu k uvolnění. Beru do ruky dlouhý podběrák, vyndávám udice a běžím přes most mu ho podebrat. Je to vskutku krasavec - rovných 50cm dlouhý šupináč. Karel vyndal vezírek a uložil kapra. Já jsem se vrátil opět na své místo, znova jsem nahodil udice na houpačku a věnoval se dál chytání. Po půl hodině jsem si všimnul, jak se s proudem vracejí dva pěkní kapříci a tak jsem zpozorněl. Začali sbírat kukuřičku a byla to moc pěkná podívaná. Když dopluli k té správné, záběr na sebe nedal dlouho čekat. Konečně zásek a cívka vrčí jako o závod. Vidím, jak si to kapr namířil rovnou směrem ke Karlovi za betonovou kostku a už jsem viděl, jak mi to zamotá a utrhne. Brzdil jsem ho rukou na cívce, jak to jen šlo a povedlo se. Kapr zajel zpátky na moji polovičku říčky a tak jsem popadl podběrák a šel podél vody, abych ho do něj dostal. Ještě chvíli se tam házel a podnikl pár výpadů do proudu, ale nakonec skončil pod mýma nohama, dostal loknout vzduchu  a „hup“ - byl v podběráku. Radost byla veliká a ta krása  - měřil 67cm a byl to pěkně stavěný mlíčňák.

 

 

Nechal jsem se od Karla na mostě vyfotit a kaprovi daroval svobodu. Karel mi ho pochválil, jaký to byl krasavec a chytali jsme dál. Po takovém zmatku samozřejmě chvilku trvá než se voda uklidní a tak není kam pospíchat. V klidu si nahodím udice a pokuřuji cigaretu, když v tom na mne Karel volá:

„Tý jo, já tady teď viděl želvu !“

Já mu na to odpovídám: „Jsi normální, kde by se tu vzala?“

A on říká „Nevím, ale myslím si, že to byla opravdu želva".

No, měl jsem na to svůj názor, ale raději jsem to nijak nehrotil a věnoval se vychutnávání cigarety a krajině okolo sebe. Asi po 15 minutách najednou vidím, jak se mi na jedné udici jemně hýbe splávek a nevidím kukuřičku.  Kde vlastně je a co mi to tahá za vlasec? Seknu a na vlastní oči vidím, jak se mi na háčku ve vodě hýbe něco, co je hodně podobné želvě. Že by měl Karel pravdu? Vyndavám tu věc z vody a přesvědčuji se, že je to opravdu veliká želva a je chycená docela hluboko v krku.

 

 

„Přijď se podívat, chytil jsem želvu na kukuřici,“ volám na Karla.

Ten se jen usmál: „Tak vidíš že jsem nekecal. Já ji viděl, jak se tady pode mnou jen tak otočila a pak jsem ji ztratil z očí.“

Když dorazil ke mně, znalecky se na ni podíval a říká: „Ty, to je želva nádherná.“

Já mu povídám: „No je krásná a pěkně zbarvená…“

A on na to:  „Co krásná , jmenuje se želva nádherná“.

Opatrně jsem želvě s Karlovou pomocí peanem vyndal háček a ptám se: „Co s ní? Co tady vůbec taková želva dělá? Ta tady vůbec do té vody nepatří“!

 

 

Nakonec jsem zavolal kamarádovi do Litvínova, že mu přivezu překvapení do jeho jezírka. Lidi, je sice fakt, že jsem tam u něj už dva měsíce nebyl, ale co vím, želva je jejich rodinný mazel. Žije venku v rybníčku, má tam čistou vodu  i flíček na vyhřívání na velikém kameni a chová se jako doma.

A co se Běly týče, budu na ni samozřejmě chodit dál. Možná je to malinká říčka , ale pro mě má velké kouzlo a jsem zvědav, čím mě překvapí příště.

 

Petrův zdar.

 

Marek Šimšálek  alias  Mára1