Jak to začalo?

Za existenci seriálu a částečně i za to, že čtete tyto řádky, je zodpovědná dvojice lidí. Prvním je David Havlíček, s nímž jsem se v podstatě náhodou seznámil na jednom regionálním srazu "chytejáků". Tím druhým je dnes už legendární postava české přívlače - Tomáš Rozsypal. Byl jedním z několika autorů, jejichž články mě inspirovaly během mých přívlačových začátků. Ale zatímco ti ostatní už dávno nepublikují, Tomáš se před časem usadil na šéfredaktorské židli časopisu Kajman a zřejmě přímo z ní mi díky HaDovu ponoukání někdy během loňského podzimu zavolal, jestli bych nebyl ochoten pro jeho časopis něco napsat.

Po pravdě řečeno - jak jsem tak držel sluchátko, z jehož útrob na mě vypadla zmíněná nabídka, k dalšímu ťukání do klávesnice jsem moc ochoten nebyl. Jenže tohle byla příležitost setkat se s člověkem, jehož články jsem hltal už v době, kdy měl Kajman osm listů. Možnost setkat se s rybářem a navíc vláčkařem, který chytil ryby, jaké já v životě ani neviděl a zažil to, co jsem celý život toužil zažít také. A já se s ním setkat chtěl. Překvapilo mě, že on se mnou taky.

Bylo ovšem jasné, že asi nebude ideálním řešením přijít do redakce, dvě hodiny vtipně konverzovat a pak s úsměvem prohlásit, že nic nemám. Musel jsem s něčím přijít, i kdyby na chleba nebylo...

Seriál o štikách byl teoreticky jedinou věcí, kterou jsem do budoucna plánoval a opravdu časem stvořit chtěl. Jenže nabídka přišla příliš brzy. S trochou štěstí jsem mohl napsat několik prvních dílů. Chyběly pořádné úlovky, trápil mě nedostatek použitelných fotografií a celkově jsem žil na pochybách, jestli svými postřehy z lovu "kudel" na jihočeských říčkách někoho zaujmu. Jenže nic lepšího mě nenapadlo a tak jsem se vydal do Tábora s vizí štičího seriálu a vírou, že to nakonec nějak dopadne.

S Tomášem jsme se setkali na srazu dopisovatelů Kajmana na konci října 2005. Nedržel v jedné ruce sumce a ve druhé candáta jako na fotkách, z nichž jsem si ho pamatoval, místo nich třímal láhev s průzračnou tekutinou a na uvítanou ji dávkoval všem účastníkům. Proti seriálu nic nenamítal a než jsem se nadál, stal jsem se přispěvatelem Kajmana jako všichni kolem.

Po návratu z akce nezbylo než začít psát. Produkce psaného slova se celkem dařila, ale problém představovalo přesné rozdělení textu do kapitol podle místa vymezeného na stránkách časopisu. Natahování, zkracování, slučování a rozdělování jednotlivých témat se tak stalo mojí noční můrou. V konečném výsledku se jednotlivé díly značně liší, protože kdykoli jsem se začal nad něčím teoreticky hloubat, na nic dalšího už v daném dílu nezbylo místo. Sugestivní líčení zážitků od vody zase bylo stoprocentní zárukou, že zbytek článku bude třeba drasticky okrájet. Každý díl je proto souhrnem mnoha kompromisů a nejsou si moc podobné - někde převládá teorie, jinde praxe anebo zážitky z lovu. Bude to tak i nadále, i když je jasné, že čtenářská atraktivita jednotlivých dílů se díky jejich obsahu bude výrazně lišit.

Po dlouhých úvahách jsem napřiklad zařadil do seriálu možná i nudné a teoretické pojednání o výběru nástrahy. Rozhodování, zda naplnit tři stránky Kajmana obecnými úvahami nad zdánlivě primitivní záležitostí, mi zabralo několik hodin. Ale udělám to z jednoho jediného důvodu. V minulosti jsem zjistil, že největší cenu mají články pro začínající rybáře. Pro tuhle skupinu i takový díl bude mít význam. Ostatní už, doufám, přežili i horší věci.


Poslední sezóna

Jak vůbec vypadá sezóna někoho, kdo si začal hrát na odborníka v lovu štik? Je prakticky stejná jako u běžného rybáře. Mám dvě ruce, v nichž můžu držet jeden prut a ve svém volném čase chytám na stejné vodě jako všichni rybáři z okolí. Žádná extra voda to není, zájem o lov dravců výrazně převyšuje její produkční možnosti a tak se tu žádné rybářské manévry nekonají a každá štika přes šedesát čísel je důvodem k radosti. Hodně rybářů se tak pravděpodobně bude moci pochlubit lepšími úlovky a já jim je ze srdce přeji.

Oproti běžným rybářům se ale můj lov odehrává v několika rovinách. Nelovím jen ryby, ale také fotografie, příběhy i zajímavé poznatky z chování mých zubatých protějšků. Navíc je třeba zkoušet nevyzkoušené a ověřovat vše, co se v mi v hlavě vylíhne. V praxi to vypadá tak, že jdete k vodě a přemýšlíte nejen o tom, zda budou brát, ale také jestli je obstojné světlo na fotografování. Kromě toho doufáte, že zažijete něco úžasně vzrušujícího (i když už předem víte, že se vám nejspíš podaří maximálně tak někam spadnout) a táhnete s sebou nástrahy, kterým nevěříte ani co by se za nehet vešlo, ale potřebujete je vyzkoušet do takové míry, abyste za pár měsíců mohli na stránkách tisku tvrdit, že s nimi máte nějaké zkušenosti.

A během celé doby se snažíte uvažovat. A co mě fascinuje - najednou překročíte určitou hranici, věci začnou zapadat do sebe a najednou fungujete tak nějak jinak.

Psaní seriálu mě opravdu donutilo přemýšlet o lovu štik daleko intenzivněji než kdykoli předtím, protože některé myšlenky jsem musel pracně formulovat a pak je po sobě mnohokrát přečíst. Přitom mi došlo, že se v praxi těchto logických zásad nijak zvlášť nedržím a chytám si, jak mě napadne. Když se začnu tvrdě držet všeho, čím krmím čtenáře, bude to na výsledcích vidět?

Musím říct, že to vidět bylo. Lovil jsem daleko efektivněji, snadněji se dostával do kontaktu s rybami a objevil několik míst, kolem nichž jsem už roky chodil, aniž by mě napadlo, že se tu dá za jistých okolností ulovit nejedna pěkná zubatá. Nakonec jsem nachytal přinejmenším dvakrát víc ryb než je u mě během jedné sezóny obvyklé.

Hned na zahájení jsem ale zjistil, že lov prostoupený chladnou neosobní logikou není všechno. Dokonce ani dosažené úlovky ne.

Rozhodl jsem se zahájit sezónu pod oblíbeným jezem, kterému jsem se v den zahájení lovu dravců kvůli značnému rybářskému tlaku už roky vyhýbal. Bylo mi jasné, že jediné, co mě zvýhodní před přítomným "davem" kolegů, bude skutečně detailní znalost místa. Znám tam v podstatě každý kámen a ve většině případů můžu ukázat prstem, kde nějaká štika s vysokou pravděpodobností právě stojí.

Ranní chytání jsem proto naplánoval do posledního detailu. Spíš než vycházku na ryby to připomínalo bankovní loupež. Důležité bylo být rychlý, přesný a hlavně všude první.

S rozedněním jsem dorazil pod jez jako druhý a během chvilky obešel všechna vytipovaná štičí stanoviště, která jsem prochytal krátkými hody z předem promyšlených pozic. Konkurenci nějakou dobu zdržel velký úplav, který sice vypadal lákavě, ale věděl jsem, že je mělký a má písčité dno, takže štiky zpravidla stojí na jeho horním okraji, kde je kamenitá hrana. Tady jsem začal, zatímco nástrahy ostatních křižovaly rozlehlou, ale podle mého přesvědčení jalovou tišinu. Optimální typ wobbleru na zdejší kamenité zlomy jsem měl odzkoušený z loňska, barvu jsem buď trefil nebo na ní ten den nezáleželo. Záběr jsem dostal během chvilky, pustil štiku nad jez, aby dostala šanci přežít zahajovací běsnění a přesunul se na další flek. Na všech pěti vytipovaných místech jsem dostal záběr během prvních pár hodů a nebýt toho, že mi dvě štiky spadly a přemluvit je k dalšímu útoku dalo chvíli práce, byl bych s celým podjezím hotov za čtvrt hodiny. Nikdo další štiku nechytil.

Pocit, který se po úspěšném lovu dostavil, měl ale do spokojenosti daleko. Vůbec jsem neměl dojem, že jsem dobrý rybář, ale spíš pěkný hajzl. Odvedl jsem strojově přesnou práci, kterou jsem si předem naplánoval a ono to shodou náhod vyšlo. Ti rybáři kolem šli možná k vodě s chutí prožít kouzlo zahájení a s nadějí na nevšední zážitek, u mě tohle všechno překryla studená logická kalkulace, kterou jsem prostě zrealizoval. Možná efektivní, ale kam se vytratilo kouzlo rybařiny?

A tak jsem si zase začal s rybami hrát a přisupovat k nim s nadhledem, úctou a pokorou. Nechytil jsem jich nejvíc, ani žádnou trofejní. Největší radost jsem během roku zažil, když jsem poznával úplně nová místa (musím říct, že velmi krásná) a za celodenní trmácení byl odměněn úlovkem třeba jen jediné slušnější ryby. Ukládal jsem si do paměti obrazy plné průzračné vody, štíhlých žíhaných těl a poletující tříště. Bohatě mi to stačilo ke štěstí. Zachytal jsem si také s lidmi, kteří jsou daleko lepší štikaři než já a jsem jim vděčný za to, že si na mě našli čas. Rybařina je víc než pouhé nachytání nějakého počtu ryb v určitých velikostech. Pokud tu nějaká čísla a míry padnou, věřte, že kvůli tomu jsem k vodě nechodil. A co se týče seriálu - zatím se mi potvrzuje v podstatě všechno, co jsem doposud napsal a to mě těší nejvíc.

I když mi bylo jasné, že ani kvůli psaní ze sebe neudělám rybařící stroj, nějaká ta logika provázená rázným tahem na věc se ale v mé hlavě usadila v míře větší než dosud a bylo to znát. Přes léto jsem chytal štiky jen v obdobích, kdy se mi zdálo, že to bude mít smysl. Jinak jsem se v klidu věnoval dalším rybám a nijak jsem to s vláčením nepřeháněl. Školil jsem ale zubaté na svých "pastičkových" místech, kdykoli jsem měl dojem, že se tam nějaká objevila. Uhonil jsem jednu pětasedmdesátku, unikající ulovení na frekventovaném místě v podjezí ještě tři týdny po zahájení a dostal druhou podobnou rybu, která vytáhla pod jiný jez s vlnou veder. V našich místních podmínkách celkem úspěch.

Na podzim jsem chtěl chytit ještě alespoň jednu pěknou štiku, ale zřejmě mi nebyla souzena. Říjen byl velmi teplý, voda čistá a nízká. Dostat v těchto podmínkách záběr jenom trochu slušné zubaté nebylo zrovna lehké. A když už jsem měl na prutě rybu přes 60 cm, většinou mi spadla. Až poté, co jsem několik útoků na nástrahu uviděl zblízka, došlo mi, kde je problém. Štiky většinou neměly opravdový hlad a v čisté vodě až příliš dobře viděly, že neútočí na skutečnou kořist. Vůbec se nesnažily nástrahu poctivě nabrat do tlamy. Byly to krátké letmé výpady z agresivity či zvědavosti, ryba se často jen dotkla trojháčků na wobbleru a pokud na nich uvízla, většinou se rychle setřepala. Zmenšil jsem proto nástrahy a častěji chytal na gumy. Ryby mi přestaly padat a úlovků bylo najednou i víc, ale jejich velikost se zmenšila a naděje na zapřažení pořádného torpéda mě víkend od víkendu opouštěla. Ve snaze něco změnit jsem nakonec vyzkoušel i lov na vláčenou mrtvou rybku. Přestože bylo nad slunce jasné, že jde o hodně úspěšnou techniku, hranici 70 cm už jsem do konce sezóny nepokořil. Jedna větší ryba mi spadla, o další jsem se opakovaně pokoušel, ale nakonec jsem se dozvěděl, že ukousla jednomu kolegovi wobbler bez lanka a od té doby se po ní slehla zem. Mezitím čas běžel a s krátícími se dny ho na rybařinu zbývalo stále méně.

Moje vytrvalá snaha a teplý podzim měly za následek to, že celkový počet štik, které jsem během roku 2006 zdolal, nakonec o dost překročil stovku. Je otázka, zda se něčím takovým vůbec chlubit, mimo jiné i proto, že jen 13 ryb měřilo přes 60 cm. Jenže při současném rybářském tlaku je drtivá převaha mladších ročníků ve štičích populacích realitou a úlovek větších jedinců přívlačí na malých silně prochytávaných vodách vyžaduje i kus štěstí.

Postřehy od vody

Opravdu mě potěšilo, že věci, o kterých jsem v seriálu psal, fungovaly i v této sezóně. Na zahájení byla většina atraktivních stanovišť obsazena přibližně stejně jako v jiných letech, největší štiky se tentokrát natlačily pod můj oblíbený jez až s vlnou červencových veder - samozřejmě v době, kdy jsem byl na dovolené, pak následovala srpnová pauza prokládaná chytáním štičích dorostenek lovících potěr v mělčinách a nakonec dlouhý teplý podzim bohatý na počet úlovků, ale trochu skoupý na pořádné kusy.

Malinko jiné to bylo s najížděním ryb na zimoviště. Vzhledem k vysokým teplotám se na nich štiky slézaly postupně, v dlouhém časovém rozmezí a doslova v každém nadjezí jinak. Moje zkušenosti mi moc nepomohly. Jednu štiku jsem pozoroval, jak loví v mělkém proudu ještě začátkem prosince. Bylo tam vody do půli lýtek a nejbližší hlubší úsek se nacházel skoro 200 m daleko.

Mnohokrát za sezónu jsem měl příležitost se zamyslet, jak je to se štičí teritorialitou. Často jsem získal informace o vyské koncentraci štik na velmi omezeném prostoru. Příčiny byly různé, většinou byla štičí sešlost nějak podmíněna konfigurací dna nebo potravní nabídkou. Největší hustotu ryb jsem zaznamenal z kraje sezóny pod jezy a na některých zimovištích. Kdyby nebyla soustavně vyrybňována sportovními rybáři, sešly by se na některých z těchto míst pravděpodobně desítky štik na ploše několika arů. Na jedné říčce jsem dokonce zaznamenal stav, kdy se většina ryb včetně štik z několika kilometrů toku doslova namačkala do dvou zhruba stometrových úseků.

Pastičková teorie pracovala s otřesnou přesností. Všechny větší ryby jsem ulovil na známých dlouhodobě úspěšných místech. Pro některé jsem si doslova došel. Je neuvěřitelné, jak magickou přitažlivost dokáže mít řadu let po sobě někdy i jediný správně situovaný kámen nebo trs trávy. A na ulovení nepříliš zkušené ryby, která právě dorazila na nové stanoviště a sotva se tu stačila rozkoukat, opravdu často stačí první nához.

Ověřil jsem si také, jak nenápadné dovedou být velké ryby.
V roce 2005 jsem získal informace o přítomnosti dvou větších štik na dvou různých místech malé říčky. Obě byly pravděpodobně uloveny v průběhu roku 2006. První v létě, druhá v samém závěru sezóny. Tato druhá ryba (89 cm) nejspíš prožila dvě sezóny v úseku doslova obléhaném rybáři lovícími na všechny možné přírodní i umělé nástrahy. Několikrát jsem se o ni pokoušel, několikrát si myslel, že už tam dávno není a přesto zřejmě dokázala celou tu dobu v daném úseku přežívat, aniž by o ní kdokoli věděl. Nakonec asi díky nízkému stavu vody nemohla najít vhodné zimoviště a zatoulala se do vývařiště malého jezu, které je normálně koncem podzimu prakticky bez ryb a tam se nechala chytit.

Přesvědčil jsem se opět, jak je ošidné tvrdit, že v nějakém revíru nebo jeho části není větší ryba. V mnoha případech se tam jedna dvě slušnější vyskytují, ale ulovit se dají jen v nějaké mimořádně slabé chvilce.

Opětovně jsem si také potvrdil, že je nesmírně jednoduché dostat na prut ryby, které nemají zkušenosti s umělými nástrahami. Celý rok jsem doufal, že alespoň některé odlehlé lokality zůstanou přehlédnuty a nenavštíveny. Řada zapomenutých tůní sice během poslední zimy vymrzla i s celou obsádkou, ale na dvou místech se mi mé očekávání splnilo a koncem října jsem si mohl dvakrát vyzkoušet, jak snadné je potom popíchat v krátké době prakticky všechno zubaté na takové vodě. Podařilo se mi například chytit tři štiky na čtyři hody, což byla polovina obsádky jedné takové menší vody. Při dalších návštěvách byly ovšem zubatice jako vyměněné, takže jsem zkusil i vláčenou mrtvou rybku. Když jsem pak kousek pod nohama viděl, s jakou opatrností se ji jedna z nedávno proškolených ryb pokouší sežrat, jenom jsem tiše zíral - několikeré ochutnání letmými doteky, dlouhé držení za ocásek a snad po minutě bleskový pohyb a rybka zmizela v zubaté tlamě. A to mi ještě ta šikulka po záseku spadla...

V návaznosti na tyto zkušenosti jsem se také pokoušel zjistit, jak velký vliv na opatrnost ryby má její předchozí ulovení. Získal jsem dojem, že je někdy snazší chytit tutéž rybu dvakrát po sobě během jedné hodiny než s odstupem několika dnů. Hladové aktivně lovící ryby nacházející se ve stavu "hormonální nepříčetnosti" klidně zaberou několikrát za sebou. Popíchaná ryba, která bezprostředně necítí hlad, si naopak umí dát pozor. A pokud zabere, nezřídka je to krátký ostrý jakoby nervózní záběr, po němž velké procento ryb padá.

Navštívil jsem také v průběhu podzimu několikrát místa, kde známí krátce předtím chytili a vrátili vodě poměrně velký počet štik (15 - 20 ks). Nikdy taková vycházka nedopadla dobře. Většinou jsem byl rád, že se chytilo alespoň něco a raději jsem nakonec měnil místo lovu.

Během sezóny jsem vyzkoušel hromady umělých nástrah a snad si udělal zase o trochu lepší názor proč, kdy a jak na ně štiky útočí. Naučil jsem se o něco lépe pracovat s jejich velikostí, malinko jsem si rozšířil obzory v oblasti měkkých nástrah, snažil se hledat výhody používání zvuku nebo výrazných barevných kombinací a po nemalé snaze dostal svůj první záběr na popa. Všechny svoje postřehy samozřejmě zařadím do patřičných kapitol seriálu - už proto, že se v některých případech jedná o drobnosti, které by mohly někoho opravdu zajímat.

Závěr

Díky seriálu se mi stala i jedna malinko úsměvná věc, která mě docela zaskočila. Byl jsem požádán, abych pomohl rybářům na pro mě úplně cizí lokalitě vymyslet "jak na ně", případně dokonce přijel a předvedl na místě, jak to dělám. K tomu mohu říct jen jedno. Nejsem žádný mimořádný rybář a v mé osobě se spíš shodou okolností spojují schopnosti obstojně chytat, psát a snad i fotografovat. I kdybych kamkoli přijel, nezačaly by se dít nějaké zázraky. Znám dokonce spoustu lepších třpytkařů, než je moje maličkost - jenom nemají potřebu svoje umění veřejně prezentovat. Zkuste mě proto brát jako mírně nadprůměrného rybáře s určitou dávkou pozorovacího talentu a nutkáním svoje zážitky a názory zveřejňovat. Nic víc nikdy nebudu.

 

Musím ale přiznat, že i tak mě psaní článků o sportovním rybolovu změnilo. Nevím, zda k lepšímu nebo horšímu a dokonce ani nevím, zda mám být rád nebo toho litovat. V krátké době jsem pochopil a naučil se obrovskou spoustu věcí, prostředky získané z honorářů jsem investoval do nového vybavení, na které bych se jinak těžko vzmohl a určité zviditelnění mé osoby mi umožnilo setkat se s lidmi, kteří by si na obyčejného anonymního rybáře sotva našli čas. Z mého rybářského života se ale jako daň za tohle všechno vytratil pěkný kus svobody.

Už jsem i přemýšlel, proč to všechno dělám. Kdysi jsme se o tom bavili s Davidem Havlíčkem a shodli se, že jedním z důvodů je pocit, který člověk zažívá, když vidí svoje obrázky nebo texty na stránkách časopisů a může svou prací spoluvytvářet určitý mediální obraz rybařiny. Kromě téhle trochu vyumělkované rybařiny, která do jisté míry připomíná pohádku, ještě existuje obyčejná realita u vody. Ta je místy doslova strašlivá, ale právě pod vlivem médií se pomalu mění a vyvíjí. Snad k lepšímu - i když přímá cesta to rozhodně není. Rád bych tyto změny pomohl urychlit a doufám, že i moje "pohádky" budou mít nějakou zásluhu na tom, že se rybařina v naší zemi dostane někdy v budoucnu na poněkud vyšší úroveň.

Míra Horáček alias Osprey

 

Součástí tohoto článku je i patnáct pozadí na obrazovku, které krátce po zveřejnění tohoto textu umístím do patřičné rubriky. Jedná se o výběr snímků z dosavadních dílů, takže kromě počtu pixelů nic nového, ale pokud se vám některá fotka líbí, můžete si ji prostě stáhnout ve větším rozlišení.