Ty jsem trávil u svého strýce v malé vesničce kousek od Šumperka (na severní Moravě). V té vesničce jsem měl ale ještě jednoho strýčka a s tím jsem jezdil na ryby. Jezdívali jsme na překrásnou pískovnu se spoustou ryb, zvláště pak kaprů. Vždycky večer jsme se dohodli na hodině odjezdu a druhý den ráno vyrazili. Vše se ovšem dělo pod podmínkou, že když zaspím, nečeká na mě a jede sám.

Psal se konec července roku 1999, období, na které nikdy nezapomenu. Ve vzduchu se vznášela vůně slámy, špačkové ozobávali poslední třešně ze stromů a já se těšil na druhý den. Se strýcem už jsme byli domluveni, že vyrazíme ráno o půl páté. Spal jsem špatně. Vždy když se moc těším na druhý den na ryby, pořád se v posteli převaluji, vzdychám a mnohdy ve snu zdolávám toho svého životního kapra.

Při zdolávání té velkolepé ryby jsem najednou slyšel bouchání na okno. Otevřel jsem oči a nic neviděl. Byla totiž ještě tma a nedočkavý strýc už hudroval, že ještě nejsem nachystaný a musí na mě čekat. Bylo to pro mě překvapení, že čekal, ale stalo se. To mě asi svatý Petr nechtěl připravit o můj největší dosavadní životní zážitek s rybami. Vyskočil jsem tedy z postele, oblékl se, vzal si něco k jídlu a vyrazili jsme.

Auto jsme zaparkovali na obvyklém místě a šli jako vždy dobrý kilometr na místo. Řeknu vám, že když tu cestu jdete mockrát do roka, tak vám to ani nepřijde. Rozbalili jsme věci už za světla a nahodili. Strýc mi v autě slíbil, že mi dá kuličku boilie, abych tedy konečně na to taky zkusil chytat.

Od samého východu slunce bylo teplo, slunečno a vodní hladina připomínala jedno velké zrcadlo. Tyto podmínky komentoval strýc slovy: „To je zase počasí, dneska jsme sem nemuseli ani jezdit, pochybuju, že budou brát!” Zprvu se to tak zdálo, ale jen co se slunce posunulo trochu výše nad obzor, přišel první záběr na jeden ze strýcových prutů. Strýc přiskočil k prutu, zasekl a už tahal solidního kapra z vody. Po chvilce boje se ale vysoký šupináč vzdal. Naměřili jsme mu 51 cm a strýc mi se slovy: „Však přijde větší!” dal pokyn, abych rybu pustil. Jen co jsem to udělal, strýc už tahal druhého. Byla to tak stejná délka a opět skončil zpátky ve vodní říši. Podle strýce jsme čekali na ty větší.

Pak se pruty na chvíli odmlčeli. Leželi ve vidličkách a ani náznak záběru. Připadalo mi to jako by v tomhle postavení byly už od nepaměti. Strýc s kolegy–rybáři probíral život, politiku, zaměstnání a kdoví co ještě. Já jako nejmladší ze všech jsem jenom přihlížel a naslouchal. V tom se otočím ke svým prutům a vidím jak policajt letí nahoru. Okamžitě jsem vystartoval. Od prutů jsem seděl asi sedm metrů a něž jsem doběhl, brzda už zpívala. Proto jsem ani moc nesekal, pouze zvedl prut. Ryba se pomalu rozjela do boku a zdálo se mi, že si nic moc nedělá z toho, že má v puse háček, a že na druhém konci vlasce je rybář, který by ji chtěl dostal z vody. Svým tempem se nejprve sunula pomalu doleva, pak doprava, pak zase doleva a já ji pomalu ale jistě přitahoval blíž a blíž ke břehu. Když byla ryba ode mne asi na dvacet metrů, ukázala se na hladině ve své plné kráse. V tu ránu se mi rozklepala kolena. Nevěděl jsem co mám dělat a připadal jsem si, jako kdybych držel prut poprvé v životě. Ale rychle jsem se vzpamatoval a povolil kaprovi, který se otočil a pádil od břehu, co mu síly stačily. Po jeho zhruba dvacetimetrovém výpadu se mi ho podařilo zase otočit a přitáhnout ke břehu na vzdálenost podběráku. Ryba se ještě párkrát ve vodě před podběrákem zamlela, ale nakonec v něm stejně skončila. Spadl mi kámen ze srdce. Už pohledem jsem kapra zhodnotil jako největšího, jakého jsem do té doby chytil. Změřil jsem ho a můj odhad byl porvrzen. Měřil šedesát jedna centimetrů a přísedící rybáři mu odhadovali dobrých šest kilo. „To je ono!”, komentoval úlovek strýc.

Připadalo mi, že strýc poté začal litovat toho, že pustil oba dva kapry z rána. Ale nemusel. Jen co jsem hodil kapra i s vezírkem do vody, přišel záběr zase na jeho prut. Po stejném průběhu souboje skončil další nádherný kousek v podběráku a následně v vezírku. Měřil rovných 60 cm. Strýc nestačil onen vítězný prut ani nahodit, a tahal na druhý dalšího, a podle jeho slov, ještě hezčího. Když se ten kapr ukázal u břehu, nevěřil jsem, že ho podeberu. Cítil jsem větší zodpovědnost, abych kapra neupálil, než kdybych ho tahal sám. Všechno ale dobře dopadlo a mohlo proběhnout další měření. Tentokrát mu bylo naměřeno 66 cm. Byl to tak sedmikilový lysec. A protože bylo krátce po desáté hodině, strýc ho pustil, aby mohl dál chytat. V jedenáct chytil strýc tedy i toho druhého do vezírku. Ke své šedesátce přidal dvaašedesátku a sbalil si věci. Pak čekal ne mě, abych se taky odchytal.
Ale čas utíkal. Přišlo poledne a já už nevěřil, že se bude něco dít. I tak se toho ten den stalo podle mne dost a dost. A když jsem se jen tak brouzdal po kotníky v prohřáté vodě, křičí na mě strýc. Sice jsem mu tehdy vůbec nerozuměl, ale můj první pohled stejně mířil k prutům. Brzda se rozezpívala a já utíkal. Doběhl jsem k prutu a lehce přiseknul. Cítil jsem, že je to tady. Můj životní den: Jeden velký kapr v vezírku a druhý na prutu. Po čtvrthodině boje, kdy jsem ho nemohl „odlepit” ode dna se konečně umoudřil. Dostal jsem ho k hladině. Jeho majestát budil respekt. Byl to jeden z nejkrásnějších kaprů, jaké jsem kdy viděl, pokud nepočítám ty z rybářských časopisů. Vůbec se mu nechtělo do podběráku, ale po dalších pěti minutách byl jeho osud zpečetěn. V podběráku se mrskal šupináč – šestašedesát. Můj životní kousek. Přidal jsem ho do vezírku k jeho vrstevníkovi a byl šťastný. Šťastný jako nikdy předtím. Sbalil jsem si věci a se strejdou jsme se vydali k autu.

Po příjezdu domů jsme si pořídili fotky z našeho nejúspěšnějšího dne, jaký jsme kdy spolu zažili. Vzpomínám na to často a přemýšlím nad tím, jaký může být rybařina překrásný koníček. Jaké krásné zážitky nám rybářům může dopřát. A že ne každou rybu, kterou člověk chytí, musí vzít. I když tehdy jsem na to při svém mládí ani nepomyslel.