Protože jsem přes léto poměrně velmi vytížen, mířil jsem loni často právě na Ohři pod Sokolov. Je to autem pár minut, takže není problém vyrazit odpoledne, nebo navečer. Kolegu rybáře zde potkáte jen výjimečně a krása řeky vám dá zapomenout na starosti a vyčistí vám hlavu.

text a foto Mirek Thiele Přijel jsem po páté hodině odpolední. Netrpělivě zkompletoval prut s jemnou chvějivou špičkou a nasoukal se do neoprénú. Opatrně sestupuji po příkrém srázu břehu a brodím do středu řeky. Voda mi sahá ke kolenům. Je křišťálově čistá. Dlouhé trsy vodních travin se vlní v rytmu zurčivého popěvku proudu. Navazuji malou rotačku v barvě zlata. Vím, že při protějším břehu je hluboký výmol. Tam směřují mé první hody. Snažím se házet co nejblíže břehovým porostům. Třpytku nepřitahuji, ale nechávám ji na napjatém vlasci odvalovat při hladině. Je to má nejosvědčenější metoda na tlouště a pstruhy. Teprve až se rotačka dostane pode mne, začínám ji pomaličku přitahovat. Snažím se křidélkem čeřit hladinu. Na chvíli zastavím a nechávám proud, aby roztáčel mosazný plíšek. Potom pomalu popustím třpytku o metr a přichází první záběr. Úder do prutu a jemná špička chvějivka se v  poděkování ukloní. Přisekávám jenom lehounce a vodím první rybu. Je to proudník. Krásný, zmasilý kus. Namáčím si ruku, jak jsem si zvykl při lovu pstruhů a lipanů a uchopím rybu do dlaně. Odháčkuji, potěším se pohledem a vracím řece, co jí patří.

Pomalu postupuji po proudu a prolovuji pásy volné vody mezi porosty lakušníků. Odměnou jsou mi další proudníci a několik menších tloušťů. Dostávám se k mohutnému kamenu, za kterým se tvoří krásná tišina. Vzorové místo pro lov. Nahazuji napříč proudem, lehce za kámen, nechávám proběhnout třpytku okolo něj tak, aby přes vydutý proudek vstoupila do tišiny. Nic. Další hody prolovují dno. Stále nic. Typický příklad, jak nefunguje učebnicové horké místo. Setkávám se s tím stále častěji. Obzvláště na pstruhové vodě. Právě tato místa nevynechá žádný rybář a ryby se rychle učí. Až na konci tůňky za balvanem, tam, kde se dno zvedá k hladině, chytám několik menších okounů.

Ticho náhle rozrazí mohutné šplouchání. Prudce se otočím a vidím, jak se ke mně řítí vodou Irský setr. Je evidentně v dobrém rozmaru, na rozdíl od paničky, která hystericky a zcela zbytečně křičí na břehu. Během několika málo vteřin jsem stejně mokrý jako psisko. To se Irovi zamlouvá. Když si dost vyhrál s tím podivným stvořením ve vodě, obrací se a s mohutným cákáním si razí cestu vodou na břeh ke své nepříčetné velitelce. S jistým potěšením sleduji, jak se u ní otřepává, tak, že jsme mokří všichni tři. Řeka je natolik rozbouřená, že raději scházím několik desítek metrů níž. Ohře tu tvoří zákrutu a od pravého břehu vybíhá kamenitá kosa. Nahazuji pod stromy na břehu a nechávám rotačku odvalovat proudem, který běží podél kosy. Na její špici dostávám prudký záběr.

text a foto Mirek Thiele Prut se prohne a cívka navijáku si zapřede. Ryba prudce vyráží do hlavního proudu. Čtrnáctka vlasec jen zvoní. Chvějka poctivě odvádí svou práci a tlumí výpady ryby. Snažím se ji jenom držet a doufám, že se brzy unaví. Po chvíli se ryby pokládá do proudu. Typuji podle způsobu boje na slušného tlouště. Povede se mi vyvést ji do tišiny mimo hlavní tok. Ještě minutku a navádím rybu do raketového podběráku. Je to opravdu tloušť. Do padesáti centimetrů mu mnoho nechybí. Nádherná ryba. Leskne se v zapadajícím slunci snad až kýčovitě krásně. Háček je zatknutý v krajíčku tlamky. Nebýt jemné špičky, asi by vyhrál. Ještě chvíli se kochám pohledem a pak rybu opatrně pouštím. Pomalu, jako by nevěřícně se propadá do hlubiny a odplouvá. Byl to loni můj největší tloušť.

Sedám si na kámen u břehu a jenom se dívám. Začíná se stmívat a přichází ten, alespoň pro mne, nejkrásnější čas u vody. Zapadající slunce štědře rozdává zlato vlnkám. Vzduch se ochlazuje a pronikavě voní řekou, lesem a netýkavkou. Je mi dobře. Miluji tu směs prudkých, kořeněných vůní na rozhraní dne a noci v pozdním létě. Dívám se do vln a poslouchám řeku. Je čarokrásná. Tiše plyne, stejně jako čas. Od věků do věků. Zkus jej zastavit a proteče ti mezi prsty. Pomalu odcházím a ještě slyším, jak mi šeptá:” Byla jsem tu dávno před vámi a nezmoudříte–li, budu tu i dlouho po vás”.