Krátce o zahánění nudy na kaprech

Příběhů o „nezištné kamarádské výpomoci“ existuje bezpočet. Nejvíce podobných taškařic se určitě odehraje mezi kapraři. Je to pravděpodobně tím, že jsou lidem „hejnovým“, hravým a bujarým. Spisovně řečeno - kapraři loví rádi v partách, a když jim ryby neberou, vyvstane u lovců potřeba zahnat nudu nějakou tou kratochvílí. Oblíbenou kratochvílí se rozumí třeba vytočení parťáka. Z doslechu znám případ, kdy byl jeden kaprař pevně přivázán ke křesílku, na kterém tvrdě usnul. Pak mu „dobráci“ kamarádi přes pípák signalizovali záběr od kapra. Rozespalý rybář se pod vlivem libého tónu hlásiče nečekaně vzepjal a odvážně se vrhl po prutu. Bohužel mu spoutané ruce i nohy a pevně zafixovaná stolička na zádi nedovolily provést úspěšný zásek. Adrenalinem napumpovaný lovec pouze tvrdě bradou přistál na zemi a naštípl si sanici. 

Jen o chloupek méně nebezpečný žertík jsem viděl u jedné veselé party kaprařů na Mušově. Duchem nepřítomnému kolegovi tehdy rozjaření společníci přilepili sekundovým lepidlem prut do vidliček. Co čert nechtěl, právě na tento prut přišel skutečný záběr od kapra. Po následném drtivém záseku se letitý laminátový teleskop rozlomil na několik dílů a všichni okolo měli navíc plnou hlavu písku a hlíny. Inu, jak říkali naši předkové: „Nuda je matkou hříchu a otcem vylomenin…“

 

Kapr je na podložce, ale co předcházelo jeho zdolání, o tom se většinou mlčí...

 

Místňáci versus přespolňáci

Zvláště pikantní příchuť mají srandičky, které se podaří provést někomu, kdo není místní, nebo ještě lépe, kdo pochází z ciziny. Zdálo by se, že na mnoha tuzemských „šprýmařích s pruty“ zanechalo trvalý vliv čtení klasických pohádek, v nichž český hloupý Honza pokaždé „setře“ německy mluvící vrchnost. 

V rybářských hospůdkách v příhraničních oblastech se tak můžete občas setkat s podobným českým Honzou, který se u žejdlíku piva chlubí svou mazaností: „Když jsem šel z ryb, tak jsem potkal dva němčoury. Byli vybavení, jakoby vykradli Šimáno. Hned se mě ptali na cestu k přehradě. To se ví, že sem je poslal na naší závlahovou nádrž, kde se vodou proháněj jen pulci. A ještě jsem jim poradil na jaký zaječí bobky (boilies) chytnou gróse fiš. Ha, ha ha…“

Naštěstí podobné výroky nemají ani reálný základ, protože je z huby vypustí individuum, které cizí jazyky absolutně neovládá a často má i několikametrové mezery v rodném jazyce.

Vnitrozemští rybáři jsou o častější šprýmování s cizinci značně ochuzeni, a tak svůj břitký humor obracejí proti kolegům z větších městských aglomerací. Za výborné povyražení se považuje převezení Pražáků, Brňáků, Ostraváků, Plzeňáků, Budějičáků, Pardubičáků, Hradečáků, apod. Značnou výhodou je, že zde odpadá jazyková bariéra, takže se do nich může trefovat opravdu kdekdo. Dlužno přiznat, že si někteří „měšťáci“ svým přístupem koledují o políček sami. Někdy to ale osud tak zakoulí, že si „cizák“ z důvodu neznalosti místních podmínek naběhne i bez cizího zavinění. Vzorovým příkladem je příhoda, kterou mi vyprávěl přímý účastník události - kamarád Štěpán.    

 

Cizák se pošle lovit do extra zarybněného revíru! Že je v něm jen pár centimetrů hloubky a žijí tam pouze pulci, to už mu nikdo z místních neřekne.

 

Bobří tobogan  

Tato poněkud drsná historka se odehrála zhruba před patnácti lety na řece Dyji pod Břeclaví. Candáti tehdy začali slušně brát až dost pozdě - skoro na konci listopadu. Jen kvůli nim jsem si uprostřed týdne vzal den dovolené a těšil se, že budu u řeky sám. Všechen čas jsem hodlal věnovat důkladnému pochytání jednoho z nejúspěšnějších fleků na dravce, které obyčejně bývalo o víkendech beznadějně obsazené lufťáky. Na tomto frekventovaném fleku navíc mohl lovit pouze jediný rybář. Pro dva tu jednoduše místo nebylo. K vodě se dalo dostat jen hodně krkolomným způsobem - jediný sestup i výstup vedl po kluzké jílovité pěšině, která pod ostrým úhlem končila přímo v řece. Člověk se na strmé stezce musel zuby nehty přidržovat šlahounů ostružiní i kopřiv, aby neskončil po krk ve vodě. Ovšem tuto strastiplnou cestu se vyplatilo podstoupit. Pod šikmým břehem protipovodňové hráze byl hluboký vracák, do něhož za rybkami pravidelně vyráželi hladoví dravci. O záběry tu nebyla nouze. Popsané místo mělo ještě jednu zvláštnost. Na vrcholu hráze se nacházel úzký, ale hluboký, kráter do útrob země. Byla to stará bobří nora. Kdysi před léty se do ní propadl jeden domorodý rybář – div si nohy nezlámal. Bobr pak své poškozené bydliště opustil a otevřená díra vytvořila další záludnou překážku na cestě k řece. Jak moc záludnou? To vám prozradím v následujícím příběhu… 

Je sychravé podzimní ráno. Netrpělivost zrychluje mé kroky. Už abych byl na místě! Poslední zatáčka a… Sakra! Zrovínka u bobří nory stojí jakýsi nablýskaný bourák s brněnskou značkou. Opatrně obejdu vůz i zející díru a nakouknu přes opadaný šípkový keř směrem k řece. Na mém vysněném místečku stojí jakýsi chlapík oblečený podle poslední rybářské módy a protahuje woblerem vracák. 

Nic naplat. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, snažím sám sebe uklidnit a zklamaně se přesunuji po proudu. Neujdu ani dvacet metrů, když se proti vodě ozve hlučné šplouchnutí. On tam snad spadl!, hrkne ve mně a urychleně se vracím. Neznámého naštěstí zastihnu, jak se ztěžka drápe do svahu. Jednou rukou se přidržuje porostu a ve druhé svírá rukojeť podběráku spolu s prutem. V síti podběráku je do oblouku prohnutá štika. No, přesněji řečeno je to spíše odrostlejší štíhle. Nabízím pomoc, ale cizí rybář na mě zavrčí, ať si ho nevšímám. Je vyloženě rozladěný mou přítomností. Nadává na neschůdný terén i na rybu, která prý nasála wobbler hodně hluboko. Je mi jasné, že jestli se teď vzdálím, tak štička skončí v kufru auta. Záměrně s odchodem otálím. Rybář naštvaně položí podběrák vedle nory a zdlouhavě v batohu hledá peán. 

Následující události pojednou naberou rychlý spád. Doposud nehybná štika náhle zatřese hlavou, vyplivne nástrahu z tlamy a ladným obloukem skočí přímo do bobří díry. Chlapík ztuhne jako socha. Mezi zuby procedí několik nepublikovatelných výrazů, a pak pátravě nahlíží do nory, zda v ní nespatří nějaký pohyb. Nehodlá se úlovku jen tak vzdát. Hbitě si svlékne rybářskou vestu, bundu, značkovou mikinu, nátělník a brzy je do pasu nahý. Poté zasune až po rameno svou levačku do díry a snaží se nahmatat uniklou rybu. 

Mám co dělat, abych nevyprskl smíchy. Cizí rybář totiž neví dvě podstatné věci. Za prvé: bobří nora je vlastně jakýsi podzemní tobogan, který ústí pod hladinou do řeky. Je tedy víc než jasné, že usilovně hledaná štika už dávno po skluzavce sjela zpět do rodného živlu. Druhá věc je ovšem je z hlediska neznalosti „přespolňáka“ podstatně závažnější. Totiž… 

Za celá dlouhá léta od propadnutí nory do díry chodí všichni místní rybáři vykonávat „velkou potřebu“, aby zbytečně neznečišťovali okolí.

To neznámý lovec netuší, a tak se v „přírodním záchodku“ přehrabuje dlouhé minuty. Nakonec přeci jen usoudí, že úlovek už asi nezachrání. Celý rudý od námahy se narovná a vzápětí vytřeští oči na svou potřísněnou levici. Loket mu dokonce „zdobí“ útržek toaletního papíru. Kdybych mu v té chvíli podal mačetu, tak by si určitě usekl paži v rameni. Když se probere z děsu, zaúpí jako raněné zvíře. Bleskově po zadku sjede stezku až do řeky. Slyším šplouchání vody, drhnutí písku a temné vrčení. 

Odcházím po proudu a oči mám od smíchu zalité slzami. Sotva za pět minut uslyším hlasité prásknutí dveří u auta a zakvílení motoru. V dálce ještě spatřím rychle se vzdalující bourák, z jehož okénka trčí do vzduchu vysunutá ruka.

Dnes už ani nevím, jestli jsem tehdy na uvolněném dravčím místě něco ulovil, určitě si ale budu do smrti smrťoucí pamatovat výraz onoho „postiženého“ kolegy. 

 

Bobr - hlavní viník závěrečného příběhu.

 

Podle vyprávění kamaráda zaznamenal: ToRo 

Pokračování příště