Přes půl hodiny jsem věřil, že ho dostanu. Zatím dostal on mě...

 

Tak či tak, obě doporučované varianty jsem už měl možnost několikrát vyzkoušet v praxi. Výsledky toho či onoho zdolávání byly pokaždé poněkud nejednoznačné. Někdy jsem sumce "drtil" tak mocně, že jsem jeho odpor zlomil a záhy se hrubému násilí poddal. Jindy jsem ho naopak zvýšeným tlakem vybičoval k "nadrybímu" výkonu, až mi nakonec narovnal háčky (případně ukradl nástrahu). Při "umírněném" zdolávání se zase doba souboje zbytečně prodlužovala, a tak měl dravec vyšší šanci dosáhnout překážky, kde definitivně uvázl. 

Z mého pohledu je každé zdolávání sumce individuální záležitostí a vždy závisí na konkrétních podmínkách. I velký sumec se dá zdolat na relativně jemné náčiní, pokud jen neškodně krouží v nějaké mělčinami ohraničené jámě. Naopak dravec, který zabere v mělčí vodě, bude pokaždé prchat na hloubku, nebo se alespoň bude cpát k nejbližší překážce. Sumec také urputněji vzdoruje v silně prohřáté vodě. Naopak ve studené podzimní vodě je hodně pasivní a brzy se vzdá. 

Zažil jsem už spoustu střetů s fousáči, které spočívaly v dlouhých a neubrzditelných výpadech, Při nich mi ryby nedaly ani zlomek naděje na čestný souboj! Fousáči se jen otočili a důrazným tahem mazali po vodě, až se jim prášilo od ploutví! V té chvíli mi nezbývalo nic jiného, než křečovitě držet prohnutý prut, prstem krotit protáčející cívku a drtit kletby mezi zuby. V tomto stádiu jsem vždy bezmocný jako ztracené batole! 

Obvykle mám na navijáku natočených asi 150 metrů pletené šňůry. Zdálo by se, že je to dostatečná zásoba, ale v případech, kdy mi vodní „buvoli“ vymotají půlku návinu, pak dobrovolně zvolím radikální postup -  otočím prut za „tahounem“ a nekompromisně sevřu cívku navijáku. Většinou povolí uzlík před nástrahou. Sumce úmyslně utrhnu jen s hóóódně těžkým srdcem, ale na druhou stranu se mi alespoň podaří zachránit většinu šňůry. Koneckonců ještě se mi nestalo, že bych zastavil a následně zdolal fousáče, který se ode mě vzdálil na délku fotbalového hřiště. 

Výjimky tvoří situace, kdy se mi daří náskok ryby zkracovat - třeba „přespolním během“ po břehu nebo pronásledováním na plavidle. V těchto případech ještě jakás takás šance na „získání sumčího skalpu“ žije. 

Kdysi dávno mi jeden starý sumcař prozradil svůj fígl na zastavení rozjetého sumce. Podle jeho slov stačí otevřít překlapěč navijáku a úplně uvolnit šňůru. Jakmile zmizí tah, ryba v úprku zvolní a po chvíli se i zastaví. Většinou „kecne“ na dno a natočí se hlavou proti proudu. Její zakotvení umožní lovci rychlý přesun a získání vysoukané šňůry zpět na naviják. Pokud to jde, tak je dobré dostat se až na úroveň zalehnuté ryby (popřípadě až pod ní). Potom mač může pokračovat! Stačí se zase opřít do prutu a sumce rozpohybovat. 

Tento fígl jsem vyzkoušel při několika beznadějných případech. Někdy úspěšně, jindy opačně. Metoda funguje tak na 50%. Někdy zmizení odporu rozjetý sumec vůbec nebere v potaz a setrvačností se valí dál a dál. Jindy možná zpomalí, ale při prověšené šňůře se zase lépe zbaví nástrahy. V neposlední řadě sice zalehne, ale přitom zaparkuje někam pod ponořený strom nebo jiné překážky. Ve všech těchto případech je úlovek tak či tak ztracený.

Přesto platí, když je nouze nejvyšší, měl by rybář vyzkoušet všechny možnosti – tedy i ten otevřený naviják. Třeba tenhle pokus zrovna klapne! Vždyť praxe je vždy pestřejší, než jen černobílá teorie…

 

Tenhle fousáč (197 cm) zdolávaný 3 a čtvrt hodiny v hluboké jámě zabral na kopyto.

 

Bitva v „bramboračce“!

Svratka  - začátek října 2000: Celou noc lije! Řinčení natočeného budíku na chvíli přehluší monotónní bubnování kapek na římsu. Silou vůle se přinutím vstát a mrknout z okna. Prší sice méně, než by se na první poslech zdálo, ale stejně váhám, zda má smysl do nečasu vystrčit nos. Zakaboněné nebe nedává valnou naději, že se mraky roztrhají. Snad jen proto, že mám od včerejška vše připravené, vítězí nakonec rybářská vášeň nad leností a pohodlíčkem. Z původně zamyšlené přívlače štik určitě sejde - „zubatky“ přeci jen preferují více světla. Nějaký ten candátek by však mohl i v kalném dni do gumy kousnout. Nepojedu daleko, prubnu apetit dravců na blízké Svratce.

Za necelou půlhodinku už pozoruji řeku z mostu. Z toho, co vidím, moc nadšený nejsem. Svratka rychle stoupá a odstínem si nezadá s pravým italským capuccinem. Po hladině je unášena spousta větviček, travin a listí. Rybolov spasí pouze zrychlený přesun po proudu. Musím spoléhat na to, že mě kalná voda hned tak nedožene.

Po zhruba čtvrthodince parkuji o pětadvacet kilometrů dál. Na „mé“ vláčecí místečko je to jen pár kroků. Jsem zde. Přede mnou je pod hladinou ukrytá kruhovitá jáma o průměru cca 15 metrů a hloubce tří metrů. Díra je ze všech stran ostře ohraničená půlmetrovou mělčinou a připomíná tak gigantickou mísu nebo umyvadlo. Těžko říct jak vznikla - dost možná je to pozůstatek kráteru po explozi letecké pumy z druhé světové války. V danou chvíli je pro mě důležitější, že stav i čistota vody jsou zatím v normálu. Mezi pobřežní kameny zapíchnu klacek, který bude sloužit jako měrka stoupající hladiny. Zkompletování prutu trvá okamžik. Na dvacítku vlasec navazuji třípalcové kopýtko. Nic nebrání prvnímu náhozu. Candáti, třeste se! 

Křížem krážem protahuji „mísu“ a po očku sleduji měrku. Uběhne třičtvrtě hodiny a není vidět náznak nějaké změny - nehýbá se voda, ani ryby. Jámo, jámo - kdo v tobě přebývá? Zdá se, že „velký kulový“! 

Po dalších deseti minutách se řeka začne lehce kalit a po milimetrech šplhá vzhůru. V té chvíli mi do gumy praští půlmetrový bolínek. Stříbrný dravčík jakoby odstartoval neuvěřitelnou sérii útoků na mou nástrahu. Během následující hodinky zdolávám dobře tucet ryb. Vesměs se jedná o boleny a tlouště, ale splete se i velký jesen a dvě parmy. Bez výjimky všechny záběry přicházejí při stahování kopýtka z mělčiny nad hloubku. Hlava mi nebere, kde se tyto ryby schovávaly před dvěma hodinami. V lavóru asi ne! Kdo ví, možná přivandrovaly proti proudu stoupající řeky. Důležité je, že má nástraha je stále v kurzu. Už nelituji, že jsem se nechal vylákat z tepla domova. Jediné, co mi chybí ke spokojenosti, jsou záběry od „raubířů s psími tesáky“. Určitě tu někde operují, vždyť v minulosti jsem jich tu povodil požehnaně. Zkouším protahovat okraje zatopených trav. Tady, v klidnější zóně mimo proud, by candáti mohli slídit po rybkách. No konečně! Krátké klepnutí a pasivní odpor – záběr i tah odpovídající mému přání. S obtížemi dostávám rybu k sobě. Sakra, co jsem to zapřáhl?! Není to zrovna malý kousek, ale… candát to nebude ani náhodou! Gumu spíš slupla velká štika. Pro jistotu zmírním protitah. Proradný dravec využívá mé povolnosti a vyjíždí na střed řeky. Proud se do něj opře plnou silou. Stočí se po vodě a doslova vystřelí z mísy ven. Fofrem se valí přes mělčinu. Nebere přitom sebemenší ohled na kvílící naviják a na doraz ohnutý prut. Cívku přibrzďuji dlaní. „Rozjetý expres“ tím nezastavím, ba ani nezpomalím. Naopak jen urychlím konec! Dvacet metrů pode mnou se z vody vyvalí statný sumec prohnutý do delfíního oblouku! Lup! Je po všem! Smotávám holý vlasec. V prstech ještě cítím dozvuky zápasu...

Sedám si na mokrý balvan a zhluboka oddychuji. Pohledem kloužu po řece, která začíná barvou připomínat bramborovou polévku. S úžasem též zjišťuji, že má improvizovaná měrka mezi kameny je dočista utopena. Velká voda mě dostihla! Třesoucí se rukou navazuji těžší hlavičku a napichuji nové kopyto. Nástrahu naperu k protější straně, ale dravý proud ji v mžiku strhne. Na vlasec i háček se věší listí a tráva. Zdá se, že je pro dnešek „vymalováno“! Má nálada je ponurá jako svratecká voda. Přesto ještě zkouším prochytávat klidnější okraj svého břehu. Po několika protaženích mi nástraha náhle pod špičkou ztěžkne. Je tu situace jako „vypadlá z kopírky“! Zase cítím ten pomalý a důrazný tah na střed řeky. Opět se útočník poddává proudu a už hrne se přes mělčinu dolů. Tentokrát se s ním nepřetahuji. Naopak - rychle odklopím oblouček navijáku a úplně povolím vlasec. Současně zvednu špičku prutu kolmo vzhůru, abych co nejvíc zdvihl vlasec z vody. Snad tím zastavím rybí únik! Visí-li totiž na nástraze sumec, pak by se měl podle teoretických rad při zmizení tahu vlasce otočit hlavou proti proudu a nalepit se na dno. Se zatajeným dechem očekávám, co se bude dít. Vlasec mi sice klouže mezi prsty, ale to má na svědomí proudná voda. Když ho přibrzdím, necítím žádný neobvyklý odpor. Začnu pomalu navíjet. K velké radosti zjišťuji, že úprk byl zastaven a „pravděpodobný“ sumec se navíc poslušně doplazil zpátky do jámy. Ve větší hloubce se asi cítí bezpečněji. Opřu se do prutu a ryba zas vystartuje po vodě. Prověsím vlasec a protivník se mi vrací k nohám jako poslušný pejsek. Ještě jednou se pokusí vyrazit přes mělčinu, ale není mu to moc platné. Už ho ovládám jako loutku na šňůrkách. Nechávám jej neškodně křižovat jámu. Nespěchám, čas mi hraje do karet.

Po deseti minutách se, „vyvalí vlny zdola a roztáhnou se v širá kola“! Uprostřed nich se zjeví sumčí čenich s trčícími kníry. Dravec ještě naposled obkrouží „mísu“ a vzdává se. Přestože visí na tenkém vlasci a váží přitom kolem 15 kg, vylovím ho stejně snadno jako bramboru z bramboračky...

 

Tmavě zbarvený svratecký sumec.

 

Text a fota: ToRo