Ve výčtu dravců pochutnávajících si na svých potomcích jsem záměrně vynechal sumce. Ten jediný se totiž maličko vymyká běžnému vzorku „rybožroutů“. I když kdoví… 

Je dostatečně známo, že sumci na sebe agresivně útočí v době tření, nebo také při setkání u „krmelce“ – např. na trdlištích bílých ryb. Většinou se střet dravců obejde jen pokousáním soupeřů. Vzájemné požírání je spíš raritou. Častější může být jen ve vyloženě hladových vodách. Proč malí sumci nejsou běžnou „hotovkou“ v menu velkých jedinců? Zde je jedno možné vysvětlení:

Sumci jsou velmi společenští tvorové. Na vhodném místě (hlubší jáma, vyvrácený strom, kaskády kamení) dokážou pospolu a relativně mírumilovně žit fousáči různých velikostí bez toho aniž by se navzájem ohrožovali na životě. Existuje zde však určitá hierarchie – největší kus zabere nejlukrativnější flek a zbytek „famílie“ se poskládá okolo. V jediném nevelkém úseku tak může být vtěsnaná třeba desítka sumců rozličné velikosti i stáří (od pradědy po batolata).

Kamarád, který se potápí, mi vyprávěl, že kdysi v pozdním podzimu objevil v řece zimoviště sumců. Z jeho slov vyplynulo, že největší kusy vždy ležely ve středu pomyslného kruhu, menší dravci byli kolem a nejmenší vždy až na okraji. Podobně to asi funguje i v letních ložích. 

Menší dravci žijí v houfu.

Samozřejmě se může stát, že při vyšší koncentraci ryb občas dospělý „napráská děckám“, ale zase se spíš jedná o výstražné hryznutí, aby se mu příště nepletla do cesty. 

Typické stopy po sumčím kousnutí

A i kdybyste někdy našli v útrobách sumce zbytky mladšího příbuzného, nemusí to být ještě přímý důkaz faktického usmrcení. Fousáč je totiž nejvýkonnější hrobař vodní říše, takže mohl pouze sebrat již dříve uhynulou rybu. Cílený lov vlastního druhu u sumce tak vždy bude diskutabilní a hlavně neprůkazný...

Sumec sumci vlkem?

Dyje – začátek července 2003: Nastalo přesně to, čeho jsem se obával. Začaly prázdniny a řeka je v obležení dovolenkářů! Přes „hustý les“ nahozených prutů pomalu není kam nahodit. Zpovídám rybáře. Dozvím se, že veškeré úlovky jsou prý hodně náhodné a daleko za původním očekáváním. 

Zvolna padá soumrak a je třeba urgentně najít flek, kde bych v klidu mohl bičovat hladinu. Sednu do auta a popojedu několik kilometrů po proudu. Ouha! I tady je plný stav! Nikoli vody, ale rybářů! Kam oko dohlédne, všude se rozsvěcují světýlka. Zbývá mi už jen přesun do džungle, kam se nikdo (kvůli komáří kalamitě a neschůdnému terénu) extra nehrne. Půlhodinka ostré chůze ztemnělým lužním lesem a stanu na náhradním lovišti. Ocitl jsem se na vnitřní straně levotočivého zákrutu řeky. Spěšně chystám náčiní. Dlouho jsem tu nebyl, proto navazuji „tester-twister“. V šeru zaostřuji zrak k protější straně. Měl by tam být podemletý břeh ohraničený obnaženými kořeny – při nízkém stavu vody připomíná tlamu saně s vyceněnými zuby. Mé první hody směřují těsně k „dračímu chřtánu“. S houstnoucí tmou náhozy postupně zkracuji. Škoda utrhnout nástrahu, když vodní predátoři každou chvíli můžou vyrazit na lov do otevřeného prostoru. Hladina přede mnou je poseta kroužky od okuklejí a jesenů – „švédský stůl“ pro sumce je bohatě prostřen! 

Měním gumu za štíhlý wobbler a hned ho tiše mrsknu na střed řeky. Nesmím vyplašit ani rybičku, jinak mé snažení vyšumí do ztracena. Na mělčině občas slušně zavaří voda. Byl to útok dravce, nebo se jen rybky lekly proplouvajícího hlodavce? Těžko soudit. Každý pohyb ve vodě mně zvyšuje napětí.

Bum! Můj doposud líně plující wobbler je zastaven. Jakoby narazil do zdi! Přestože celou dobu po ničem jiném netoužím, záběr těsně před špičkou prutu mě dokonale rozhodí. Namísto přiseknutí zkamením jako meditující Budha. 

Útočník se naštěstí napíchne sám! Provede bleskurychlý obrat na místě a fííí na střed vody. Hrčící brzda mě probere ze strnulosti. Opřu do prutu. Dravec plácne pádlem po šňůře a ještě zrychlí. Vyskakující rybky mi i v naprosté tmě ukazují směr jeho úniku. Samozřejmě upaluje nejkratší cestou k protějšímu břehu. 

Tak to by, holenku, nešlo! Brzdím, seč můžu. Šňůra drnčí, ale drží! Až za půlkou řeky ztrácí ryba elán. Zatočí se na místě a povolně se poddává tahu. Stále čekám nějaký neočekávaný výpad. Žádný však nepřichází. Celkem snadno získávám zpět vysoukanou šňůru. Konečně dravce dotáhnu pod sebe. Nad hladinou se vynoří sumčí hlava velká jak pěst. Její zjevení je pro mě zklamáním. Sakra, je to sotva tříkilový drobek! Zápas zbytečně neprotahuji a silou sumečka vleču ke břehu. Jakmile se ale dotkne břichem dna, znova vyrazí na hloubku. Tanec ještě nekončí… 

Dobrá ještě jedno kolečko ti povolím, říkám si v duchu. Ryba se vytrvale cpe ke druhé straně. Když maličko zpomalí, zabejčím. Odezva veškerá žádná. Uprchlík se dál vzdaluje napříč proudem. Jeho tah je neuvěřitelný. Vůbec nechápu, kde se v něm najednou vzala taková síla. Zdálo by se, že si loknul kouzelného lektvaru. Najednou nejsem stavu jeho úprk zastavit. 

Možná až teď! S vypětím všech sil získávám na cívku navijáku ztracené metry šňůry. Napadá mě, že nezbedný sumeček asi po cestě nabral fotbalovou bránu i s brankařem. Jiné vysvětlení snad ani neexistuje...

A přece jo! Když rybu dosmýčím do mělčiny, udělá se na hladině kolo jako od traktoru. Do prutu v tu chvíli vjede deset tisíc voltů! Jen tak, tak, že si úlekem nesednu na zadek. Tupé nárazy cítím až v rameni. S bulvami vytřeštěnými do tmy očekávám, jak se věci vyvinou. 

Co se to děje? Co to je? Další rána doprovázená mohutným gejzírem dá na mé otázky pádnou odpověď. Odpor a výboje náhle ustanou. Stáčím šňůru a na jejím konci cítím jen nehybné břemeno. Vyklube se z něj zpola mrtvý sumeček. Teprve bliknutí čelovkou mi odhalí, co se přihodilo. Sotva třičtvrtěmetrový dravčík byl při útěku napaden podstatně větším fousáčem! Svědčí o tom břicho oběti, které je slisované jako bylinka v herbáři. Ocas nese rovněž neklamné stopy typického sumčího kousnutí – je dobře patrný otisk „podkov“ o rozpětí dobrých 30 cm. Kůže v okolí stisku je rozdrásaná stovkami jehliček...

Dorasovanou rybu ihned pouštím. Trochu pochybuji, že „polibek“ příbuzného rozdýchá. Ze setrvačnosti ještě párkrát nahodím, ale v úspěch vlastně už nedoufám. Vládce „dračí tlamy“ řádně vodu rozplašil...

Cestou k autu si v hlavě znovu promítám celý zápas. Nakonec se rozhodnu přenocovat v u řeky a zkusit štěstí ráno. Jenom ještě přejedu na protější stranu, abych mohl hned od rozednění provláčet jámu pod podemletým břehem. Jak můj lov dopadl, to prozradím příště.

Text a foto: Tomáš Rozsypal