Ale snad i proto úhoř člověka od nepaměti až magicky přitahuje. Jeho vyobrazení se objevují už na jeskynních malbách prehistorických lovců a prakticky po celé dějiny lidstva je úhoř středem zájmu nejen rybářů, ale i umělců a různých myslitelů (životu úhoře se dokonce věnuje i sám velký filozof Aristoteles). 

V tomto seriálu se pokusíme nasvítit život úhořů i vzájemný vztah „hadů“ a lidí ze všech možných úhlů. Představíme si úhořovu fascinující životní pouť, která nemá v celé živočišné říši obdoby. Zaměříme se i na biologii úhoře, zejména na jeho tolik atypickou anatomii a vlastnosti, kterými se v mnohém liší od ostatních ryb. Velkou kapitolu pak budeme věnovat vztahu mezi úhořem a člověkem. Povíme se o historii i současnosti jeho lovu i o tom, jak se měnil pohled lidí na tuto mnoha pověstmi i mýty do dnešních dnů opředenou rybu. 

V prvním díle seriálu se spolu s úhořem vydejme na fascinující životní pouť, kterou tento velkých tulák řek, jezer i moří uskutečňuje s jediným cílem: naplnit biologické poslání a ve věčném koloběhu umírání a rození dát život svým potomkům – nové generaci úhořů.

 

Životní cyklus úhoře

 

"Zlatí úhoři jednou určitě připlujou. Zdvihnou se ze dna a potáhnou. 
Budou jich celý zástupy. Seberou všechno, co jim dáš…"

 

Tyhle věty asi znáte. Takto poeticky zvěčnil Ota Pavel životní sen svého tatínka, nadšeného rybáře a geniálního obchodního cestujícího. Malý „prdelka“ i se svým podařeným tatínkem už dávno našli svá věčná loviště plná krásných a nespoutaných ryb; nám tu však zanechali důležité poselství, které vypráví o tom, jak je důležité mít své sny a celý život hledat jejich naplnění. A právě úhoř jako by byl symbolem onoho věčného hledání rybářského, ale i obyčejného lidského štěstí. 

Proto věřím, že nejsem sám, pro koho má úhoř také zvláštní kouzlo tajemného tuláka nekonečných mořských dálek. Vždy když ulovím tohoto nekorunovaného krále noci, pocítím cosi obřadného. Zároveň se mě však při pohledu na něj zmocňuje stále sílící smutek, živený strachem o jeho osud. Jeho dnešní situace bohužel není zdaleka tak poetická, jak k nám promlouvají Pavlovy povídky. Úhořů rychle ubývá. U nás i celosvětově. Dá se tomu zabránit?

Vrátí se k nám někdy zlatí úhoři? 

Připomeňme si teď v šesti krátkých zastaveních jeho zvláštní životní odyseu. Životní cyklus úhoře, to je totiž pomyslných šest bran, kterými musí proplout a každá z nich přitom skrývá léčky a nástrahy, pro běžného smrtelníka zdálo by se nepřekonatelné. Připomíná tím tak trochu hrdiny antických bájí. Jeho hadovité tělo mrštně proklouzne úžinou mezi Skyllou a Charybdou, na dlouhé pouti ho nezastaví ani lahodný zpěv záludných sirén, a žádný z úkolů, který pro tyto novodobé Herkuly uchystal mykénský král Eurystheos, pro ně není nesplnitelný. Přesto existuje jedna z bran, kterou nepropluje jinak než smrtelně zraněný a pokořený – tuto bránu mu postavil dnešní člověk.

 

Brána první

Atlantický oceán

 

Kde vlastně začít, když život v kruhu vlastně nemá začátek ani konec. Začněme tedy na cestě zpět na počátek. Po několika letech života ve sladkých vodách se úhoři vydávají zpět do míst svého narození – Sargasového moře u velkých Antil, vůbec nejslanějšího místa Atlantiku. Úhoři totiž patří mezi ryby tzv. katadromní, vykonávající třecí migraci z řek do moří. Opakem jsou ryby anadromní, jako např. lososi, táhnoucí ke tření z moří do řek. Nejintenzivnější migrační tah v našich vodách probíhá – či spíše probíhal – od srpna do září. Samotná migrace na trdliště vzdálené téměř 7000 kilometrů od evropského břehu trvá asi rok a půl. Ryby během této pouti nepřijímají vůbec žádnou potravu a ztrácejí podstatnou část ze své hmotnosti. 

 

Život úhoře vždy vzbuzoval zájem umělců i filozofů. Téměř průhledná larva ve tvaru vrbového lístku může být vděčnou inspirací i pro výtvarníky.

 

Brána druhá

Sargasové moře

 

Jak už bylo uvedeno, tření úhořů probíhá v Sargasovém moři (zajímavé také je, že toto místo se nalézá uvnitř mýty opředeného tzv. bermudského trojúhelníku). Úhoři se tu vytírají volně ve vodním sloupci, v hloubce 150 – 600 m nad šestikilometrovou hlubinou. I tento svatební tanec v sobě skrývá dosud mnoho tajemství a nezodpovězených otázek – nebyl také ještě nikdy v odpovídající kvalitě obrazově ani filmově zdokumentován. Víme však, že samice při tření uvolňují 400 až 700 tisíc jiker. Jikry jsou velmi malé (kolem 1 mm) a díky tukové kapénce se volně vznášejí ve vodním sloupci. Z jiker se líhnou larvy, které se morfologicky výrazně liší od dospělců – jsou prakticky průhledné a mají tvar těla připomínající vrbový list. Ty se potom vydávají na dlouhou pouť do vod, v nichž žili jejich rodiče. 

A jaký je osud dospělých úhořů?  Po naplnění tohoto základního biologického poslání jejich životní pouť končí. Úhoři totiž podobně jako pacifičtí lososi patří mezi ryby monocyklické, vytírající se pouze jednou za život. Po rozmnožovacím aktu tedy všichni do jednoho hynou a jejich hadovitá těla pozvolná klesají do tajemných, neprobádaných hlubin Sargasového moře...

 

Tito dospělí úhoři jsou již připraveni vydat se na dlouhou cestu do místa svého narození – Sargasového moře.

 

Brána třetí

Golfský proud

 

Cesta do sladkých vod – migrace larev z místa rozmnožování k evropským břehům (zejména za pomoci Golfskému proudu, neboť samotné larvy neumějí plavat) – trvá až tři roky. Během této pouti se larvy – vrbové lístky – zdržují v povrchových vrstvách vod severního Atlantiku; během dne v hloubce okolo 400 m, v noci pak stoupají více k hladině do hloubky okolo 100 m. Že strastiplnou pouť „za sladkou vodou své Ithaky“ přežije jen mizivé procento těchto malých Odysseů, je myslím každému zřejmé. Než však vstoupí do onoho krevního řečiště starého kontinentu, aby si jím proklestili cestu do srdce domova, dochází u nich při evropských březích k zásadní tělesné metamorfóze. Vrbové lístky se postupně proměňují v tzv. skleněné úhoře, kteří již nabývají hadovitého tvaru těla. Průhledným „háďatům“ se pak na těle začne objevovat pigmentace a mění se už i nám rybářům ve velmi dobře známé „monté".

 

 

Brána čtvrtá

Brakické vody

 

Zastavme se nyní ve čtvrté bráně -  brakické  (sladkoslané) vodě v ústí evropských řek. Zde přichází na scénu ten, bez kterého už v tomto příběhu nenapíšeme ani řádku – člověk. Po tisíciletí byla ústí evropských řek svědkem nepatetického loučení na řadu let – jikernačky se vydávaly proti proudu řeky hluboko do vnitrozemí, zatímco mlíčáci zůstávali většinou po celý „evropský“ život v brakických vodách. Pak však přišel člověk a všechno změnil: přehradil řeky a zabránil přirozené migraci ryb. Aby úhoř z většiny evropských vod nezmizel, musí se monté v ústí řek odlovovat a ve vnitrozemí uměle vysazovat. 

 

U evropských břehů již malí úhoři svým tvarem i pigmentací připomínají dospělé jedince

 

K nám se úhoří monté dováží již od roku 1914. Transportováno je nejčastěji letecky v polystyrénových krabicích s kostkami ledu, které pomáhají udržovat stálou přepravní teplotu 4°C. Monté se převáží bez vody, pouze ve vlastním slizu. 

 

Monté je do vnitrozemských vod dováženo v polystyrenových krabicích s kostkami ledu, jinak však bez vody, pouze ve vlastním slizu.

 

Vysazování do revíru.

 

Portrét úhořího "batolete"

 

Z celoevropského pohledu však dochází v posledních letech k výraznému poklesu početnosti monté, které přitahuje k ústí evropských řek i ryb, které se vysazují do našich vod. Oprávněně vzniká obava, aby nedošlo k ohrožení samotné existence tohoto druhu. Kromě migrační neprostupnosti většiny evropských řek je dalším vážným problémem úhoří maso, které je vysoce ceněno jako kulinářská lahůdka – především na asijských trzích. Úhoří farmy využívající úhoře pro komerční účely spotřebovávají značnou část uloveného monté a neúnosně zvyšují jeho cenu na trhu. 1 kilogram úhořího monté, jehož cena byla ještě před pár lety zhruba 5000 Kč, je dnes mnohem dražší a bez podpory a různých dotací by si dnes naše rybářské svazy nemohly dovolit úhoře nakupovat a vysazovat do revírů. Jen pro představu bylo v loňském roce k vysazení do našich revírů dovezeno 580 kg úhořího monté, v ceně zhruba 8 mil. Kč, což dává průměr necelých 14 tisíc Kč na jeden kilogram (1 kg monté přitom znamená asi 3 tisíce malých úhoříků). 

 

Brána pátá

Evropské sladké vody

 

V průběhu sladkovodní části života proniká úhoř do všech typů povrchových kontinentálních vod a obývá řeky, potoky či rybníky -  objevuje se i v nejhornějších úsecích toků a údolních nádržích. Zde je také od nepaměti vyhledáván a loven lidmi, a to nejrůznějšími rybářskými způsoby a technikami (historii i současnosti lovu úhoře se bude věnovat celý samostatný článek). Úhoř říční se zatím díky vysazování vyskytuje na území celého našeho státu (dříve však žil pouze v povodí Labe, Vltavy a Odry; v povodí Moravy je rybou nepůvodní). Je to ryba velmi přizpůsobivá, schopná přežívat prakticky v jakémkoli prostředí. Proslulý je i svojí houževnatostí – při dostatečné vzdušné vlhkosti dokáže vydržet mimo vodu, např. při přepravě, i více než 20 hodin. Úhoř nemá rád světlo a aktivní je především v noci, kdy slídí u dna po něčem k snědku. I tento jeho těžko postižitelný noční život je jednou z příčin mnoha mýtů a pověr, kterými je jeho pobyt v našich vodách stále opředen. Ale i moderní vědci si nad úhořem dokážou marně lámat hlavu. Záhadou například zůstává i samotná pohlavní determinace úhořů. Mluví se i o možnosti změny pohlaví ze samců na samice - jedna z teorií předpokládá, že zásadní roli hrají vnější činitelé, např. sladká voda, indukující vznik samičího pohlaví.  

 

V průběhu sladkovodní části života je úhoř vyhledávaným cílem sportovních rybářů. Jeho situace však jinak rozhodně není květinově idylická.

 

Brána šestá

Zlatá brána uzamčená…

 

Po deseti až patnácti letech života ozve se neúprosné volání rodu a úhoři se vydávají na poslední cestu zpět do místa svého narození. Řeklo by se, že se kruh uzavírá – rodiče z něj vystupují, ale jejich potomstvo jej znovu roztáčí v nekonečném koloběhu života a smrti. Prakticky žádnému úhořovi z našich vod však není dáno tento životní cyklus přirozeně dokončit. Puzena rozmnožovacím instinktem končí velká část z nich hned na počátku své cesty v turbínách hydroelektráren. V řekách pod přehradami pak můžeme spatřit jen jejich rozsekaná těla, z nichž pomalu uniká život rodičů i jejich potenciálních potomků. Zvláště úhoři z jižních Čech, kterým stojí v cestě hned několik velkých nádrží po celém toku Vltavy, jsou téměř bez šancí úspěšně dokončit svou rozmnožovací cestu – proto se třeba do Lipna už monté několik let ani nevysazuje. Situace našeho úhoře zkrátka není veselá, a i když se začínají rozjíždět velkorysé evropské projekty na jeho záchranu – o nichž bude podrobněji řeč v příštích dílech seriálu –, je přežití tohoto druhu značně nejisté. Přestože je snaha vytvářet podmínky pro přirozenou migraci mimo turbíny vodních elektráren, zůstává šestá brána uzamčena na sedm západů a volné tahy úhořů jsou v optimistickém náhledu hudbou daleké budoucnosti. 

 

Přehradní hráze a turbíny hydroelektráren představují pro úhoře na zpáteční cestě do oceánských trdlišť nepřekonatelnou bariéru.

 

Jak daleké? Každý z nás rybářů má nějaký ten utajený sen. Kdo z nás si však dnes troufne říci svému synovi: Zlatí úhoři jednou určitě připlujou. Já jsem je ještě neviděl, ale ty se toho jednou dočkáš…

 

V příštím díle se budeme podrobněji zabývat biologií úhoře říčního. Popíšeme si jeho atypický tvar a stavbu těla, řekneme si, jak fungují jeho tělesné orgány a seznámíme se s jeho životními potřebami a vlastnostmi, kterými se v mnohém odlišuje od ostatních druhů ryb.

 

Text + foto: Tomáš Lotocki
Foto: archiv redakce, Pavel Vrána
Kresba: Jana Hauskrechtová