Byl parný den. Klidná hladina plná kaprů a plotic. Ryby se líně vyhřívaly na slunci. A já si prostě umanul, že je na čase chytit štiku a šel jsem pro ni k vodě. Vybavení, které jsem tenkrát použil, bych se dnes styděl vzít do ruky. Skládalo se z tátova prutu na položenou, masivního navijáku s vlascem o průměru 0,30 mm, na jehož konci bylo uvázané tlusté ocelové lanko. Jako nástrahu jsem použil malou pstruhovou plandavku.

S touto výstrojí jsem zamířil na místo, kde bych štiku prostě čekal. Bylo to u vrby vyvrácené do vody. Sotva jsem poprvé nahodil a začal pomalu navíjet, najednou jsem ucítil takový odpor, který jsem do té doby nikdy nezažil. Naštěstí nebylo ani třeba sekat. Královna vod se rozhodla napíchnout se sama! Přizvedl jsem pouze prut a ryba se rozjela přes brzdu. Odvinula si přitom pár metrů. Doslova jsem zařval radostí a začal jsem získávat nějaké ty metry brát zpět. Když jsem poprvé štiku přitáhl blíž ke břehu, začala prudce skákat nad vodu. To jsem viděl poprvé a byl jsem z toho úplně na větvi. Hrozně jsem se bál, že mi zdrhne! Nedočkavě jsem rozložil podběrák a přiložil k rybě. Už, už jsem ji chtěl podebrat, když se štika zase rozjela a rozjela druhou sérii skoků. Zažíval jsem nepopsatelné pocity z rybaření. Napodruhé se mi jí povedlo podebrat. Měl jsem úžasnou radost. Co na tom, že ryba měřila jen 54 cm, musel jsem ji vzít, protože to pro mě byl hotový krokodýl!

 

Úplně první

 

Bojovala statečně

 

Štičí mimino

 

Netrefila!

 

Od toho dne uplynul nějaký ten pátek. Nabral jsem nové zkušenosti - přešel jsem na tenčí vlasce i jemnější lanka a koupil jsem si štikový vláčák. Postupem času jsem začal chytat štiky - jednu krásnější než druhou! Zbožňuji tuto rybu a vždy, když se blíží 16. Červen, tak jsem natěšený jako šílenec na vycházku.

Hodně zdaru při lovu zubatých! 

Text a fota: Tvorzhor