Bystrozrací nebo slepci?

Nikdy jsem moc nevěřil, že by ryby měly extra vyvinutý zrak. Zvláště pak při vidění nad hladinu. Myslel jsem si kupříkladu, že „viditelnost“ rybáře při rybolovu hraje spíš bezvýznamnou roli. Není tomu tak dlouho, co jsem se v praxi přesvědčil, že všechno je jinak. Následující trojice příběhů dokazuje, že ryby jsou více než dobrými pozorovateli. 

Vidí ryby tohoto rybáře!?

Zkouška první – neúspěch

Na jedné mimopstruhové říčce, kde je zatím pstruhů jako smetí, se nachází nízký jez. Splav je široký zhruba pět metrů a v krajích jeho vývařiště je pokaždé spousty naplavených větví. V nadjezí plyne tiše hluboká voda, a to i přesto, že do něj přitékají dva potoky. Jeden z nich je dokonce pstruhový. Okolí splavu je malebné, ale... Jediné, co kazí pohodu a klid mého království, je blízkost rušné dálnice. 

Na vtoku pstruhového potoku a delší kus pod splavem jsme občas chytili slušného pstruha. Jen těsně pod jezem nebo v nadjezí nikdy nic! Každý zkušený pstruhař by řekl, že právě tato místa musí skrývat bohatý tečkovaný poklad. Ale kontakt s rybou byl v těchto místech prostě nemožný. Vrtalo mi hlavou, proč zde ryby neberou.

Jednou jsme se vydali na naši obvyklou pstruhařskou výpravu. Šli jsme proti proudu, až se naše kroky zastavily u jezu. Bylo po dešti, voda v přepadu hučela a také byla docela přikalená. Moc jsme si od lovu neslibovali, neboť wobblery nám nepracovaly tak, jak by měly. Kamarád nasadil třpytku, ale já stále zatvrzele zkoušel malého nenápadného "woba" – Strike, který patří k mým oblíbencům. Kamarád usilovně mrskal svojí "dvojku rotnu" do pěny vývařiště, ale nic mu do ní nekouslo. Párkrát jsem to zkusil také, avšak víc mě lákalo nahodit nad jez. Přišlo mi logické, že při lovu z tělesa splavu nás ryby musí lépe vidět, a proto naše nástrahy nechávají s velikým opovržením na pokoji. Cvičně jsem svého woblírka vyslal dlouhým hodem proti proudu mírně tažného nadjezí. Hned po několika otáčkách jsem ucítil jemné cuknutí, a tak jsem cuknul "do protivky". Živé výpady v proutku byly jasné a čitelné. Svého soka jsem opatrně zdolal. Byl to tloušť! Urychleně jsem ho vyfotil, odháčkoval a hned šupem vrátil do vody. 

První ryba, která mě nespatřila, skončila na břehu.

Začalo pršet, ale nám to nevadilo. S promočeným oblečením a zkřehlýma rukama jsme tvrdohlavě pokračovali v lovu. Chytil jsem ještě jednoho tlouštíka, ale jinak nic. Domů jsme se vrátili jako spráskaní psi - promoklí na kost a navíc s vědomím, že jsme zase dostali od ryb řádně na frak. Přesto mě hřálo zjištění, že jsem udělal jistý pokrok. Pro někoho možná „trapný“, ale pro mě velmi cenný. Přemýšlet nad svým zdokonalením v rybařině mě prostě baví.

Zkouška druhá – částečný úspěch 

Po týdnu jsem se na loviště vrátil zase. Změnil jsem naší zažitou taktiku - tentokrát jsem prošel úsek odspodu směrem proti proudu a nástrahu stahoval po vodě. Hned jsem chytil pěkného pstruha! S přestávkami jsem dorazil až k jezu. Nahodil jsem pod něj, pak zas a zas. Rozhodl jsem se, že dokud něco nechytím, tak budu házet jako o život. Asi na pátý pokus mi něco čaplo moji nejmilejší nástrahu a hrrr s ní na stranu do větví. Okamžitě jsem se snažil "mokrého zloděje" od nebezpečných překážek dostat. Povedlo se! Odpor se však podstatně zvýšil. Chvíli mi trvalo, než jsem ho překonal. Podle mě dostal zálusk na mou nástrahu další pěkný pstruh. Ryba s sebou ještě chvíli cukala, ale pomalu jsem ji dostával k sobě. Nakonec mi u nohou přistála krásně zbarvená štička. Wobler byl pro ni jak dělaný. Následovala fotografická procedura. "Zubatá slečna" byla trochu paličatá, občas sebou mrskla, aby jasně dala najevo, že chce zpět do svého živlu. Tak jsem jí to po zvěčnění umožnil. 

Štičí mimino z vývařiště.

Tyto nabrané zkušenosti mě usvědčily v přesvědčení, že se vyplácí být rybou nezpozorovaný!

Když jsem přišel domu, tak jako obvykle první věta rodičů zněla: "Kde máš rybu!" Předal jsem pstruha, abych měl pokoj, ale přitom jsem si říkal, že je ho škoda. Ve vodě by mu bylo líp.

Zkouška třetí - vítězství

Uběhl zas nějaký ten pátek a zas na mě takové to "poňoukáníčko": "Běž na ryby, neflákej se doma!" Předstoupil jsem před maminku, vyšpulil pusu a nasadil nejandělštější masku, kterou umím. Maminka spatřila jiskry v mých očích a hned věděla, kolik uhodilo. "Tak zdrhej," pravila láskyplně a za dalších patnáct vteřin od mého úchvatného představení jsem se soukal do broďáků, do kapes si zastrkával povolenku, wobblery a třpytky. A vzápětí mazal k říčce mého srdce. 

U jízku jsem své výchozí nastavení přepnul na režim „RYBY“! Své volume stáhl na doraz a naopak své smysly zbystřil na největší možnou intenzitu. Ihned jsem slyšel kdejaké šustnutí, dokonce i to, že mi pod nohama cupital mravenec. Prolezl jsem skrz ostružinovou zeď k mé pokladnici emocí a připadal si jako Vilém dobyvatel. Zamaskoval jsem se do pole kopřiv tak, že by si náhodný kolemjdoucí myslel, že jsem opravdová kopřiva. Hned jsem nahodil do zpěněné vody a - bez výsledku. Nejednou jsem spatřil tišinku vytvořenou za klacky zachycenými pod piloty jezu. Má oblíbená bronzová „damka“ vlítla do vyhlédnutého místečka. Nastala sekunda pravdy! Zacvakl jsem překlápěč a otočil kličkou. Nástraha hned uvázla, ale přesto jsem zasekl...

Překvapilo mě drsné zacukání. Než jsem se nadál, nad hladinu vystartoval tečkovaný gladiátor! Jeho akrobatické představení bylo úchvatnější, než kdejaký Matrix anebo Spidermann. Pstruh ve vzduchu prováděl všeliké přemety, kotrmelce a salta, a já ani nedýchal. Pořád jsem si opakoval: „Nesmíš povolit, nesmíš povolit!“ Ke spásným větvím to měl dravec hodně blízko. Kropenatý krasavec udělal ještě několik hrdinských výpadů, ale zvolna se mi ho dařilo ukočírovat. Nakonec stanul na mělčině u mých nohou. První myšlenka patřila rodině. Ozvala se má ješitnost: "Ty brďo, ten je velkej! Kdybych ho donesl domu, byl bych za hrdinu a třeba bych mohl k vodě častěji. Navíc by se mi už nikdo neposmíval..." Přiznám se! Podlehl jsem pochybnému pocitu slávy a pstruha usmrtil. Následně jsem ho změřil - měl přesně 40 cm!

Pstruhy jsme chytali jen vzácně!

Ó, jak jsem se mýlil, když jsem si bláhově myslel, že mi úlovek pootevře dvířka k častějším výpravám. Domu jsem sice přišel jako vítěz, ale brzy se na můj úspěch zapomnělo. Do dnešního dne tak svého činu lituji, neboť se mi členové rodiny stejně vysmívají. Já se tím jenom zatvrdil a umanul si, že už domů žádnou rybičku nepřinesu!  

Můj krásný splav doznal zásadních změn. Už není tak krásný jako před rokem, kdy se to všechno seběhlo. Přišla regulace! Veškeré naplaveniny, větve a nejrůznější "trhátka", které mají pstruzi i štičky tak rádi, vzaly za své. Všechno vybagrovaly veliké kovové obludy! Říčka už není jako dřív. Vůbec netuším, proč někdo takovou příšernost schválil a provedl. Asi to nebyl rybář...

Text a fota: Vít Kaufman, alias wirr