Červen u vody

Mělčiny jsou našlapané nekonečnými hejny potěru, dno poseté larvami vodního hmyzu a celými zástupy různých bezobratlých živočichů. Pod hladinou je prostřen švédský stůl o bezpočtu chodů. Okouni se nacpávají jako o život! Pro rybáře je to dobrá zpráva, i když „šupinatí strávníci“ začínají být vybíraví až hrůza. Ty tam jsou doby, kdy byli vděční za každé sousto, které jim po dlouhé zimě rybáři naservírovali pod hladinu. Teď už se ofrňují i nad mrštnými masňáky, nad svůdnou rousnicí a v klidu je nechávají i rudí hnojáčci. Snad ještě larvy chrostíků je přimějí k ochutnání. Červnové okouny zajímají jen a jen rybičky!

"Červnové" vody jsou plné potěru

Nástrahy a rybolovné techniky, které frčí v červnu

Když se v čase přeneseme až za půlku června, tak se použitelná rybářova „artilerie“ po zahájené rozšíří o vláčecí nástrahy + rybky. Zkraje vláčecí sezóny na okouny znamenitě fungují drobnější nástrahy – rotačky do velikosti „0“, mikrotwistříci, malí smáčci, miniwoblerky a marmyšky. Zkrátka nástrahy v přibližné velikosti rybek, které se prohánějí vodou. Pokud zastihneme okouny srkat potěr z hladiny, tak skvělé výsledky nabízí lov s hladinovými nástrahami. Jakýkoli „popík“ v délce do pěti centimetrů bude pruhovanými neotesánky přijímán s povděkem.

Mikrosmáčci jsou v červnu top nástrahou

Kdy na okouny?

Kromě toho, že okouni v červnu přednostně pasou po „rybině“, tak se jim i výrazně zkrátí doba lovecké aktivity. Zatímco se na jaře museli po kořisti pídit celý den, nyní jim k nasycení postačí jedna až dvě hodinky od rozbřesku a za tu dobu si pohodlně naperou pupky. Přes den pak zaparkují do překážek, kde leží jako lívanci a tráví. Vydráždit k záběru tyto přežrané lenochy je nevděčná činnost. I hodně zarputilý a vytrvalý rybář utrhne několikanásobně víc nástrah, než kolik obdrží záběrů. Po celodenním odpočívání obvykle okouni vyrazí na lov ještě těsně před setměním. Večerní perioda shánění potravy však už nikdy není tak dlouhá, jako ta ranní. Za půl hodinky většinou bývá vymalováno! 

Po krátké večeři se dravčíci uloží k nocování. Okouní hejno se rozpadne na jednotlivé členy a každý jedinec noc přečkává samostatně. Je to obrana proti nočním predátorům – slídícím candátům a sumcům, kteří tak nikdy nevyberou celou skupinu ryb, ale pouze sem tam nějaký kus. Přeživší okouni se nad ránem znovu shluknou do tlupy a vyrazí na lov. Koloběh života a smrti pokračuje novým dnem...

V noci okouni potravu nepřijímají. Přesněji řečeno, nepřijímají ji malé a průměrné ryby. Když už po tmě vzácně okoun zabere, téměř vždy se bude jednat o „lepší sortu“, neboli o pantátu nad kilogram váhy! Takový dravec už není hejnovou rybou a loví buď na vlastní pěst, popř. v páru, maximálně ve trojici. Záběr od velkých „nočních“ okounů přijde vesměs na nastraženou rousnici při lovu úhořů, nebo na rybičku při číhání na candáty. 

Tyto pruhované velikány lze v létě zastihnout na lovu při prvních (a posledních) paprscích slunce. A přes den (víceméně dílem náhody) v těsném okolí překážek a ostrých zlomů dna.      

Okoun okounu vlkem!

Těsně po zahájené pokaždé zažívám dilema. Na jednu stranu mám radost, že konečně můžu vláčet do strhání těla, na druhou stranu jsou vody v obležení dravcůchtivých rybářů, takže o nějakém poklidném chytání nemůže být řeči. 

A tak jsem před léty, těsně po dni „D“, přijal od kamaráda Zdenka nabídku k výpravě na Dalešickou přehradu. Výhodou je, že vzhledem k členitým a strmým břehům není „Dalas“ tak frekventovaným revírem. A dravci tam žijí stejní, jako kdekoli jinde! 

Zdeněk disponuje pohodlnou lodí a elektromotorem, ale pro jistotu jsem si sebou sbalil i belly boat. Před čtvrtou hodinou člun spouštíme na vodu. Hladina připomíná vyleštěný plech. Jediné rušivé prvky, které ničí její nehybnost, jsou občasná dravčí zalovení.

Přes dvě hodiny brázdíme hladinu a vymetáme zátoky. Když nepočítám pár okounů a štiček chycených v mělčině při rozbřesku, tak je to bída s nouzí. Blíží se sedmá hodina a dravci už dávno nejsou v akci. Vzácně se ještě ozve okouní srkání pod převislými větvemi, ale než dorazíme na „dohoz“, je klid po pěšině. Myslím si, že za to může naše plavidlo. Vlny, které se při plavbě před námi šíří, varují drobné rybičky a následně i jejich „požírače“. A voda je navíc čirá jako slivovice - je vidět možná do třímetrové hloubky. 

Rozhodnu se pro zkoušku. Poprosím kamaráda, aby mě vysadil s boatem na břehu. Hodlám sólo prochytat dlouhou a křivolakou zátoku z "křesílka". Vylodím se na kamenitý břeh a Zdeněk odplouvá. Za pouhých deset minut se „káčkám“ směrem do nitra zátoky. Jak zanedlouho zjistím, nekonečná hejna potěru už svými přesuny vůbec neplaším. Titěrné rybičky mě berou jako plovoucí překážku, a tak je kolem mě pořád živo. Občas se ocitnu přímo v epicentru okouní štvanice. Díky polarizačkám a průzračné vodě mám lovící smečky jako na dlani. Na přírodního mikrosmáčka tahám okouna za okounem. Spousta záběrů a zaseknutých ryb mě dostává do euforie. Jedinou pihou na kráse je jejich velikost - průměrná délka úlovků se pohybuje kolem 15 cm! Tahat miniatury dravců se mi brzy přejídá. Chtělo by to trefit alespoň třicátníky! Zvětšuji nástrahu. Doufám, že třípalcový smáček „pruhované dětičky“ od útoků odradí. 

Jenže teorie je jedna věc a praxe druhá. Okounci do přerostlé gumové kořisti bubnují i tak! Jen po ní nedolezou až k háčku. Plané záseky mě nutí buď změnit nástrahu, nebo styl chytání. A tehdy se to stane...

Zcela náhodou se mi podaří jednoho píďového okounka přeci jen zaseknout. Rychle ho zvedám k hladině. V čisté vodě spatřím, jak chyceného dravčíka pronásleduje houf jeho soukmenovců. Zvolním navíjení a pozoruji, jak se naježený doprovod snaží taženému okounovi ukrást smáčka od tlamy. Asi v metrové hloubce pode mnou mi hltavá drobotina nabízí napínavou podívanou. 

Najednou se okounci rozprchnou, jako když do nich střelí! Na scéně zůstane jen můj úlovek visící na vlasci. Hlubinou se mihnou tmavé stíny a hbitě naberou kurz směrem k hladině. Megaokouni! Trojice velkých kanibalů začne nahánět zaseknutého chudáka. Taková přesila mi připadá značně nefér! Drama přeruším zhoupnutím rybky nad hladinu. Naježení velikáni strnou, koulí očima a nechápou, kam se jejich kořist poděla. Pak se zvolna staví na hlavu a beze spěchu veslují ke dnu. 

Na nic nečekám a rychle vyděšeného dravčíka odháknu. Napadne mě, že kdybych ho teď pustil, určitě skončí ve chřtánu starších příbuzných. To právě nepotřebuju! Prozatím ho zastrčím do síťky rakeťáku přivázaného k boatu.

Horečně navazuji hlubokopotápivý wobbler v barvě okouna. Pro sichr před něj dám tenké wolframové lanko. Nahazuji podél břehu. Nic! Propátrám druhou stranu. Zase „zero“, „Sakra, kam se mohli ztratit?“ brblám v duchu. Znovu pročesávám oba směry břehu. Marnost nad marnost! V bezradnosti zhoupnu wobbler přímo proti kamenitému srázu, který je ode mě vzdálen sotva čtyři metry. Zaříznu ho pod hladinu. Dvakrát zatočím kličkou a nástraha zůstane viset. Do pr...! Cuknu prutem.

Jako ozvěna se mi cuknutí vrátí do špičky. Je tam! Zaseknutý dravec si to mete na hloubku a přitom míří přímo pod boat. Jen taktak stačím napjatému vlasci uhnout z cesty. Protočím se s křesílkem a začnu zdivočelou rybu krotit. Poddává se neochotně. Musím ji odlepit od překážek u dna! Jen tak mám šanci na zdolání. 

Dravec se nevzdává. Párkrát se postaví na hlavu a vytrvale táhne do hloubky. Dokonce mě donutí víc povolit brzdu. Jakmile síla výpadu poleví, opřu se do prutu. Odpor slábne. Zvědavě nahlížím pod hladinu, kdy se mi ryba zjeví. 

Přiznám se, že vzhledem k tuhému odporu moc nevěřím, že je útočníkem okoun. Spíš tipuji, že u břehu číhala štika. 

A je to tady! Ryba nořící se z hloubky dostává jasné kontury. K mé neskonalé radosti pod sebou rozeznávám „ostny a pruhy“. Ježatý velikán se ještě snaží cpát do stínu boatu, ale to už je definitivní závan odporu. Okouna chytím za pysk a pošoupnu si ho do klína. Rychle ho přeměřím na orientační měrce boatu. Má pár cenťáků přes čtyřicet! Udělám několik památečních snímků a díky čiré vodě se mi podaří i nejeden podvodní záběr. Osvobozenou rybu pouštím. Vyklouzne mi z dlaně a líně odplouvá do hlubiny. 

V čisté vodě má zbarvení nástrahy velký význam.

Když okounek chytí okouna.

Honem najít zbývající kumpány! Znovu naperu wobler ke břehu. Sotva ujede pár metrů, je tu další stop! Tentokrát se však jedná o skutečnou vázku. Dokonce tak tvrdou, že mi sebere úspěšného „okounobijce“. Dalšího nemám!

Navazuji podobný model v hnědém odstínu. Prohazuji místo křížnými náhozy, ale „veleokouni“ už asi dostali avízo od jejich puštěného druha. Popojedu o kus dál. Přiblížím se na dohozovou vzdálenost ke konci zátoky. Tam mi do wobbleru kousne menší štika, ale brzy se setřepe. Následujícím hodem zapřáhnu lepšího ježatce! I tenhle kousek má lehce nad čtyřicet. Má radost nezná mezí.

Druhý krasavec

Než se vymotám ze zátoky, chytím na wobbler další dva okouny přes pětatřicet centimetrů. První z nich pod hladinou zuřivě zatřepe hlavou a vyvrhne z tlamy píďového okounka. Teprve tehdy si uvědomím, že v síti rakeťáku stále vozím malého pruhovaného vězně. Svou zapomnětlivost ihned napravím. Puštěný okounek prchá jako vystřelený. Utěšuji se, že mu ta chvilka nepohodlí v podběráku možná zachránila život. Anebo také ne...

Přibližné měření

Červnoví okouni jsou nevyzpytatelní (ostatně to platí po celou sezónu)! Jen spousta „odházených“ hodin ukáže, co jim zrovna šmakuje a co právě nechtějí. Praxe se prostě vygooglovat nedá! :-)                   

Pokračování příště

Text a fota: TORO