Květen u vody

V tomto čase kolikrát můžeme spatřit, jak se okouni drží v závěsu roztoužených plotic, cejnů či ouklejí a sezobávají jim čerstvě nakladené jikry. Díky hodnotným proteinům z této potravy se „ježatci“ brzy zotaví z vlastního milostného řádění a naberou ztracené kalorie. 

Bývá to markantní rozdíl držet v ruce čerstvě vytřeného okouna a potom mít možnost prohlédnout si stejného jedince o měsíc později. Dravec těsně po tření připomíná válečného veterána vracejícího se z bitvy – hyzdí ji splasklé boky připomínající vypuštěný balónek, roztřepené ploutve a vybledlé zbarvení. Tatáž ryba o pár týdnů později září vitalitou a zdravím. Není divu, žaludek má nafouklý k prasknutí pozřenými jikrami nebo čerstvě vykuleným potěrem.

Přestože jsou květnoví okouni hltaví jako tyrannosauři, začíná s nimi být z rybářského hlediska těžké pořízení. Obrovské množství přirozené potravy, které je ze všech stran obklopuje, z nich udělá vybíravé bestie.

Vybledlá jikrnačka těsně po tření se vyznačuje propadlými boky.

Nástrahy a rybolovné techniky, které frčí v květnu

Rybář je v pátém měsíci roku převáženě odkázán na přirozené živočišné nástrahy (s výjimkou rybiček) – na různé druhy žížal, masňáky a larvy vodního hmyzu. Problém je, že dravčíci srkající potěr často ignorují i svůdně se kroutícího hnojáčka, který jim padne do cesty. Míhající se miniaturní rybičky jsou pro ně natolik prioritní záležitostí, že nezřídka nahozenou žížalku bez zájmu objedou, jako by vůbec neexistovala a dál pronásledují nekonečná hejna plůdku.

Čerstvě vykulený potěr brzy zakulatí dravčíkům těla.

Kontroverzní jarní muškaření

Na tyto „mlsouny“ se dá obvykle vyzrát pomocí muškařského náčiní. Nezáleží ani na tom zda za nástrahu poslouží tmavší nymfa s tungstenovou hlavou, nebo přímo miniaturní streamer. Důležitější je, zda moucha dokáže svým pohybem dostatečně přesně imitovat prchající potěr – přesně takový druh kořisti v tomto čase okouni chtějí! 

Místa vhodná k „okounímu muškaření“ najdete vcelku snadno. Většinou jsou to rozsáhlé mělčiny se dnem porostlým vodní vegetací a prošpikované občasnými pařezy. Nepřehlédnutelným poznávacím znamením těchto lokalit jsou časté útoky dravců do potěru. „Rybí polévku“ z miniaturních tělíček si nenechá ujít žádný z predátorů, takže kromě okounů zde operují i štiky, boleni, candáti, sumci a přes noc i úhoři. 

V mělkých prohřátých zátokách to žije - okouni tam budou také!

Okouni nahánějící potěr na mělčinách mají často „rudo“ před očima. Konkurenční boj o potravu je často zbaví obezřetnosti a pramálo si všímají hrozícího nebezpečí. Kolikrát si ani nevnímají siluetu rybožravého ptáka nebo rybáře. Jejich dočasná ztráta sebezáchovného pudu umožňuje muškaři zabrodit kus do vody. Získá tím prostor k dalekonosnému vyšvihávání šňůry. Mušku pak vede trhavými pohyby. Okoun na ni většinou zaútočí svým příznačným způsobem – několika přískoky ji dostihne a vcucne do tlamky. V případě, že se jedná o plovoucí vzor, je typický okouní srkanec slyšitelný na několik metrů. Většinou se dravčík na háček pověsí sám. 

Někdy je však okouní záběr velmi jemný, spíše než cuknutí, je ve šňůře cítit jen lehké váznutí, jakoby se na nástrahu pověsil stonek trávy. V tomto případě okoun uchopil nástrahu mezi pysky a setrvačností stále pluje směrem k rybáři. Už proto je nutné zasekávat jakýkoli náznak odporu.  

Za léta praxe jsem vypozoroval jednu zajímavost. Těsně u břehu obvykle loví hejna menších okounů, kteří se snaží rybičky obklíčit a natlačit je k pevnině. Naopak velcí okouni potěr nahání opačným směrem - dál od břehu! Teprve tam kořist těsně pod hladinou uzavřou kruhovým obchvatem a zdecimují. Proto se rozhodně vyplatí věnovat vyšší pozornost dravčím zálovům a srkancům, které se odehrávají dál od pevniny.  

Koncem května už okouni hledají a nacházejí kořist převážně pod hladinou.

Přiznám se, že mi „květnové muškaření“ na mimopstruhovkách dost silně zavání podrazem na dravce! Nejedná se totiž o nic jiného, než o čistokrevnou přívlač prováděnou za pomoci muškařského vybavení. Konkrétně mi vadí používání „rybičkových streamerů“ ve velikostech nad 10 cm, se kterými se cíleně loví dosud hájení větší predátoři - boleni, štiky, candáti. Ne všechno, co je legální, ještě musí být správné. I proto jsem se před dávnými léty dobrovolně vzdal veškerých experimentů „s jarním peřím“!

Tenhle barbar zabral na hnojáčka, i když je v okolí spousta potěru a na jeho pupku je to už znát.

V závěrečném příběhu se opět vrátím na začátek května a k lovu na přirozené nástrahy. 

Čím blíž, tím líp!

Už je to pěkných pár roků zpátky, kdy jsem si s feedery vyšel na kapry. Cílem mé cesty byla jedna mělká přehradní zátoka. Jenže jsem tehdy nemohl tušit, že v ní právě bude probíhat bouřlivé tření plotic z celého širého okolí. 

Fascinovaně hledím přes skla polarizaček na neuvěřitelné přírodní divadlo. Všude kolem břehu kolují nekonečné zástupy roztoužených ryb! Tmaví mlíčáci pokrytí třecí vyrážkou urputně pronásledují bachraté jikrnačky a snaží se je dostat „pod tlak“. Hned zapochybuji, zda může mít lov poblíž takové vřavy nějaký význam. Je totiž jasné, že mé fídráky „schytají“ víc přejezdů, než skutečných záběrů...

Když se dosyta vynadívám na ten divoký rej, přesunu se dalších o třicet metrů dál až na samý okraj mělčiny. Sem tam ještě u břehu zahlédnu osamoceně proplouvající ploťku, ale jinak je tam klid. Na jednu montáž nastražím lisovaný rohlík, na druhou rousnici. Pro jistotu nahodím dál od břehu a pruty stavím do téměř kolmé pozice. V následujících dvou hodinách nemám jediný pádný důvod k záseku. 

Pokročilý čas a hlavně absence rybího zájmu o nástrahy mě donutí změnit stanoviště. Stáhnu pruty a přemýšlím, kterým směrem se mám vydat. Najednou mi docvakne, že v místech, kde ráno zběsile řádily plotice, je najednou podezřelé ticho. Hned tam vyrazím na obhlídku. 

Nějaké ryby vidím, ale je jich sotva desetina, než před pár hodinami. Navíc už nedivočí, jen si klidně projíždějí podél břehu. 

A hele! Ve zhruba metrové hloubce zahlédnu obrys větší ryby. Napínám zrak, abych určil její totožnost. Kapr! Bachratý tříkiláč přerývá dno a občas z tlamy vyvrhne chuchvalec nestravitelných zbytků. Vypadá, jakoby kuckal. Jdu po něm! 

Ukousnu sestavu a na zbylý vlasec navážu pouze háček. Na něj pak „namašlím“ rousnici na kalhotky. Kroutící se žížalu spustím kolmo pod špičku prutu kaprovi přímo do talíře. Opatrně zapíchnu vidličku, odložím do ní prut. Bez hnutí číhám na pohyb jeho špičky. Minuty ubíhají. Nic se neděje! Rozmrzele se postavím a zírám pod hladinu. Kapr se přesunul asi o metr dál. Stále se rýpá ve dně jako by se nemetlo. 

Nový přesun a další spuštění nástrahy. Tentokrát nečekám dlouho. Špička cukne a pak se pomalu začne uklánět. Švih! Hned ucítím odpor. Trefa do černého!

Ryba maže na hloubku. Jenže, co to?  Rozhodně neklade odpor, jaký bych od ní očekával. Kapr asi nebude tak velký, jak jsem původně myslel. Možná, že mi jeho skutečné rozměry nadhodnotil ošidný vodní sloupec. 

Chvilka odporu a rybu zvedám k hladině. Teď už bezpečně vím, co dostalo zálusk na mou rousnici. Zeleň, nach a zlato – to jsou druhové barvy okouna!

Dravce přitáhnu až do zatopených trav u břehu. Uchopím ho za čelist a vysmýknu na břeh. Délkou sice přesahuje pětatřicet čísel, ale jeho hmotnost je hluboko pod běžnou normou - má sotva půl kila! Je to typická „vycucaná“ jikrnačka. Háček naštěstí nevězí hluboko, a tak se nad „pruhovanou holčinou“ brzy zase zavře voda.

Následným pátráním zjistím, že ani poměrně rušný souboj svačícího kapra nevyplašil. Jen se přemístil o dva metry dál. Napínavé pronásledování tedy může pokračovat...

A jak náš souboj dopadl? Relativní remízou! Kapra jsem sice na háček nenalákal, ale dostatečnou náplastí na zklamání mi bylo ulovení půl tuctu velkých okounů. Aby překvapení nebylo málo, tak některým z nich jsem peánem z jícnu vytáhl kousky listí, které pravděpodobně nasáli spolu s čerstvě nakladenými jikrami...

Už půlce příštího měsíce oficiálně vypukne lov dravých ryb na mimopstruhových revírech. Hned bude veseleji (tedy alespoň z mého pohledu)! Do té doby však není důvod dřepět doma. Na nic nečekejte a běžte k vodě! Praktické zkušenosti a nové rybářské zážitky vám žádná napínavá knížka ani „skvělá“ telenovela nepřinese.    

Pokračování příště

Text a fota: TORO