Při brouzdání po Internetu jsem narazil i na zmínku o „čtyřiadvacítce“ kapřích hodin – rybářský závod dvojic na nedalekém revíru.  I když jsem ortodoxní vláčkař, přihlásil jsem se s kamarádem na ně.

Do začátku zbývaly necelé dva měsíce a tak jsem se snažil za tu poměrně dlouhou dobu zjistit nějaké informace o zmíněném revíru. Byl jsem se tam i dvakrát podívat, ale asi jsem neměl štěstí, protože u vody nebyl ani jeden člen Petrova cechu. Tak jsem byl odkázaný pouze na kusé informace od několika rybářů, kteří měli zkušenost s místní lokalitou. Dověděl jsem se tedy, že to je voda místního významu, mělká a velkým výskytem podvodní vegetace. Typické kapří nástrahy jako boilies tady kapři nepřijímají. Takto takřka neznalý jsem vydal do boje.


Kolega nezklamal a opět přijel pozdě. Sraz na hrázi (na originálním letáku na hrázy) byl v 15 hodin a když jsem dorazil ve 14:30, bylo už losování v plném proudu.

Pohled přes hladinu rybníka

 

Startovné bylo 400,- Kč za dvoučlenný tým. Tady mne čekalo první příjemné překvapení – v ceně startovného byly poukázky na dvě jídla a dva nápoje! Při dnešním tržním hospodářství je to dost divné, to organizátoři moc nevydělají.


Zpět k závodům. Byl jsem varován loňským účastníkem, že místní rybáři si již zabukovali nejlepší místa, krmí si je a vytrhávají podvodní vegetaci, ale losování mi nic podobného nenaznačilo. Vylosoval jsem z plátěného pytlíku číslo 52. Byli jsme skoro na konci závodního úseku, celkem nás bylo asi 60 týmů.  Šel jsem se nejdříve podívat, kde to je. Bylo super, že jsme mohli k vodě zajet autem a tak odpadlo to úmorné stěhování všech propriet k vodě.

Naše ležení

 

Jediné, co bych snad organizátorům mohl vytknout, bylo to, že ve snaze vyhovět co největšímu počtu závodníků zúžili sektory tak, že nebylo možné úspěšně zdolat rybu bez ohrožení sousedního sektoru, což se mi během závodů potvrdilo.

Vylosoval jsem úsek mezi dvěma stromy, což nás také dost omezovalo při nahazování a nebylo možné v tak silném větru dodržet naplánovaný směr hodu, takže jsem buď přehodil sám sebe (v tom lepším případě), nebo souseda.

 

Teď tedy k vlastnímu lovu a soutěži. Začalo se výstřelem v 17 hodin v pátek a končilo se v sobotu opět v 17 hod. Namíchal jsem smrtící kombinaci patentkového krmení s vařenou kukuřicí, buráky a jiným partiklem (znovu upozorňuji, že jsem vláčkař :-) ).

Do začátku závodu zbývala hodina, tak jsem sedl do křesla a sledoval „cvrkot“ okolních týmů. Bylo mi divné, že nikdo nemíchal krmení jako já, ale měli ho vesměs už připravené z domova. No uvidíme! Zazněl výstřel a začalo se nahazovat, specialisti kapraři házeli se svými odhozáky asi o 15 m dál než já. Ale čím mne opravdu překvapil sousední (vítězný) tým, byl extra prut s takovým „udělátkem“ – těžko to popsat, ale poprvé jsem se s ním setkal na výstavě v Praze. Byl to takový malý vak, který vypadal, jako prak, do kterého vkládali koule krmení a normálně nahazovali. Ten vak se odporem vzduchu rozevřel a samotná koule letěla do vody. Bylo vidět, že to nedělají poprvé a prvních padesát koulí naházeli do prostoru tak 10x10 m. Do toho rozkrmeného místa pak nahazovali své montáže, dá-li se tomu tak říci. Podle mne to byla klasická srkačka a nástraha byla neustále ta samá. Na horní háček červená foukačka, na spodní žlutá.

Vítězný tým

 

Já jsem měl shodou okolností stejnou „montáž“ a tak jsem si říkal, že první krok k úspěchu je tady, protože se sousedi chlubili úspěchy na podobných závodech.

Postupovali jsme stejně, jen s tím rozdílem, že já jsem za celé závody zkrmil 3 kg krmení + kukuřice + řepka + konopí + bonduelka a oni tam naházeli nepočítaně koulí.


Do šesti hodin ráno jsme na tom byli všichni stejně. Jak jsem nahodil, tak jsem to vytáhnul. Dokonce na jedné udici jsem měl od 22 hodin foukačku a ve 4 ráno jsem ji přitáhl neporušenou! To byl fakt mazec!

Po šesté přišel rozhodčí se sešitem a sepisoval úlovky. Sešit měl prázdný. V noci jsem nespal, tak mne udivilo, že ani na klidné hladině nebyla vidět absolutně žádná aktivita ryb. Jediný kroužek od sbírající ryby, jediný výskok nad hladinu. Nic. Mrtvá voda. Rozhodčí nás povzbudil, že v 8 začne koncert. Možná někde jinde, u nás se koncert nekonal. Jen sousedi naházeli další várku koulí do vody. Konečně první jízda. Soused se dočkal a zdolává prvního kapra. Má neuvěřitelných 42 cm.


Nadává jak špaček: „To jedu 200 km, abych dostal kapří miminko?“

Byli až z Humpolce! Hliníka ale neznali, asi se zase odstěhoval.


Abych to zbytečně neprotahoval, zadařilo se jim, no jim, tahal vlastně jen jeden, ten druhý nahazoval víc ke mně, tak netahal taky nic. Byli jasní vítězové – zdolali 16 kapříčků v rozmezí 42 - 46 cm. Já měl za 24 hodin 2 (slovy dvě) jízdy – z toho byl jeden cejn u břehu vypnutý a druhý byl perlín. Na závodech, kde se hodnotí pouze kapr, to moc velký úspěch zřejmě není. Můj týmový kolega to bez záběru vzdal v sobotu po obědě. Asi také díky tomu, že kolegům pomohl od jednoho kapra - se slovy: "Nevstávej, já ti to seknu," jim ho krásně upálil. Měli štěstí, že šel kolem…


Co říci závěrem? Jezero, u kterého se natáčel legendární film Dovolená s Andělem se od té doby značně změnilo. Na první pohled opravdu nádherná velká voda, ale žádný kaprodrom to není.

Tady se koupal Gustav Anděl

 

Je to velice těžká voda, jak jsem uvedl, s bujnou podvodní vegetací (nejsem jejím znalcem) s velkými ostny, jako od kaktusů.

 

Myslím, že ani amur by si na ní nesmlsnul. Byl problém přes ni dostat prázdné krmítko a když se někomu podařilo zapřáhnout místního „velikána“, přišel o něj právě díky trávě, anebo se zamotal do několika sousedů na obou stranách, pokud nestačili včas stáhnout své udice.

Vím tedy, kam už závodit nepojedu.

 

Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar