Jsem zvyklý na samotu u vody. Nevyhledávám u vody velkou společnost, jak jsem před časem někde uvedl, tři lidi, to už je pro mě dav. Podle toho se taky snažím k řece přistupovat tak, aby nikdo ani nepoznal, že se tam dá sejít do vody. Proto mě najednou překvapilo, že na místě, kde jsem si myslel, že chytám jen já, vidím přicházet konkurenčního vláčkaře. Ten ale asi toužil po větších rybách, protože vláčel, podle mých letitých zkušeností, příliš velkou nástrahu – dvoudílný wobler. Nenechal si ani poradit od znalce místního revíru (za ty desítky let si tak snad mohu říkat). Stejně na mne koukal jako na vesnického balíka.
Když jsem se vyškrábal na břeh, vidím, že pán je z matky měst, proč by se teda asi zahazoval s obyvatelem okresního města, že? Zatím jsem se s takovým přístupem setkal u některých muškařů, ale toto mne docela sebralo náladu. Na jednu stranu jsem byl rád, že můžu poměřit své dovednosti s konkurencí, ale jaká to je konkurence, když chytá na dvoudílný wobler a já na 00 třpytku? On neviděl šupinu a já docela slušné tlouště přes 40 cm. Stejně jich ale není tolik, jako v předchozích letech.

 

Nechávám rybáře morouse dál se trápit s nechutenstvím jeho rybích protivníků a jdu zkoušet štěstí na jiný flek. Jizera se zde klikatí mezi převislými keři a o sbírající ryby není nouze, jen je tu problém s přístupem k vodě. Tloušť je všemi mastmi mazaný soupeř a hlavně ti starší, co už mají nějakou tu zkušenost s pichlavým předmětem na vlasci, si dávají pozor.
Když vlezu do vody na jediném trochu vhodném místě, vyplaším rybu, která se právě povaluje v příbřežní teplejší vodě. Zůstává po ní jen kalný závar a já se můžu dohadovat o její velikosti. Jak brodím, tak i pode mnou vzniká kalná stopa v jinak průzračném toku.  Bylo by to dobré pro lov s feederem nebo plavačku, ale já vláčím.

U protějšího břehu pravidelně sbírá větší kousek. Dohodím tam lehce, ale ať zkouším házet před něj nebo za něj, nemá o mne zájem. Tipuju ho na padesátníka, ale znáte to, rybář rád přehání a voda zvětšuje.

Chytám zas a zas jen tlouští dorostence.

 

Teď mne napadá, že jsem zde dlouhou dobu nedostal žádného pruhovaného banditu. Jenže ti musejí počkat, teď jsou ale mým cílem tloušti. Ti větší mě dnes ale dost okázale ignorují. Musím něco vymyslet, aby se zase pletli o něco víc.

Kudy se tedy vydat? Zkusím něco, co je jejich přirozenou potravou. Tak tedy znovu k vodě, tentokrát jen tak beze zbraní, bez prutů, pouze s otevřenýma očima. Pokusím se vypátrat, pomocí čeho by se jim dalo přijít do chuti.

 

Kdyby se na mne někdo díval, co tu vyvádím v mém pokročilém věku, asi by zavolal do blízké psychiatrické léčebny v Kosmonosích. Plazím se po břiše na břehu, aby mne plaší tloušti nespatřili a já bych tak mohl sledovat, po čem se to vlastně zvedají k hladině. Bohužel se mi nepodařilo přesně určit, co jim tak imponuje. Vždy to bylo zkrátka něco, co plavalo po hladině, povětšinou zřejmě něco neživého. Že by sbírali potěr, který se také pohyboval u hladiny, to bych neřekl. Potěr se také před nimi nijak neskrýval ani neprchal, jako to bývá před útoky okounů nebo bolenů.

Najednou se v mém zorném poli objevuje nějaký větší brouk, který se snaží zachránit. Jak se pokouší vzlétnout, krouží po hladině neustále dokola. Zvědaví tlouštíci se kolem něho shlukli a sledují, co se to děje. Brouk pomalu splouvá po proudu, rybám se do něj nechce a tak to vypadá, že se topící se hmyzák zachrání na převislých větvích vrby, ke kterým pomalu směřuje. Mlčky se s ním loučím a chystám se jít sledovat hladinu zase někam jinam, když se najednou hladina otevře a brouk zmizí ve velkých otevřených ústech krále místního úseku, tlouště trofejních rozměrů. Jak náhle se objevil, tak i zmizel. Tak možná, že tudy povede cesta. Zkusím to na umělé brouky. Pár jich mám a občas se i do vody podívali, ale jsou to taková umělecká díla, že mi je líto na ně chytat a případně o nějakého přijít.

 

Někteří jsou opravdu tak vyvedení, že nebýt na nich trojháček, vypadali by jako opravdoví. Mají i náznaky nohou, výrobce si na nich dal opravdu záležet. Posuďte sami.

 

K čemu by mi ale byli? Když už je mám, zkusím je aspoň vykoupat.

 

Měním trochu svou výbavu a beru si kratší prut - 2,40 m a na naviják dávám 0,10 mm vlasec. Silnější mi připadá trochu "humpolácký", když chci používat mini nástrahy. Nepoužívám ani karabinku a vážu woblerky přímo na vlasec. Spoléhám na své "vyházené" ruce a doufám, že nebude hrozit žádná veverka (to mně může vždycky trefit šlak, když se snažím trefit přesně místo pod větví a namísto toho nástraha dopadne na tu větev a ještě se kolem ní vlasec desetkrát obtočí).

 

Budu lovit z vody, tak nemusím nahazovat daleko. Neustále doufám, že se mi podaří dostat toho obřího tlouště. Spřádám plány, jak to celé provést a jak se vyhnout útokům menších dorostenců. Ti by ho jistě vyplašili a já bych neměl šanci zjistit, jak je ve skutečnosti velký.
Tak jsem konečně ve vodě a pomalu se blížím k inkriminovanému místu. Voda teče trochu víc, než to vypadalo ze břehu, takže i při minimálním pohybu vytvářím vlnu. Postupuju po proudu asi patnáct metrů a nacházím ideální místo, odkud bych mohl atakovat tůňku, kde, jak doufám, na mne čeká můj tloušť. Je tam asi nějaká podvodní překážka, protože v těch místech voda téměř stojí.

Musím se chovat co nejtišeji a tak poklekám do písku. Voda mi sahá tak dvacet centimetrů pod okraj prsaček. Je to dost nezvyklá poloha klečícího lovce. Obvykle takto chytám na menší hloubce a teď si musím hlídat hladinu, abych si nenabral vrchem. Párkrát se mi to už stalo.

Nedočkavě a hlavně dost opatrně nahazuju malou necelé 3 cm dlouhou nástrahu. Přemýšlím, jak ji vodit, abych ryby nezradil, skutečný brouk sotva poplave proti proudu.

 

Ovšem napsání této věty trvalo déle, než čekání na záběr. Je to přesně takové, jako lovit na popy. Nedovedu odhadnout, jak dlouho to trvalo, byl to okamžik. Woblerek zmizel pod hladinou a na trojháčku se mi třepe první tlouštík. I přes obavu ze ztráty ryby se snažím dostat ho co nejrychleji k sobě, aby mi moc nerozplašil loviště. To se mu ale bohužel podařilo a na další záběr už musím čekat trochu déle. Alespoň se naučím nahazovat…

Nahodím a když se nic neděje, tak jen lehounce popotáhnu a opět nechávám nástrahu splavávat pomalinku s vlascem v prstech, abych byl připravený. Naviják mám odklopený a čekám na případný záběr. Ten ale přichází vždy pár okamžiků po náhozu. Když se nedostaví, musím nahodit znovu a doufat.

 

Nejlepší místa jsou okolo převislých větví, z pod nichž tloušti vyplouvají za domnělým spadlým hmyzem. S mušákem bych zde byl asi úspěšnější, ale jsem vláčkař a s muškařinou si tolik nerozumím. Tahám tlouště, jakoby z jednoho vrhu. Všichni jsou stejně velcí slušní čtyřicátníci. Ten velký mi to ale bohužel nevzal.

 

Vypadá to, že jsem na to přišel a zase se mi bude dařit nějakou dobu budu přechytračovat místní tlouště. Je to ideální, neokoukaná nástraha, která je spíše vhodná na proudné toky, než na stojáky, i když i tam musí sem tam spadnout do vody nějaký hmyz.

 

Na stojaté vodě se mi ale zatím nepodařilo přelstít tímto způsobem žádného predátora, i když si myslím, že takový vyhřívající se kapr by v příbřežních partiích mohl po vhodně vedeném umělém potápníkovi vystartovat. Tak snad až příští sezónu. Když se zadaří, určitě se o tom zmíním.

 

Text: Jiří Ludvík – chj.rybar

Foto: autor a Osprey