Než se ale vydáte zjistit, zda alespoň něco z toho, co jsem tu v potu tváře shromáždil, dokáže rozjasnit vaši tvář a myšlenky, dovolte mi, abych jménem celého redakčního týmu všem návštěvníkům našich stránek popřál do roku 2012 hodně štěstí, zdraví a úspěchů - samozřejmě nejen rybářských.

 

 

Začnu pár rybářskými příběhy ze svého života. Jsou mírně úsměvné a jak čas pádí, pomalu se z nich stává historie.


Poprvé na candátech


Byli dva a nemohlo jim být víc než nějakých třináct let. Na rybářském kroužku už druhým rokem pronikali do tajů rybařiny a postupně spřádali své klukovské sny. Mezi nimi se na jednom z předních míst zjevovala představa veliké zubaté tlamy, nad níž září do šera pár opalizujících očí.
Candát byl na místní říčce úlovkem vzácným, ale nikoli nereálným a oba mladíci neměli od představ k činům daleko. Vyzpovídali tedy vedoucího kroužku i pár místních kapacit, vytipovali na základě zjištěných informací nadějné místo, nalovili pár nástražních rybek a jednoho večera se usadili v zátočině pod topoly, aby své sny proměnili v realitu.


Nic neponechali náhodě. Jeden z nich dokonce vymámil od otce jeho asi deset let nepoužívaný prut. Naviják byl sice téměř prázdný, ale tatík synátora celkem snadno přesvědčil, že na tu místní strouhu je tam toho silonu až až a místní candáti nejsou takové obludy, aby dokázali deset let starou pětatřicítku přetrhnout.

Nad řekou se zvolna snášel soumrak, kluci seděli nad nahozenými pruty a pohledem hypnotizovali kousky polystyrenu navlečené na vlasci. Už takhle seděli asi dva hodiny a zatím se nestalo vůbec nic. Čas plynul, šero houstlo a najednou se konečně stalo to, v co tak toužebně doufali. Jeden ze signalizátorů poskočil a rozjel se do tmy. Kamínek zatěžující vlasec se převalil a z cívky se začaly odvíjet smyčky návinu.
Jeden z dvojice pronesl cosi o tom, že mu ten tátův prut přinesl štěstí a teď už je jenom potřeba nechat rybu pořádně zažrat, aby byl zásek jistý.
Druhý z kluků pokýval hlavou a společně se dívali, jak další a další závity vlasce opouštějí cívku.
„Myslíš, že bych to měl seknout?“
„Radši ještě počkej.“
„No já jen aby to nepustil.“
„Podívej, pořád jede, třeba ji ještě vůbec nemá sežranou.“
„Už?“
„Já ti nevím, radši ještě počkej.“
„Myslíš, že mám seknout, až se zastaví?“
„Já fakt nevím.“
„A co když nezastaví?“
„No tak ho radši sekni.“

Ruka se natáhla po prutu, ale přesně v té chvíli opustil cívku poslední závit vlasce. Nebyl k ní přivázaný, takže volně proskotačil očky a než ho majitel prutu stačil zachytit, odplachtil do začínající noci za vzdalující se rybou…



Kapr pro tátu


Tohle je fakt starý příběh. Odehrál se v dobách, kdy v naší řece ještě byly ryby. Pardon, RYBY. Kamarádi Standa s Pepou tenkrát objevili flek, kde se zdržovali úžasní kapři. Cesta tam byla „zarúbaná“ a zejména z té rybářsky lepší strany nebyla žádná sranda se tam dostat. A už vůbec ne na pátou ráno.
Zato když už jste se tam dostali, naděje na úlovek byla víc než značná.


Místo jako takové objevil jeden rybář lovící z loďky. Určitě neměl potřebu se s tím někde chlubit, jenže ryby tu byly veliké a bojovné, takže jekot brzdy se nesl údolím a úspěchy onoho dotyčného prostě nešlo přehlédnout. Takhle se o tom místě dozvěděli i Standa a Pepa.
A nejen oni. Ve finále to dopadlo tak, že na přístupnějším břehu se hromadili starší rybáři zařaditelní do kategorie "masařící bobkař", na druhém se slézala naše parta, i když já jsem zpočátku chyběl a o to nejlepší tím pádem přišel. 

Objevitel měl asi pramalou radost z toho, že se v okolí hromadí konkurence a snažil se mlžit, jak jen se dalo, aby atraktivitu místa v očích svých soků co nejvíce snížil. Díky tomu se mohla odehrát i následující scéna. Jeden z kaprů, které právoplatný nálezce téhle zlaté žíly zapřáhl, byla ryba jako hovado, tahala jako démon a vydržela se rvát o svou svobodu asi tři čtvrtě hodiny. Nakonec ji její přemožitel dovlekl k lodi a za úpěnlivého hekání vtáhl dovnitř. Z lodě se následně ozval rachot, který ukončilo několik ran tupým předmětem (byly to časy, kdy přístup „chyť a pusť“ praktikovalo pár výstředníků). Když utichl hluk boje, jal se lovec měřit a zapisovat zjištěné hodnoty do papírů. Pepa se Standou ani nedutali, ale z protějšího břehu se ozvalo:
„Kolik měl?“
„Padesát čtyři!“ odvětil po krátkém váhání šťastný lovec v bláhové naději, že mu tahle drobná mystifikace projde.
„Ho…o!“
Neprošla…

Takhle nějak to začalo. Pak to pokračovalo. Ze začátku se dali velcí kapři přemluvit na běžné nástrahy, jako byla například kukuřice. Nikdy se nám ale žádného nepodařilo zdolat. Ryby se trhaly, vyřezávaly, předíraly vlasec o kameny, zajížděly do větví a braly čím dál míň.
Pamatuju se, jak Standovi jednou narovnal velký kapr napřed prut, pak ruce a nakonec háček. Než se stačil ukrýt v koruně padlého stromu, vyvalil se na chvíli na hladině.
„Kolik měl?“ zeptal jsem se.
„Tak čtyřicet. Na vejšku…“

Pak se objevily boilies, pelety, srkačky nabité komerčními směsmi a po každé povodni, kdy bývá v řece hlad, pár velkých kaprů zmizelo, až víceméně došli. Nakonec už jsme byli rádi i za každou rybu přes padesát. Z těch jsme sem tam nějakou odnesli, protože kapr je konec konců jen domácí zvíře a co jiného už by si člověk od té vody měl vzít?
Borec na loďce zmizel, masařící důchodci zůstali. Nic proti důchodcům, prostě to opravdu byli důchodci a co chytli, to vzali. To je konstatování holé skutečnosti. Chodívali tam asi tři nebo čtyři. Jeden byl upovídaný, nepříliš úspěšný a dost těžce svou neúspěšnost snášel. Aspoň se mi tak přes vodu jevil. V praxi se tyhle vlastnosti projevovaly tím, že hulákal jak na lesy ve snaze komunikovat s kolegy sedícími opodál.
Pravidelně jsem se dozvídal, že neberou, páč se ho…o nasadilo a ten blbec naproti (to jako já) tam krmí a pak jsou ty ryby přežrané.
Obvykle to začínalo výkřikem: „Karlééé!“ a pak následovala nějaká ta otázka nebo stížnost na nespravedlivost tohoto světa. Měl jsem mezi všemi těmi nespravedlnostmi čestné místo, protože jsem ryby nejen pravidelně chytal, ale z velké části i pouštěl.

A pak přišel ten den, kdy jsem se dočkal zasloužené satisfakce.
Tenkrát mi měli přijet na návštěvu rodiče a já tátovi slíbil, že na jeho počest chytím nějakého slušnějšího kapra. Dva dny jsem jezdil místo jen střídmě zakrmit a teprve třetí den tam usedl s pruty s přesvědčením, že chytit po takovéto přípravě jednu rybu běžné vánoční velikosti nemůže být problém.
Ačkoli bylo brzy ráno, sešli jsme se tu v plné sestavě.  ředchozí vnadění splnilo účel. Ryby mi braly, během první půlhodiny jsem chytil dva kapříky lehce přes čtyřicet. Bez mrknutí oka šli zpátky.
„Karlééé, dělá to něco?“
„Karlééé, máš pívo?“
„Karlééé, já se na to vy…, von už zase něco tahá!“

Tahal jsem. Dalšího čtyřicátníčka. A měl jsem těch sdělení adresovaných Karlovi tak akorát dost.
Aby se uklidnil můj flek i děda naproti, nahodil jsem oba pruty s holými háčky, pozoroval rodící se den a užíval si zaslouženou chvilku klidu. Asi po půlhodině jsem znovu nahodil „naostro“. Za nějakou dobu se jedno čihátko rozjelo vzhůru a já zasekl dalšího kapříka. Byl nějaký čilejší, takže jsem se zvedl a popošel kus stranou, aby mi nezamotal pruty. Děda naproti to pochopil tak, že vodím něco většího a vyskočil ze židličky, aby na mě přes řeku líp viděl. Divil jsem se, že zatím neslyším klasické: „Karlééé!“ a tak jsem sledoval, jak bude stařík reagovat dál. A jak jsem tak na něj koukal, tak to před ním najednou zaharašilo, vidličky se rozletěly do stran a jeden ze dvou zelených teleskopů proletěl dobrých pět metrů vzduchem, načež dopadl na hladinu, v brázdě zpěněné vody se do ní zařízl a zmizel v řece.
„Karlééé! Vona mi vzala prut…“

Zdolával jsem svého kapra a poslouchal nářky nad tím, jak skvělý to byl prut, jak mu ho přivezl synovec z polské tržnice, že stál pět stovek i s navijákem a co teď bude chudák nešťastný dělat.
Samozřejmě, že ten můj kapřík byl stejná sorta jako ti předtím. Pustil jsem ho zpátky do řeky a jak tak za ním koukám, najednou vidím, jak kus přede mnou jede po hladině rukojeť prutu. Sledoval jsem, jak ji kapr tahá sem a tam a po chvilce ji spatřil i děda. Začal Karlovi sdělovat všechny své pocity a z jeho monologu bylo cítit bezradnost a zoufalství. Pak se rukojeť uprostřed řeky zastavila.
Bylo mi líto tak trochu staříka i prutu a litoval jsem i kapra. Beztoho je to jeden z těch čtyřiceticentimetrových sebevrahů. Pokud se tam někde pořádně zamotal, může ho to stát i život.

Co kdybych tam doplaval? Je sice chladné ráno na konci srpna a slunce se ještě nevyhouplo nad les, takže si trochu zacvakám zuby, ale nebude to nic hrozného. Nicméně věřím, že starý člověk už by mohl takovou koupel i odstonat. Ale za toho blbce si dědek zaslouží trochu vytrestat…

Halekám přes řeku, že pokud bude zájem, prut vylovím a donesu na břeh. Ale chci za to tu rybu, co na něm možná ještě je. Jsem přesvědčený, že ji staříkovi natruc před očima pustím. Děda souhlasí.
Lezu do vody, trochu se peru s proudem, ale za chvilku prut mám a plavu s ním k protějšímu břehu. Když jsem na mělčině, začnu navíjet. Napřed naprázdno. Metry přibývají a pořád nic. Bude tam ještě ta ryba?
Ano, je tam. Konečně cítím odpor, ale kapr se taháním prutu docela unavil a moc se nebrání. Asi opravdu nebude nijak zvlášť velký. Už se těším, jak ho pustím dědulovi pod nosem. Jenže co to?

Z vody na mě vykoukne šupináč jak malovaný. Baculatý kapřík kolem 55 cm. Přesně taková ryba, jakou jsem nasliboval tátovi. Od rána tahám samé prcky, teď jsem si dobrovolně splašil flek a za chvíli vyleze slunce nad stromy a v tu dobu tady kapři přestávají brát. Přinejmenším ti lepší.
Váhám jak románový hrdina – pustit, nepustit, sežrat, nesežrat… Nakonec se rozhoduji pro variantu, která milého šupináče asi nepotěší. Protože ho nemám kam dát, děda mi ještě věnuje igelitku. Chvíli si povídáme a skutečnost, že jsme si vzájemně vyřešili své problémy, nás sbližuje.
Myslím, že pro příště už nebudu „ten blbec naproti“ a také se seznamuji s Karlem, na kterého ze svého fleku na protějším břehu moc nevidím a tak je pro mě zatím spíš mýtickou bytostí než člověkem z masa a kostí. Zjišťuji, že skutečně hůř slyší a tak je holt nutné na něj občas zařvat. Mám dojem, že už mi ty výkřiky adresované Karlovi zdaleka nebudou tolik vadit…

Plavu zpátky přes řeku a vleču za sebou igelitku s kaprem. Stydím se za to, že jsem ho nepustil a slibuju si v duchu, že za něj pustím hromadu jiných. Začnu už tím, že dneska hodím zbytek krmení rybám a pojedu domů.

Další pokračování tenhle příběh nemá. Na místo jsem se vrátil až po deseti měsících, krátce nato se řekou prohnala povodeň, díky níž jsem vynechal v podstatě další rok a od té doby je spousta věcí jinak. I kapry chytám poslední dobou jinde – našel jsem si bližší a přístupnější místo, které mám sám pro sebe. Zatím mi na něj kolegové nepřišli. Mimo jiné i proto, že když se někdo až příliš zajímá o můj rybolov, dokážu klidně bez mrknutí oka koupat prázdné háčky jako tenkrát.


Tetička a ornitologové


Každý podzim si najdu čas, abych mohl navštívit výlov některého z okolních rybníků. Necítím potřebu postávat na hrázi a koukat, jak se ryby postupně stěhují z loviště do nádrží na korbách nákladních aut. Chodím čapíkovat.
Je to lidová tradice s nepsanými zvyklostmi a právy a také zajímavý adrenalinový sport. Navíc se přitom dá zažít všelicos. Ale že zažiju to, co jsem zažil jednoho říjnového odpoledne někdy na počátku devadesátých let, to mě ani ve snu nenapadlo.
Ten rok jsem se těšil na výlov největšího rybníku v kraji. Z pohledu čapíka je to nejistý podnik, nikdy dopředu nevíte, jak to dopadne. Byly roky, kdy jsem si tu akorát umazal holínky a taky pamatuju výlov, kdy jsem své snažení přerušil na základě rozumné úvahy, že víc už toho stejně nemůžu pobrat.
Tenkrát byla slušná naděje, že si všichni čapíci z okolí přijdou na své, protože rybník při vypouštění špatně stékal a bylo jasné, že výlov budou provázet komplikace, takže se ve finále na nějakou tu čudlu hledět nebude.


S touhle vizí jsem se v klíčový den přiřítil domů z práce a čtvrt hodiny poté jsem uháněl na kole oděn do špinavých hadrů a ověšem keserem, kbelíkem a batohem, z něhož se ještě loupaly kusy bláta z předchozí akce.
Netrápilo mě ani v nejmenším, že musím vypadat hrozně, věděl jsem, že když všechno půjde, jak má, budu se soumrakem vypadat ještě daleko hůř.

A vtom jsem ji spatřil. Stála na cestě v zářivě modrém dlouhém kabátu, který vypadal, jakoby před chvílí opustil prostory krejčovského salónu, s širokým kloboukem na hlavě,  hedvábným šátkem na krku a širokým úsměvem v tváři. Byla naprosto dokonalá, ale tady na zaprášené cestě působila stejně nemístným dojmem, jakým bych působil já, kdybych se v tom svém úboru najednou objevil někde v kasinu.
Nečekejte, že teď budu lkát nad tím, jak jsem si svou zanedbanou garderóbou navždy zavřel cestu k srdci atraktivní ženy. Tahle dáma mohla být atraktivní naposledy tak před třiceti lety a její zářivý úsměv byl poněkud rozostřený. Krom toho mi bylo jasné, že jestli nezačnu rychle brzdit, budu ji muset přejet, protože ona mi z cesty neuhne.

Brzdy zaskřípěly a v oblacích prachu jsem zastavil v dostatečné vzdálenosti, abych si nemusel vyčítat, že se by snad dotyčná mohla cítit ohrožena na zdraví či na životě.
Rozhodně se tak necítila. Vrhla se mi vstříc a s rozzářenou tváří spustila něco o tom, že vždycky hrozně toužila vidět výlov a potřebuje ukázat cestu. Používala přitom výrazy jako „úžasné“ nebo „vzrušující“, měla neuvěřitelnou melodii řeči, podivný nezařaditelný přízvuk a já na ni nevěřícně zíral. Během několika desítek sekund jsem získal pocit, že tu snad hodlá spatřit scény jako z Hvězdných válek. Navíc jsem si tak nějak nebyl jistý, jakým způsobem zpracovává šedá kůra jejího mozku obrazovou informaci, která se jí vykresluje na sítnici očí.
V tom jsem si všiml, že tu není sama. Byli tu ještě dva další lidé, muž a žena, oba výrazně mladší a vypadající tak nějak normálně a přiměřeně. O kus dál pak stálo zaparkované auto.
Vrhl jsem k té dvojici tázavý pohled a žena kolem čtyřicítky mi vysvětlila, že tohle je jejich příbuzná, která se po revoluci vrátila z Ameriky do staré vlasti, chce vidět naprosto všechno a cokoli neznámého jí připadá nesmírně přitažlivé a zajímavé. Teď si usmyslela, že uvidí výlov a v podobných případech neexistuje nic, co by ji dokázalo svést z cesty.
Vysvětloval jsem, že výlov už vidí, ale vzhledem k tomu, že rybník má v průměru kilometr a my právě stojíme u přítoku, budou se muset nějak dostat na hráz, aby to celé viděli zblízka. Dá se tam zajet autem, ale je otázka, zda se jim podaří někde poblíž zaparkovat a krom toho by jim mohl jejich káru odřít nějaký ten náklaďák. Možná by proto bylo lepší nechat auto tady a jít pěšky kolem rybníka, jenže je otázka, zda to tetička zvládne.


Na to tetička ožila a hlasem nepřipouštějícím diskuzi prohlásila, že ona zvládne všechno. Vždyť je to tu tak úžasné a vzrušující , že prostě musíme jít pěšky. Poté se na mě vrhla a začala se vyptávat na milión věcí. Pochopil jsem, že jsem se stal součástí toho úžasného a vzrušujícího světa, ale bohužel v něm hraju roli špinavého přátelského domorodce, který teď ukáže bílé lady kus nefalšované divočiny a kdyby snad hrozilo nějaké nebezpečí, nechá se dobrovolně sežrat.
Vzhledem k tomu, že rybník nebyl ani zdaleka dolovený a v podstatě jsem neměl co dělat, rozhodl jsem se podivnou trojici kus cesty doprovodit. A to byla chyba.
Na svůj věk šlapala ta přestárlá manekýna docela svižně, ústa jí jela jako mlejn a co dotaz, to perla.
Odpovídal jsem na všechny ty nesmysly a každá moje odpověď byla potrestána novou ještě záludnější otázkou. Oba její příbuzní kráčeli deset metrů za námi a zdálo se mi, že situace, kdy si jejich afektovaná tetička našla nějakou jinou oběť, jim celkem vyhovuje.


Takhle jsme došli až k dřevěné pozorovací věži, kterou si u rybníka nechali vybudovat ornitologové. Jedná se o dvoupatrovou stavbu, v jejímž středu je otevřená pozorovací plošina. Ta teď byla obsazena hloučkem asi patnácti čapíků, kteří podobně jako já dorazili na výlov a dost nelibě nesli, že zatím ještě nenastala ona chvíle, kvůli které sem přišli.
Měl jsem už té ženské dost a napadlo mě, že, že se vydrápu nahoru na věž a splynu s davem nervózně pokuřujících přednasraných chlapů. Doufal jsem, že příkré čtyřmetrové schodiště a podivná sešlost tam nahoře odradí tu osobu od toho, aby mě i nadále obšťastňovala svou pozorností.
Nicméně slušnost mi velela se rozloučit. Oznámil jsem, že mám támhle nahoře „kamarády“, s nimiž nutně potřebuju mluvit a popřál spoustu úžasných a vzrušujících zážitků na výlovu.
Babka se podívala kdeže nahoře a uviděla věž. Stála tam, tmavá a vyzývavá, do jisté míry úžasná a možná i vzrušující. Musel jsem proto ještě vysvětlit, že věž patří ornitologům, co je to za lidi a k čemu tu stavbu používají.

Pak jsem se s výrazem štvance vrhl proti schodům a vyběhl nahoru. Zahuhlal jsem pozdrav, protlačil se na kraj ochozu, díval se do dáli a snažil se splynout s davem.
Dav mě ovšem častoval poměrně nechápavými a nepříliš laskavými pohledy. Během chvilky mi došlo proč. Na schodech se mihl kus zářivě modré látky a zazněly poněkud nejisté kroky.
Bylo mi jasné, že všechny ty pohledy znamenají: „Ty vole, cos to sem přived?“

Osoba v modrém stoupala zahleděna na příkré stupně schodiště a teprve když dosáhla plošiny, zvedla hlavu.
Šok byl oboustranný. Tlupa jihočeských pirátů chystající se vyplundrovat, co v rybníku po odchodu rybářů zbyde, nevěřícně zírala na ženskou, která vypadala, jakoby se sem teleportovala z nějaké telenovely. Ona zase zírala na tu zeď špinavých vaťáků a neholených tváří.
Využil jsem oboustranného šoku, prosmýkl se jí za zády a až na schodech jsem se ohlédl, jaký tohle vezme konec. Dáma se probrala z leknutí první, ještě jednou přejela modrýma zasněnýma očima vykulený dav a pak se s tím svým přízvukem a veškerou vážností zeptala: „Pánové, vy jste všichni ornitologové?“

 

 

K Silvestru neodmyslitelně patří vtipy a proto jsem strávil několik hodin hledáním na síti a nashromáždil něco vtípků, které se mi nezdály až tak moc profláknuté. Některé jsem ani neznal, takže snad se vám poštěstí také nějaký takový objevit. Ten první ovšem známý je, ale mám ho rád a navíc mám skvělého kamaráda na Slovensku, takže až něco zlatého šupinatého zase vytáhnu, budu si ta přání muset líp ohlídat.

 

Rybář chytí zlatou rybku. Rybka povídá: "Zadrž, když mě pustíš, splním Ti tři přání."
Rybář se zamyslí a povídá: "Tak dobře. Chtěl bych mít nádhernou krasavici a tolik peněz, abych měl do smrti všechno, na co si vzpomenu."
A najednou vedle něj stojí krasavice, radost pohledět a tolik peněz, až oči přecházejí.
Rybka povídá: "A co tvé třetí přání?"
Rybář na to: "Vzdyť já už všechno mám, nic nepotřebuju...  Víš ty co? Mám na Slovensku kamaráda, věčně s něčím nespokojeného, splň mu to, co ráno vysloví jako první, když vstane z postele."
Rybka souhlasí.
Druhý den ráno vstane slovenský kamarád, vyleze před chalupu, protáhne se, promne oči a povídá: "Jááááááááj, sto kokotov do riti a hrdzavá kotva do chrbta...!"


Dvě akvarijní rybky se dlouho o čemsi hádají. Nakonec jedna rozhořčeně uzavře debatu:
"No dobře! Připusťme, že Bůh neexistuje. Kdo ale potom vyměňuje vodu v akváriu?"



Mark Twain dostal svého času žádost mladého básníka . Mladík mu poslal k posouzení své verše a přitom se ho současně dotazoval, jestli je pravda, že konzumace rybího masa posiluje činnost mozku. Bude-li  to pravda, žádal spisovatele , aby mu poradil v jakém množství je tento přírodní stimulátor nejúčinnější.

Po přečtení veršů odpověděl Mark Twain: "Myslím, že by vám měly stačit tak dvě velryby denně."

 

 

Hodiny, dny  a týdny sedí rybář u Vltavy a neúspěšně loví ryby před jednou významnou státní institucí. Ryby neberou a neberou.

Rybář si postěžuje jednomu z kolemjdoucích úředníků, ten se zamyslí a povídá: "Milý pane, já si myslím, že v těchto vodách se musí i žížala vkládat do obálky."



Sedí dva rybáři na břehu řeky a nadávají na poměry i na ryby , které dnes neberou.
„A to si představte pane kolego, že před revolucí  tady v revíru bylo tolik ryb, že jsem musel chodit navlékat žížalu na háček za strom, aby mi ji nesežraly přímo z ruky.“

 

Superpočítač stál na konci montážní linky Supertovárny. Zrovna k němu přišla exkurze. Manažer přistoupil k počítači, aby předvedl malou ukázku.
"Tohle je Superpočítač. Dá vám inteligentní a správnou odpověď na jakoukoliv otázku."
Jeden z návštěvníků vystoupil z řady a do mikrofonu Superpočítače povídá:
"Kde je můj otec?"
Ozvalo se hučení a cvakání, zablikala světýlka, jak to většinou výrobci zařídí, aby udělali dojem, a vyskočila kartička s nápisem:
"Rybaří na Otavě."
Chlápek se začne smát:
"Hahaha, to byl chyták. Můj otec je už deset let po smrti!"
Manažer neztratí hlavu a povídá:
"Je mi líto, že nejste spokojen s odpovědí, ale víte, že počítače jsou velmi přesné. Zkuste svůj dotaz zformulovat jinak."
Návštěvník to zkusil:
"Kde je manžel mé matky?"
Počítač zase zablikal, zacvakal a vypadla kartička s textem:
"Mrtvý. A tvůj otec pořád rybaří na Otavě."

 



Rybář uloví pod nejmenovanou továrnou na Labi zlatou rybku. Když ji chce pustit zpět do vody, promluví rybka lidskou řečí : „Jen to zkus. Jestli mě tam pustíš zpátky, tak tě prokleju.“


Přijde takhle chlápek do hospody s dvěma krásnýma ženskýma a vypelichaným černým havranem na rameni. Jde rovnou k baru a objedná 6 panáků. Jeden do sebe kopne sám, dva ty ženský a tři havran.

Takhle to jde dokola několikrát za sebou, až to barman nevydrží a zeptá se: "Proč ten pták tolik chlastá?"

Chlápek mu odpoví: "To máte tak: Byl jsem rybařit a chytil jsem zlatou rybku, ta řekla, že mi splní 3 přání, když jí pustím. Tak jsem ji pustil a přál jsem si krásnou blondýnu. BUM a byla tu. Pak jsem si řekl o krásnou brunetu, BUM a byla tu. No a pak jsem si ještě řekl, že by to chtělo taky ptáka, co něco vydrží. No a tohleto jsem dostal..."


Na břehu řeky si povídají dva rybáři."Je zajímavé, že moje žena si pamatuje přesně den naší svatby a já si na něj nevzpomenu nikdy!" "To se dá vysvětlit velmi jednoduše, vzpomínáš si na den, kdy jsi chytil svoji největší rybu?"

"Jasně! Bylo to 3. září 1953!"

"No vidíš! A ty si myslíš, že si to pamatuje i ta ryba?"



Chlubí se rybář mezi kamarády: "Chytil jsem pět kaprů za sebou."

"V jednom dnu?"

"Ne, během pěti let!"

 

Pražské metro, srpen 2002. Po opakovaném neúspěšném zavření dveří hlásí řidič do mikrofonu: "Vážení cestující, vyndejte, prosím někdo rybu, která zablokovala dveře v posledním vagónu soupravy."

 

Ženatí muži jdou na ryby. První po hodině sedění říká:
"Vy si nedovedete představit, co já měl za potíže, abych mohl jít na ryby! Musel jsem manželce slíbit, že příští týden natřu celý barák."
Druhý se připojí:
"No a co… Já musel slíbit, že udělám bazén - a ještě se skleněnou střechou, aby na dámu nepršelo, když si plave."
Třetí si povzdychne:
"Na co si stěžujete?… Já musel slíbit, že namontuju celou novou kuchyni se všemi elektrickými přístroji."
Jen čtvrtý rybář podezřele mlčí a tak se ho zeptají:
"Na a co ty?… Neřekl jsi ani slovo o nějakých slibech za tenhle víkend! Chceš snad říct, že jsi nemusel nic slíbit?!"
Rybář chvíli mlčí a pak odpoví:
"Já jsem nařídil budík na půl šestou a když dozvonil, tak jsem manželce šeptnul do ucha: Na ryby, nebo sex? No a ona jen zasyčela: Vem si teplý prádlo!!!"

Sedí dva blázni a jeden povídá:,,To je divné, že se ty ryby neutopí!"
"Co by na tom bylo divného? Od čeho si myslíš, že jsou rybáři? Když je rybě nejhůř, tak ji vytáhnou na vzduch!"



Vrací se syn rybáře ze školy a hned hlásí:
Tatínku, já jsem dneska dostal táááákovou jedničku!


Dva rybáři sedí tiše na břehu řeky a popíjejí lahvové pivo.
Po nějaké chvíli jeden z nich povídá:
"Jak tak o tom přemýšlím, asi se se svou ženou rozvedu. Už víc než dva měsíce na mě nepromluvila ani slovo."
Druhý rybář zamyšleně dopije pivo a odpoví:
"Měl by sis to ještě rozmyslet, kamaráde. Taková ženská jako ta tvoje se dneska strašně blbě hledá."


Manželský pár cestoval na víkend k jezeru, kde bylo možné lovit ryby.
Manžel miloval rybaření za úsvitu a jeho žena zase velmi ráda četla.
Jedno ráno se manžel po několika hodinách rybaření vrátil a chtěl si
na pár hodin oddechnout.
Žena si vzala jeho loďku se vším, co v ní bylo, kousek veslovala, zakotvila a vzala si knihu na čtení.
Za chvilku se na motorovém člunu objevil porybný.

"Dobré ráno, milostivá paní. Copak to tu děláte?"
"Čtu." odpověděla žena. "Není to snad vidět?"
"Nacházíte se ale v zóně, kde je zakázáno lovit ryby."
"Ale já přece ryby nelovím, to přece vidíte."
"Hmmm, ale máte s sebou kompletní výbavu. Musím vás odvést a dát vám pokutu!"
"Když to uděláte, obviním vás ze znásilnění!"
"Ale já se vás ani nedotknul!"
"Hmmm, ale máte s sebou kompletní výbavu!"

 



Rybář s vyboulenou tváří.
„Copak, zub?”
„Kdepak, rozmražuji návnadu!”


„Podívej, kolik ryb jsem chytil!” chlubí se ženě pan Hovorka.
„Nekecej,” zpražila ho vševědoucí manželka, „sousedka tě viděla vycházet z rybárny!”
„To je pravda,” pohotově odvětí muž. „Prodal jsem jim přebytky, protože jsem je nemohl unést!”


Včera mě žena přivítala v erotickém prádle a s pouty v ruce. Svůdným hlasem mi řekla: „Spoutej mě a dělej, co se ti zlíbí.”
Tak jsem ji připoutal k posteli a šel na ryby.


Důstojník speciálních jednotek se vypravil na ryby. Na břehu rozbalil nádobíčko, otevřel pikslu se žížalami a zavelel: „Potřebuji dobrovolníka na nebezpečnou misi! Kdo se hlásí, ať vystoupí krok vpřed.”

 

„Pepíčku, proč jsi přišel do školy pozdě?”
„Měl jsem jít na ryby, ale otec mě nevzal.”
„Správně udělal, dobře ví, že škola je na prvním místě a až pak všechno ostatní.”
„Ne, prosím. Táta včera nasbíral málo žížal a povídal, že by pro dva nevystačily.”

 

 

Jeden chlapík se šikovně vytratil z práce zrovna když jeho šéf odešel. A vyrazil si s kamarádem na ryby. Jak tak sedí u udic v pracovní době na břehu řeky, mihne se kolem nich motorový člun. Chlapík rychle skočí za vrbu a když člun zmizí, zašeptá kamarádovi: „Ty vole, to mám ale dneska štěstí. Neviděl mě ani můj šéf, ani moje manželka.”

Chlap jede po dálnici vyšší rychlostí, než je dovoleno, ale cítí se bezpečně, protože všechna ostatní auta jedou stejně rychle, ne-li rychleji. Najednou ale mine policejní radar a už ho zastavuje silniční hlídka a dává mu pokutu. Chlápek ji zaplatí, ale přece jen se ozve:

„Pane, já vím, že jsem jel rychleji, než se smí, ale nepřipadá mi to fér. Vždyť tam bylo spousta dalších aut, která jela stejně rychle nebo dokonce i rychleji. Tak proč zrovna já musím dostat pokutu?”
Policajt se ho zeptá: „Už jste byl někdy na rybách?”
„No... byl.”
„A už jste je někdy chytil všechny najednou?”


Tropické moře, nádherný západ, slunce se pomalu noří do zlátnoucích oblaků...

Dva žraloci, samec a samička, si právě brousí zuby na osamělého ztrokotance, který se pohupuje na maličkém voru uprostřed nekonečné vodní pláně.

Žraločice se rozplývá: „Já tyhle romantické večeře prostě miluju!”


Kovboj chytil zlatou rybku a ta mu povídá, že mu splní tři přání.
"Dobrá. Tak když přijdu do baru, chci vymlátit všechny chlapy. Když se podívám na nějakou babu, tak chci, ať jde se mnou do postele. A chci ho mít takového, jako ho má můj kůň."

Tak přijde kovboj do prvního baru, vymlátí všechny chlapy, mrkne na nejhezčí babu, jdou spolu nahoru, on se vysvleče a ona začne strašně ječet. Kovboj se podívá mezi nohy a zakvílí:
"Proč já vůl jel dneska na bráchově kobyle?!"

 

 

No a na závěr hodím do placu ještě jeden z výplodů mé šílené kreativity pro nadšence, kteří podobné pakárny dovedou ocenit:-)

 

Pytlákovy patálie

Pytlák Plha, postrach Plumlovské přehrady, potřeboval povyrazit. Prošel podloubím, popil pár půllitrů Prazdroje, pět panáků, provětral pisoár. Potom přiopit pokulhával podél plotů, pod pršipláštěm prut, pytel, placatici plnou pálenky. Průběžně popíjel.
Přešel přes pole, přebrodil podmočený porost puškvorce. Potichu pozoroval proplouvající potápky. Pak poskládal prut. Prvním pokusem podsekl parádního perlína. Postupně přidal pár plotic, podoustev, pařez.
„Plho, polož prut, připrav papíry, peán, podběrák!“
Průšvih, porybný!
„Prd položím, papíry potřebujou pouze podělaní poserové.“
„Plkáš pitomosti, Plho.“
Plha prubne praštit porybného. Problém, příliš pil.
„Přivolám policii,“ pohrozí porybný.
„Přivolej, přizdisráči.“
Policie přikvačí přímo předpisově. Pochůzkář, psovod, psisko. Policajti Plhu popadnou, přizdobí pouty, předvedou před poručíka. Podnapilý Plha působí problémy. Prošlápne paraple, převrátí polici, počítá parkety, potřásá psovi prackou.
„Přiznáváte přestupek, pane Plho? Pokuta pětikilo. Podepíšete?“
Pytlák provokativně pohvizduje.
Poručík povytáhne pistoli. „Povídám, podepiš protokol, parchante pytlácká!“
Polekaný Plha přikývne. Píše prastarou propiskou písmenko po písmenku. Psaní působí připitému pytlákovi příšerné potíže. Pero padá, papír poletuje. Při poslední písmenu pozvrací Plha protokol.
„Prase!" prohodí poručík!

Později pro Plhu přijede pick-upem přítel Petr. Policajtům předá pětikilo, přehodí Plhu přes postranici, přikryje plachtou. Převoz proběhne podle plánu.

Plha postupně procitá. Potřebuje převléknout, polívku, postel.
Po probuzení promýšlí příští pytlácké pokusy, protože pětistovku pokuty prostě přežije. Příště pouze prohodí pořadí - ponejprv pytlačit, potom pít.

 

 

 

Tak, to by bylo letos všechno. Ještě jednou si sám za sebe dovolím popřát všem chytejákům, aby rok 2012, který se v danou chvíli jeví jako blížící se období nejistoty a ekonomické recese, nakonec nebyl tak hrozný a abychom si uchovali svůj životní standard, zdraví, práci, přátele, smysl pro humor a při tom všem nám zbyl i čas na našeho společného koníčka.

 

M. Horáček - Osprey