Na Nový Zéland jsem se dostal vlastně náhodou. Poté, co mi nevyšla práce na farmě v Irsku, jsem byl nucen hledat náhradní variantu. Tou “náhradou” byl právě Nový Zéland. Přítelkyně se rozhodla jet se mnou a všechny přípravy k odjezdu proběhly v rekordně krátkém čase. Až na to, že díky mé drahé, lepší, polovičce nám málem ujel autobus, který nás měl dopravit do Vídně na letiště. Po několika zoufalých telefonátech na nádraží se však řidič uvolil chvilku počkat. A to byla poslední nepříjemnost na velmi dlouhou dobu.

Let z Vídně do Aucklandu s mezipřistáním v Soulu trval nějakých 30 hodin. Poté bylo již na novozélandské půdě nezbytné vyřešit víza. Trochu jsem se toho bál, jeden z požadavků na jejich udělení byl mít hotovost pro první tři měsíce pobytu (cca 60 000 Kč) kterou jsem ani zdaleka neměl. Ale vstřícnost tamních úředníků byla opravdu velká a tak vše proběhlo hladce.

V centru Aucklandu jsme koupili obytnou dodávku a vyrazili do Taurangy, která se na několik následujících měsíců stala naším domovem. Práci jsme našli rychle, pracovali jsme v balírně na kiwi a díky české šikovnosti a schopnosti "umět si poradit" jsme se hned první den přesunuli od pásů na výše postavené pozice. Abych se ale dostal k rybám. Tauranga je přístavní město a i my jsme pracovali jen pár kilometrů od moře a krásného místa Mount Manganui. Je to sopečný výběžek s několika ostrůvky okolo.

 

I rybáře jsem tam viděl. Tak proč to nezkusit. Z Čech jsem si dovezl laminátový teleskop a navijáček, nějakou bižuterii jsem taky měl, takže už jen zbývalo vymyslet, na co budu chytat. Řešení ovšem bylo jednoduché, protože na každé benzině  je na Novém Zélandu i mrazák s nápisem “Bait”. Mají tam vždy několik druhů nástrah pro mořský rybolov. Já si za pár dolarů koupil squid (jakýsi malý hlavonožec, zřejmě nějaký druh olihně) a vyrazil na Mount Manganui.

Našel jsem si místo na výběžku jednoho z ostrůvků, nahodil squida a čekal.

 

Ryby nebraly, ale to mi vůbec nevadilo, protože na pláži, asi 100 metrů ode mě, se rozcvičovaly čtyři nádherné slečny v bikinách a o pár okamžiků později popadly surfová prkna a vběhly do vody. Pod vedením trenéra cvičily asi hodinu a byl to opravdu moc pěkný pohled...

Jak už to bývá, zrovna když jsem se nejvíc kochal, přišel razantní záběr. Prut zasunutý v mezeře mezi kameny se ohýbal a ryba si z navijáku brala metry vlasce. Zasekávat už nemělo cenu. Rychle jsem popadl prut, a pokusil se rybu přibrzdit. Moc se mi to nedařilo, přece jen jsem chytal na dvaadvacítku vlasec, ale po chvíli se mi rybu přece jen podařilo otočit a začít ji pomalu přitahovat. Ta najednou budila dojem, jako by se úplně vyčerpala. Nechala se klidně přitahovat a jen občas udělala menší výpad do strany. Slezl jsem asi čtyři metry po kamenech dolů k vodě a připravil se na její vylovení.

Byla už jen pár metrů od mé ruky, když se prudce otočila a znovu divoce vyrazila na volnou vodu. Kdybych stál někde na břehu české řeky, řekl bych, že mám na prutu pěkného amura. Ale tahle ryba byla zatím neznámá. Viděl jsem jen stříbrný záblesk v hloubce pod sebou. Scénář se teď prakticky opakoval, divoký boj, při kterém jsem neměl šanci otočit kličkou navijáku a jen jsem přibrzďoval cívku rukou. Po několika minutách (všichni víme, jak špatně se v takové chvíli odhaduje čas) se mi povedlo rybu znovu otočit a přitáhnout ke břehu. Teď už ale byla doopravdy vyčerpaná a já poprvé spatřil mohutné válcovité tělo které v posledních paprscích slunce mělo barvu tekutého stříbra. Rybu jsem vylovil roztřesenou rukou. Nebyla tak velká jak jsem čekal, odhadem asi 70 cm a okolo 5 kg,  ale mohutná ocasní ploutev jí dávala opravdu velkou sílu. To bylo mé první setkání s rybou jménem Kahawai.

 

Později jsme na Mount zajeli ještě mockrát, oba jsme si tam našli to svoje a byli spokojení. To víte, když bydlíte se ženskou v jednom autě, zkuste jí říct: "Miláčku, jedu na ryby."

Je to možné, jen když tvrdě spí, nebo souhlasí...

Nachytal jsem tady ještě hodně krásných ryb, třeba "Granáta", což je krásná, štříbrolesklá tečkovaná ryba anebo rybu na snímcích, což by měl být Squire Fish neboli Pink Snapper - v překladu růžový chňapal.

 

A jak už to bývá, o tu největší jsem přišel. Byla to “Kingfish”, jakási královna místních vod. Viděl jsem ji z dálky, jak jezdí těsně pod hladinou a občas zaloví. Měla hodně přes metr.  Měl jsem čas v rychlosti přezbrojit na pstruhového poppera, jedinou vhodnou nástrahu v krabičce. Kingfish se zatím přiblížila asi na dvacet metrů k mému stanovišti. Nahodil jsem pár metrů před ni, popper dvakrát šplouchl a ryba zmizela kdesi v hloubce. V duchu jsem si nadával těmi nejhoršími výrazy a přemýšlel, co jsem udělal špatně. Spíš ze setrvačnosti, než s nějakým záměrem jsem začal nástrahu přitahovat.

Najednou ale z hloubky přišel rychlý útok, vystříkla voda a ryba byla na prutu. Útok byl tak rychlý a nečekaný, že jsem nestačil ani přiseknout. Kingfish si okamžitě začala brát vlasec z povolené brzdy a jela na volné moře. Během chvilky mi na cívce zbývalo jen asi padesát metrů vlasce. Snažil jsem se proto rybu všemi silami přibrzdit a otočit, ale najednou se prut narovnal a byla pryč. Zklamaně jsem přitáhl popa a zjistil, že oba trojháčky jsou narovnané. Tak jsem poprvé a naposledy měl na prutu Kingfish...

 

 

Po nějakém čase stráveném v městečku Tauranga přišel čas změnit místo pobytu. Přesunuli jsme se na jih k jezeru  Rotorua a já se těšil na tamní nádherné pstruhy. To už je ale jiný příběh a možná se o něj s Vámi také někdy podělím.

Text i foto: Jiří Holman - JHolc