Jak už to u mě bylo zvykem, k nelibosti opalující se přítelkyně jsem se dlouho nerozmýšlel, oblékl se do rybářského, hodil na záda batoh s nástrahami, na hlavu čepici, polarizační brýle, do kapsy malou láhev s pitím a vyrazil jsem. Teploměr ukazoval někam k magické třicítce, takže jsem počítal spíše s kondiční chůzí než s jakýmkoli rybářským zážitkem. Dnes mi šlo spíš o to provětrat si hlavu od ruchu všedního dne a šumu městských ulic a ponořit se do klidu odpolední vesnice, která ještě stále žila o něco pomaleji než město.

Přes veškerá "proti" dnešního odpoledne jsem ale doufal, že bych si mohl zachytat alespoň okouny, kterých v říčce bylo poměrně dost. Tím pádem jsem měl předem jasno, kam budou směřovat moje kroky - k malému jezu, kde by se i přes panující vedro mohli zdržovat nějací slušní okouni, protože právě tady je voda stále ještě poměrně okysličená.

Jako nástrahu jsem zvolil malou rotačku Emte v barvě mědi velikosti 2, na kterou v minulosti okouni reagovali víc než dobře. Tu jsem dnes upnul do karabinky na vlasci 0,16 mm. Říčka tady nebyla hluboká, už jen proto, že letošní léto bylo opravdu teplé a na některých místech z vody vyčnívaly oschlé kameny. Ty jsou jindy potopené a nejednou už místním rybářům pocuchaly nervy, když se jim o ně zasekl návazec i s nástrahou. Právě vyčnívající kamení mi dnes nahrávalo do karet víc než kdy jindy. Konečně jsem viděl přesnou strukturu dna a tušil, že za kameny se budou schovávat pruhovaní banditi.

Nemýlil jsem se. Za pár minut jsem z vody tahal již pátého menšího okounka odhadem 15 cm. Když jsem z vody vytáhl dalšího krasavce, tentokrát již kolem 25 cm, záběry rychle utichly a mě nezbylo než slibné místo opustit.

 

Ušel jsem asi kilometr proti proudu, kde bylo vody přeci jen více. Hladina tu dosahovala výšky asi 90 cm, takže tu byla šance i na většího dravce, proto jsem i vybavení lehce pozměnil. Z batohu jsem vytáhl druhou cívku, kde jsem měl namotaných asi sto metrů bílé pletenky 0,12 mm, která byla moji tajnou zbraní na stulíkové pásy na Labi, kam jsem rád jezdíval.  I když byla říčka úzká, na nejširších místech dosahovala jen kolem pěti metrů, věděl jsem, že tu pár dravců je a věřil, že se mi dnes alespoň trochu poštěstí.

Do akce jsem nasadil oblíbeného Glooga a pomalu začal prohazovat metr po metru, pěkně vějířovitě, abych nevynechal ani kousek vody, ale záběr nepřicházel. Bylo přeci jen vedro a tak jsem se nemohl divit, že větší dravci ještě nejspíš tráví někde u dna svou kořist z ranního hodování, kdy naháněli malé zlatavé plotičky, perlíny s rudými ploutvemi a hejna krásných stříbrných karasů, kterých v této vodě bylo víc než by se mohlo zdát. Přeci jen jsem ale doufal, že některý dravec se po nočním flámu nedostavil k ranní snídani a teď celý nedočkavý číhá někde ve stínu na svou odpolední kořist.

Vystřídal jsem snad všechny myslitelné a nakonec i nesmyslné barvy woblerů. Když ani pak záběr nepřicházel, rozloučil jsem se s woby a vsadil na zlatooranžovou tandemku vel. 2 a 3, která ani nevím proč, ležela ladem na dně krabičky pod všemi ostatními třpytkami, zapomenutá a zavátá prachem, jako neobjevený poklad někde pod troskami rozpadlého hradu. A právě onen znovunalezený poklad mi měl v následujících minutách vlít do žil hodnou dávku adrenalinu a naservírovat zážitek, na který jistě nezapomenu.

 

Asi po dvou stech poctivě prochytaných metrech musela přijít zasloužená pauza na cigaretu, posezení a krátké občerstvení spojené s požitím asi půl litru čtyřicetistupňové perlivé vody z lahve, která měla opravdu grády. Když uvážím, co se mnou udělají čtyři dvanáctistupňová piva, nechápu, jak jsem to přežil…

U protějšího břehu vyrůstal široce rostlý stulík. Tušil jsem, že tady by se mohl pod listy ukrývat nějaký ten dravec. Nahodil jsem těsně pod břeh a rychle přehodil překlápěč navijáku, aby třpytka začala ihned po dopadu do vody správně pracovat. Tentokrát sebou třpytka tak nějak divně plácla, nevím, snad ani nedopadla na hladinu, ale to jsem dořešit nestihl. Než jsem stačil pootočit kličkou, na hladině se udělal obrovský závar, jakoby se říčka probrala k životu, osvobodila se z nějakého temného sevření a vypustila na svět všechnu svoji sílu.

V prutu jsem ucítil prudký úder a následoval silný odpor. Na zlomek vteřiny jsem zahlédl ocas ryby na hladině. Rychle jsem zasekl a začal boj. Tah ryby byl nečekaně silný a já pomalu tušil, co na prutu mám. Už jsem to kdysi zažil, když jsem pod klavarským  jezem trefil dva menší… Věděl jsem, že dnes to štika, kterých je tu v menších velikostech dostatek, nebude. Ryba se držela stále u dna a odjížděla spolu s proudem. Napadl mě jediný dravec, ke kterému by tohle přesně pasovalo. SUMEC.

 

Ano musí to být on, jeden z těch, o kterých jsem zaslechl v místní hospodě, když jsem dopíjel svoji čtvrtou dvanáctku nad rozehranými kartami. Ale za nástrahu jsem měl rotačku, kterou sumci zrovna v oblibě nemají a navíc bylo chvíli po poledni a hrozné teplo, což mi do dnešních karet nehrálo… V ruce jsem držel prut o délce 2,4 m s gramáží 10-30 g, který dnes podstupoval test z nejnáročnějších a na navijáku slabou šňůru. Věděl jsem, že s touhle výbavou musím být hodně opatrný, abych rybu bezpečně zdolal.

Srdce mi pumpovalo jako o život a hlavou se mi honilo jediné. Rybu nesmím pustit ke dnu. Na některých místech zasahovaly ze břehu do vody suché větve stromů a tak hrozilo riziko zamotání. Asi po deseti minutách přetahování se ryba konečně objevila na hladině. Byl to on, sumec, po kterém jsem dlouhé měsíce na této říčce toužil. Věděl jsem, že tu sumci jsou, ale jen z onoho hospodského vyprávění. A jak to tak bývá, na vyprávění bývá jen půl pravdy, i když na druhou stranu - na každém šprochu, pravdy trochu...

Teď jsem si mohl být jistý, protože jeden vousáč právě vytáčel svoje kličky u mých nohou.

Levou rukou jsem rychle našel podběrák ležící ve vysoké trávě, který nosím vždy rozložený a rychle sumce podebral. Abych to ale neměl „zadarmo“ při vylovování se mi podařilo síťku podběráku zamotat do větví spadlého stromu trčících z vody tak nešikovně, že podběrák nešel vytáhnout na břeh. Už jsem se bál, že mi sumec kvůli mé neopatrnosti uteče. Vzpomněl jsem si ale, jak v mnoha filmových dokumentech, které jsem za léta rybaření zhlédl, vylovují sumce jen rukou. Natáhl jsem tedy i já v nejistotě svou ruku do neznáma, přitáhl sumce až ke břehu a na „první dobrou“ ho vylovil z vody. Nebyl velký, po změření měl 92 cm.

 

Pro mě ale mamut. Vždyť dnes jsem byl vítěz já. Já, ten pravěký lovec, který se odpradávna věnoval pronásledování zvěře, lovu ryb a plození potomků. Dnes by se nikomu nepovedlo rozmluvit mi to… I přes to se našli tací, kteří se mnou ochotně rozmlouvali do brzkých ranních hodin nad poctivě naplněnou lahví dobře vychlazené slivovice.

 

Dodnes je pro mě tato příhoda jednou z nejhezčích vzpomínek, které jsem za léta své rybářské existence prožil, nastřádal a nesmazatelným písmem vryl do paměti a nakonec i zaznamenal na list čistého papíru. Co dodat závěrem, snad jen to, aby takových zážitků, jaký jsem prožil já, bylo v krátkém lidském životě co nejvíce. Vždyť právě tyto chvíle jsou jedny z těch, které dokáží zahřát rybářovo srdce a udržet ho nad vodou…

 

Text i foto: Jakub Kemr - JKemr