Střevle potoční

Střevle potoční

Phoxinus phoxinus (Linnaeus, 1758)

Střevle potoční je drobná kaprovitá rybka preferující chladné čisté vody. Na našem území žila donedávna v obrovském počtu snad ve všech pstruhových a lipanových potocích nebo říčkách. Někdy zasahovala až do velkých řek parmového pásma a početná byla i v některých stojatých vodách. Po druhé světové válce začala rychlým tempem mizet. Na vině bylo znečištění toků a regulace jejich koryt. Místy střevle úplně vymizela a na dalších lokalitách dnes spíše jen přežívá v počtu, který je zlomkem někdejšího stavu. V posledních letech díky zlepšování kvality vody na některých vodách střevlí opět mírně přibývá, je ovšem otázka, zda budou mít tyto pozitivní změny trvalejší charakter.

Střevle je široce rozšíčeným druhem. Vyskytuje se od severního Španělska přes celou Evropu až daleko na východ do Asie. Najdeme ji i na Čukotce a v Mongolsku. V Evropě chybí jen v nejjižnějších oblastech.

Střevle má celkem typický vzhled, dost se liší od jiných kaprovitých ryb a není těžké ji poznat. Už při pohledu na rybky plovoucí ve vodě upoutá jejich světlý pruh na bocích, pod nímž je široký pás složený z tmavších hnědavých skvrn. Tělíčko je protáhlé a válcovité s nevelkou vpředu zakulacenou hlavou. Ploutve jsou rovněž zakulacené, lehce nažloutlé. Hřbetní i řitní ploutev jsou dobře vyvinuté, vysoké, ale krátké (co do počtu paprsků). Šupiny jsou velmi jemné, při pozorování z větší vzdálenosti stěží patrné.

V době tření se zbarvení ryb zintenzivní a zejména samci v té době září mnoha barvami. Na spodku těla se jim objeví objeví zářivě zelené a červené plochy, hlava ztmavne a objeví se na ní výrazná třecí vyrážka.

Kdysi byla střevle hojným druhem tvořícím potravní základnu starších ročníků pstruhů. Místy byla tak hojná, že se lokálně stávala i běžnou součástí jídelníčku chudších vrstev obyvatelstva. Používala se také jako modelový organismus pro studium smyslových orgánů ryb a toxicity látek. Dnes je nepříliš hojným druhem, vyskytujícím se ve větším počtu jen na některých lokalitách. Její přítomnost a růst či pokles její početnosti může být skvělým indikátorem kvality vod, takže se má bioindikační význam.

Ačkoli není vysloveně vzácná, nejsou její stavy uspokojivé a nesouvislý výskyt činí jednotlivé populace zranitelnými. Místy dochází i k pokusům o posílení stavů nebo obnovu zaniklých populací střevlemi odchovanými v rybnících. Tato snaha ale zatím přináší jen skromné výsledky. Proto byla střevle oprávněně zařazena mezi chráněné druhy - podle vyhlášky 395/1992 Sb. je zařazena do kategorie "ohrožený". V Červeném seznamu ryb a mihulí (verze 2005),  je vedena pouze jako druh „zranitelný“, což by nasvědčovalo mírnému zvýšení její početnosti během období dělícího vznik obou dokumentů.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 2 - 3 tvrdé paprsky a  7 – 8 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 3 tvrdé a 6 – 7 měkkých větvených paprsků, prsní ploutev 1 tvrdý a 12 – 17 měkkých paprsků a břišní ploutev 1 - 2 tvrdé a 6 – 8 měkkých paprsků.

V postranní čáře je 68 – 95 šupin (průměrně kolem 80).

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• protáhlé válcovité tělo
• zakulacená hlava
• krátké zaoblené ploutve
• jemné šupiny
• na boku pruh z hnědých skvrn a tenký světlý pruh


 

• samci ve tření pestře zbarvení s červeným a zeleným spodkem těla


 

Výskyt v ČR

Střevle se vyskytuje na velké části našeho území, všude tam, kde najde vhodné podmínky. Ty představuje zejména čistá voda bohatá na kyslík.

Nejhojnější je střevle v pstruhových a lipanových potocích nebo říčkách, může žít i v čistých rybnících a nádržích (obvykle ve vyšších polohách).

Můžeme se s ní setkat i v okolí Prahy. Vyskytovala se v Botiči nad Hostivařskou přehradou a vzácně i v samotné pražské Vltavě.

Už v takovýchto podhorských potocích můžeme někdy narazit na první exempláře střevlí.

Každá větší tůňka na podobné pstruhové říčce by měla kromě nějakého toho pstruha ukrývat i hejnko střevlí. Zdaleka ne všude tomu tak je.

Biologie

Střevle je druhem preferujícím čisté vody bohaté na kyslík. Ideálními lokalitami jsou pro ni menší členité toky pstruhového a lipanového pásma. Zejména má v oblibě úseky s břehovými porosty, které nabízejí členitý profil břehu s dostatkem úkrytů. Může žít i ve větších řekách (kde už není tak početná) nebo i v chladných rybnících vysočinného typu a také v některých výše položených údolních nádržích. Vystupuje poměrně vysoko do hor. U nás je známa z nadmořské výšky kolem 900 m n. m., zatímco v Alpách v Bavorsku i kolem 2 000 m n. m.

Pokud žijí v tekoucích vodách, zdržují se střevle v menších i větších hejnech v tišinách a tůňkách stranou od hlavního proudu. Hejna mají tendenci se přesouvat, což ztěžuje odhady početnosti druhu na konkrétních lokalitách. V případě ohrožení se střevle snaží ukrýt mezi kameny, větvemi nebo pod břehem.

Na větších řekách není střevle příliš početným druhem a vysktuje se často společně s potěrem jiných ryb (zde hrouzek a tloušť). Střevle je vlevo nahoře.

V prostředí chudém na potravu si střevle nemohou příliš vybírat a tak přijímají téměř veškerou dostupnou potravu - larvy vodního hmyzu, hmyz plující na hladině, řasy včetně rozsivek, detrit a případně semena rostlin napadaná do vody. Ve sběru potravy jsou velmi shánčlivé a troufnou si i na relativně velká sousta.

Většina střevlí pohlavně dospívá ve druhém roce života. Tření probíhá podle nadmořské výšky lokality (která má vliv na teplotu vody) od dubna do července. Sibiřské populace se v tamním kontinentálním klimatu třou až v červenci. Výtěru předchází krátká migrace proti proudu nebo do přítoků. Střevle se třou ve skupinách na kamenitém dně v několika dávkách, z nichž první zahrnuje asi polovinu jiker nakladených během sezóny. Samice klade během roku zhruba 500 až 3 000 jiker. Ty se líhnou při teplotě 18 – 21°C zhruba 6 – 7 dnů, v chladnější vodě o něco déle.

Střevle má značný význam v ekosystémech pstruhových vod, kde je po vrance a pstruhu obecném zpravidla třetím druhem, který se v toku, půjdeme-li směrem od pramene, objeví. Využívá tu zásoby drobné živočišné (pro pstruha příliš drobné)  i rostlinné potravy a má tak značný vliv na celkovou produkci. Hejna střevlí jsou zase důležitým zdrojem potaravy pro odrostlejší exempláře pstruhů.

Níže po proudu s objevováním dalších druhů podíl střevle v obsádce a její celkový význam pozvolna klesá. I když obvykle není extrémně početná (do 10 kg/ha), byly zjištěny i daleko vyšší hodnoty. Extrémní údaj pořízený na omezeném vzorku z malé lokality udává biomasu až 182 kg/ha. To svědčí o početnosti, které může střevle lokálně dosáhnout a v dřívějších dobách jí pravděpodobně dosahovala daleko častěji.

Stáří a růst

Střevle je drobná krátkověká rybka. Dožívá se maximálně 5 let, ale ve většině populací jsou nejstarší jedinci čtyřletí. Růst je pomalý, ačkoli v prvním roce života může střevle růst prakticky stejně rychle jako některé další a mnohem větší druhy ryb (např. tloušť) žijící na stejné lokalitě.

Dál se ovšem její růst zpomaluje, což souvisí mimo jiné i s dosažením pohlavní dospělosti.

Velké exempláře střevlí mohou přesahovat délku 10 cm. Literatura udává jako jedny z největších exemplářů evidovaných na našem území samce o celkové délce 110 mm vážícího 13 g a samici s celkovou délkou 120 mm a hmotností 18 g. Lze se setkat i hodnotou 14 cm, která se zřejmě týká exemplářů z lokalit v zahraničí.

Průměrný růst střevle na vzorku z více lokalit ČR a SR:

(délka těla měřená od rypce ke kořeni ocasní ploutve používaná v ichtyologických pracích byla pro větší názornost přepočtena na celkovou délku, což může být příčinou drobného zkreslení)

Sportovní rybolov

Střevle je v místech svého hojného výskytu snadno lovitelná čeřínkem, na jemné plavačkové náčiní a občas se některému většímu jedinci podaří „pověsit se“ i na malou mokou mušku nebo nymfu.

V minulosti bývala střevle oblíbenou nástražní rybkou pro lov pstruhů a dalších dravých ryb. Dnes se jedná o chráněný druh.

Střevle potoční - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Atomová střevle