Karas obecný

Karas obecný

Carassius carassius (Linnaeus, 1758)

Karas obecný je naší původní kaprovitou rybou obývající teplé stojaté nebo pomalu tekoucí vody. Vyhovují mu i zarostlé tůně často se potýkající s nedostatkem kyslíku v letním či zimním období. V minulosti býval velmi hojný po celém našem území (v povodí Labe, Dunaje i Odry), dnes na mnoha místech vymizel.

Karas obecný je rozšířen ve velké části Evropy, v mnoha státech byl i introdukován – je otázkou, zda záměrně nebo při převozu násad jiných druhů (např. kapra). Původně se vyskytoval od Francie daleko na východ až do povodí řeky Leny, včetně povodí Pádu a Dunaje. Jižněji se buď nevyskytuje nebo byl introdukován. Najdeme ho i ve východní Skandinávii. Z oblastí, kde byl vysazen, je možné jmenovat velkou část Francie, Španělsko, jihovýchodní Anglii, Chorvatsko nebo Kypr.

Vzhledem karas v mnohém připomíná kapra obecného. Základním rozdílem mezi oběma druhy je absence vousků u karase. Dále má karas obecný o něco kratší vzhůru klenutou hřbetní ploutev a drsné skřele. Tohoto znaku užívali staří rybníkáři, když předváděli, jak dokáží neomylně a poslepu najít jediného karase v nádobě s podobně velkými kapry.

Celkově je karas menší než kapr, zpravidla mívá menší (kratší) hlavu a vyšší tělo. Ústa jsou rovněž menší, mají spíše svrchní polohu a nedají se vysunout tak daleko jako u kapra. Šupiny na bocích mají obvykle zlatavý odstín, ale podle podmínek na lokalitě, odkud ryby pochází, mohou být v některých případech velmi tmavé nebo naopak světle šedavé s nažloutlým nebo zelenkavým nádechem. Díky životu v nepříznivých podmínkách je karas nesmírně odolná a životaschopná ryba, která dokáže velmi efektivně hospodařit s energií a snášet vodu s minimálním obsahem kyslíku. V zimě, kdy jsou tělesné aktivity omezeny na minimum, je karas podle nejnovějších poznatků schopen přežít i několik měsíců zcela bez kyslíku. Kyslík potřebný k metabolismu získává v této době štěpením tuků.

V nehostinném prostředí malých tůní neustále se potýkajících s nedostatkem kyslíku vytváří karas zvláštní nízkotělou zakrslou formu označovanou jako Carassius carassius forma (morpha) humilis. Tyto rybky bývají tmavě zbarveny, obvykle jen o málo přesahují délku 10 cm a protože jsou často na lokalitě jediným druhem (nebo jedním z mála), mohou vytvářet početné populace.

Hospodářský význam karase obecného je zanedbatelný. V rybničních chovech býval považován za nežádoucí plevelnou rybu, ale nové způsoby hospodaření na rybnících a rozšíření karase stříbřitého potlačily jeho výskyt na minimum. Pro sportovní rybáře býval karas stříbřitý oblíbenou nástražní rybkou pro lov štik – důvodem byla jeho schopnost přežít a pohybovat se dlouhou dobu po nastražení.

Sportovní lov tohoto druhu na udici zaujme jen některé nadšené plavačkáře a to hlavně jemností záběrů. Vzhledem k tomu, že lokalit s výskytem karase obecného výrazně ubývá a celkově je na většině míst nahrazován zavlečeným karasem stříbřitým, stává se natolik vzácným, že už se reálně uvažuje o jeho zákonné ochranně a záchranných programech majících za cíl posílit stávající populace, případně navrátit tento druh do míst, odkud nedávno vymizel.

Podle vyhlášky 395/1992 Sb. karas obecný chráněn není, v Červeném seznamu ryb a mihulí z roku 2005 je už veden v kategorii "ohrožený".

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 3 – 4 tvrdé paprsky a 13 – 21 (obvykle 14 – 19) měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 2 - 3 tvrdé a 5 – 8 měkkých větvených paprsků.

V postranní čáře je 30 – 37 šupin (nejčastěji 32 – 35).

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• vysoké ploché tělo
• velké nazlátlé šupiny
• zakulacené ploutve


 

• do značné míry připomíná kapra

Rozdíly oproti kaprovi:

• chybí vousky
• vyklenutá hřbetní ploutev
• drsné skřelové kosti

Rozdíly oproti karasovi stříbřitému:

• vyklenutá hřbetní ploutev
• menší šupiny
• vystélka břišní dutiny není tmavě pigmentována (na východ od našeho území se pigmentace objevuje)

Výskyt v ČR

Výskyt karase obecného je dnes velmi ostrůvkovitý a rychle se mění – zpravidla tak, že ubývá lokalit s výskytem tohoto druhu. Buď zanikají celé lokality (činnost člověka, přirozená sukcese - postupné zarůstání a zanášení tůní bahnem) nebo je karas obecný v místech svého výskytu nahrazen karasem stříbřitým.

Typickými lokalitami s přítomností karase obecného jsou různé tůně, pískovničky, rybníky, říční ramena a jiné stojaté vody, zejména v níže položených oblastech. Přežívá i ve vodách s minimálním obsahem kyslíku. V tekoucích vodách je vzácnější.

V podobných tůních a starých říčních ramenech býval karas obecný hojnou rybou. Dnes ho nahrazuje karas stříbřitý.

Biologie

Karas obecný je ryba přizpůsobená k životu ve stojatých nebo i mírně proudících vodách. Typickými lokalitami jeho původního výskytu byly klidné úseky na dolním toku řek a speciálně pak na ně navazující ramena a tůně. V některých tůních s malou výškou vodního sloupce a velkým množstvím hnijící vegetace na dně bývá nakonec karas obecný poslední rybou, která se tam udrží. Karas je na přežívání v tomto typu prostředí poměrně dobře adaptován. Tělo je krátké a robustní kvůli pohybu v porostech a poměrně velké zakulacené ploutve dokáží posunovat jejich majitele pomalým úsporným pohybem z místa na místo.

Dále je karas pozoruhodně odolný vůči přehřívání vody a nízkému obsahu kyslíku. Dobře snáší i dlouhodobý zákal nebo produkty vznikající pod vodou při tlení organické hmoty. V zimě pod ledem dokáže přežívat i zcela bez kyslíku a množství tohoto plynu potřebné k udržení základních tělesných funkcí si vyrábí rozkladem tuků uložených v těle. Vrcholem těchto adaptací je zakslá forma (morpha) humilis vyznačující se drobnými rozměry, nízkým tělem a tmavým zbarvením.

Karasi žijí buď jednotlivě rozptýleni v porostech rostlinstva nebo vytvářejí drobná hejna. Jsou aktivní hlavně ve večerních hodinách, kdy pomalu projíždějí vodou a hledají potravu. Při ochlazení během podzimu se stahují do hlubších míst a jejich aktivita ustává. Potravu karasů tvoří hlavně plankton, drobní vodní živočichové, části vyšších rostlin a detrit. Větší živočichové (např. plži, potěr,…) jsou v potravě karase vzácní.

Pohlavně dospívají karasi obecní nejčastěji ve třetím roce života. Tření probíhá obvykle v květnu až červenci a je vícedávkové (3 – 5 dávek během sezóny). Jikry jsou kladeny na vodní rostlinstvo. Počet jiker je poměrně vysoký, což je dáno mimo jiné i dávkovitostí výtěru. Běžný počet je 100 000 – 200 000 kusů za sezónu od jedné samice, velké jikernačky jich mohou mít i kolem 300 000 jiker.

Karas obecný se kříží s kaprem a karasem stříbřitým (samice karase ob. x samec kar. stř.).Kříženci s kaprem jsou označováni jako kaprokarasi a v mnoha pozorovatelných či měřitelných znacích se nacházejí kdesi mezi kaprem a karasem. Např. mají vousky (2 nebo 4), ale menší než kapr. Ve výjimečných případech mohou být tito kříženci dále plodní.

Karas obecný je druhem oživujícím některá speciální stanoviště, zejména mělké stojaté vody s malým obsahem kyslíku. Pokud se v těchto místech vyskytuje štika, jsou karasi její běžnou kořistí. V současnosti je ale třeba karase obecného považovat za mizející druh a usilovat o jeho ochranu na co největším počtu lokalit.

Stáří a růst

Karas neroste příliš rychle a rychlost růstu je značně závislá na podmínkách. Přemnožené obsádky obývající na potravu chudé tůně, rostou extrémně pomalu. Forma humilis přizpůsobená právě k životu v mimořádně nehostinných podmínkách, roste tak, že ani nejstarší jedinci na dané lokalitě často nepřekročí hranici 15 cm a někdy dokonce ani 12 cm.

Naopak na  rozlehlejších úživných vodách roste karas obecný rychleji a místy překračuje i délku 40 cm a hmotnost 1 kg. Potíž je, že informací o trofejních kusech je velmi málo, dokonce i odborná literatura trpí nedostatkem údajů a místy používá zcela nesmyslné kombinace hmotnosti a délky opsané hlavně z rybářských periodik.

V současnosti je problém, že prakticky všechny zaznamenané úlovky trofejních karasů představuje karas stříbřitý. Ten je dnes mnohonásobně hojnější, dosahuje výrazně větších rozměrů a z neznalosti je často zaměňován za karasa obecného.

Karas obecný se obvykle nedožívá vysokého věku. V mimořádně nepříznivých podmínkách se dožívá jen několika let. Tam, kde se karasům daří dobře, se mohou dožívat i 8 – 10 let, trofejní exempláře možná i o něco více.

Některé úlovky z našeho území

Růst karase obecného vybraných lokalitách:

(délka těla měřená od rypce ke kořeni ocasní ploutve používaná v ichtyologických pracích byla pro větší názornost přepočtena na celkovou délku, což může být příčinou drobného zkreslení)

Tabulky nabízejí srovnání rychlosti růstu zakrslé formy s růstem v poměrně úživném prostředí chovného kaprového rybníka. Srovnání nevyžaduje žádný další komentář.

Sportovní rybolov

Karas obecný býval často loven do čeřínku na lokalitách s jeho hojným výskytem. Ulovení karásci se používali jako odolné a houževnaté nástražní rybky dobře snášející transport i dlouhý pobyt na háčku.

Hodně karasů se loví náhodně při lovu jiných ryb na plavanou či položenou. Specializovaný lov karase obecného je buď záležitostí rybářských začátečníků (tam, kde je karas hojný) nebo plavačkářských nadšenců, kteří si chtějí vychutnat jeho jemné záběry. Na lokalitách s dostatkem potravy totiž velcí karasi najíždějí do krmení poměrně pomalu, předkládané nástrahy berou velmi jemně, dlouho je obracejí v tlamě a opakovaně vyplivují. Při tom všem stojí prakticky bez hnutí na místě nebo se pohybují tak pomalu, že stanovit optimální okamžik pro zásek nebývá jednoduché. Obvykle se splávek nakonec nepotopí, ale pomalu se sune po hladině.

Lov na položenou není zdaleka tak napínavý a zábavný. Vzhledem ke karasově nepříliš velké pohyblivosti se vyplatí používat spíše krátké návazce.

Na vodách, kde je karas přemnožen, spočívá lov po stažení ryb a odladění sestavy pouze ve vytahování jedné drobné rybky za druhou.

Náčiní na lov karase by mělo být jemné, jinak nejsou potřeba žádné speciální prvky.

Karas obecný - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Ohrožené ryby našich vod - Karas obecný