Hrouzek obecný

Hrouzek obecný

Gobio gobio (Linnaeus, 1758)

Hrouzek obecný je velmi hojnou menší kaprovitou rybou žijící u dna v proudnějších úsecích našich řek od lipanového pásma až do nížin. Může se vyskytovat i v čistých stojatých vodách, zvláště je-li uspokojen jeho požadavek na čisté písčité dno (rusky se mu říká pěskar).

V Evropě žije větší počet druhů hrouzků a donedávna byly z našeho území uváděny tři – hrouzek obecný, běloploutvý a Kesslerův. Na Slovensku žije další  druh – hrouzek dlouhovousý, který by teoreticky mohl proniknout na naše území říčkou Vlárou, v jejímž slovenském úseku se vyskytuje.

Nedávné výzkumy však celou situaci kolem hrouzků zkomplikovaly. Genetické analýzy odhalily rozdíly, které až doposud unikaly badatelům spoléhajícím se na počítání ploutevních paprsků nebo šupin a měření proporcí těla. Ukázalo se, že původní rod Gobio, kam byli řazeni všichni naši hrouzci, bude třeba rozdělit. Hrouzci běloploutvý a Kesslerův byli zařazeni do nově vytvořeného rodu Romanogobio.

U samotného hrouzka obecného bylo zjištěno, že se nejedná o jeden jediný druh, ale jen na našem území lze odlišit pravděpodobně čtyři samostatné druhy (Gobio gobio, Gobio obtusirostris, Gobio carpathicus a Gobio sp.) Zkratka sp. znamená latinsky species – druh a sděluje, že čtvrtý nově vytvořený druh rodu Gobio zatím není řádně vymezen a pojmenován, nicméně jedná se o samostatný druh.

Navíc bylo zjištěno, že jmenované druhy se běžně kříží a už z minulosti se vědělo, že na místech společného výskytu se hrouzek obecný může křížit s hrouzkem běloploutvým i Kesslerovým. Tato situace je typická pro mladé nově vznikající druhy, u nichž ještě nedošlo ke vzniku dostatečných reprodukčních bariér.

Prozatím se v literatuře s výjimkou speciálních vědeckých prací všechny nové druhy stále uvádějí pod společným označením hrouzek obecný (Gobio gobio) a teprve budoucnost ukáže, jak jsou u nás rozšířeny, v čem všem se liší a zda je nutné, aby dostaly samostatné české názvy.

Protože se i hrouzek běloploutvý a Kesslerův rozpadly na samostatné druhy, máme aktuálně na našem území 8 geneticky jasně odlišitelných druhů hrouzků ve dvou rodech. Je otázka, jak se s tím ichtyologové nakonec vyrovnají, běžný rybář obvykle není schopen rozlišit ani druhy donedávna uznávané.

Pro zjednodušení a z nedostatku přesnějších informací bude v dalším textu s hrouzkem obecným zacházeno jako by to byl stále jednolitý samostatný druh.

Areál rozšíření hrouzka obecného je obrovský. Sahá od Španělska (kde původně nežil, ale byl tu vysazen) přes celou Evropu až do Asie, kde se hrouzek obecný vyskytuje až v povodí Amuru, v severní Číně a Koreji. V Evropě chybí jen v nejjižnějších a nejsevernějších oblastech.

Tělo hrouzka je protáhlé, válcovité, na spodní straně zploštělé. Hlava je poměrně velká, hranatá a je vybavena vysouvatelnými spodními ústy lemovanými  párem dobře vyvinutých vousků. Ty jsou kratší než u ostatních našich hrouzků a nedosahují k zadnímu okraji oka. Zbarvení je velice pestré. Na nahnědlém nebo hnědozeleném hřbetě je dobře patrná struktura ošupení a boky jsou stříbrné s řádkou modrofialových skvrn. Horní část boků má lesklý namodralý nádech patrný hlavně mimo vodní prostředí. Břicho je světlé až bílé. Hrouzci z čistých mělkých řek jsou barevnější. Ploutve jsou dobře vyvinuté, zvláště hřbetní. Na ní a na ocasní ploutvi jsou hnědavé skvrny. Většinou jsou rozmístěny nepravidelně, ale někdy mohou tvořit řádky.

U hrouzka se můžeme setkat se dvěma zajímavými prvky chování. Prvním jsou výskoky nad hladinu, při kterých ryba silně vibruje tělem, takže vydává typický vrčivý zvuk. Dále může hrouzek vydávat zvláštní zvuk v případě, že je chycen a vytažen nad hladinu.

Vzhledem ke svým rozměrům není hrouzek hospodářsky významným druhem, i když má chutné maso a v minulosti byl společně s jinými drobnými rybkami upravován smažením jako takzvané grundle (německý název hrouzka je Gründling). Je také oblíbenou nástražní rybkou a druhem, na němž si odbyla své první rybářské krůčky řada začátečníků. V řekách je významnou složkou potravy dravých ryb.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 2 - 3 tvrdé paprsky a  6 – 8 měkkých větvených paprsků, řitní ploutev 2 - 3 tvrdé a 5 – 7 měkkých větvených paprsků.V postranní čáře je 38 – 45 šupin.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• protáhlé válcovité tělo s hranatou hlavou


 

• spodní ústa s jedním párem vousků - nedosáhnou na zadní okraj oka
• nahnědlé boky s modrofialovými skvrnkami
• výrazné skvrnky na ploutvích
• na ocasní ploutvi jsou skvrnky rozptýleny nebo tvoří více než 2 řady
• hrdlo pokryté šupinami

Výskyt v ČR

Hrouzek obecný se vyskytuje většinou v tekoucích i ve vhodných stojatých vodách na celém našem území. Vyhýbá se vysloveně pstruhovým tokům a naopak vodám zabahněným či kalným, dále těm, které se často přehřívají nebo naopak vymrzají a nesvědčí mu ani hluboké údolní nádrže. Ze stojatých vod mu asi nejvíce vyhovují rybníky s písečným dnem, menší pískovny a průsakové tůně v blízkosti řek.

V čisté řece parmového pásma s písčitým či štěrkovým dnem by tento druh neměl chybět, o čemž se lze snadno přesvědčit za horkých letních dnů na písčitých mělčinách.

Malé říčky s písčitým dnem nabízejí hrouzkům ideální podmínky.

Štěrkovitá mělčina je oblíbeným letním stanovištěm hejn hrouzků.

Biologie

Hrouzek obecný je především říčním druhem ryby, i když je schopen bez potíží přežívat i ve stojatých vodách - pokud možno s tvrdým písčitým dnem. Na řekách si vybírá proudnější úseky a vyhovuje mu opět tvrdé nejlépe písčité nebo štěrkové dno. V létě často vytahuje do mělkých proudů nebo do podjezí. S příchodem zimy naopak sestupuje do hlubších úseků.

Hrouzka nenajdeme v místech, kde převládají bahnité nánosy, voda je dlouhodobě zkalená nebo příliš hluboká. Kromě toho je citlivý na obsah kyslíku a přehřívání vody v letním období. Naproti tomu je schopen snášet určitou míru znečištění.

Hrouzci obvykle žijí ve skupinách nebo hejnech, která někdy mohou být velmi početná. Hejna většinou tvoří ryby přibližně stejné velikosti. Na jednom místě je často je možné pozorovat samostatně se pohybující skupiny různě velkých ryb, které se pohybují nezávisle na sobě. Hejna větších ryb bývají zpravidla méně početná a obvykle zaujímají stanoviště na větší hloubce blíže ke středu řeky. Nezdá se ovšem, že by hejna byla vysloveně uzavřená - při sběru potravy se ryby často rozptýlí po celé šíři řeky a pohybují se nezávisle.

Potravu si hrouzci hledají na dně a při jejím sběru prohledávají svými spodními ústy škvíry mezi kameny nebo víří a převracejí písek. Aktivní jsou hlavně přes den.

Živí se především drobnými živočichy jako jsou larvy chrostíků, jepic a pakomárů, nítěnky, drobní vodní korýši (např. blešivec) apod.  Místy se zvedají i do sloupce a loví plankton (perloočky). Kromě vodních organismů byl v jejich žaludcích nalezen i detrit a omezený podíl rostlinné složky.

Hrouzci jsou do značné míry věrni místu svého výskytu a některé pokusně přenesené ryby se na svá původní stanoviště vracely i ze vzdálenosti několika set metrů.

Rozdíly mezi pohlavími jsou nepatrné. Samci se od samic liší jen o něco delšími prsními ploutvemi a v době rozmnožování také třecí vyrážkou. Hrouzci dosahují pohlavní dospělosti nejčastěji ve třetím roce života (stáří 2+). Výtěr je dávkovitý a probíhá v několika etapách s odstupem 1 –2 týdnů během května až června. Ryby se před výtěrem shlukují do hejn a vytahují do mělkých proudů, kde ukládají jikry na písčité dno. Celkový počet jiker nakladených jednou samicí během sezóny kolísá zhruba v rozmezí 2 000 – 5 000 kusů. Doba líhnutí jiker je 5 – 6 dnů.

Hrouzek obecný je u nás v našich tekoucích vodách významným a početným druhem. Jeho hlavní význam je v tom,že dokáže zužitkovat produkci mělkých proudných úseků a sám je potravou mnoha dalších organismů včetně dravých ryb.

Stáří a růst

Hrouzek jako drobná rybka roste poměrně pomalu a nežije dlouho. Jen zřídka překračuje věk některých exemplářů 6 let života a jako maximum udává literatura 8 roků. S rostoucím věkem klesá v populaci podíl samců, takže je možné se domnívat, že podobně jako u parmy jsou nejstarší kusy samice.

Celková délka těla u hrouzka obecného jen málokdy přesáhne 18 cm. Existují ale i větší jedinci. Mezi rybáři se lze s trochou štěstí doptat až na kusy kolem 23 cm a zdá se, že v extrémních případech může hrouzek dorůst i více než 25 cm. Existují nepublikované a bohužel fotograficky nedoložené údaje o rybách dlouhých 26 - 27 cm. Vzhledem k tomu, že nejvyšší literaturou zmiňovaná hmotnost je u tohoto druhu 220 g (což je hmotnost dobře živeného pětadvaceticentimetrového okouna), je tato délka stále ještě reálná.

Některé úlovky z našeho území

Růst hrouzka obecného - Otava

Sportovní rybolov

Hrouzek je na mnoha místech dosud hojná rybka, která je při sběru potravy natolik aktivní, že ji není problém ulovit téměř jakýmkoli způsobem, pokud zohledníme její velikost. Proto se stal hrouzek vděčnou rybou začátečníků.

Je i ceněnou nástrahou pro lov dravých ryb – pro tento účel se obvykle chytá do čeřínku.

Pokud jde o techniku lovu, asi nejúspěšnější je plavaná, ale při použití dostatečně jemného náčiní se hrouzci velice snadno uloví i na položenou. Zvláště použití feederových a pickerových prutů může být velmi úspěšné – zpravidla pak ale hrouzci zabírají při cíleném lovu větších ryb a znepříjemňují rybáři čekání na pořádný úlovek. Dokáží totiž cloumat i hodně velkými nástrahami a v některých případech dokáží zvláště vytrvalé exempláře „dobrat“ i rousnici nastraženou na kaprovém háčku.

Jako nástrahy jsou pro lov hrouzka vynikající kousky žížal, bílí červi, larvy vodního hmyzu a někdy i kousíčky těsta a jiná menší sousta rostlinného původu. V létě mohou být hrouzci natolik čilí až agresivní, že zabírají i na umělé nástrahy.

Sem tam se uloví při nymfování na muškařské nádobíčko a větší exempláře lze v některých lokalitách cíleně lovit přívlačí, nejsnáze asi na marmyšky.

Hrouzek obecný - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

K tomuto rybímu druhu není přiřazen žádný článek.