Hlavatka obecná

Hlavatka obecná

Hucho hucho (Linnaeus, 1758)

Hlavatka obecná je velkou lososovitou rybou žijící celý život ve sladké vodě. Setkáme se i s názvem hlavatka podunajská. Původní logika názvosloví byla taková, že se druh hlavatka obecná (Hucho hucho) dělila na evropský poddruh hlavatka podunajská (Hucho hucho hucho) a  hlavatku sibiřskou známější pod označením tajmen (Hucho hucho taimen).

Dnes je hlavatka sibiřská neboli tajmen vedena jako zcela samostatný druh (Hucho  taimen). Dorůstá o něco větších rozměrů a nápadně se liší od evropské hlavatky výrazně načervenalým zbarvením zadní třetiny těla. Hlavní rozdíly mezi oběma druhy byly ovšem stanoveny na základě genetických analýz. V současnosti uznává oddělenost druhů H. hucho a H. taimen většina autorů, na Internetu například nejznámější databáze rybích druhů fishbase.com.

Kromě obou jmenovaných druhů je známa ještě hlavatka korejská (Hucho ischikawai) a sachalinská (Hucho perryi). Jedná se si ce o poněkud menší druhy, ale stále jsou to impozantní dravci překračující délku 1 m.

Pokud jde o v Evropě žijící hlavatku obecnou (podunajskou), jedná se o říční druh obývající čisté vody lipanového a parmového pásma z velké části právě v povodí Dunaje – mimo něj byla na několika místech vysazena (Čechy, Francie, Španělsko, Švédsko).

Hlavatka dorůstá značných rozměrů a je jednou z největších dravých sladkovodních ryb.

Na území ČR obývala hlavatka pouze vody náležející do povodí Dunaje (Morava, Bečva), kde však byla vyhubena. Následovala řada pokusů o její vysazení a to i do vod, kde se původně nevyskytovala. Podobně jako na mnoha jiných místech Evropy skončila většina těchto pokusů buď jen dílčím úspěchem nebo neúspěchem.

Umělý výtěr hlavatek - bez pravidelného vysazování by se populace tohoto druhu ve většině evropských řek neudržely.

V současnosti se hlavatka vyskytuje v Polsku, na Slovensku, v alpských zemích a na Balkáně.

Poznat hlavatku není příliš obtížné. Potíže mohou nastat jen u jedinců menší velikosti, kde dochází k záměně s pstruhem duhovým – po pravdě řečeno, záměny se dopouštějí lidé buď z velmi hrubé neznalosti anebo často i záměrně.

Tělo hlavatky je protáhlé, oproti duhákovi skoro vždy znatelně štíhlejší, narůžověle až hnědočerveně zbarvené s červenavou ocasní ploutví, která je na rozdíl od pstruha duhového vždy bez teček. Tuková ploutvička je velká načervenalá a rovněž bez teček – jen u některých populací (např. z řeky Oravy) se tečky na tukové ploutvičce vyskytují.

Jinak jsou tmavé tečky pouze na hlavě a na bocích. Jsou méně výrazné než u pstruha duhového, často mají tvar křížků a není jich tolik. Hlavatce chybí růžový pruh na boku, zato má někdy načervenalou zadní část těla včetně ocasní ploutve. Zvláště patrné je to u větších kusů.

Hlava je velká a protáhlá s prostornou tlamou proporcionálně větší než u pstruhů. Podobně jako u jiných lososovitých ryb se na bocích mladých hlavatek vyskytují namodralé proužky, které obvykle zmizí ve druhém roce života.

U nás je dnes hlavatka druhem bez pravidelného trvalého výskytu, pouze na několika lokalitách dožívají kusy z předchozího vysazování. Během doby, kdy byla vysazována, byla nejčastěji lovena v menších velikostech a zaměňována s pstruhem a řadu kusů si lovci ponechali v době hájení. Oficiální výsledky vysazování jsou tak mnohem horší než skutečné, kdy se místy dá hovořit do jisté míry o úspěchu. Asi nejvíce trofejních hlavatek se ulovilo na Otavě, odkud pochází řada úlovků přes 1 m délky včetně současného českého rekordu.

Prakticky na všech revírech, kde byla hlavatka vysazena, byla její přítomnost vnímána spíše negativně. Za vinu se jí dávalo zejména decimování populací lipana a dalších druhů říčních ryb. Vysazování tohoto druhu bylo proto na většině míst zastaveno.

Rozlišovací znaky

Hřbetní ploutev má 8 – 12 paprsků, řitní ploutev 7 – 10 paprsků.

V postranní čáře je 115 – 160 šupin, nad postranní čárou je 28 – 38 a pod postranní čárou 25 – 35 šupin.

Čeho si všímat při běžném pohledu:

• štíhlé protáhlé tělo
• drobné jemné šupiny
• tuková ploutvička, téměř vždy bez skvrn
• drobné černé tečky, často tvaru písmene X, nikdy na ocasní ploutvi
• načervenalé nebo narůžovělé zbarvení zejména zadní části těla včetně ocasní ploutve


 

• velká hlava, proporčně delší než u jiných salmonidů
• prostorná tlama s masivními čelistmi a zuby


 

Výskyt v ČR

Původní populace obývaly horní tok Moravy s některými přítoky (např. Bečva). Po 2. sv. válce byla ale hlavatka pokusně vysazena na mnoha místech naší republiky. Je možno uvést Vltavu pod Lipnem až do Českého Krumlova, u Týna nad Vltavou a také nad Prahou, Otavu od Strakonic až po Sušici, dále Dyji v okolí Znojma, Sázavu kolem Čerčan, Berounku, Ohři, Jizeru, Metuji, Bečvu, Svratku, Olši, Moravici a zdaleka to ještě není všechno.

Na většině míst se hlavatky výrazněji neprosadily. Někde slibný projekt ukončila otrava (Sázava, první vlna vysazování na Otavě,…), jinde přežily do dospělosti jen jednotlivé kusy.

Jistým dočasným úspěchem skončilo vysazování např. v nádrži Bystřička na vsetínsku, odkud v roce 1979 vytáhlo do přítoku ke tření 64 hlavatek s průměrnou délkou kolem 80 cm.

Na přelomu 20. a 21. století se nejzajímavější lokalitou stala Otava, kde se pravidelně objevovaly kusy přes 1 m délky a žilo tu i několik jedinců kolem 120 cm. Jedna taková ryba byla ulovena koncem roku 2008, zdokumentována na stránkách rybářského tisku a je dnes oficiálním českým rekordem tohoto druhu.

Otava nad Strakonicemi se na krátký čas stala nejlepší českou hlavatkovou řekou.

Řeka Váh na Slovensku - zde je hlavatka původním druhem.

Biologie

Hlavatka je obvykle rybou čistých řek lipanového a parmového pásma, ale může žít i v některých jezerech s dostatečnou kvalitou vody. Právě kvalita vody je pro její výskyt limitujícím faktorem – v případě, že je voda dostatečně čistá a kyslíkatá, může žít hlavatka i v nížinných tocích – například se pravidelně vyskytovala v rakouském úseku Dunaje, odkud pocházely zprávy o vůbec největších kusech. Běžně se nadmořská výška většiny hlavatkových úseků se pohybuje mezi 200 – 600 m nad mořem.

Ideální charakter hlavatkové vody je řeka s mělkými proudy a hlubokými tůněmi, které slouží hlavatkám za úkryt, zatímco do proudů vyráží lovit. V tůních může žít i více kusů pohromadě (na slovenských řekách bylo potápěči pozorováno v jedné tůni až 16 hlavatek od 80 do 130 cm). V takovém případě dochází k vytvoření jakési hierarchie dané velikostí ryb, kdy ty největší obsazují nejatraktivnější místa. Obecně je ale hlavatka spíše samotářskou rybou.

Potravou dospělých hlavatek jsou ryby, někdy i jiné vodní organismy – např. větší hmyz, vzácně i raci nebo hlodavci plující po hladině. Tvrdí se, že hlavatka nemá příliš v oblibě mrtvé ryby. Raději loví živé, které někdy pronásleduje až do mělčin za bouřlivé kulisy, o níž mnozí tvrdí, že je to jedno z nejimpozantnějších zalovení dravé ryby, jaké je možno v evropských vodách spatřit.

Nejčastější kořistí tohoto dravce jsou v dospělosti ostroretka, tloušť, parma, hrouzek a lipan. Na některých vodách se v potravě hlavatek objevují i cejni – a ne malí. Hlavatky si totiž často loví i kořist překvapivých rozměrů. Velké exempláře dovedou ulovit i ryby dlouhé kolem 50 cm.

Kanibalismus je v přírodě řídký, ale v zajetí se vyskytuje poměrně často.

V letním období mohou hlavatky trpět zvýšenou teplotou vody. Vytahují pak buď trvale do proudů anebo mohou upadat do jakési letargie, kdy nepřijímají potravu.

Dravost hlavatek je hlavní příčinou, proč je řada rybářů (na prvním místě muškaři) nemá v oblibě. Vzhledem k tomu, že velká hlavatka spotřebuje kolem 15 kg ryb ročně a její přítomnost na konkrétním stanovišti se projevuje vytlačením většiny ryb z míst, kde nejčastěji loví, do proudnějších úseků, cítí se být např. milovníci lovu lipanů přítomností hlavatky poškozováni. Zejména se to týká hlavatek vysazených na území Čech, kde například na Otavě devastované navíc v zimě kormorány je výskyt velkého kusu téměř vždy doprovázen značným úbytkem ryb v oblasti jejího loviště.

Pohlavně dospívají samci hlavatky ve 3. a samice ve 4. roce života. K výtěru dochází brzy zjara po odchodu sněhových vod, nejčastěji asi v dubnu. Ryby vytahují do mělkých kamenitých úseků ve skupinách, z nichž se později vyčleňují jednotlivé páry. Samci mohou o samice tvrdě bojovat.

Hlavatky kladou jikry do hnízd, která zakládá samice, ale budují je oba partneři. Hnízdo je oválná prohlubeň ve štěrkovitém dně obvykle dlouhá 2 – 3 m a široká 1 – 2 m. V horní části je o něco hlubší. Jeho stavba trvá několik dnů a ryby při ní mohou přemístit i několik set kg materiálu včetně kamenů do velikosti hlavy. Extrémní rozměry hnízda byly popsány v jednom případě z povodí Drávy – hnízdo bylo dlouhé 6,5 m, široké 2,4 m a zabíralo plochu 13 m2. Jeho největší hloubka byla 23 cm (průměrná jen asi 8 cm) a ryby přesunuly přes tunu materiálu.

Během stavby jsou obě ryby velmi agresivní a napadají zejména další příslušníky vlastního druhu.

Výtěr probíhá v podobě mnoha krátkých aktů po dobu několika dní a samice vytřené jikry ihned zahrabává. Celkem jich může naklást 2 000 až 35 000 kusů. Jako u všech salmonidů jsou jikry poměrně velké – obvykle mají průměr 4 – 6 mm. Po výtěru ryby hnízdo opouštějí.

Doba líhnutí je závislá na teplotě vody, obvykle je to 3 – 5 týdnů a celá embryonální perioda (až do strávení žloutkového váčku) trvá asi 45 dnů. Poté se plůdek rozptyluje po řece a obvykle přitom klesá s proudem.

Plůdek hlavatky v umělé líhni

Hlavatka je nezastupitelným druhem mnoha evropských řek, kde zastává výraznou roli vrcholového predátora regulujícího stavy prakticky všech ostatních druhů ryb. Jako kterýkoli vrcholový predátor se snadno stává terčem kritiky ze strany člověka – zejména pak na lokalitách, kde není původní a byla tu neuváženě vysazena. V místech původního výskytu si však nepochybně zaslouží ochranu, protože její počty nikde nejsou příliš vysoké a je velmi zranitelná civilizačními faktory.

Stáří a růst

Růst hlavatky je rychlý, s výjimkou prvních let života se blíží rychlosti štiky (zejména v prvním roce života ale štika roste daleko rychleji než kterýkoli jiný náš druh ryby). Hlavatka však žije déle než štika a může dosáhnout větší velikosti. Maximální údaje z Evropy hovoří o délce přes 180 cm a hmotnosti přes 60 kg u ryb z Dunaje, asi největší slovenská hlavatka byla nalezena po otravě na řece Hronu v roce 1949. Vážila 46 kg a její stáří bylo určeno na více než 30 let. Vědci připouštějí i možnost dosažení ještě vyššího věku, teoreticky snad až 100 let! V praxi je to asi nereálné, i když u sibiřského tajmena byl doložen i věk 55 let.

Pro zajímavost – rekordní úlovek sibiřského tajmena z řeky Kotuj (do sítě začátkem 20. stol.) měřil přes 2 m a vážil 105 kg. Tajmen je největší lososovitou rybou vůbec. Následuje hlavatka obecná a losos čavyča (king salmon).

Dnes se obvykle loví největší exempláře hlavatek s dělkou kolem 130 cm s hmotností do 25 kg staré přibližně 20 let. I tak je překvapivé, že dokáží tak dlouho unikat nástrahám rybářů.

Délky přes 1 m dosáhne hlavatka i na poměrně malých řekách, pokud je jejich voda dostatečně kvalitní a nabízí dostatek potravy. Malou řekou s výskytem překvapivě velkých exemplářů hlavatky je například slovenský Turiec. Navzdory tomu, že tato nenápadná meandrující říčka má šířku často jen kolem 10 m, ulovila se v ní řada hlavatek přes 20 kg.

Některé úlovky z našeho území

Průměrný růst hlavatky (Slovensko, do r. 1984)

(délka těla měřená od rypce ke kořeni ocasní ploutve používaná v ichtyologických pracích byla pro větší názornost přepočtena na celkovou délku, což může být příčinou drobného zkreslení)

Sportovní rybolov

Hlavatka je mohutný dravec živící se rybami často i značné velikosti. Proto je nejběžnějším způsobem lovu této ryby těžká přívlač ať už na umělé nástrahy nebo na mrtvou rybku na systémku. Poslední dobou přibývá i úlovků na muškařské náčiní, i když tento lov je častější spíše v mongolských řekách, kde jsou populace tajmenů přece jen relativně početné.

Úlovky hlavatky z území Čech v posledních letech včetně největších kusů byly dosaženy na poměrně malé vláčecí nástrahy, umělé mušky, ale i na žížalu, housku či těsto.

Záběry byly většinou náhodné a ryby byly zdolány na poměrně slabém náčiní.

Hlavatka díky své citlivosti a spotřebě potravy nikde není hojná a jen pro zajímavost – průměrný roční úlovek této ryby z celého území Slovenska byl v letech 1954 – 1980 pouhých 137 kusů. Zájemci o lov hlavatky proto stále víc obracejí svůj zájem k zatím málo dotčeným populacím tajmena na území Ruska a Mongolska. Ovšem i tam se stále více projevují účinky rybářského tlaku.

Co se náčiní týče, mělo by být hodně kvalitní. Důležitý je důrazný zásek, protože hlavatka má v čelistech obrovskou sílu a pokud dojde ke zdolávání velkého jedince v silném proudu, jsou značně zatíženy převody a brzda navijáku. Logicky z toho vyplývá potřeba relativně silného prutu a skutečně kvalitního navijáku.

Možný výběr náčiní pro lov hlavatky

Přívlač

Prut délky 240 až 300 cm, podle očekávané ryby, charakteru místa a velikosti použité nástrahy buď s odhozovou hmotností 40 – 80g nebo až do 200 g (zvlášť při vláčení větší mrtvé ryby), výjimečně i víc.

Vlasec 0,30 – 0,50 mm pokud možno co nejkvalitnější nebo pletená šňůra s nosností 15 – 30 kg.

Nástrahy: Velké wobblery, plandavky, rotačky, mrtvá rybka na systémku, v poslední době i velké rippery. Legendární hlavatkovou nástrahou býval „mihulový cop“, což je dnes spíš zapomenutá folklórní záležitost. Velmi důležitá je kvalita trojháčků, které je často třeba vyměnit za silnější.

Muškaření

Prut kolem 3 m - AFTMA 8 nebo víc.

Vlasec 0,28 – 0,40 mm.

Nástrahy: Větší strímry a trubičkové mušky

Hlavatka obecná - fotografie

Odkazy

Naše články o této rybě:

• Setkání s Rožmberskou Hlavatkou
• Orava aneb na cestě za hlavatkou
• Splněný sen - Mongolsko 1.: Řeka Delgermörön
• Mé loňské hlavatky (1. díl)
• Mé loňské hlavatky (2. díl)
• Hlavátka
• Královny Hronu 2016 (1. díl)
• Královny Hronu 2016 (2. díl)
• Královny Hronu 2016 (3. díl)
• Královny Hronu 2016 (4. díl)
• Královny Hronu 2016 (závěr)
• „Hucho tour“ loňské sezóny 1.
• „Hucho tour“ loňské sezóny 2.
• „Hucho tour“ loňské sezóny 3.